Jak se staví nejlepší výtahy světa: „Český design, chytrý hlavičky, šikovný ručičky“

Pavel Policar /60/ je majitel firmy PEGA, která stavěla výtahy pro nejvyšší mrakodrapy světa, včetně toho úplně nejvyššího Burj Khalifa v Dubaji. Další realizace má i pro tajný vojenský program společnosti SpaceX nebo největší britskou jadernou elektrárnu. Drží také světový rekord za stavbu nejdelšího důlního výtahu, který má pojezd 425 metrů. Pavel Policar miluje výzvy a sport. Aktivně lyžoval a hrál volejbal, ale ve 37 letech částečně ochrnul. Zachránila ho až operace. Cestou z nemocnice si tenkrát koupil motokrosovou motorku, na které jezdí dodnes. Stále závodně lyžuje a nedávno se začal učit jezdit na koni. Není pro něj problém ze dne na den přeletět přes půl světa, protože si to žádá jeho byznys. Aby toho nebylo málo, je předsedou představenstva havlíčkobrodských vodáren. A to jen proto, že miluje vodu a vše, co s ní souvisí.

Pojďme začít u vašeho mládí. Čím jste chtěl být?

No úplně původně to byla medicína. Na gymnáziu jsem miloval biologii a chemii, připravoval jsem se na to, že budu doktor.

Kam jste to v rámci té přípravy až dotáhl?

Nikam. Na medicínu jsem nešel. Skončil jsem u středoškolské výzkumné činnosti, nějaká měření dětí a tak dále. A pak jsem dostal vynikajícího kantora v biologii a chemii, který měl svůj koníček vodárenství. A to nás chytilo. Vytvořili jsme tým na střední škole a dělali jsme analýzy řeky Sázavy a vliv Stvořidel na pročištění a okysličení. To mi bylo nějakých 16-17 let. Strašně mě to bavilo. Takže jsem šel potom na Přírodovědeckou fakultu obor životní prostředí, specializace voda. Pak jsem vystudoval technologii životního prostředí v Británii a jejich prestižní výzkumné univerzitě Imperial College. Specializace voda, samozřejmě. A pak jsem dělal pro velké britské vodárny a pak i pro vodárny u nás. Nejdřív jako technolog, potom taky jako projektový manažer po světě. A přesně tohle byla ta linka, která mě kouskem mého času provází dodnes, protože jsem předsedou představenstva jedné malé akciovky vodárenské. Což mám dodnes jako koníčka.

Kdy se v tom příběhu poprvé objevil výtah?

Je to 24 let, kdy jsem potkal svého tchána a měl jsem už nějaké zkušenosti z Británie v oblasti vysokého byznysu a velkých vodárenských projektů, kdy jsme něco dodávali pro Mexico City nebo Kuala Lumpur. A tchán říkal: „Pojď, mám dobrý produkt, pojďme dobýt svět.“ Nejprve jsem říkal, že ne, ale pak jsem souhlasil a tak jsme se do toho pustili. Dokázali jsme být agresivní, skromní, pokorní a začali jsme vyhrávat po světě.

Tím skvělým produktem byly pracovní výtahy, ze kterých se staví výškové budovy. Teď to vůbec nemyslím špatně, ale jak se člověk pro něco takového může nadchnout a zapálit?

