Článek
51 snímků dne NASA je mimořádná bilance. Co pro tebe tahle ocenění znamenají?
Jako vrchol kariéry je asi nevnímám. Pořád doufám, že se mi třeba podaří zaznamenat něco, co osloví celý svět ještě jiným způsobem. Ale jedno je třeba zdůraznit. Astronomický snímek dne NASA není o penězích, cenách ani o nějakém materiálním ocenění. Není v tom finanční odměna, nedostanete plaketu, nic takového.
To nejdůležitější je, že se skrze svůj snímek podílíte na celosvětové popularizaci astronomie, astrofyziky a kosmonautiky. Snímek se překládá do mnoha jazyků a dostane se k lidem po celém světě. To je v dnešní době nesmírně cenné. Zvlášť ve chvíli, kdy se po sociálních sítích šíří spousta nesmyslů a dezinformací. Každý poctivý, srozumitelný a atraktivní obraz, který vede lidi k opravdovému zájmu o vesmír, má velkou hodnotu.
A radost mám i z toho, že jubilejní padesátý snímek měl krásný příběh. Vznikal vlastně dvanáct let a zachycuje meteorický roj Kappa Cygnid. To je přesně ten typ práce, který člověku připomene, že v astrofotografii je často nejdůležitější trpělivost.
Malý princ. Jedna z Petrových nejslavnějších fotografií. I tato byla oceněná jako snímek dne NASA.
Jaká je cesta z tvého počítače až do NASA?
Nejdřív musím snímek připravit tak, abych si byl jistý, že je výpovědí i zpracováním v pořádku. Někdy to trvá pár hodin, jindy několik dní. Astrofotografie není jeden cvak. Je to práce s velkým množstvím dat, která se různými sofistikovanými metodami skládají dohromady.
Když jsem se snímkem spokojený, pošlu ho editorům Astronomického snímku dne NASA, tedy Robertu Nemiroffovi a Jerrymu Bonnellovi. Posílám jim spoustu fotografií a nikdy si neříkám, že zrovna tahle určitě uspěje. O to větší radost pak mám, když přijde krátká odpověď, že snímek vybrali a kdy přesně vyjde. V tu chvíli člověk ví, že se to povedlo.
Naposledy jsme spolu mluvili v době, kdy hodně rezonovala tvoje fotografie Malý princ. Co se od té doby ve tvém profesním životě změnilo?
Nejdůležitější pro mě je, že dnes můžu svoje zážitky skrze fotografie sdílet ještě víc než dřív. Přibyly přednášky, kurzy fotografie baví mě, když si někdo na mém webu objedná pozorování oblohy s mým dalekohledem a výkladem, to jsou krásné, komorní chvíle. Baví mě lidé, kteří chtějí noční oblohu nejen obdivovat, ale také naslouchat příběhům, které se třeba k mým astrofotkám pojí. To mě těší asi nejvíc.
Za tu dobu se navíc krajinářská astrofotografie stala mnohem oblíbenější. Když jsem s ní začínal, nebyl to u nás úplně běžný obor. Dnes se mu věnuje víc amatérů i zkušenějších fotografů a ukazuje se, že právě tenhle typ fotografie může být pro spoustu lidí inspirativní. Není to jen o technice. Je to právě i o tom příběhu, o atmosféře, o vztahu k místu a k okamžiku. A mám radost, že jsem k tomu u nás mohl aspoň trochu přispět.
Jak může laik skrze astrofotografii vyprávět příběh?
To je krásná otázka. Dnes je technika mnohem dostupnější než dřív. Není to jen otázka drahé výbavy, protože i lepší mobilní telefony dnes zvládnou jednodušší astrofotografii. Technická stránka už tedy není tak nepřekonatelnou překážkou.
Vyprávět příběh znamená být součástí něčeho vzácného a zachytit atmosféru daného momentu. Někdy jde o relativně jednoduché úkazy, třeba noční svítící oblaky, západ Měsíce, výjimečný soumrak nebo polární záři. A protože dnes lidé často vnímají svět skrze obraz, má fotografie ještě větší sílu než dřív. Nejen ukáže, že se dělo něco mimořádného, ale může velmi stručně a silně předat i to, jaké to na místě bylo.
