Článek
Příběhy dětem chybí. Já si myslím, že se jen nepotkaly s těma správnýma knížkama.
Vaše první kniha Prašina vyšla už v roce 2018 a hned následovaly další dva díly. Když se na to podíváte dnes s odstupem, byl jste překvapen tím obřím úspěchem?
Ano, samozřejmě. Byl. Když dopíšete jednu knížku, tak si zpravidla nemyslíte, že bude nominovaná na Magnesii Literu a že se prodají desítky tisíc výtisků.
O čem vlastně Prašina je?
Napsal jsem knihu o fiktivní pražské čtvrti, kde nefunguje elektřina a ti hrdinové zjišťují proč. Příběhem nás provází vypravěč Jirka a hlavní postavou je Anastázie, jeho kamarádka. A ta v knihách postupně přijímá odpovědnost za tu čtvrť a pak se s ní musí nějakým způsobem popasovat. Ona v tom nejdřív v podstatě selže a pak společně i díky Jirkovi jaksi dojde k nějakému smíření. Takže je to příběh jednak té čtvrti, která prochází proměnou a také příběh té Anastázie, na které osud té čtvrti visí.
Často slyším názor, že pro současnou mladou generaci je kniha mrtvé médium. Čísla prodejů Prašiny ale ukazují naprostý opak. Jak je to možné?
Ano, ten názor znám a nesouhlasím s ním. Oslovit tuhle skupinu podle mě není zase tak těžké. Jsem už roky skautský vedoucí a moje zkušenost z oddílu je, že kluci a holky kolem dvanácti třinácti let, opravdu hodně dychtí po příbězích. Příběhy jim chybí. Já si myslím to, že oni se jen nepotkali s těmi správnými knížkami. Že třeba dostávají knížky, který to s nimi nemyslí úplně upřímně. Nebo jak to říct jinak… že autor to napsal s cílem je nějakým způsobem vychovat nebo vzdělat a ani jeho samotného ta knížka, kterou napsal, vlastně ani tolik nebavila. Když se knížky zvolí vhodně, tak jsem přesvědčený, že děti čtou a že čtou hodně a vášnivě. Takhle jsem právě dával číst svým skautům Hobita. Četli to s nadšením. Dával jsem jim číst jednu knížku od Běhounka - Komando plukovníka Brenta, taky obrovský úspěch. Nebo Poklad na ostrově. To jsou všechno knížky, které mají obří úspěch u dnešních dvanáctiletých nebo třináctiletých dětí. Jenom je prostě nedostávají do ruky, takže já to nevidím tak negativně.
Příběhy z Prašiny se staly fenoménem.
Vydat knihu je mnohem jednodušší, než jsem si myslel. Poslal jsem asi deset mejlů.
Když se zamyslíte nad obdobím kolem 15 let, čím jste chtěl být?
Ono to bude znít zvláštně, ale já jsem chtěl být spisovatelem. Jen mě samozřejmě vůbec nenapadlo, že by se to reálně mohlo stát. Proto jsem se věnoval spíš matematice a programování. Vlastně mezi patnáctým a řekněme třiadvacátým rokem jsem ani nic nenapsal, protože jsem to považoval jenom za takový nějaký sen. Jako za něco, čemu se budu věnovat až jednou budu mít čas. A věnoval jsem se matematice. Možná mě ovlivnili rodiče, kteří jsou oba programátoři, takže jsem je v tom následoval a šel jsem studovat na matfyz.
Pokud jste tedy v patnácti měl sen být spisovatelem, jak konkrétně se to projevovalo, když jste teď říkal, že jste v té době nic nepsal?