To byla obrovská výzva. Bylo tam možný toho strašně moc dokázat. A my jsme měli hned tu nejvyšší ambici. Fascinovalo mě přesný strojírenství. A taky hrálo roli to, že jsem chtěl vyhrávat v nové disciplíně. Já jsem celý život závodní sportovec, bývalý vrcholový sportovec. Takže vyhrávat mě prostě baví. Ale myslím, že umím i prohrát. Prostě to patří k životu. Umět prohrát, podat ruku a říct hele, byl jsi lepší. Pokud byla bitva férová. Ale to, že chcete vyhrát s českým produktem, který jsme si namalovali, vymysleli, vyprojektovali, vyrobili, to je docela sportovní výzva. I když je to strojařina a potom byznys samozřejmě, tedy něco, co jsem původně nestudoval, tak ale byla vidina toho, že se dostaneme k nejprestižnějším projektům na světě. A to byl drajf! To pro mě, jako pro sportovce divokého, adrenalinového, byla výzva, která mě prostě nemohla nechat klidným. Začínali jsme s dvousetmetrovými mrakodrapy v Dubaji a když jsme jich měli šedesát, tak se objevil Burj Khalifa. A to byla další výzva, prostě.

Než se dostaneme k té nejvyšší stavbě, řekněte mi, jak to, že jste si natolik věřili v tom, že budete na trhu hrát významnou roli? Co jste v tu chvíli měli, že jste si říkali - my budeme lepší, než ostatní firmy?

Ambice, „byznys drajf!“ Věříte, že máte dobrý produkt! Samozřejmě konkurence byla dávno na trhu, především švédská. Oni založili ten obor před 70 lety. Nám je jako firmě ani ne 30 let. A oni měli obsazené všechny mrakodrapy světa. K tomu přidejte německé technologie a německé firmy, ale i americké firmy a výrobce, samozřejmě v oboru byla silná i Čína, a tak dále. Ale když věříte, že máte dobrej produkt, jste soutěživej a ambiciózní, tak  prostě jdete do boje.

Ale jak jste jako absolutní nováčci mohli vědět, že máte lepší produkt, než osvědčené firmy, které to dělají desítky let?

Ty klíčové věci, které musíme nakupovat, to znamená motory, převodovky, tak tam jsme vždycky skutečně vybírali jen to nejlepší, co bylo a je na světovým trhu. No a k tomu si přidejte český engineering, český design, chytrý hlavičky, šikovný ručičky a věřili jsme, že máme fakt dobrý produkt. To nebyl hned první rok, to bylo několik let potom, co jsme začínali. Začínali jsme samozřejmě jako low-cost, nízkonákladový a pak jsme začali najednou zjišťovat, že umíme za tehdy relativně low-cost být prostě dobří. Dneska už nejsme low-cost ani náhodou, naopak jsme jedni z nejdražších. Jsme ale velmi flexibilní, naše práce vydrží strašně dlouho, což znamená, že v nákladech na opravy a náhradní díly daleko překoná ten rozdíl mezi pořizovací hodnotou naší a třeba lacinější konkurencí. A to byla naše filosofie, na kterou jsme naskočili a která se vyplatila.

Jak se dařilo přesvědčovat ty světové zákazníky? Když počítám vaše začátky, nějakých třicet let dozadu, tak to znamená, že nejsme moc daleko od revoluce. A ten západní pohled na Českou republiku, potažmo Československo byl, že se ve východním bloku pomalu žije na stromech. Jaké to bylo vstoupit do toho byznysu a říkat: „My jsme sice z České republiky, sice začínáme, ale jsme lepší než ostatní.“

Bylo to sakra těžké, bylo to sakra těžké. Velmi správná otázka. Vůbec to nebylo jednoduché a samozřejmě jsme tehdy zdaleka nemohli mít ambice jít k těm nejprestižnějším zákazníkům. Museli jsme začínat s low-cost, dobudovali jsme si svoji reputaci, najednou jsme měli drobnou základnu referenčních zákazníků, kteří řekli, ano známe je, ty výtahy máme 5 let a sakra ta mašina jezdí, nezastavilo se nám staveniště, všechno je v pořádku a tak dále. A postupně jsme se prokousávali tím spektrem nahoru, spektrem zákazníků a referencí. A znovu říkám, bylo to spojené i s tím, že jsme to permanentně zlepšovali. Výhodou bylo, že jsme byli prostě malá rodinná firma, kde se nepolitikaří, kde rozhodnutí trvá 24 hodin, někdy třeba jen 5 minut a hned se zlepšuje, hned se inovuje a to je taky docela důležité. To, co švédská konkurence prosazovala a schvalovala v rámci svých úrovní několik týdnů, tak to my jsme vyřešili rychlým interním rozhodnutím za pár minut. A tím jsme hned byli lepší. A nespokojili jsme se s tím, že teď je to dobrý. Ne. Furt jsme hledali inovace, lepší součástky a pořád jsme chtěli jenom to nejlepší.