V tom je pro mě kouzlo astrofotografie. Ukáže, že vesmírné úkazy nejsou jen pro ortodoxní astronomy. Jsou dostupné i lidem, kteří o nich dosud třeba vůbec nevěděli. A jakmile se stanou jejich součástí, každý si z toho odnese vlastní příběh. A uvědomí si, že byl součástí něčeho mnohem většího, než jsme my sami.
Poslední dobou Petra fascinuje polární záře
Jedním z vzácných úkazů jsou polární záře. Často se říká, že řada lidí polární záři v našich podmínkách viděla, aniž si to uvědomila. Je to tak?
Polární záře jsou v poslední době poměrně často zaznamenatelné, roztrhnul se s nimi pytel a lidé je někdy zaměňují i s běžnějšími nebeskými úkazy, třeba červánky. Slunce je každopádně poblíž maxima své aktivity, které přichází zhruba jednou za jedenáct let, a s ním se polární záře opravdu objevují častěji
Důležitá je ale ještě jedna věc. Není to nic neobvyklého, jak se občas šíří dezinformačními cestami. Před jedenácti lety nebyly chytré telefony, sociální sítě a nejrůznější upozornění na obloze zdaleka tak rozšířené jako dnes. O řadu polárních září proto lidé přišli jednoduše proto, že nevěděli, že se něco děje. Dnes se informace šíří rychleji, a tak lidé vyrážejí ven častěji. Jen občas čekají příliš brzy a barevný soumrak pak považují za polární záři, i když ten pravý úkaz přichází až za tmy a u severního obzoru.
Výjimečná byla noc z 10. na 11. května 2024. Tehdy byla z Česka vidět mimořádně silná polární záře a mnozí na ni dodnes vzpomínají jako na něco, co v našich podmínkách zažijí jednou za život.
Takže se z tebe pomalu stává lovec polárních září?
Asi ano, i když to nebyl původní plán. Polární záři jsem za život viděl víckrát, většinou z Česka. Jenže u nás jsou ty struktury pořád daleko, a tak nevynikne jejich dynamika tak silně jako ve Skandinávii, kde ji máte přímo nad hlavou. Tam je to fyzicky blíž, pohyb je mnohem dramatičtější a člověk teprve pochopí, proč lidé říkají, že polární záře tančí.
Nedávno jsme s kamarádem pořádali výpravu za polární září a jeden účastník ji viděl poprvé v životě. Zažili jsme tehdy opravdu mimořádnou noc. Obloha nejdřív úplně zčernala, pak se světlo ze záře vrátilo a najednou se rozsvítila celá obloha jako obrovský pulsující deštník. A ten pán tehdy řekl větu, na kterou nezapomenu: „Teď už chápu, proč lidé tvrdí, že polární záře tančí.“ Přesně to vystihuje. Když to jednou vidíte takhle zblízka, chcete to zažít znovu.
Od jiných astrofotografů se prý lišíš tím, že hodně trváš na fyzikální věrnosti. Co si pod tím máme představit?
V noci lidské oči ztrácejí citlivost na barvy. Ve dne vidíme modrou oblohu, zelenou trávu nebo bílý sníh, ale v noci se naše vidění posouvá spíš do odstínů šedi. Fotoaparát to má jinak. Barvy zaznamenává i při slabém světle, a tady vzniká zásadní rozdíl mezi tím, co vidí člověk, a tím, co zaznamenal přístroj.
Mnoho fotografů si pak s barvami začne hrát čistě výtvarně. Nemyslím to nijak hanlivě, i tak může vzniknout krásný obraz. Jenže krajinářská astrofotografie, jak ji chápu já, by se měla držet určité korektnosti. Tedy snahy ukázat, v jakých barvách dané objekty skutečně září. U řady hvězd, mlhovin nebo komet to víme z měření a vědeckých analýz. Fotoaparát tyto informace zachytí, ale člověk s nimi musí při zpracování zacházet opatrně a nepřidávat do snímku barvy, které tam ve skutečnosti nejsou.
