Článek
Byl podvečer po práci a doma jsem slíbila lívance. Cestou jsem se stavila v supermarketu s plánem vzít mouku a mléko a jet dál. V hlavě jsem si přepočítávala, kolik zbývá do odjezdu autobusu, jak dlouho budu stát u pokladny a jestli se stihnu vrátit včas. Hned u vstupu jsem ale znejistěla. Regály vypadaly jinak než naposledy, cedule byly malé a nápisy byly často nečitelné, protože je zakrývalo vystavené zboží. Šla jsem do první uličky, kde přece vždycky bývala mouka, a našla tam krmiva pro zvířata. Vrátila jsem se, zkusila další, pak ještě jednu. Začala jsem kroužit a postupně mi stoupala nervozita, protože mi bylo líto každé minuty navíc.
Zmatení v regálech a nečekaná otázka
Když jsem prošla třetí uličku bez výsledku, všimla jsem si prodavače, jak u palety vybaloval krabice. Nechtěla jsem se ptát, ale zároveň jsem už neměla čas dál bloudit. Oslovila jsem ho a zeptala se, kde teď najdu rychle mouku. Očekávala jsem jednoduché „tady doprava, druhý regál“. On se ale na chvíli zastavil, podíval se na mě a zvedl obočí, jako by čekal, že to ještě upřesním. V tu chvíli se mi zdálo, že to zdržení je zbytečné a přitom to trvalo sotva pár sekund.
„Na co ji chcete?“ zeptal se. Ta otázka mě úplně zaskočila. Vypadlo ze mě: „Na lívance, doma už čekají.“ On se usmál, kývl a řekl klidně: „V tom případě polohrubá. Mouku jsme přesunuli k cukru a olejům.“ Pak dodal, že mě tam klidně dovede, protože přeházeli půlku trvanlivého zboží a lidi to pořád hledají. Chvíli jsem zaváhala, jestli ho mám nechat pracovat, ale kývla jsem. Měla jsem pocit, že když půjdu s ním, nebudu už váhat a otáčet se.
Malá lekce ochoty a klidu mezi regály
Šli jsme spolu k regálu a on mezi řečí vysvětloval, že hodně lidí automaticky bere hladkou, protože je nejznámější. „Ta je spíš na palačinky,“ řekl. „Na lívance se víc hodí polohrubá, líp drží tvar.“ Ukázal mi přesně, kde jsou které druhy, a posunul dopředu balení, abych nemusela sahat hluboko do regálu. Všechno říkal bez poučování, jen tak prostě, jak to dělá každý den. Ještě dodal: „Ať to těsto po smíchání chvilku odpočívá.“ Přikývla jsem. Uvědomila jsem si, jak se mi za tu krátkou chůzi zklidnil dech a jak zbytečné bylo to moje pospíchání, když vlastně není kam spěchat. Jeho klid a ochota mě zpomalily víc než cokoli, co bych si v tu chvíli nařídila sama.
Vzala jsem polohrubou mouku a zamířila pro mléko. Cestou mě napadlo, že doma došla vajíčka, takže jsem je přihodila do košíku. Před pár minutami bych se rozčilovala, že se zdržuju, a že kvůli vajíčkům budu stát ve frontě o chvíli déle. Teď jsem měla pocit, že všechno jde plynule a přehledně. Prodavače jsem ještě jednou míjela u palety a znovu se na něj podívala. „Děkuju,“ řekla jsem. Kývl a s lehkým úsměvem odpověděl: „Ať se povedou.“ Nebylo to nic velkého, ale najednou jsem měla dojem, že mi někdo opravdu přál, aby se povedly.
U pokladny jsem si uvědomila, že i když jsem v obchodě strávila o pár minut víc, mám všechno, co potřebuji, a ještě k tomu dobrou náladu. Zaplatila jsem, schovala účtenku a vyšla ven do vlhka. Z jízdního řádu jsem zjistila, že mi autobus jede až za deset minut. Místo, abych se rozčilovala, sedla jsem si na lavičku a napsala domů, že lívance budou do půl hodiny. Nikdo na mě netlačil, nikdo nic nevyčítal. Banální zádrhel, který mě před chvílí dráždil, se stal drobným milým momentem. Překvapilo mě, jak velký rozdíl udělá jedna věta navíc – ta krátká otázka, po níž jsem to vzala klidněji.