Když bylo výběrové řízení na výtahy pro stavbu mrakodrapu Burj Khalifa, měli jste zkušenosti s budovami do výšky maximálně 300 metrů. Tenhle mrakodrap měří 828 metrů. Sice jste měli odvahu, ale neříkali jste si někde vzadu v hlavě, jestli to na vás není moc velké sousto?

Máte pravdu, měli jsme 200-300 metrové budovy i v Emirátech i v Dubaji. Úspěšné realizace s prokázanou technologií, která odolává povětrnostním podmínkám a všemu tomu super těžkému, co tam je. Ale neměli jsme žádnou z těch super nejvyšších budov světa, žádnou tu pětistovku. My měli ty dvoustovky, třístovky, ale ty pětistovky dělala ta naše švédská konkurence, která tenhle obor založila. Byl to sakra těžkej tendr. Začínali jsme z velmi defenzivní pozice. Byl to tendr pro pozvané, pro opravdu dobré firmy ale už to, že jsme byli mezi nimi, bylo super, byli jsme blízko té špičce. Zadání bylo: „Přijďte s řešením, jak obsloužit staveniště, na kterém ve špičce pracuje 12 tisíc lidí. A přijďte s řešením, které potom naceníte.“ Gigantický projekt. My jsme přišli s elegantnějším řešením, ne levnějším, na kilo železa dodaného, ale s elegantnějším, technicky složitějším a celkově malinko lacinějším. A tam jsme se začali dostávat někam do balancu se švédskou konkurencí. A pak oni samozřejmě zaútočili na to, že to naše řešení nemáme prokázané a tak dále. Ale všechny naše statické výpočty přepočítávalo 6 nezávislých institucí. Včetně dubajské univerzity. Všichni řekli, že máme pravdu. V našem řešení. A tím jsme získávali jednoznačnou konkurenční výhodu. Ty bitvy byly těžký, dva roky se o to soutěžilo. Dva roky jsme se bili se švédama ve finále. Proti nám x kvalitních švédských inženýrů a my tým dvou tří lidí. A pak úplný finále už bylo jenom vyjednávání cenový, kdy se nás zákazník snažil zatlačit dolů s cenou. Plus záruky, ale také garance. My jsme měli denní sankci, když technologie selže a na stavbě zůstane stát 12 tisíc lidí, my jsme měli denní sankci 150 tisíc dolarů. 150 tisíc za jediný den neježdění. Ano, možná bychom vydrželi týden, možná až dva, ale pak bychom vzali kytary a všichni bychom pod mostem hráli a nechávali si házet drobný do klobouku. Vy těm technologiím prostě musíte natolik věřit, že do toho prostě jdete s tímhle obojkem elektrickým na krku.

Co tedy definitivně rozhodlo ve váš prospěch?

Reference. Sice jsme nikdy nestavěli pětistovky, ale součástí konsorcia, které mrakodrap mělo stavět, byl náš i dřívější zákazník. Velká místní stavební firma. A ten zákazník dal za nás ruku do ohně. To on řekl: „Ano, já jim věřím, jdeme do toho s nimi.“ Ale pak začaly další byznysové tanečky. Zákazník chtěl další slevu. Nějakou jsme dali, ale pak už to bylo na krev a my jsme tam prostě zahráli vabank. Pořád nás během toho jednání tlačili dolů, my se s tchánem na sebe koukli a řekli jsme: „Tak a jdeme. Tohle ne.“ A jich tam sedělo 10 – 15, bylo těsně před rozhodnutím. My jsme vstali, zamířili ke dveřím a doufali jsme, že nás zavolají zpátky. A tak se taky stalo. „Gentlemani, pojďte zpátky, nějak se dohodneme.“ A skutečně jsme se dohodli a plácli jsme si. Po dvou letech jsme vyhráli.

