Dalibor Janda: Nechtěl jsem šaškovat v televizních estrádách, tak mě do televize přestali zvát úplně

Četl jsem vaši knížku Roky jako motýli. Pochopil jsem z ní správně, že vám úspěch moc lidí v showbyznysu nepřálo?

V tom hrálo roli několik faktorů. Jednak jsem byl přivandrovalec z Moravy. „Moraváci tady ucpávají metro,“ to jsem slyšel pořád. To byla první věc. Druhá věc je to, že v té době bylo strašně nepopulární zpívat tímhle hlasem. A za třetí, já jsem podle svých rockových vzorů chodil v károvaný košili a neoholený. Dneska to nemůžete moc vyprávět, protože tomu nikdo nevěří, ale taková byla doba. Prostě kdo měl strniště nebo vousy, tak tím provokoval. A já ještě navíc zpíval s rukou v kapse. V Československé televizi byl tehdy náměstek, nějaký pan Batrla a ten vždycky, když mě slyšel nebo mě viděl někde na monitoru, tak šílel a křičel: „Proč tam zase je ten neoholenej s tou rukou v kapse?“ Jednou mi nechal poslat dopis, že můj vzhled deformuje myšlení socialistického člověka. Ještě bych ho možná někde našel. A já jsem strašně přemýšlel, jak má vypadat socialistický člověk, protože to jsem vážně nevěděl. Ale žena mi říkala: „Radši se jich na to neptej, ať máš klid.“ Spousta lidí, co měla na něco vliv, mě ve svých pořadech prostě vynechávala, aby neměli s někým nepříjemnosti. Já jsem třeba dlouhá léta nebyl v těch televizních estrádách, kde byl pan Dvořák s paní Bohdalovou. Televarieté se to jmenovalo, tam jsem až do devadesátých let nebyl. Nechtěl jsem chodit v kravatě, tak mě tam nechtěli. Navíc já byl hrozně tvrdohlavej a spoustu věcí jsem si udělal sám. Nechtěl jsem třeba zpívat s těmi velkými orchestry. Já vlastně nechtěl zpívat v podstatě s žádnými jinými skupinami než se svojí kapelou. Moje představa prostě byla, že budu zpívat svoje písničky se svojí kapelou. Ale musím říct, že teď po těch letech jsem za to vděčný, protože se mi to všechno vrátilo v dobrém slova smyslu. Dneska opravdu ty lidi na mě pořád chodí v tisících. Vědí, na co jdou, co zpívám, že to je moje a je to na tom znát.

Takže ten pocit, že vás nikde nechtějí, se odvíjel ze zkušenosti s televizí, protože jste nebyl konvenční? Nebo jste byl třeba mezi pražskými umělci vnímán tak, že někdo z Moravy vyletěl moc rychle nahoru?

V tom roce 1983, když jsem šel jako no name nahrávat do studia, tak mě nikdo z těch známých lidí ani nepozdravil. Ani mi neodpověděli na pozdrav. Tak to prostě bylo. A najednou, když se za rok a půl stanete Zlatým slavíkem, tak mě v tu chvíli zdravili a poplácávali po ramenou všichni. „Dobrý, to je dobrý, Dalibore, nám se to vždycky líbilo… My už tě sledujeme dlouho..“ Nicméně my jsme stejně jezdili až 250 koncertů ročně a já s těmi lidmi ani neměl čas být v kontaktu. Takže když se mě někdo zeptá, s kým jsem z těch umělců kamarádil, tak odpověď je, že s nikým. Jen jsme se pozdravili v šatně. Já měl spíš kontakty s textaři, se skladateli a manažery. A taky s muzikanty, samozřejmě. S nimi jsem žil v tom svém okruhu lidí. A také jsem byl hodně propojen s fanoušky. Měl jsem jich ve fanklubu přes 2 tisíce a dělali jsme pro ně různé akce. Třeba na nějaké louce u Ostravy jsme dělali speciální koncerty, vždycky jsme tam pekli prasátko, dělali oheň, spali jsme tam a byla to pohoda. Představte si dneska, co by z toho bulváry udělaly. Fotografové by byli v křoví a fotili Jandu s fanoušky u rybníka v plavkách. Takže ta doba byla trošku jiná. A bylo to strašně fajn. Vezměte si, jak se to dnes změnilo, i co se týče textů, lidi se naučili je vnímat jen povrchově. Stačí jim hesla, jednoduché dvouvětné texty, ideálně, když je tam ještě něco trochu přisprostlého a příběh tam ani nemusí být. Stačí, když tomu nikdo moc nerozumí, tak pak je to in. Takže si vybavuju, jak mi kolikrát můj textař Honza Krůta říkal: „Ale to tam nemůžeš dát, to nemá logiku, to není češtinářsky správně.“ Třeba v Hurikánu je taková věta, že kola se kroutí dál, motor už práci vzdal. Honza tam původně měl kola se točí dál. A přesvědčoval mě, že kola se nemůžou kroutit. Já říkám Honzo, ale kola se kroutí dál, to má tu expresi, to je to, co tam chci. Kola se kroutí dál, motor už práci vzdal. Prostě představ si, že budu zpívat kola se točí dál, vždyť to je o ničem. A on říká: „No, hele, tak dobře, tak to tam dej.“ A dodneška to každý bere, že kola se kroutí a je to tam prostě dobrý.

