Článek
Seděla jsem dopoledne v kanceláři nad tabulkou, když mi zavibroval mobil. Otevřela jsem zprávu od kamarádky. Na displeji byla fotka ultrazvuku a pod ní krátké „povedlo se“. Zůstala jsem se na něj dívat a na chvíli jsem nedokázala myslet na nic jiného. Vím, že to myslela dobře, nic jiného jsem od ní ani nečekala. Přesto mi okamžitě zvlhly oči a na vteřinu se mi špatně dýchalo. Položila jsem telefon displejem dolů, abych se nerozplakala přímo mezi kolegy. Snažila jsem se vrátit k číslům, ale nedokázala jsem se soustředit.
Zhluboka dýchat, dát si čas a nezlobit se
Došla jsem si pro vodu do kuchyňky a počítala nádechy, než se mi zklidnil dech. U kávovaru se mě kolega zeptal, jestli jsem v pořádku. Zamumlala jsem něco o žaludku, nechtěla jsem nic vysvětlovat. Neodepisovala jsem hned, i když jsem měla nutkání a cítila tlak odpovědět okamžitě. Říkala jsem si, že potřebuju pár minut, jinak napíšu něco, čeho budeme obě litovat. Stála jsem opřená o linku a v hlavě si opakovala, že si můžu dát čas.
Napsala jsem partnerovi, že mi kamarádka oznámila těhotenství a že je mi z toho úzko. Odpověděl, že je na poradě a ozve se později. Ta zpráva byla milá, ale pocit samoty byl v tu chvíli ještě silnější. Zavřela jsem se na chvíli na toaletě a zprávu od kamarádky jsem si přečetla znovu. Ona netušila, čím jsme prošli. Zatím jsme o potratu neřekli nikomu mimo nejbližší rodinu. Došlo mi, že na ni nejsem naštvaná. Nemohla vědět, co její radost ve mně spustí. Jen mě to teď bolí a to není její vina.
Krátká zpráva, ticho v telefonu a hranice
Sedla jsem si zpátky ke stolu a napsala krátkou odpověď: že mám radost, ale ozvu se později. Zvolila jsem to schválně. Nechtěla jsem předstírat nadšení, které ve mně není, ani ji ignorovat. Odpověděla hned srdíčky a začala psát další novinky. Konverzaci jsem ztlumila a dál to nečetla. Položila jsem telefon vedle klávesnice, abych nesledovala každé upozornění. Potřebovala jsem se vrátit k práci a dát si čas, i když mi to připadalo skoro provinilé.
Po obědě jsem se stejně nedokázala soustředit. Hlava mi hučela, čísla na monitoru se mi slévala a pořád jsem na to musela myslet. Řekla jsem vedoucímu, že mě bolí hlava a potřebuju se na chvíli projít. Vyšla jsem ven a cestou přemýšlela, jestli jí o potratu říct, nebo to nechat být. Nelíbila se mi představa odstupu mezi námi a rozpačitého ticha, kdy já budu mlčet a ona bude odhadovat, co se děje. Řekla jsem si, že jí zavolám po práci a řeknu to citlivě a stručně. Žádné detaily, jen to podstatné a co potřebuju já.
Citlivý hovor, domluva a úleva po pravdivosti
Večer doma jsem jí zavolala. Začala jsem upřímným „gratuluju“ a dodala, že gratuluju i za nás oba s partnerem. Pak jsem vysvětlila, proč jsem odpovídala pomalu, a že je to pro mě teď těžké. Na druhém konci bylo na okamžik ticho. Pak se omluvila, že to nevěděla, a nabídla, že bude psát opatrněji. Dohodly jsme se, že mi raději předem napíše, pokud bude posílat další fotky, a já se ozvu, až na to budu mít sílu. Mluvily jsme klidně, žádné výčitky. Jen jsme nastavily, co obě zvládneme.
Po hovoru jsem si sedla s partnerem k večeři a převyprávěla mu celý den. Cítila jsem únavu, ale i úlevu, že jsem nebyla ani přehnaně statečná, ani krutá. Přiznat, že to bolí, mi nakonec připadalo jednodušší než všechno potlačovat. Uvědomila jsem si, že smutek ještě neskončil a asi hned tak neskončí. Ještě večer jsem napsala terapeutce s prosbou o termín na příští týden. Ta jedna zpráva, která mě rozhodila, mě nakonec přiměla udělat krok k tomu, abych se o sebe líp postarala. A to je zatím jediné, co mám pod kontrolou.