Dostavilo se obrovské nadšení, nebo pocit obrovské zodpovědnosti?

Nejdřív jedno, potom druhé. Tohle je závazek jako hrom. Neskutečná zodpovědnost. Obří sankce. Vyhrát byla jedna kapitola. Ale úspěšně zrealizovat to, aby ty výtahy vydržely při obrovský zátěži 4,5 roku ježdění, to bylo to peklo. Po dokončení mrakodrapu ty naše výtahy byly demontovány a rozjely se vnitřní lanové výtahy, což už jsme nedělali my, to je něco úplně jiného, to jsou jiné výtahy, než ty, ze kterých se ta budova staví.

Kolik výtahů jste tedy museli postavit, jak si to mám představit?

Na takovýmhle staveništi je pár věžových jeřábů, kterýma jdou ty velký svařence armatur. Ale všechen personál, všechen cement, obklady, prostě všechno jede těma výtahama, takže celý staveniště závisí na nich. Jejich vytíženost byla taková, že rok ježdění na Burj Khalifě znamenalo 25 let ježdění na jedný evropský průměrný mrakodrapový stavbě. Jezdilo se 24 hodin, 7 dní v týdnu. Padesát stupňů, vlhkost, takováhle intenzita dopravy, my jsme si pro naše výtahy nemohli přát lepší testovací polygon. Byl to smrtihlav, ale když proletíte, tak víte, že máte skutečně dobrou technologii.

Takže těch výtahů jste museli postavit kolik?

Bylo jich 16. Ze tří stran jsme obkroužili ten mrakodrap, měli jsme tam šestnáct stavebních výtahů. Dokonce jsme pomáhali i navrhnout ten koncept. Kdo bude jak jezdit a kam. Některé byly jen nákladní, protože se dlouho nakládal materiál, pak byly superexpresní. Ty jezdily do těch posledních pater, kde se nejvíc pracovalo, takže ty nezastavovaly dole, frčely nahoru s lidma. Takže byly nákladní, pak byly jen takový z patra do patra a tak dále. Čili i ten koncept té dopravy, tak to jsme taky vyvíjeli. A pak jsme to aplikovali na mnoha dalších mrakodrapech po celém světě.

Říkal jste, že jste měli sankci 150 tisíc dolarů za den neježdění. Nastal ten den?

Byla porucha na jednom výtahu, něco běžného, to se prostě děje, jsou to stroje, i když jsou nejlepší na světě. Tak ale samozřejmě se něco porouchá, ale bylo to jen na jednom. Neparalyzovalo to staveniště. Bylo to v neděli v noci, když mi zavolali ze stavby, že mají problém, já jsem vzbudil inženýry a za pár hodin už jsme letěli do Dubaje a vyřešili jsme. Nakonec jsme skončili s nulovou sankcí. Nakonec jsme dostali referenční dopis, který zněl: „Děkujeme Pego, díky vám jsme bezpečně postavili nejvyšší budovu světa.“

Nastalo něco dalšího během těch necelých pěti let stavby?