A počítám, že textař Honza Krůta se u toho taky pokaždé kroutí… :)

No přesně tak, kroutí se, samozřejmě! /smích/. Taky jsme si dělali srandu z pasáže „zaječí výkřik do ticha.“ Jestli někdo zaječí, jako zakřičí, nebo jestli to je zaječí výkřik, jako ten zajíc.

Honza Krůta mi říkal a velmi mě tím překvapil, že i vy jste se ho právě ptal, co tam ten zajíc dělá. Já jsem u toho textu jako mladý kluk pochopitelně taky řešil zajíce, protože mě překvapilo, že zajíc může křičet, ale stejně tak jsem nevěděl, kdo je okýbača. /pozn.: Černooký bača ovečky zatáčá./ Tím chci říct, že právě „zaječí výkřik“ je na seznamu písničkových pasáží, které si lidé nejčastěji vykládají jinak.

No jasně, je to tak. A taky - jak může výkřik zaječet, že jo? Nebo ještě mám jedno. Oheň, voda, vítr, být. To poslední slovo je být. A pořád mi lidi píší, že se někde na mejdanu dohadují o tom, co tam je vlastně za slovo. Že se vsadili. Jestli je to oheň, voda, vítr, ví nebo vír nebo dým. Nebo být. A je tam být, jako být ohněm, vodou a větrem. Ale tím ty písničky žijou, mám to rád.

Pojďme se teď zkusit vrátit někam do teenagerských let. Mě překvapilo, že jste vlastně původně hard rocker. Co byly vaše hudební idoly kolem patnácti, šestnácti let?

Když bych měl začít od toho, když jsem začal vnímat muziku, tak to bylo někdy kolem čtvrté páté třídy na základní škole. A mě strašně ovlivnil tehdejší pořad, který se jmenoval Vysílá studio A. Můj idol byl Walda Matuška a já jsem vlastně díky Waldovi začal vnímat muziku. Líbilo se mi, že on je ten chlapák, který se postavil tam na tu skálu a zpíval: „Když horkou nocí běží, stádo divokých koní.“ A to mě hrozně ovlivnilo a kvůli tomu jsem chtěl kytaru. Trochu jsem si ji vynutil a babička mi ji nakonec koupila. Nastoupil jsem do hudební školy, to bylo tehdy v Hranicích na Moravě. Do hudebky jsem chodil čtyři roky. A tam byla taková paní učitelka, která nás vedla k tomu, že jsme mimo to vybrnkávání různých notiček měli takovou skupinu a tam jsme si hráli písničky. Což mě zaujalo víc a bavilo mě to. A tohle trvalo až někdy do mých patnácti šestnácti let, kdy jsem potřeboval kytaru novou, ale rodiče mi ji koupit nechtěli. Tak jsem chodil na brigádu sázet stromky do lesa. A na tu první kytaru jsem si vydělal a začali jsme zkoušet u nás v baráku ve sklepě. Tam začaly naše první kroky, které vedly k tomu, že jsme začali natáčet na kazety. Hrál s námi nějakej Jarda Chytil, jeho tatínek jezdil po montážích a přivezl nám kazeťák a to byla tehdy taková bomba, že to tam, myslím, měli jen dva další lidi a my. On nám to půjčoval a my si na to různě mohli natáčet. To byla nádhera. A tím se dostávám k těm idolům, hráli jsme to, co se nám líbilo, takže jsme nahrávali písničky od Rolling Stones, Beatles, Olympic. První kapelu jsme založili, když mi bylo nějakých sedmnáct let, v Drahotuších. A dali jsme si název Pacific Souls, což bylo jako Duše Pacifiku, což se porotám na soutěžích moc nelíbilo, ale nakonec to prošlo. To byly úplný začátky, než jsem šel v roce 1972 na vojnu.

Zase zmíním vašeho textaře Jana Krůtu, který mi říkal, že jste s tou kapelou byli poměrně úspěšní. Že jste sice obráželi tancovačky, ale už jste nebyli kapela, která jen tak někde hraje jako kulisa, ale byli jste kapela, na kterou se opravdu chodilo.