Já jsem nepsal po patnáctém roku, ale do té doby ano. Já jsem vlastně začal psát, když mi bylo nějakých sedm let. Tehdy jsem psal povídky, kdy detektiv Brix se svým koněm jezdí od vsi ke vsi a řeší nějaké případy. Dal jsem to přečíst paní učitelce, té se to líbilo hodně a pak jsem se účastnil různých literárních soutěží a také olympiády v českém jazyce. Psal jsem si poté i do šuplíku, takže vznikla spousta věcí, které ale vlastně kromě mě nikdo nečetl. Mě to hodně bavilo, ale zároveň jsem měl pořád pocit, že aby se člověk stal tím skutečným spisovatelem, tak musí prostě mít úžasný talent, úžasné nadání. A to si myslím, že vlastně nakonec možná ani není pravda. Že důležitější než talent, je odhodlání. A když potom na vysoké škole už bylo zase víc času a zase jsem začal psát, tak jsem si uvědomil, že je důležitější si k tomu každý večer sednout, než být nějak úžasně talentovaný. Protože prostě ten talent na to nestačí a psaní je hlavně dřina. Je to takový maraton.
Když jste tak aktivně psal, účastnil se literárních soutěží a vyhrával je, proč jste tedy nepsal víc? Proč vás vaše tehdejší úspěchy nenamotivovaly?
Ano, to je pravda, já jsem řadu těch soutěží i vyhrál, ale pořád jsem měl pocit, že aby se člověk stal spisovatelem, tak musí projít nějakým složitým procesem. Kdy musí proniknout do toho vnitřního kruhu a tam mu někdo začne ty knížky vydávat. A když jsem potom vlastně napsal Prašinu, poslal jsem asi deset mejlů, tak tím jsem do toho kruhu nějak pronikl. Tam se ukázalo, že ten proces je mnohem jednodušší, než jsem si jako dítě a potom jako náctiletý myslel.
Vy jste se poté dal na dráhu programátora. Chtěl byste být mezi těmi několika spisovateli, kteří se živí psaním?
Já bych se nechtěl živit knihami. Určitě ne, protože já, když vím, že něco napsat musím, tak ten výsledek za to moc nestojí a já nejsem schopen něco tvořit ve stresu nebo s nějakým deadlinem. Nebo vědět, že když nenapíšu dvacet stránek, tak nebudou peníze na večeři, tak to bych nechtěl. Takže jsem moc rád, že se můžu živit něčím jiným. A když mi zbyde čas na psaní, tak můžu psát.
Čím se tedy teď živíte?
Teď momentálně jsem ředitelem v IT firmě, takže už programuju i mnohem míň, než jsem programoval před pár lety. Už spíš rozdávám úkoly a komunikuji se zákazníky. Znamená to hodně cestování po republice, znamená to hodně jednání, v poslední době hodně videokonferencí a do toho se snažím ještě trošičku taky programovat, abych z toho úplně nevypadl. A to psaní, to je někde na 3% volného času. Hodina týdně, když se podaří.
Rozhovory, které s vámi vyšly, byly pořízeny v době vydání prvního dílu Prašiny, když jste ještě nebyl ředitelem. Ale když jsem je četl, tak jsem si u toho říkal, jaké to asi je, celý den koukat do počítače, programovat a pak ve volném čase koukat do počítače a psát.
Předtím jsem koukal do počítače a programoval, teď jako ředitel koukám do počítače na tabulky v Excelu. Ale ano, je to tak, je to trochu náročné, že není jedno odpočinek od druhého. Ale když člověk píše, tak ten mozek přemýšlí jinak, než když programuje. Ale je to pořád sezení na židli a pořád je to koukání do počítače. Ono psaní totiž fakt není jenom mačkání těch kláves, je to i přemýšlení nad postavami, kam se ten příběh bude dál ubírat, takže se mi vyplácí v poslední době začít mačkat až ve chvíli, kdy už člověk ví, co bude chtít napsat a do té doby si to jenom tak nechat procházet hlavou.
Vojtěch Matocha při podpisu svých knih
Vy jste se pustil do žánru, kterému se dnes říká young adult literatura. Je to žánr, který je vám blízký nebo jste se při psaní Prašiny musel v hlavě přenastavit, abyste dokázal přemýšlel jako náctiletý?