Nastalo, nastalo. Klíčovým bodem všech výtahů jsou kabely. Přívod energie. Mimochodem, měli bychom asi říct, že to byl tehdy světový rekord nejenom na délku, ale byl to světový rekord i v kapacitě výtahů, i v jejich rychlosti. Uměli jsme přepravit 3,2 tuny materiálů rychlostí 100 metrů za minutu. Což je jako hodně rychlý výtah. A takový výtah musíte nakrmit energií. Pojezd toho výtahu byl 425 metrů. A když letíte touhle rychlostí s takovýmhle nákladem, tak potřebujete mraky energie. A tu tam dostanete kabelem. Kabelem mobilním, flexibilním. No a měli jsme špičkové nadesignované kabely od německého výrobce. Ale v těch super teplejch podmínkách, když jsme jezdili tou intenzitou, jakou jsme jezdili, tak se začaly ty kabely bortit. Vnitřní borcení někde na úrovni dvou set, tří set metrů. Začaly vytvářet takovou šroubovici. A to bylo riziko, kdy nám fakt nebylo do skoku. Takže jsme rychle našli v Německu jiného výrobce a spolu s ním jsme bleskově za pochodu vyvíjeli kabely s kevlarovými nosnými prvky, ty jsme instalovali a na nich jsme to perfektně dojezdili. Takže byly tam chvíle, kdy nám bylo sakra, sakra ouzko. Lítali jsme jako hadry na holi. A dokázali jsme to.

Říkáte, že jste měli zkušenost s 200-300 metrů vysokými mrakodrapy. Když jste začali překonávat tu výšku a dostávat se do těch míst, kde jste ještě nebyli, ale kde vlastně při výstavbě ještě nikdy nikdo nebyl. Objevily se tam věci, se kterými se nepočítalo? Které přineslo až to, že tam nahoru někdo musel vstoupit, aby viděl, že to funguje jinak?

To byly přesně ty kabely, o kterých jsem mluvil. Jakoby hlavní položka. Když potřebujete dostatek energie a potřebujete ji flexibilně dohnat do těch extrémů, tak je to potenciální problém pro každého. Ale to byla jediná věc. Všechny ostatní věci jako chlazení, všechna ložiska, všechny kladky, to všechno fungovalo tak, jak mělo.

Vy jste se tam ale na celou tu dobu výstavby nepřestěhoval. Výtahy jste pomohli postavit, ale jak to pak vypadalo na místě s údržbou?

To byl taky velký zážitek. Jsou tam tisíce indických a pakistánských dělníků, inženýři z Filipín, pak ten management je třeba britský nebo americký. A sehnat precizní techniky, co budou dbát na detailnost údržby, to byla taky výzva. A člověk tam musel bejt tvrdej a pedantskej, aby je naučil, jak přesně dělat svoji práci. Oni to uměli plus mínus dělat. Ale tohle bylo Apollo 13, co letí na Měsíc, museli být prostě superprecizní.

Myslím, že pro člověka to je dost nepředstavitelné. Tady vyjdeme na rozhlednu, podíváme se kolem, řekneme si - jsem vysoko. Ale být ve výtahu, nebo dokonce na otevřeném prostranství v té výšce několika set metrů, kde musí extrémně foukat, jste v mracích,..

... nebo už nad mrakama, jasně stalo se! Jste v kilometrový výšce a kolem vás létají Boeingy 747 na přistání na dubajské letiště, ano, stalo se.

.. mířil jsem k těm dělníkům z Indie a Pákistánu, zvládali to?

Byli tam tací, co to absolutně nezvládali. Ale s tím se dalo počítat. Jinak na výškové práce musíte mít speciální školení a vemte si, kdyby cokoli při stavbě spadlo dolů z takové výšky! Co by to způsobilo. To staveniště řídil korejský stavební gigant Samsung, s militantním přístupem. Super bezpečnost, všude dvojí jištění. Všechno muselo být přivázaný k našim končetinám. My jsme měli 5 bezpečáků za zadkem, doslova, kteří nás hlídali a sledovali každý náš pohyb, jestli ho děláme bezpečně. Nejen my, ale i všichni ostatní. Po týdnu zjistili, že já a moji lidé jsme hodně zodpovědní a začali nám věřit, takže jsme mohli pracovat bez dohledu.