Jojo, tak to bylo. Já jsem pak byl dva roky v Košicích na vojně, tam jsem nastoupil do kapely Split, pak jsem se vrátil do Hranic a založili jsme kapelu Aragon a s ní jsem byl do roku 1977. V 77 roce jsme ještě odjeli na mezinárodní tábor mládeže na Slovensko a tam jsme hráli celé léto. No a pak už jsem zamířil do Prahy a v Praze jsem začal s různýma kapelama hrát po estrádách. A jednou jsem se seznámil s Jirkou Hrzánem, jemu se líbilo, jak zpívám, tak mě vzal do svého pořadu. A to dopadlo tak, že jsme dlouho zkoušeli, neuvěřitelně dlouho, potom jsme společně objeli čtyři kšefty a přišla ta tragédie, Jirka se zabil pádem z okna. A tak jsme založili s Pavlem Petrášem a dalšími muzikanty hard rockovou kapelu, protože to vždycky byla moje taková touha. Tehdy jsem se neživil hudbou, ale pracoval jsem na letišti a vydělával jsem si peníze tím, že jsem vyvážel škváru, odpadky nebo jsme uklízeli sníh z drah, kde přistávají letadla. Takže jsme to museli všechno uklízet a mezitím jsme zkoušeli. Takže já jsem hrál ve dvou partách. S tou jednou partou jsem hrál po barech, abych si vydělal ještě nějaký peníze a pak jsme dělali ten hard rock. Tehdy jsme se už jmenovali Prototyp a hráli jsme na tancovačkách Deep Purple, AC/DC a tak. Jenže tehdy byla jiná doba, a tak jsme z vysokých míst poslouchali: „Je to moc tvrdý. Dejte si pozor, abychom vám to nezakázali.“ Asi po roce fungování téhle kapely jsem chtěl vydat celé album, ale neudělal jsem to dodneška. Ale pořád ještě přemýšlím, s kým a jak to udělám, protože toho snu se vzdát nechci a rád bych, aby přišlo na svět. Rád bych ho vydal. Nicméně tahle krásná hard rocková doba skončila tím, že nám to opravdu zakázali a rozpadli jsme se. V té době jsme se ženou bydleli na letišti v ubytovně, v takovém kamrlíku, ona byla těhotná, takže jsme řešili, jak sehnat byt a kde budeme bydlet. A já jsem dostal nabídku, abych jel hrát do podniků ve Švýcarsku, Rakousku a Německu. Tak jsem to vzal, pomohlo nám to finančně. Ale když hrajete třikrát za večer Ptačí tanec, tak to se nedá. Říkal jsem si, že tohle dělat nemůžu a musel jsem od toho pryč. Ale peníze jsem si tam vydělal.

Kde nastal tedy ten zlom, že jste opustil svůj hard rockový sen a vrhnul jste se na úplně jiný styl hudby?

Zlom nastal, když jsme vždycky s tou kapelou hráli na nějaké akci a jediný výdělek za to byly třeba čtyři piva na stole. A já si říkal, že tohle přece nejde dělat donekonečna. Takže peníze vás donutí přemýšlet nad změnou. Tehdy fungoval Svaz hudebníků Praha, což byla napůl nějaká černota a tím, že oni rozdávali povolení na to, kdo může dělat muziku a fungovali ve středních Čechách, tak já jsem si musel najít bydlení mimo Prahu. A tehdy jsem si našel bydlení někde v Hostivicích a tam jsem byl jakoby přihlášený, abych měl tu průkazku a mohli jsme hrát pod tím sdružením umělců. Taková byla bohužel doba.

Takže jste si jednoho dne řekl, že už nebudete hrát hard rock?

To byl vývoj. Když jsem se vrátil z vojny, tak mě strašně ovlivnil John Fogerty a skupina Creedence Clearwater Revival. A já jsem od nich zpíval čtrnáct písniček, a tak jsem začal trochu vekslovat i s tím hlasem. Mně se líbil jeho hlas, Creedence byla taková nařvaná muzika, ten jejich základ byl takovej tvrdší. A právě to mě přivedlo k tomu, abych začal zpívat písničky od Uriah Heep a Deep Purple a pak se to posouvalo. Protože my jsme zpívali převzatou tvorbu a zpívali pro mladé lidi, takže jsme sledovali, co frčí. A pak už se začala objevovat ABBA, my přibrali zpěvačku a saxofonistu, ale už to přestávalo být to moje, co bych chtěl dělat. A taky jsme neměli v Hranicích na výběr z moc kvalitních muzikantů, to byla ta doba, kdy jsem odešel do Prahy, kde už ten výběr byl o něčem jiném. A najednou, když jsem měl možnost se s těma klukama z branže seznamovat, tak bylo krásný to, že i když jsem nebyl známej, tak se mnou ten hard rock chtěli hrát a zpívat, prostě v tom být se mnou. Třeba Jirka Stárek, co hrál tehdy u Katapultů, říkal: „Jo, já jdu k tobě a hotovo, mně se to líbí.“ Takže kapela byla perspektivní, ale doba jí nepřála, a kdyby to bylo dneska, tak by se lidi divili, jak by nám to šlapalo.

