Článek
Ráno před začátkem vyučování jsem kroužila kolem školy a nikde nebylo místo. Všude stála auta, rodiče vykládali děti a já měla v ruce synovy sešity, které si doma zapomněl. Nechtěla jsem, aby dostal poznámku a zároveň jsem v hlavě počítala, kolik minut mi zbývá, abych dorazila včas do práce. Zastavila jsem s výstražnými světly u chodníku vedle brány. Řekla jsem si, že to budou maximálně tři minuty, nic víc. Věděla jsem, že to není ideální, a že tam překážím, ale v tu chvíli rozhodl spěch a pocit, že to rychle vyřeším a zase odjedu. Navíc jsem měla domluvenou poradu a už jsem myslela na práci.
Čekání, pak vzkaz a škrábanec na nárazníku
U vchodu mě zbrzdila paní na vrátnici. Poprosila mě, ať se zapíšu a volala do třídy, jestli může syn na chvilku dolů. Poděkovala jsem a poprosila, jestli by to šlo co nejrychleji, že opravdu pospíchám. Chápala mě, ale chvilku to trvalo. Z vestibulu je přes prosklené dveře vidět na ulici, takže jsem sledovala svoje auto i čas na telefonu. Asi po třech minutách jsem se rozloučila, poděkovala ještě jednou a rozběhla se zpátky k autu. Byla jsem nervózní, že stojím před školou s výstražnými světly.
K autu jsem dorazila zadýchaná a hned jsem si všimla složeného papírku za stěračem. Lekla jsem se, čekala jsem pokutu nebo výzvu od městské policie. Rozbalila jsem ho a byl na něm ručně psaný vzkaz: „Omlouvám se, při couvání jsem vám škrábl zadní nárazník, tady je moje číslo.“ Podívala jsem se na nárazník. Na laku byla čerstvá šmouha přes roh. Nevelká, ale viditelná. Stála jsem tam nevhodně a bylo mi jasné, že jsem k tomu přispěla. Rozhlédla jsem se, jestli někdo nečeká poblíž, ale nikdo tam nebyl.
Volám viníkovi: férovost, fotky a pojišťovna
Hned jsem zavolala na uvedené číslo a pán to vzal napoprvé. Zněl nervózně a hned se omlouval. Řekl, že nechtěl ujet. Protože mě nenašel, alespoň zanechal kontakt. Shodli jsme se, že policii volat nebudeme, nikdo nebyl zraněný a škoda vypadala malá. Vyměnili jsme si SPZ, jména, pojistitele a čísla zelených karet. Poprosil mě o fotky poškození i situace na místě, aby to měl do hlášení. Řekl, že to nahlásí u své pojišťovny ještě dopoledne. V autě měl dceru a taky spěchal do práce. Ještě jsme si ujasnili, kde přesně jsem stála a odkud couval, aby popis seděl.
Moje první reakce byla naštvání, ale jeho ochota mě uklidnila. Nebyl útočný, nic nezlehčoval, prostě to přiznal. Poděkovala jsem mu za férovost a domluvili jsme se, že si odpoledne ještě potvrdíme detaily. Pošle mi potvrzení o nahlášení škody a případně doplníme záznam, kdyby pojišťovna něco chtěla. Mezitím jsem auto přeparkovala o ulici dál. Po zvonění se rodiče rozjeli a místo se našlo během pár minut. Došlo mi, jak rychle se z „jen na chvíli“ stane překážka pro všechny kolem. Udělala jsem fotky zblízka i z odstupu a poznamenala si čas.
Cestou do práce jsem si ten papírek schovala do peněženky, ať na to nezapomenu. Místo rozčilování přišla úleva a trochu dojetí, že i v ranním chaosu někdo jedná takhle poctivě. Ještě z parkoviště jsem mu poslala fotky a poděkování. Odpoledne přišlo potvrzení z pojišťovny a dál už to běží podle instrukcí. Příště prostě zastavím dál a dojdu pěšky. Ty dvě tři minuty navíc jsou menší stres než řešit, co se může stát u brány, když si řeknu, že to bude jen na chvilku. Večer jsem to probrala se synem a bez řečí přikývl, že příště si sešity zkontroluje.