A když říkáte, že jste všechno měli přivázané, tak ale přece máte tu matičku, kterou v nějaké fázi musíte oddělat.

Jasně. Ad absurdum to samozřejmě nejde. Ale museli jsme dávat extrémní pozor. Extrémní.

Vy jste ti, kdo definoval, co to znamená pracovat v extrému a co vůbec znamená extrém…

.. a mít extrémem protestovanou technologii ještě k tomu. Máte pravdu. Takže dneska máme jako referenci nejvyšší budovu Austrálie, nejvyšší budovu Evropy, nejhlubší doly. A ještě se stala jedna zajímavost. Před lety se stavěl v Moskvě Federation Tower, 407 metrů, mladá banda podnikavejch byznysmenů a měli tam čínský výtahy. A furt se jim to kazilo, staveniště stálo. A oni přiletěli soukromým tryskáčem do Dubaje, svezli se a rovnou položili objednávku. Vůbec se netrápili s cenou. Nic prostě. Řekli: „To chceme a chceme to hned.“ To je samozřejmě zase divoký způsob dělání byznysu, ale říkám to jako extrémní případ. Poslali 17 kamionů sem do fabriky, kde jsme ani nestíhali vyrábět, protože oni byli fakt divočáci. A skutečně ten Federation Tower se úspěšně dostavěl.

V té vaší kariéře, kdy jste si uvědomili změnu té své pozice? Že už nejste jen malá firmička z Čech?

Nahrál jste mi, děkuju za otázku. Řeknu banální směšný příklad, kterého jsme se chytili. Jednou za tři roky je Bauma, nejlepší stavební veletrh na světě, koná se v Mnichově, kde všichni my, co máme něco společného se stavebnictvím, vystavujeme. Samozřejmě i naši švédští konkurenti a samozřejmě i naši ostatní konkurenti. Že Čína vždycky chodila a fotografovala a kopírovala, tak s tím už se tak nějak počítá. Ale v momentě, kdy chytnete na střeše svého výrobku po zavírací době švédského inženýra, tak to je ten moment, kdy si říkáte, sakra, to není špatný. Kdyby to byl Číňan, tak neřeknu, ale Švéd? Tak mu říkáte, ať jde dolů a v hlavě vám běží, že už fakt možná nejste outside.

Burj Khalifa je technologický milník. To bez diskuze. Ale jaké další momenty, nebo vaše realizace, vnímáte jako zlomové?

Pro mě je největší pýchou to, že toho máme tolik. My máme celkově přes 600 mrakodrapů. Přes 600. Po celém světě. Nejvyšší barák Australie, Brisbane, Sky Tower, to je taky naše. Gasprom si postavil svoje ředitelství v Petrohradě, nejvyšší dům Evropy, 507 metrů, stavěli jsme ho my. V Americe máme mraky mrakodrapů, na Středním východě další. Jenom pro informaci, pro srovnání, pražský Pankrác, to jsou mrakodrapy kolem 100 metrů, ty ani nepočítáme, při vší skromnosti. Ty ani nepočítáme do našich referencí. A v Česku jsme postavili V-Tower na Kavčích horách.

Mrakodrap Burj Khalifa je pořád nejvyšší budovou světa. Ale i přes to, že je nejvyšší, váš nejdelší výtah jste postavili jinde. Jak je to možné?