Muzika vás určitě bavila, ale přemýšlel jste o ní od začátku tak, že byste se tím chtěl živit? Nebo jste počítal s tím, že to vždy bude jen koníček a přivýdělek?

Mě to hrozně bavilo. Já jsem kvůli hudbě nechal i strojní průmyslovku. Byla to taková dobrá doba, po všem byl hlad a když někdo zahrál něco, co bylo malinko nepřijatelný, tak to bylo takový trošku dobrodrůžo. A já jsem chtěl stanout na těch prknech, co znamenají okres a říkal jsem si, že tu muziku prostě dělat chci. A protože jsem byl naivní, odešel jsem za dobrodružstvím do Prahy, protože mi někdo nakecal, že v Praze zná úplně všechny a že budu natáčet desky a že všechno bude. Takže jsem dorazil do Prahy, nastoupil na letiště, abych měl jistotu peněz a najednou ti známí, co znali všechny všude, tak nikde nebyli. Takže my jsme s klukama začali zkoušet v protiatomovém krytu, v hangáru B, přímo na tom letišti. Někoho jsme tam někde ukecali, protože já jsem se z Prahy nemohl vrátit zpátky na Moravu domů. To nešlo. A říkal jsem si: „Tak, co teď, ty vole?“ To byl rok 1977 a první singl se mi podařilo natočit až v roce 83. Bylo mi třicet a já poslouchal i to, že jsem starej a že už tu muziku nemá cenu dělat. Jenže se to podařilo a tu černou placku jsem natočil. V té době to bylo něco, co když jsem držel, tak jsem jel na tu Moravu za mámou a pouštěl jsem jí ten první singl, jak se to točilo v tom gramofonu, to si pamatuju do dneška. To byl větší zážitek než potom, kdy jsem třeba dostal Slavíka. Prostě ty první zážitky jsou nejsilnější. Třeba když přijdete poprvé do toho studia, jak jsem se snažil zpívat. Dneska, když to poslouchám, tak si uvědomuju, jak jsem byl hrozně snaživej. Teď se mi stává, že mi na koncertech říkají fanoušci, že se jim to líbí víc, jak to zpívám teď, než jak jsem to zpíval tehdy. Tehdy jsem to musel mít za každou cenu dobrý, musím to tam natlačit, musím to tam nařvat, aby to tam bylo.

Jako kluk jsem měl vaše desky, sledoval jsem vaši kariéru, ale o těch začátcích jsem toho nikdy moc neslyšel. A to málo, co jsem se dozvěděl, bylo vždy takové matoucí, protože těch vašich kapel bylo hrozně moc.

No ono jich bylo dohromady asi 13, které jsem založil a zase rozpustil, než jsme dospěli k tomu roku 1983, když jsme založili Prototyp číslo 3. Měl jsem taky záložní plán, kdyby nevyšla hudba, že bych jezdil na archeologické vykopávky. Už tehdy mě bavila historie a starožitnosti. Akorát doma na Moravě, když jsem něco takového měl, ať to byly židle, nábytek a tak, tak mi to táta všechno vždycky spálil. Hodil to do kamen a hotovo. Říkal - tady jsou nějaký starý krámy. Protože tehdy frčel umakart a naši měli umakartový všechno. Takže když si dneska na to vzpomenu, že mi spálil vyřezávaný různý židle, tak mi je smutno. Prostě to naházel do kotle, topil s tím a hotovo. A když jsem byl třeba na vojně, nebo někde pryč, tak mi to likvidoval, protože říkal, že se tady na to práší a není to kam dát. Ale to jsem odběhl. Takže ano, byl Prototyp 1 na letišti, pak hard rockovej Prototyp 2 a to nepočítám předtím ty kapely po barech, za rok jsem měl další rockovou kapelu, pak jsem jezdil s Jirkou Hrzánem, mezitím jsme taky měli kapelu Dingo. A pak najednou nastal ten zlom, když jsem natočil první singly a pořád jsem chtěl, aby to bylo trošku rockový, takže vznikl Hurikán, nebo Žít jako kaskadér.

Ale ten úplně první singl byla skladba Jahodový koktejl, hodně popová záležitost, která se na vašich deskách už neobjevila. Jak ta písnička přišla na svět?