Je to do jisté míry věda. A navíc oblast, která se pořád vyvíjí. Ani já nemůžu tvrdit, že to dělám dokonale. Spíš se snažím být sám na sebe přísný a vysvětlovat i ostatním, že pokud chtějí dělat astrofotografii poctivě, měli by se zajímat o to, jak vesmír nad námi opravdu svítí. A není to jen o barvách, ale obecně o reprezentaci některých jevů, které jsou očima vidět jinak než na fotografii. Cílem je, aby byly snímky nejen hezké, ale hlavně edukativní.
Takže na tvých fotkách není nic vymyšleného, jen zvýrazněného?
To je asi nejpřesnější formulace. Není tam nic vymyšleného, ale některé věci jsou zvýrazněné tak, aby byly čitelné a pomáhaly daný jev či objekt lépe pochopit.
Hezky je to vidět na fotografii, kterou mám za sebou a na kterou jsem opravdu hrdý. Nejen proto, že se stala snímkem dne NASA, ale hlavně proto, že vznikla na mé milované Seči. Je na ní kometa C/2025 A6 Lemmon a zároveň polární záře. Zajímavé bylo, že ten plynný ohon komety výrazně reagoval na sluneční vítr. A stejný proud nabitých částic ve stejnou dobu zasáhl Zemi a způsobil polární záři.
Na tom snímku je tedy zachycené, jak jedna událost na Slunci ovlivnila dvě různá tělesa a dva různé úkazy na obloze. Rozvlátý ohon komety a červená polární záře nad Sečskou přehradou měly přímou souvislost. A přesně takové momenty mě fascinují.
Sečská přehrada. Hned několik úkazů v jedné fotce.
Dá se polární záře vůbec spolehlivě předpovědět?
Nedá. A to je právě ten problém. Dá se predikovat, kdy existuje určitá šance, ale přesně to určit nejde. Můžeme sledovat dění na Slunci, erupce nebo proudění slunečního větru, ale nikdo vám neřekne, v kolik hodin to přijde, jak silné to bude a jak dlouho to vydrží.
Může se stát, že je velká pravděpodobnost a nakonec nevidíte nic. A jindy se předpokládá slabý úkaz, člověk to skoro vzdá a ono se z toho vyvine nádherná podívaná. U nás navíc někdy trvá jen deset nebo patnáct minut, takže když nejste ve správný čas na správném místě, máte smůlu.
Právě u té fotografie z Seče se čekalo, že by Země mohl zasáhnout silnější sluneční vítr. Pořád to ale byla jen možnost. Nakonec se ukázalo, že polární záře byla výraznější, než se předpokládalo. Když jsem snímek pořizoval, byla ještě velmi slabá a viděl ji hlavně fotoaparát. O něco později už byla natolik jasná, že šla spatřit i očima. To byl pro mě splněný sen.
Když čekáš v terénu na úkaz, co ti to dává? A kdy přichází největší radost?
Jsou úkazy, u kterých víte, že nastanou, jen se modlíte za příznivé počasí. Typickým příkladem je úplné zatmění Slunce. Tam přesně víte kdy a kde, ale stejně jsou to obrovské nervy, protože máte jen pár minut na to, abyste všechno zvládli.
Pak jsou ale úkazy, u kterých nevíte, jestli vůbec přijdou. Pro mě jsou tím nejtypičtějším příkladem červení skřítci. To jsou výboje nad vzdálenými bouřemi, které můžete zachytit na velkou dálku, ale šance je malá a úkaz je neskutečně prchavý. Můžete strávit dvacet nocí venku a nezaznamenat nic, a pak to jednou vyjde.