Ty výtahy tam nebyly stejně vysoké, jako celá ta budova. Byl to výtahový systém, takže výtahy jezdily 425 metrů. No a po Burj Khalifě přišly další lukrativní zakázky. Takže my jsme museli potom vyvinout a dodat ještě delší výtah, než byl ten v Dubaji. 475 metrů. Ale ne na budovu, ale je to evakuační výtah do stříbrného dolu v Coloradu. Ono je to tak, že všechny nové doly musí mít nezávislé evakuační systémy na hlavním vstupu. Kdyby došlo k závalu a tak. My jsme v Austrálii pro jednu z největších světových firem, Anglo American, vymysleli a vybudovali asi 300 metrů hluboký nezávislý evakuační systém, takovou lepší kapsuli, která v případě závalu nebo požáru nebo výbuchu, by evakuovala rychle všechny horníky. Načež přišel zákazník z Ameriky, že chystá důl na stříbro a má požadavek na výtah 475 metrů a ještě 72 stupňů sklonu, tak jestli bychom byli schopni vymyslet tu technologii. Makali jsme na tom koncepčním designu tři měsíce a vymysleli jsme to, vyrobili jsme to, otestovali jsme to. A v osmi kontejnerech to odletělo do Colorada.

Stejná otázka, jaká byla směrem nahoru, taky směrem dolů. Narazíte na něco, co se nedá předpokládat?

Jít dolů je mnohem příjemnější. Nemáte vítr, máte poměrně stabilní prostředí teplotně, poměrně stabilní prostředí vlhkostně. A s vlhkostí si umíme patřičným krytím elektroniky a elektrotechniky poradit. S jednou výjimkou. A to je sklon. V momentě, kdy máte ukloněný výtah, tak ten zásobovací kabel, který normálně visí dolů pod výtahem, ten flexibilní, který zásobuje výtah, tak vy musíte nějak šikovně ukládat skloněně do jakéhosi kabelového žlábku. A vymyslet, aby v této délce, 475 metrů pojezdu, dobře fungoval ten systém kabelů a zásobování výtahů, tak to je ta Achillova pata. A to bylo to zajímavé, to bylo to absolutní novum, to, co bylo potřeba překonat vývojem a technologiemi.

Když teď vlastně už stavíte ty nejtěžší věci. Jste v módu „všechno nějak zvládneme“, nechybí vám zároveň to napětí, ten adrenalin překonávání těch milníků?

Chybí, ale zase nechybí. My vyrábíme výtahy, kde všichni ostatní končí. My nemůžeme konkurovat čínským jednoduchým relačními výtahy, které jsou jakoby za zlomek naší ceny, ale nevydrží a nedokážou obsloužit ty individuální potřeby průmyslů. Jsme specializovaní zejména na supervysoké mrakodrapy, ale také na průmyslové aplikace, které v podstatě po dobu těch 30 - 40 let zůstanou v té fabrice, ať je to elektrárna, cementárna, chemička, ropná rafinerie. Umíme udělat do všech druhů výbušného prostředí. Jsme na ropných plošinách, dodali jsme dokonce do Kanady do minus 40 stupňů Celsia. Tam musíte mít všechno ve speciální oceli, musíte mít všechno vyhřívané. Tam, kde ostatní neumí, nebo nemohou, tak to děláme my. Co kus, to original. Každej kousek technologie je zajímavej a posouváme se pořád.

Na jaké realizace jste z poslední doby nejvíc pyšný?

Mám 2 takové, ale nemůžu to doložit ani fotkou, ani videem, protože jsme podepsali mlčenlivost a při vstupu se odevzdávají telefony. První je největší britská jaderná elektrárna Sellafield, velikosti sedmi Temelínů a jsme na odpalovacích rampách Space X. A to jak v civilním programu, který veřejně můžeme sledovat, tak i v mnohem větším a intenzivnějším vojenském programu. Takže než kosmonauti, nebo materiál je naložen do jakéhokoliv programu Space X, a většina toho programu Space X není známa, tak projede českým výtahem na tý odpalovací rampě.

Neuvěřitelné. A poslední otázka, čistě v té pracovní sféře, je nějaký sen a výzva, co byste ještě chtěl pokořit?

Víte co, v tuhle chvíli nejsem schopný říct, protože nevím, co stavební nebo jiný trh, jaký výzvy přinese. Ale pochopitelně pokud se objeví něco absolutně bláznivého, no tak jasně, v ten moment nastražíme uši a zaklekneme do startovních bloků.