Jahodový koktejl byla písnička, kterou jsem měl v šuplíku ještě z Moravy. V šuplíku jsem měl asi patnáct melodií z úplných začátků. A tehdy mě jeden manažer seznámil právě s už zmiňovaným Honzou Krůtou, textařem, tak jsem mu říkal, že mám ještě staré písničky z Moravy. Tak jsem mu dal celou kazetu s těma nápadama. Já jsem to nazpíval svahilsky, abych nepoužíval své texty a abych ho tím neovlivňoval. A on mi pak zavolal a říká: „Co kdyby se ta rychlejší písnička jmenovala Jahodový koktejl?“ Což vzniklo z toho, že jsme se seznámili v Koruně na Václaváku, kde mixovali ten jahodový koktejl a my jsme si ho tam spolu dali. Vlastně to byl takový motiv, kdy on to využil, protože já jsem na sladký. A to se mi líbilo, tak jsme tu písničku natočili. A pak ještě vznikla s Pepou Kolínem písnička Konec prázdnin a chtěli jsme, aby to Supraphon vydal. Říkali, že to nebude nikdo kupovat, proč by to jako tiskli. Tak jsme je přemlouvali a oni říkali, že to neudělají za žádnou cenu. A s tím Koncem prázdnin jsme jeli na festival Děčínská kotva, ze kterého se vždycky pár písní vybralo a vydalo. A festival tam ten Konec prázdnin dal, na stranu B nějaké té desky, porotě se to líbilo. A díky tomu pak ten singl ještě potom vyšel i samostatně a na druhé straně byl Jahodový koktejl a to byla první písnička, která se začala hrát v médiích a v rozhlase.

Vím, že se tehdy rozebíralo, jestli je váš hlas jenom nějaká hlasová stylizace nebo jestli jinak zpívat ani neumíte. Jak to vlastně s tím hlasem je?

To je právě to. Když jsem v počátku začal napodobovat toho Johna Fogertyho, který zpíval tím nařvaným chraplákem, tak to byla trochu taková umělá stylizace do toho, co se mi líbilo. A když jsem to pak zpíval, ať už to bylo na těch tancovačkách, nebo někde, tak jsem viděl, že se to těm ženským líbí. A co si budeme povídat, na začátku jsme tu muziku dělali jenom kvůli ženskejm. Holky se nám líbily, a když člověk vzal kytaru, tak to mnohem víc zaujalo, než když člověk mlel pantem a vyprávěl vtipy. Takže se mi to s tím hlasem zdálo jako dobrý nápad a postupem času už jsem to ani jinak neuměl. Takže už mi to zůstalo.

Překvapil vás ten nástup a úspěch, který přišel? Byl Jahodový koktejl, pak vzniklo vaše první album Hurikán, vystřelil jste nahoru a několik let vás nikdo nedokázal sundat.

Ten Jahodový koktejl byla taková zázračná věc. To zpopularizovali Slováci v pořadu Pozor, zákruta. Oni to každý den v tom pořadu hráli. A i díky tomu se toho singlu prodalo asi sto tisíc. Volali mi ze Supraphonu, že budou dělat další reedici a říkali: „Dalibore, nemáš nějakou další písničku? My bychom se pokusili vydat něco dalšího.“ No a já tím, že jsem měl těch čtrnáct nebo patnáct písniček v tom šuplíku, tak jsem to dával Honzovi Krůtovi, aby to otextoval a s Honzou nám to začalo nějak lidsky i profesně fungovat. Udělali jsme Pojď, dáme řeč, nebo Hráli jsme kličkovanou. Tu jsme vydali jako další singl a já si u té písničky pořád říkal, že to slovo kličkovaná je strašně divný. Když jsme to nahrávali, tak přišla uklízečka a taky se ptala, co to je ta kličkovaná. Tak jsem si řekl, že je to dobře. Že to slovo lidi zaujme, zapamatují si ho a že to vlastně bude sranda. No a najednou se začaly prodávat ne desetitisíce, ale statisíce desek. Během toho roku 1984 jsme natočili tři singly. Pak přišel Žít jako kaskadér a já jsem s tím jel na Bratislavskou lyru. Tam to dostalo cenu kritiky a novinářů. Paradoxně mi tu cenu dali ti samí lidé, kteří později psali, jak dělám stereotypní a podbízivé věci. Tak na to docela rád vzpomínám. Pak jsem ještě vyměnil pár lidí v kapele a dostali jsme nabídku na první album. To bylo na jaře 85 a v tu dobu jsme měli venku čtyři singly. No, a právě tehdy vznikl Hurikán. Ta písnička se stala takovou mojí osudnou, v tom nejlepším slova smyslu. Lidi na mě takhle začali pokřikovat. Když jsme někde hráli, tak jsem vždycky slyšel, že přijel Hurikán. Takže od téhle slavné písničky se odvíjelo celé to první album. A když jsme měli hotových 12 písniček, tak jsme byli připravení, že to album vyjde. No a tam už jsem byl druhý ve Slavíku a najednou mě začali oslovovat vlastně všichni z té hudební branže. Ať to byl Karel Vágner, Franta Janeček a prostě všichni ti, co tehdy měli takový ty party. Já jsem to všechno odmítl, až potom mi volá Láďa Štajdl a říká: „Hele, přijeď k nám do Jevan, něco pro tebe máme.“ A já mu řekl, že nezpívám převzaté písničky, zpívám svoje věci a chci se svojí kapelou Prototyp dělat svoji muziku. A on pořád říkal, ať přijedu, tak jsem tam přijel a jeho manželka byla moje obrovská fanynka. Tehdy upekla jehněčí žebírka, seděli jsme a pak mě Láďa vzal do studia a pustil mi nějakou melodii. Byla bombastická, to ano. Tak jsem se ho zeptal, co to je a on řekl, že to je písnička do televizního seriálu. No a na to jsem zareagoval tak, že opravdu tohle není to, co bych chtěla dělat. Ale zeptal jsem se, kdo psal text. A on mi odpověděl, že Honza Krůta. Můj dvorní textař. Takže jsem se zasmál, protože na mě ušili trochu boudu a já jsem si teda ten text vzal do ruky a jen tak si ho zkusil nazpívat. Napoprvé jsem to nějak pokazil, ale napodruhé jsem se do toho opřel a když jsem vylezl z té kukaně, tak Láďa povídá: „Já se po**ru, ty vole. To takhle necháme.“ Tak jsem si to poslechl a takhle vznikl Oheň, voda, vítr. Domluvili jsme se na spolupráci a dneska jsem šťastnej, že jsem tohle nazpíval. Je to jedna z mých nejslavnějších písniček. Třeba když jsem na Slovensku, tak to nesmím vynechat vůbec, tam je to hymna. A ještě jsme to taky stihli dát na tu první desku. A moje dcera Jiřina, když ji poslouchá, tak vždycky říká: „Tati, ty kdybys neudělal vůbec nic, jenom tu jednu desku, tak z toho dodnes můžeš existovat.“