To je těžké, já nepovažuju Prašinu za úplně young adult. Ony ty škatulky literatuře podle mě strašně škodí a věřím, že spoustu lidí by označení young adult odradilo, i když by se jim Prašina ve skutečnosti líbila. Normálně by si ji přečetli, ale pokud by na ní svítilo velkým písmem young adult, tak by to nikdy nevzali do ruky. Takže mně byly blízké různé knížky. Já jsem třeba hodně četl knížky Michala Ajvaze. Předtím knížky Miloše Urbana a ještě předtím Harryho Pottera samozřejmě, protože já jsem ta generace hodně ovlivněná Harry Potterem. Potom od táty jsem hodně dostával starou sci-fi literaturu. Knihy, které napsali Arkadij a Boris Strugačtí, nebo třeba díla od Asimova, od Charlese Clarka. Takže všechno tohle já jsem tak nějak četl a nikdy mi úplně nezáleželo na žánru. Vždycky mi připadalo, že napříč žánry může být knížka prostě dobrá nebo špatná.
Souhlasím, to máte pravdu. Ale zeptám se tedy jinak. Když tu knížku píšete, koho před sebou vidíte jako cílovou skupinu?
Já si to píšu pro sebe. Samozřejmě člověk ví, že když už píšu druhou Prašinu, že to asi bude číst někdo, komu bude tak zhruba 13. A že jsou věci, které do literatury pro třináctileté nepatří, ale zároveň to píšu tak, aby to bavilo mě. Já si nepředstavuju nějakého třináctiletého univerzálního čtenáře, který nad tím sedí a čte. Prostě píšu, aby mě to bavilo, abych sám, když to čtu, cítil nějaké vnitřní napětí a aby mě zajímalo, jak to dopadne, i když to teda většinou už tou dobou vím. Asi to bude znít zvláštně, ale je to tak.
Rozumím. Na druhou stranu vaši beta čtenáři jsou primárně děti z vašeho skautského oddílu. Své knihy předčítáte na táborech a vlastně ve všem, co jste zmiňoval, tak cílová skupina vždycky byla ty děti 13-16 let. Dospělé beta čtenáře tedy nemáte?
Ale jo, pár jich mám, ale to jsou právě ti, u kterých člověk nikdy neví, jestli ta zpětná vazba není taková, že mi prostě jenom chtějí udělat radost. Ti skauti, ti jsou upřímní. Těm, když se něco nelíbí, tak mi to řeknou, že je to prostě blbý a pošlou mě s tím do háje. Nebo když to čtu večer na táboře, tak když se jim to nelíbí, tak to dají najevo tím, že usnou. Takže já jsem to psal pro sebe, ale zároveň v tom okamžiku jsem byl jaksi duší ten třináctiletý až šestnáctiletý hoch, protože když člověk dělá skautského vedoucího a pohybuje se často v nějaké skupině lidí, kterým je průměrně čtrnáct, patnáct let, tak prostě trošičku myslí jako oni..
Já jsem zkoušel Foglara číst dětem na táboře a už to není ta knížka, u které ten celý tábor dokážu udržet.
Velmi často Vás srovnávají s Jaroslavem Foglarem. To srovnání s ním se pochopitelně přímo nabízí. Stejně jako on vedete skautský oddíl, píšete literaturu pro dospívající, Prašina může mnoha lidem připomínat Stínadla a důležitou roli, stejně jako v Záhadě hlavolamu, v ní hraje tajemný vynález. Jak to označení „nový Jaroslav Foglar“ vnímáte vy?
Je to vlastně trochu nešťastné. Ale musím přiznat, že těm knížkám to samozřejmě marketingově hodně pomohlo. Určitě to díky tomu našlo těch prvních deset tisíc čtenářů. A na druhou stranu to bohužel ve čtenáři vytváří nějaké falešné očekávání, které pak není naplněno. Protože ta Prašina je Stínadlům podobná těmi kulisami, to ano, určitě je tam ta městská krajina, ta temná čtvrť, to tam všechno je. Ale zároveň to vyznění je podle mě úplně jiné a srovnávat to je nebezpečné. Protože ten, kdo je skalní fanoušek Foglara, tak je potom zklamán, protože doufal, že tam najde nějaké to ušlechtilé přátelství a nějaké takové to vyšší poselství a tu Foglarovu touhu po tom zdokonalení mladého člověka. A to v Prašině prostě není. Ona je taková trošičku podvratnější. I ty postavy, které jsou kladné, tak se někdy nechovají úplně hezky. Prašina je mnohem akčnější, než byla Záhada hlavolamu. A pokud tedy někdo hledá novou Záhadu hlavolamu vyloženě 1:1, tak to v Prašině rozhodně nenajde.
