Článek
Po večerní lekci se v šatně většinou zdržuju nejdýl. Potřebuju si v klidu osušit vlasy a poskládat věci, než si vezmu bundu a boty. Když jsem zvedala ručník, který mi sklouzl pod lavičku, uviděla jsem tam malou kabelku. Nebyla moje a nikdo z těch, kdo zrovna odcházeli, se netvářil, že něco hledá. V tu dobu už studio obvykle zavírá, poslední skupiny jsou pryč. Chvíli jsem přemýšlela, jestli ji tam nechat, ale nakonec jsem ji vzala, že ji odnesu na recepci, aby nezůstala ležet na zemi.
Sešit, papírek a majitelka, co vběhla zpátky
U recepce bývá chvílemi plno a já si říkala, že kdybych našla vizitku nebo kartičku se jménem, šlo by zavolat hned. Kabelka byla lehce pootevřená, tak jsem jen zběžně nahlédla, jestli nevidím průkazku. Místo toho na mě vykoukl tenký sešit a mezi stránkami založený papírek. Bylo na něm rukou napsáno: „Táta – 7:00 prášky, 12:00 polévka, 14:00 procházka.“ Zůstala jsem na to koukat o chvilku déle, než bylo nutné. Došlo mi, že už je to za hranou. Papírek i sešit jsem zasunula zpátky a kabelku zavřela, až zacvakla.
Vycházela jsem na chodbu, na recepci stáli dva lidé a platili. Čekala jsem s kabelkou v ruce a napadlo mě, jestli majitelka ještě není někde ve studiu a nevrátí se. V tom do vestibulu vběhla drobná udýchaná žena a nahlas se zeptala, jestli někdo neviděl malou černou kabelku. Zvedla jsem kabelku a mávla na ni. Jakmile ji uviděla, úplně se jí ulevilo. „Je vaše?“ řekla jsem spíš zbytečně. Přikývla a skoro se jí zlomil hlas: „Ano, je moje.“
Krátký rozhovor, který řekl mnohem víc
Přišla ke mně, poděkovala a hned sahala dovnitř, jestli má doklady. Jak to otevírala, vypadl jí právě ten sešit. Chytila jsem ho a podala zpátky. Usmála se, ale bylo to víc unavené než veselé. „Promiňte, já teď zapomínám i vlastní hlavu,“ řekla a trochu si odkašlala. „Střídáme se s bráchou u táty.“ V tu chvíli jsem si ten papírek spojila s tím, co říká. Bylo mi trapně, že vím víc, než bych měla a přitom jsem jen chtěla najít jméno. Řekla jsem jen: „Jasně. Hlavně že se našla.“
Dodala, že je dobře, že se našla zrovna dnes, a podívala se na telefon: „Ještě musím volat domů.“ Bylo vidět, že už by nejradši byla na cestě. Řekla jsem, že jsem ji stejně nesla na recepci a ona znovu poděkovala. Vyměnily jsme si krátké „mějte se“ a ona už byla zase ve dveřích. Všechny ty věty byly obyčejné, ale v té chvíli to stačilo. Stála jsem ještě chvilku s prázdnýma rukama a poslouchala pípání terminálu u pokladny.
Papírek v hlavě a malá změna doma
Když jsem se vracela do šatny pro svoje boty, měla jsem v hlavě ten papírek s časy. Sedla jsem si a chvíli zůstala v tichu. Uvědomila jsem si, jak rychle se moje pozornost přesune z drobnosti, jako je ručník pod lavičkou, na něco, co mi v cizím životě vůbec nepřísluší komentovat. A stejně mi to utkvělo. Oblékla jsem se a vyšla ven. Ještě nebyla úplná tma, ale domů jsem šla bez sluchátek.
Cestou jsem napsala bráchovi. Zeptala jsem se ho, jestli se nedomluvíme a nezajdeme v týdnu k mámě dřív, než jsme plánovali. Máma žije sama a občas se jí hodí pomoc, i když to většinou zlehčuje. On odepsal skoro hned, že může ve středu. Připnula jsem si v kalendáři připomínku a měl to být drobný krok, ale byl důležitý. Od té doby na ten sešit občas myslím. Ne proto, abych se někomu pletla do života, ale jako tichou připomínku, že vedle mě může stát někdo, kdo právě počítá hodiny, aby všechno vyšlo. A že někdy stačí něco podat, popřát „mějte se“ a doma na to nezapomínat.