Ano, to je pravda, že z té první desky bylo hitů opravdu hodně. Možná je to i tím, že nejdřív byly úspěšné singly a až potom deska. Nicméně, jak jste vnímal, že věci, které jste složil jako mladík ještě v Hranicích, se staly obrovskými hity? Že to vůbec za tu dobu v šuplíku nezestárlo a fanynky nad tím dodnes šílí?

Tak to bylo asi taky tím, že to šlo ze mě pro ty holky. Mejdany, zážitky, to z té muziky je cítit. Když to skládáte v době, kdy tohle prožíváte a věříte tomu, co děláte, tak se to tam prostě promítne. No a později mi říkal Láďa Štaidl, ať tyhle lyrický písničky zpívám pro ženský, že to bude fungovat. A měl pravdu. Pomalý věci byly i na té první desce a když jsme to začali hrát na koncertech, tak jsem viděl i ty maminky s kočárky, viděl jsem, že už nás poslouchají i starší věkové kategorie a všechny ty dámy odcházely se slzami v očích. To prostě bylo něco neuvěřitelného. Dotklo se jich to. Takže jsem pochopil, že ten Láďa měl pravdu a pochopil jsem, co tím myslel.

Zastavím se teď chvilku u Zlatého slavíka. V této anketě jste historicky druhý nejúspěšnější zpěvák. Tahle ocenění jste navíc vybojoval v éře Karla Gotta. Jednou ho vystřídal Miro Žbirka, jednou Peter Nagy, ale vy jste se tam usadil třikrát po sobě. Bylo to v té době něco mimořádného nebo tenkrát ještě neměl Karel Gott tu auru, že Zlatý slavík patří jemu?

V těch 80. letech byl Karel trošičku na vedlejší koleji. On měl strašně moc těch fanynek, to je pravda, ale taky tam byl Žbirka, Nagy, pak tři roky já, pak tam byl ještě jednou Habera. A vlastně ani nepočítám, že jsem byl několikrát druhý. Jednou mě Karel porazil dokonce jen o 90 hlasů. A pak přišla revoluce. A když nemáte tu správnou manažerskou partu, když nemáte za sebou opravdu dobrou kapelu, když nemáte skvělého manažera, když ta parta neexistuje, tak to nedáte. Prostě ten tým musí fungovat. V dnešní době to samé, když neděláte pod velkou agenturou, velkou nahrávací společností, tak to nemůžete dát. Prostě takhle to funguje. A já se držím tím, že mám svoji vlastní agenturu Hurikán a svoje vydavatelství, kde vydáváme moje desky a vydáváme hudbu mojí dcery Jiřiny Anny. Každý mi říká: „Prosím tě a jak ses udržel, že si to děláš sám?“ No těžce, ale tím, že si držíte ty fanoušky pořád v nějakém počtu, pořád ty koncerty máte vyprodaný, tak to jde. Jsou tady kapely stálice, jako třeba Kabát, Chinaski, ty dokáží vyprodat haly, ale pak narazíte na hromadu mladých kapel, který mají jeden hit, ale vlastně je nikdo nezná. Nebo jen úzká skupina lidí. Nemají takové to, co třeba právě mají Kabáti a Chinaski, že je znají všichni. Aby to klaplo, musíte mít tři věci. Musíte mít hit, lidi musí vědět, jak vypadáte a musí to fungovat dohromady. Když lidi znají písničku, ale nikdo neví, jak vypadáte, tak tomu pořád něco chybí a chybět bude. To je jako když dáte tu samou kvalitní šunku do papírového sáčku nebo do pěknějšího obalu, tak po čem každý sáhne? Po hezčím obalu, samozřejmě. Ty kapely s těmi původními českými písničkami dneska moc nejsou. Nemají možnost aspoň jednou týdně se někde ukázat, zazpívat. Dnes každý, kdo má ruce a nohy, tak si doma sedne, na mobil si natočí skladbu a pak se to snaží dávat do těch rádií. Jeden ředitel rádia mi říká: „Dalibore, podívej se, tohle tady mám za týden. Plný šuplík cédéček a flashek. My to už ani neposloucháme.“