Vy sám jste si neříkal, když jste to psal – pozor, abych nesklouzával ke Stínadlům?
Já nevím, možná podvědomě ano. Ona ta Stínadla - aspoň v mé generaci – v nás tak nějak jsou. Možná jsou v nás všech. Já jsem právě četl třeba knížky od Miloše Urbana, které jsou podle mě tím také ovlivněné. Je tam nějaká temná čtvrť, to Sedmikostelí, to tam prostě je. Ta městská krajina, kterou Foglar vytvořil někdy dávno, tak v nás prostě je zakořeněná. Také mě ovlivnily knížky Pavla Čecha, který také nepochybně byl inspirován Foglarem. Takže já si myslím, že mě Foglar a Stínadla určitě inspirovali, ale na druhou stranu, Foglar tak strašně moc ovlivnil celou naši literaturu pro děti a pro dospívající, že se to dá najít podle mě skoro v každé knížce, která se nějakým způsobem odehrává ve městě.
Rozumím, ale pro mě třeba označení „nový Foglar“ neznamená to, jak říkáte vy, že Foglar = ušlechtilé cíle. Takhle já to nemám. Pro mě Foglar představuje někoho, kdo ty děti se svými knihami nenudí a že se jim nepodbízí. Že ty knihy zkrátka nejsou dětinské a náctiletého řtenáře berou jako rovného partnera.
To máte určitě pravdu. Já osobně mám s Foglarem jeden problém, ale úplně jiný. Dnes už trošku zastaral jazykem a rychlostí děje. Já jsem zkoušel Foglara číst dětem na táboře a už to není ta knížka, u které já ten celý tábor dokážu udržet. A je to podle mě proto, že prostě dnešní děti myslí rychleji a mají kratší tu dobu, kdy udrží pozornost. A jak Záhada hlavolamu, tak Stínadla se bouří, začínají velmi, velmi pomalu. Tam se vrší nějaké tajemné náznaky, ježek v kleci je na nakreslený na zdi, ve Stínadlech se něco děje, ale v knize samotné se vlastně dost dlouho neděje nic a ten děj potom začne až později. A já jsem tak nějak tušil, když jsem psal Prašinu, že pokud ten současný čtenář má vydržet do druhé kapitoly, tak už ta první kapitola musí být poměrně hodně akční. Protože konkurencí Prašiny jsou dnes spíš Avengers než Rychlé šípy.
V první recenzi, která na Prašinu vyšla, vás také někdo srovnával s Danem Brownem. Pobavilo vás to?
To bylo super, to mi také vůbec nevadilo. Dan Brown přišel na to, jak psát knihu, která je mimořádně úspěšná. Má svoji jednu šablonu a sází to jedno za druhým, takže to mě neuráží. Ty knížky jsou taky svým způsobem skvělý. Já si myslím, že tím ten recenzent chtěl říct, že ty knížky mají podobný spád. A že taky ani v jednom okamžiku nezvolní. U mě ti hrdinové, když už mají volnou chvíli, zpravidla je z toho zase vyruší nějaké nebezpečí a zase se honem něco děje dál. A úplně stejně se to děje těm Brownovým hrdinům.
Říkal jste, že psaní vám teď zabere tak 3% času. Co pro vás byly při psaní ty největší překážky? Byl to právě nedostatek času?
