Článek
Po práci jsem stála ve večerní frontě v supermarketu u domu, košík plný věcí na víkend. V hlavě mi běželo, že musím ještě vyvenčit psa a doma dodělat jednu věc do práce. Dnes se to nějak nakupilo a já chtěla mít nákup z krku co nejrychleji. Vzala jsem pečivo, zeleninu, těstoviny, pár věcí do lednice, prostě běžný pátek. Fronta přede mnou se posouvala pomalu a já automaticky kontrolovala telefon, jestli nepřišel e‑mail, který by mě ještě vrátil k počítači. Za mě se přidal starší pán s chlebem a mlékem, nic víc. Podíval se na můj košík, pak na své dvě položky a udělal krok zpět, aby nepůsobil dotěrně. Napadlo mě, že ho pustím, vždyť mě pár minut navíc nezabije a jemu ušetřím čekání. Když jsem se pro to rozhodla, otočila jsem se.
Nečekaná nabídka pomoci změnila tempo fronty
„Klidně pojďte přede mě,“ nabídla jsem mu. Čekala jsem obyčejné „děkuju“ a rychlé proklouznutí k pásu. On se ale usmál a řekl tiše: „Jen když mi dovolíte, abych vám aspoň podržel tašku a pomohl vám naskládat nákup.“ Zaskočilo mě to. Neřekl to povýšeně, spíš klidně, jako něco přirozeného. V té chvíli jsem si uvědomila, že mě stejně bolí ruce a že to bude rychlejší. Souhlasila jsem, udělala mu místo a posunuli jsme se o kus dopředu.
Před námi byl ještě jeden člověk, takže byl čas připravit pás. Pán položil své dvě věci, vzal oddělovač a oddělil svůj nákup od mého, aby to bylo přehledné. Pak se otočil ke mně a začal mi z košíku podávat věci. Nejdřív ty těžší, vodu a konzervy, pak zbytek a křehké až nakonec. Dělal to samozřejmě, bez okázalosti, jako by to tak dělal běžně. K tomu jen poznamenal: „Aspoň tu nestojím nečinně.“ Vzala jsem to s úlevou, protože jsem chtěla být hotová co nejdřív. Pás se díky tomu posouval plynuleji a já se přistihla, že už se nedívám na hodinky co půl minuty.
Když si necháte pomoct, změní se večer
Když přišel na řadu on, zaplatil svoje dvě věci během chvilky a zůstal stát u konce pásu. Dodržel, co řekl, a podržel mi otevřenou tašku. Skládala jsem a on jen přidržoval, občas posunul nějakou věc, aby se to nerozsypalo. Nic nekomplikoval, nekomentoval, prostě pomohl a tím to pro něj bylo vyřízené. Došlo mi, že jsem si odvykla takové výpomoci od cizího člověka. Mívám tendenci odmítat a tvářit se, že všechno zvládnu sama. V tu chvíli mi ale došlo, že je vlastně příjemné nechat si pomoct.
„Já už nikam nespěchám,“ poznamenal, když jsem zavírala tašku, „ale viděl jsem, jak přešlapujete, tak ať jste doma o chvíli dřív.“ Přikývla jsem a řekla, že jsem dnes nějak zrychlená. Poděkovala jsem mu i za ten klid v hlasu, který na mě zapůsobil víc, než bych čekala. On jen mávl rukou: „To je drobnost.“ Popřál mi hezký večer a totéž popřál i pokladní. Ta se usmála a pozdrav opětovala. Atmosféra u kasy se uvolnila, nikdo za námi nebručel a celý ten úsek působil najednou snesitelněji.
U dveří mi je ještě podržel. Oplatila jsem mu přání hezkého večera a vydala se domů. Před obchodem jsem si znovu uvědomila, že to původní gesto, pustit někoho před sebe, mi přineslo víc, než kolik mě stálo. Nešlo o nic velkého, získala jsem pár minut klidu a lepší náladu na zbytek dne. Pes se dočkal delší procházky a já jsem pak u počítače nebyla tak podrážděná. Nedělá to ze mě hrdinku, jen to udělalo obyčejný pátek snesitelnější. Až to zase půjde, udělám to znovu, bez velkého přemýšlení.