Já si to často spojuji i s rybařením. Když někde daleko bouří, jdu na pláž, nahodím pruty a čekám. Říkám si, že když nepřijde červený skřítek, třeba přijde aspoň ryba. A když přijdou oba, je to naprosto dokonalý zážitek.
Největší radost ale přichází už v ten moment, kdy v datech poprvé uvidím, že se to podařilo. Jsem někde sám, kolem nikoho, a najednou vím, že jsem byl součástí něčeho mimořádného. To je ten první a nejsilnější okamžik. Všechno ostatní, včetně reakcí lidí, přichází až potom.
Dá se tohle všechno fotit i ve dne?
Ano, některé úkazy samozřejmě ano. Ve dne se sledují jevy, které se odehrávají na denní obloze. Někdy to bývá náročnější, třeba když je objekt blízko Slunce a v jasné obloze se špatně hledá. Musíte si ho předem najít a pak už ho neztratit.
Samotná kapitola je pak úplné zatmění Slunce, jeden z nejkrásnějších přírodních úkazů vůbec, nejen pro astronomy. A kdo bude chtít, může ho 12. srpna 2026 vidět ve Španělsku. To bude pro nás nejbližší příležitost na hodně dlouhou dobu.
Hodně krásných jevů se odehrává za soumraku či za úsvitu. Tehdy se nejčastěji dají sledovat hezčí komety, protože ty jsou zpravidla blízko Slunce a hluboko v noci jsou už pod obzorem. Jejich vyhlížení je někdy složité. V takových chvílích si pomáhám i tím, že fotoaparát na displeji ukáže to, co očima ještě nevidím.
Jak ses vlastně dostal k fotografii?
Začalo to na pardubické hvězdárně pod vedením Václava Knolla. Vedl nejen astronomický, ale i fotografický kroužek. Ještě v době filmu nás bral do fotokomory, ukazoval nám vyvolávání snímků a pro mě to mělo zvláštní kouzlo. Byla v tom romantika, která mě úplně pohltila.
Pak přišla digitální technika a já jsem na čas od focení utekl. Měl jsem pocit, že tomu najednou nerozumím. Vrátil jsem se k němu až později při práci v Ondřejově, kde jsem si ve volných chvílích znovu zkoušel fotit a zjistil jsem, že mě to pořád baví. A od té doby už mě to nepustilo.
Archivní snímek z doby, kdy Petr našel přijetí na pardubické hvězdárně.
Nebyl útěk ke hvězdám i útěkem před tím, co jsi zažíval mezi lidmi?
Byl. Já jsem od dětství tíhl k přírodě a mezi lidmi jsem se často necítil dobře. Už jako malý kluk jsem zažil násilí, které ve mně zanechalo hlubokou stopu. Na základní škole se pak šikana stala téměř každodenní součástí života. Doma se to příliš neřešilo a já postupně přestával mít pocit, že existuje nějaký bezpečný prostor.
A právě hvězdárna se tím bezpečným místem stala. Měl jsem vlastně dva světy. Jeden byla škola, do které jsem chodil se strachem, protože jsem věděl, že mě tam čeká ponižování a násilí. A druhý byla hvězdárna, kde byli lidé, kteří mě brali mezi sebe. Pro někoho to možná zní banálně, ale pro mě to tehdy bylo něco naprosto zásadního. Poprvé jsem měl pocit, že někam patřím.
Velkou roli v tom sehrál i Petr Komárek, dnešní vedoucí pardubické hvězdárny. Dokázal mě povzbudit i úplně jednoduchou větou. Měl v sobě lehkost, laskavost a zároveň hloubku. Už jen tím, že jsme si povídali, mi ukazoval, že svět nemusí být jen takový, jaký jsem zažíval ve škole.
Když o tom dnes mluvíš veřejně, chceš tím dát naději lidem, kteří procházejí něčím podobným?
Dlouho jsem o tom skoro nemluvil. Měl jsem pocit, že tím ostatní jen zatěžuji a že to stejně nikoho nezajímá. Až později mi došlo, že mlčení ničemu nepomáhá. Silný impuls pro mě byla tragická událost na Slovensku, kde chlapec pod tíhou šikany vyskočil z okna. Tehdy jsem si řekl, že je potřeba o tom mluvit nahlas.
