Článek
Po třetí noci, kdy jsem do tří ráno zírala do stropu a počítala hodiny do budíku, mi došla trpělivost. V práci jsem ten den fungovala jen ze setrvačnosti a s pomocí kávy, ale druhý den dopoledne mě čekala prezentace pro klienta a věděla jsem, že se s touhle hlavou nesoustředím ani na první snímek. Cestou domů jsem místo do obvyklého obchodu zabočila do malé lékárny u zastávky. Vůbec jsem se nerozhlížela, šla jsem rovnou k pultu a nahlas řekla to, co mi celou cestu běželo hlavou: „Potřebuju dneska spát, máte něco na spaní?“ Nebylo mi to příjemné. Připadala jsem si jako bych selhávala v něčem, co má být automatické. Jenže únava převážila stud.
Místo krabičky otázky, místo zkratky režim
Paní za pultem nešla pro žádnou krabičku. Podívala se na mě klidně a zeptala se, jak dlouho to trvá a jestli se mi hůř usíná, nebo se v noci budím. Řekla jsem, že poslední tři noci je pro mě nejtěžší usnout, ale kolem čtvrté se také budím a pak už jen čekám na budík. Ptala se, kolik piju kávy a do kolika hodin, jestli večer koukám do telefonu a jak to mám teď v práci se stresem. Odpovídala jsem stručně: dvě kávy dopoledne a někdy latte odpoledne, telefon mám v ruce až do večera, a ano, v práci je toho hodně. Vnímala jsem, jak jsem u toho podrážděná, protože jsem doufala v rychlé řešení. Zároveň mi docházelo, že se ptá proto, aby mi poradila tak, aby mi to neublížilo, a abych od toho neočekávala něco, co nemůže splnit.
Řekla, že na jednu noc můžu zkusit bylinné kapky s kozlíkem nebo si dát meduňkový čaj. Dodala, že melatonin je u nás na předpis, takže bez receptu připadají v úvahu spíš bylinky a hlavně režim. Vyjmenovala to jednoduše: poslední kávu po obědě, aspoň hodinu před spaním bez obrazovek a ložnici před spaním vyvětrat a zatemnit. Řekla to věcně, bez nátlaku, jen jako rámec, který můžu zkusit hned dnes. Zdůraznila, ať se na žádný volně prodejný přípravek nespoléhám, že to není řešení na delší dobu. A že kdyby to do týdne nepolevilo nebo by se to naopak zhoršilo, mám zajít k praktickému lékaři, aby se podíval, jestli za tím není něco dalšího. Přikývla jsem. V tu chvíli mi došlo, že jsem vlastně čekala potvrzení, že existuje rychlé řešení.
Zázračná pilulka? Nejdřív změním návyky
Najednou se mi vybavilo to odpolední latte, které beru jako malou odměnu, a to, jak si po desáté ještě projíždím zprávy a e-maily, protože „ještě to rychle dočtu“. Bylo mi trapně. Chci zázračnou pilulku, ale dělám přesně to, co klidnému spaní nepomáhá. Řekla jsem, že si vezmu malé balení těch kapek a přidám meduňkový čaj. V hlavě jsem si zapsala ty tři kroky, které zmiňovala. Ona přidala letáček o spánkové hygieně a řekla: „Zkuste to postupně, ať to není další úkol navíc.“ Zaplatila jsem, strčila sáček do tašky a cítila zvláštní směs úlevy a lehké hanby. Ne proto, že bych udělala něco špatně, ale proto, že to bylo zřejmé a přehlížela jsem to.
Cestou tramvají jsem vytáhla příbalový leták ke kapkám a letáček. Četla jsem jednotlivé body a její slova mi začala dávat smysl. Došlo mi, že v tom není nic složitého, jen pár rozhodnutí, která jsem odkládala. Doma jsem dala telefon nabíjet do kuchyně, aby mě to nelákalo, uvařila jsem si meduňkový čaj a ložnici vyvětrala. Okno jsem nechala pootevřené, jen na škvírku, a zatáhla jsem závěsy. Kapky jsem si dala podle návodu v poloviční dávce, spíš proto, abych se uklidnila a nic dalšího už nedělala. Lehla jsem si bez telefonu v ruce, bez bezcílného projíždění internetu. Usnula jsem dřív než poslední dny. Ne hned, ale bez dlouhého převalování a kontrolování času.
Spánek se nekupuje, vytváří se podmínkami
Ráno jsem nebyla úplně odpočatá, ale byla jsem funkční. Hlavu jsem neměla těžkou a ruce se mi netřásly z nedostatku spánku a přemíry kofeinu. Udělala jsem si snídani, prošla si ještě jednou poznámky k prezentaci a šla do práce s pocitem, že to zvládnu. V hlavě mi zůstala věta, která navazuje na to, co zaznělo v lékárně: spánek si nekoupím; musím pro něj vytvořit podmínky. Řekla jsem si, že to takhle zkusím vydržet aspoň týden. Poslední kávu po obědě, večer bez telefonu, vyvětrat a zatemnit. Když to nepomůže, zavolám praktickému lékaři, jak radila. A taky jsem si připomněla, že je v pořádku požádat o radu, i když jde „jen“ o nespavost.
Celé to pro mě bylo malé připomenutí samozřejmých věcí, na které ve spěchu rychle zapomínám. Jsem vděčná, že mi to připomněla zrovna lékárnice, a ne až moje tělo, které by na to časem zareagovalo. Nebyla to ani terapie, ani zázrak, spíš krátký rozhovor, po kterém jsem si sedla a udělala pár úprav. Nechci si hrát na to, že jsem vyřešila spánek jedním večerem. Jen vím, že když jsem odstranila překážky, usínání šlo snáz. A že příště, až budu mít pocit, že potřebuju rychlé řešení, se nejdřív podívám na to, co můžu udělat já hned.