Člověk skutečně potřebuje aspoň ty dvě hodiny souvislého času, kdy se může soustředit. Kdy se může ponořit do příběhu a trošičku přestat vnímat to okolí. Takže najít čas, to je na tom opravdu to nejtěžší. Ale je pravda, že já jsem dřív psával právě tím způsobem, že jsem nechal plynout myšlenky a sledoval jsem, co se děje s těmi postavami. Ale nikdy to nevedlo k dobrému cíli. A potom, když jsem psal Prašinu, tak už jsem měl skutečně rozmyšlenou osnovu. Věděl jsem, že to bude mít zhruba těch 20 kapitol. Taky jsem zjistil, že pro moji vnitřní disciplínu je dobře, když jsou všechny kapitoly stejně dlouhé a když uplyne pět stran ve Wordu, tak se snažím tu kapitolu nějak ukončit. A vždycky si dávám pozor, aby v každé té kapitole byly všechny ty prvky, které se podle mě v každé kapitole mají objevit. Aby tam byla trocha akce, dialog, nějaké nové tajemství. Takhle jsem si Prašinu rozplánoval právě na těch dvacet kapitol. Skutečně analyticky, když to tak řeknu. Na druhou stranu, on ten výsledek se pak samozřejmě v mnoha místech různě odchýlil, protože se ukázalo, že něco nefunguje, nebo že něco je potřeba pojmout nějak jinak. Ale věděl jsem od začátku, co chci napsat a jak to chci napsat. Ale ono to v detektivce ani jinak nejde. V detektivce musíte vědět, kdo je vrah, než ji začnete psát. Jinak to nebude fungovat. Rowlingová, ta si to taky velmi důkladně vždycky naplánovala, než začala psát. Ten druhý typ psaní se dá podle mě použít v psychologické literatuře. Kdy sleduji, jak ta postava něčím prochází, ale vlastně není důležité kam dojde, respektive to není důležité zpočátku. A to je přístup, který podle mě v dětské dobrodružné literatuře nebo v detektivce nemůže fungovat.
Z čeho Prašina vlastně vychází? Je to něco, co jste teď vymyslel a napsal? Nebo vám to dlouho leželo v šuplíku?
Mě se už na gymplu strašně líbila představa nějakého obrovského zapomenutého mechanismu, který někde něco vykonává a lidi už zapomněli, že to vykonává a vlastně nikdo tomu stroji nerozumí a on si žije někde svým vlastním životem zapomenutý stranou od všeho. A lidé tu jeho práci vnímají jako přírodní zákon. Tak to se mi strašně líbilo. A na gymplu v hodinách biologie mi právě přišlo, že ta příroda za tím oknem je právě takový stroj, který vlastně vůbec nechápeme a snažíme se to nějak zvenku popsat. A tenhle motiv jsem potom použil v Prašině, takže to je něco, co mě bavilo už dlouho a teď jsem to použil. A jinak jsem si vlastně říkal, co by ten mechanismus mohl dělat. Tak jsem dospěl k závěru, že nějakým způsobem vytváří Prašinu a vlastně se mi to tak pěkně potkalo z druhé strany s tím, že jsem potřeboval prostředí, kde děti můžou zažít dobrodružství. Kde nejsou mobily a internet, protože to je prostředí, které je v našem světě vzácné.
Vy už jste tu první knihu psal s tím, že pokud to vyjde, tak budete pokračovat?
Prašina dvojka je výsledkem mé radosti, že mi v nakladatelství řekli, že by to mohlo vyjít. Ten druhý díl už byl zhruba z poloviny napsaný, když vyšla jednička. Takže já jsem vlastně začal psát pokračování téměř hned potom, co jsem se z Paseky dozvěděl, že by ta knížka mohla vyjít. Ale je pravda, že jsem měl naplánovanou jen jednu knížku. Jenže jsem se do těch postav a do toho prostředí tak moc zamiloval, že jsem to nedokázal opustit Proto vznikl druhý a následně i třetí díl. Ale nemůžu tvrdit, že jsem plánoval trilogii dopředu. To by nebyla pravda.
Já se chci pomalu dostat k tomu, že poté vznikly komiksy, které vycházejí z myšlenky té knihy. Nikoliv z knihy jako takové. Je úžasné do toho prostředí neustále zasazovat nové příběhy. Neobáváte se, že byste se mohl stát autorem jednoho vytvořeného světa? Což pochopitelně vůbec nemusí být špatně, ale zajímá mě, jak to vnímáte vy?