Sám sobě tím už asi úplně nepomůžu. Taková zkušenost člověka změní do samotného jádra. I dnes mívám silné pocity méněcennosti, vracejí se sny, vzpomínky, někdy stačí nepatrný podnět a všechno je zpátky. A moje zkušenost je navíc taková, že s věkem to není slabší, ale někdy naopak silnější.
Právě proto chci říkat dvě věci. Zaprvé, nikdo na to není sám, i když si to v tu chvíli myslí. Je potřeba o tom mluvit, říct to učitelům, rodičům, lidem kolem sebe, nenechávat si to v sobě. A zadruhé, to, kvůli čemu se člověk vymyká a stává se terčem, může být jednou právě tou vlastností, která ho povede k něčemu důležitému. Neříkám tím, že je šikana k něčemu dobrá. Není. Jen chci, aby lidé věděli, že jejich jinakost nemusí být slabina.
Kdybys mohl šikanu ze svého života vymazat, udělal bys to, i kdyby s ní zmizela i cesta k astronomii a fotografii?
To je strašně těžká otázka. Nevím. Vím jistě, že mi ta zkušenost vzala schopnost přirozeně se začlenit do kolektivu. I později, na střední nebo vysoké škole, jsem už často dopředu čekal, že to skončí špatně. A ten strach pak tu realitu vlastně sám spoluvytvářel.
Kdyby se to řešilo včas, to by byla asi ta nejzásadnější změna. Nemyslím si, že by člověk musel projít takovým peklem, aby našel svou cestu. To rozhodně ne. Zároveň ale vím, že právě útěk pod noční oblohu mě přivedl ke krajinářské astrofotografii. Když jsem stál někde v tichu, pod hvězdami, bez světelného znečištění, docházelo mi, jak maličké jsou některé naše pozemské bolesti vůči velikosti vesmíru. A to mi pomáhalo přežít.
Takže odpověď asi zní, že nevím. Jen vím, že bych nikomu nepřál, aby musel hledat svou cestu právě takhle.
Co jsi nakonec vystudoval?
Po základní škole jsem šel na Technické lyceum v Pardubicích, kde byli výborní učitelé a připravili nás na technické vysoké školy. Zpočátku jsem se z určitého strachu z náročnosti na astrofyziku úplně neodhodlal a krátce jsem zkusil pedagogickou fakultu. Po prvním semestru jsem si ale podal přihlášky znovu a šel studovat fyziku a astrofyziku do Brna.
Bakalářské studium jsem dokončil na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity. Pak jsem na čas odjel do světa, mimo jiné na Nový Zéland, kde jsem si při sběru ovoce vydělával na další cesty a možnost zažít opravdu tmavou hvězdnou oblohu. Později jsem se ke studiu vrátil a magisterský titul jsem dokončil na Slezské univerzitě v Opavě.
A kde jsi viděl nejkrásnější hvězdnou oblohu?
Nejkrásnější obloha je obecně tam, kde je nejméně světelného znečištění a dobré podmínky. Ale nejsilnější zážitek netvoří jen samotné hvězdy. Hodně ho určuje i krajina a místo.
Pro mě mají výjimečné kouzlo Cookovy ostrovy, kde jsem měl možnost být dvakrát. Poprvé kvůli zatmění Slunce, které tehdy nevyšlo, a podruhé už s větším klidem a časem si to všechno opravdu prožít. Na ten zážitek nikdy nezapomenu.
A pokud bych měl mluvit čistě o kvalitě noční oblohy, nádherná je jižní Amerika, třeba Chile, nebo jižní Afrika. Kdekoliv pod rovníkem člověk vidí části oblohy, které od nás vůbec nevycházejí. A právě tam jsou některé z nejkrásnějších úseků Mléčné dráhy a nejpůsobivější objekty, které na severní polokouli prostě neuvidíme.