Co s vámi udělal převrat? Před revolucí jste byl hvězda a po ní jste najednou zmizel. Je pravda, že najednou se sem nahrnuly zahraniční celebrity, po kterých byl tehdy hlad, ale po nějakém čase se Karel Gott, Helena Vondráčková, Michal David, Jiří Korn a další, začali znovuobjevovat a vracet se zpátky. Je to jen můj dojem, že vy už jste v tom ústraní zůstal?

To je zajímavé, že to tak vypadá, ale já pořád prodával desky, prodávaly se přes sto tisíc kusů. To byl pro mě obrovský byznys. To mé vydavatelství pro mě byl obrovský byznys. Já jsem se tehdy rozkmotřil se Supraphonem, to byla první věc, kterou jsem udělal, což byla asi chyba. Tehdy jsem právě od nich odešel úplně a založil jsem si vlastní vydavatelství. Ze začátku to bylo dobrý, šlapalo to neskutečně. Jenže jsem netušil a neznal, jak funguje ten kapitalistický svět. Přišli sem další obří hráči jako Universal, dávali mi nabídky, ale já pod ta vydavatelství nechtěl. Jenže jsem netušil, že oni samozřejmě dokázali ovlivnit lidi v rozhlasových hitparádách a mě tam prostě už nevzali. Ať jsem dělal cokoli, tak Janda ne. Když s námi nechceš výti, nemůžeš v hitparádách býti. Jenže já jsem byl pořád tvrdohlavej a chtěl jsem si to dělat sám. Pořád jsem jezdil haly a desítky koncertů, fungovalo to, ale v televizích a v rozhlasech jsem už nebyl. A estrády, které byly na Nově, tam jsem ani být nechtěl, protože bych tam nesměl zpívat svoje písničky. Byla to doba estrádová. Se podívejte, co tam ti zpěváci museli zpívat. Lidové písničky. A pak, když za vámi přijde někdo, že s nějakou televizní rosničkou máte zpívat v hanáckém kroji písničku, tak to jsem řekl, že to dělat nebudu. A když jsem to řekl podruhé, tak byl konec. Já si na to pamatuju do dneška, jak režisér Adamec mi řekl: „Jako když nechceš, tak nechceš.“ Česká televize mě do zábavního pořadu, ani do žádného Silvestra od revoluce nepozvala, ale je mi to v podstatě už jedno. V počátcích mě to trochu mrzelo. Ale rovnalo se to tím, že mi hodně lidí psalo, že oceňují, že jsem nevlezl do každého zadku. To platilo i pro politiku. Nikdy jsem ji nedělal, tu jsem vždycky odřekl a vždycky jsem měl z toho s někým problémy. Oslovovaly mě různé strany, různí kandidáti, abych je přišel někam podpořit, v minulých volbách to byli dva kandidáti, kteří mě oslovili, abych přišel na nějaké jejich akce. Nešel jsem. Kamarády mám v mnoha politických stranách, tam i tam, prostě napříč. Rád se s nimi potkám, rád si s nimi popovídám, ale kdykoli chtějí víc, odmítnu. Dostal jsem nabídku od Tomia Okamury, abych nazpíval tu jejich hymnu. Na to jsem řekl: „Tomio, nezlob se, písnička je to dobrá, ale já to fakt zpívat nechci.“ Prostě já chci zpívat svoje věci. Dělám to, protože mě to baví a nechci to jinak. Já nezpívám proto, abych si vydělal peníze tak, že mi je vnutí nějaká politická strana. Ani ty reklamy moc nedělám. Pokud písničku nechají tak, jak je, tak prosím, nemám s tím problém ani do reklamy. Ale abych to předělával a dělal z toho estrádu, abych z toho dělal šaškárnu a zpíval tam nějaký přiblblý předělaný text, to prostě nechci. Takže si držím nějakou image. Moji fanoušci to o mě vědí, že jsem takový a berou to. A možná jsou na to i trošku hrdí. Víte co, ta politika, to jsou takový rychlý peníze, ale k ničemu to není.