Máte pravdu v tom, že je to velmi nebezpečné. A když vznikaly ty komiksy, tak to bylo hodně na popud ilustrátora Karla Osohy. On chtěl vytvořit komiksovou sérii z Prašiny, protože mu přišla vizuálně strašně zajímavá a já jsem s tím pak souhlasil a vytvářel jsem scénář ke Křídovému panáčkovi. Ale přiznám se, že to jsem už nepovažoval za psaní v tom smyslu, jak jsem psal ty tři knížky předtím. Protože to je naprosto jiná disciplína. A když jsem psal scénář komiksu, tak to bylo pro mě něco úplně jiného a vlastně se to s psaním klasické prózy ani nedá moc srovnávat. Člověk to píše spíš jako filmový scénář, jsou to takové různé poznámky pro ilustrátora. Nejde tam o styl, nejde tam vůbec o jakýsi rytmus vět. Takže já ty komiksy chápu spíš jako něco mimoběžného s mými knihami, než něco, co by na ty knihy navazovalo. Takže práce jde za Karlem Osohou, já jsem v podstatě napsal něco, co bych nazval spíše filmovou povídkou, kde se píše, že někdo jde po ulici, zapadá slunce a postava si myslí tohle a tohle. Vůbec jsem nepsal, jak mají vypadat postavy, barvy, jakou dynamiku to má mít, takže já jsem autor spíš předlohy, scénáře úplně ne.
Prašina se kromě knižního zpracování dočkala i komiksové podoby
Podle Prašiny vznikla i divadelní a rozhlasová hra. Chystá se i film. Nebojíte se toho, že převedením na filmové plátno Prašina utrpí?
Může utrpět. To opravdu může. U mnoha zfilmovaných knih se to už stalo, to ano. Je to risk. Na druhou stranu – já jsem zkrátka napsal knihu a chci vidět, jak to v tom filmu bude vypadat. Prostě mě to strašně láká a chci vidět Prašinu jako živou. Ono i to psaní té knihy bylo balancování, aby to bylo akční, a ne příliš násilné, aby to už bylo jaksi dětem nepřístupné. Zároveň tam ale trocha násilí být musí, protože díky tomu vzniká napětí a pocit nebezpečí. Takže pokud to ve filmu budou stejně opatrně balancovat a opatrně budou našlapovat, tak si myslím, že se to může povést a že můžou tu atmosféru přenést. Třeba v Klicperově divadle v Hradci Králové se to docela povedlo. Tam kupodivu docela opustili tu atmosféru města, prostě si vystačili s pár kulisami, které byly spíš takové bedny nebo zdi továrního areálu. A stejně to fungovalo, i bez té atmosféry města. Oni to dokázali nějak přenést a zase tam vypíchli nějaké jiné věci. Tudíž i v tom filmu to může zafungovat, ale samozřejmě ano, trochu se toho bojím.
Když mluvíme o tom, jak úspěšná Prašina je, jak se chystá film atd., tak vás opravdu neláká v tom psaní pokračovat na plný úvazek? Stát se profesionálním spisovatelem?
Ne, neláká. Opravdu ne. Já bych nedokázal psát s tím, že musím něco napsat.
Počítám, že stále něco píšete, zůstaneme stále ve světě Prašiny nebo zkoušíte něco úplně jiného?
Já teď skutečně něco píšu, tak pozvolna zatím. A kdo ví, jak to nakonec dopadne, ale neodehrává se to na Prašině. Odehrává se to úplně mimo město a v úplně jiném prostředí. Ale zároveň musím říct, že teď píšu ještě mnohem pomaleji, než jsem kdy psával. A mám na to ještě mnohem méně času, protože teď máme malou roční dceru, takže teď se nám potkává spánkový deficit s nedostatkem času a je to fakt náročné. Takže píšu maximálně půl hodiny měsíčně.
Máte nějaké spisovatelské sny?
Pro mě to psaní je fakt koníček. Já chci dál psát, protože mě to baví a ne proto, že musím. Nechci psát proto, že někdo něco očekává anebo proto, že jsem už dlouho nic nenapsal. Takže v tom já nechci nic měnit. A myslím si, že ten žánr dobrodružná literatura mi sedí a v tom chci zůstat. Už jenom proto, že možná kdybych ten žánr opustil a napsal něco jiného, tak by se to u čtenářů třeba nepotkalo úplně s tím jejich očekáváním a byli by zklamaní, protože budou čekat další Prašinu. Takže chci zůstat u téhle cílové skupiny já plus náctiletí a uvidíme, co z toho vyleze.