Rozumím, jak to myslíte. Ale když se tedy vrátíme k muzice, opravdu nebylo možné se nějak prosadit do televize a navázat na tu popularitu, jak to udělali ostatní? I když jste nechtěl šaškovat v estrádách, tak pořád jste byl po Karlu Gottovi nejúspěšnější československý zpěvák.

Nešlo to. Pamatuju si, že za mnou přišel jednou Radan Dolejš, z televize Nova a povídá mi: „Člověče, ten Aleš Ulm tě tam nechce prostě do té televize vzít za žádnou cenu.“ Já jsem se ptal proč a on mi odpověděl, že ten důvod je, že jsem byl prý příliš populární před revolucí, takzvaný nomenklaturní zpěvák. A pak jsem si uvědomil, jak člověk musí být obezřetný v určitých fázích života. V roce 1987 mě oslovil zástupce ředitele ze Středočeské agentury. Nabízel mi, aby s námi pan Ulm jezdil jako host. A já řekl, že to ne, že v žádném případě. Jenže já proti panu Ulmovi nic neměl, odmítnul jsem ho proto, že se mi to čistě nehodilo hudebně. On byl kantilénní zpěvák, a to jsem já nechtěl. Jenže pan Ulm si to vzal osobně. Takže mi přesně došlo, odkud vítr vane. A taky vám řeknu, v čem byla ještě zásadní chyba. Že mně se celá ta parta tím, jak se začalo podnikat, tak se mi to všechno rozpadlo. Láďa Štaidl se úplně vykašlal na muziku, ten s ní skončil. Manažer začal dělat do aut a kapela se mi rozpadla, protože jsem musel omezit koncerty na deset měsíčně, protože jsem byl už unavený. Říkali, že se tím takhle moc neuživí, protože tehdy bylo za koncert 400,- a do toho začaly stoupat ceny, takže všichni začali radši podnikat. No a tím pádem se mi to rozpadlo všechno. Já jsem zůstal akorát s kytaristou. Začali jsme jezdit večírky a takové ty věci a zmizel ten tým lidí. Já byl z těch osmdesátek totálně utahaný, unavený a byl jsem i rád, že si můžu trochu oddychnout. Ale pořád jsme jeli. Vydávali jsme desky, koncertovali jsme. Každé moje album se prodalo v počtu sto tisíc kusů. Pokud bych to dělal pod jiným vydavatelstvím, dají mi 10% z desek a když by se jim to už pak nerentovalo, tak by mě vyhodili stejně, jak to udělali všem.

Máte za sebou nespočet hitů, které se hrají desítky let. Je nějaká písnička, která je pro vás čímkoli jiná nebo výjimečná? Ať už tím, že ji nemůžete vystát, protože ji zpíváte stále dokola. Nebo třeba jste předpokládal, že něco bude hit a nebyl. Prostě cokoli, co něčím vybočuje.

Spíš jsou písničky, které už dneska nemusím zpívat. Třeba Hráli jsme kličkovanou. Z toho už máme takovou komedii docela. Protože lidi to zpívají stejně už sami. Co se stalo totálním překvapením, co jsme ani na těch koncertech dříve moc nehráli, je Žít jako kaskadér. Je to fenomén. To je prostě písnička, která žije u mladých i u starých lidí. Prostě kdykoli přijdete někam, začne hrát ten začátek a já řeknu Auto na vodu…, najednou se rozzáří celý ten sál. Tak moc to lidi znají a mají to rádi. A je jedno, jestli jim je 18 nebo 70. Ta písnička je fenomén. Nevím, čím se to stalo, ale je to prostě tak. Úplně nejradši mám ale písničku Tisíckrát krásnější, než jsou prachy. Má to krásný text. „Jako v rally Paříž-Dakar zabloudíme na poušti… Obchoďáky probíháme, čím dál sobě cizejší, v igelitu na večeři nesem chleba včerejší.“ Mimochodem, tam původně bylo chleba vezdejší, ale to nám zakázali, tak jsme tam dali včerejší. Honza Krůta byl vizionář a spousta těch textů dodnes nezestárla. Pořád mají co říct i těm mladším lidem. A když vás potkají pětadvacetiletí kluci někde v supermarketu, poklepou vás po rameni a řeknou, hele, ten Žít jako kaskadér a nebo ten Hurikán, to je ale dobrý. Tak to je super a těší mě to moc. A já říkám - kluci, ale to je písnička z roku 1984. A oni reagují - jo, fakt? Nekecej, to je bomba. A u toho zapomenete na to, jestli v těch devadesátkách jste něco udělal blbě, nebo dobře. Nebo jestli s vámi ty lidi nechtěli dělat, protože si nechtěli zavdat s někým, kdo byl příliš populární před revolucí. Tohle vás prostě těší, a to je daleko důležitější.

Rozhovor autorizoval Dalibor Janda.