Článek
Co pro vás Maxipes Fík znamená? Je to stěžejní dílo, které zastřešuje tvorbu Jiřího Šalamouna?
Barbara Šalamounová: Nemyslím si, že by to bylo jediné zásadní dílo mého otce. Fík je určitě nejkrásnější část jeho tvorby pro nejmenší děti. Táta ale dělal i knihy drsnějšího charakteru, které pro úplně malé děti nebyly. Vedle Fíka vznikla spousta nádherných knih. Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky, Poslední Mohykán, který byl nedávno zvolen druhou nejkrásnější českou knihou dvacátého století, nebo Pan Tau. To je podle mě vizuálně nadčasová kniha. Je krásně barevná a tužkové kresby, dodatečně v tisku vybarvené, mají charakter dodnes. Proto bych neřekla, že Maxipes Fík byl jediná jeho vrcholná práce.
Josef Dvořák: Pro mě znamená strašně moc. Je to neuvěřitelné. Když jsem tu nabídku dostal, nepřikládal jsem tomu žádnou mimořádnou váhu. Měl jsem strašně práce. Řekl jsem si: Večerníček pro děti? Dobře, nikdy jsem to nedělal, tak to zkusím. Netušil jsem, jaký to bude mít rozsah. To tehdy netušil nikdo. Scénář mi poslali, přečetl jsem si ho a druhý den přijel do studia. Tam začal příběh, ze kterého mám dodnes obrovskou radost. Potkal jsem režiséra Václava Bedřicha, byl tam Petr Skoumal a všichni ti lidé byli tak trochu cáknutí v nejlepším slova smyslu. Všichni, kdo dělali pro děti, je měli strašně rádi. Bylo to vidět na každém jejich konání.
Pan Bedřich byl strašně laskavý. Když jsem přišel, hned se rozzářil: Vy už jste tady? Pojďte dál, to je radost. Četl jste to? Já říkal, že ano, a že se jen bojím, abych ho nezklamal, protože jsem nikdy nic takového nedělal. On mě uklidnil, že to bude dobré. Řekl jsem: Tak si pustíme obrázky. A on povídá: Nemáme žádné. Vy máte v ruce obrazový scénář a my to potom zanimujeme. Takže máte svobodu. Když se vám bude chtít, můžete si vymýšlet.
Stávalo se ale, že lidé znali hlavně Fíka a ostatní díla si s vaším otcem nespojili?
Barbara Šalamounová: Ano, to máte pravdu. U slavných autorů se to často děje. Mají dílo, které veřejnost zná nejvíc, a ostatní práce pak stojí trochu stranou.
Když byla v roce 2021 výstava v Sovových mlýnech, po covidové pauze konečně znovu otevřená, byla částečně postavená právě na Fíkovi. Lidé, kteří přišli kvůli němu, najednou říkali: To je ten autor, který dělal Posledního Mohykána? Nebo Hobita? Vůbec si to nepropojili.
Táta měl k Fíkovi několik různých postojů. Jednou v televizním pořadu pana Hoffmana přišel s naším bobtailem a říkal, že slyšel krásnou větu: Kdybych nemohl být doktorem Štrosmajerem, chtěl bych být aspoň Maxipsem Fíkem.
Později u Marka Ebena v pořadu Na plovárně řekl, že Maxipes Fík je taková jeho Lolita. Nemůže být bez ní, ale s ní je to také těžké. A když už byl starý pán, říkával, že Fík je vlastně něco jako Ferda Mravenec. Takový poctivý, hodný chlapík. A kdyby se podle něj řídilo víc lidí, možná by byl svět lepší.
Jak vlastně Maxipes Fík vznikl? Měl skutečnou psí předlohu?
Barbara Šalamounová: Platí obojí. Táta byl kdysi v Anglii, myslím, že i kvůli knize Kronika Pickwickova klubu, a tam viděl bobtaily. Strašně se mu líbili. Když potom dostal nabídku udělat Maxipsa Fíka, vzpomněl si na ně.
Já jsem mezitím jako malá holka několik let usilovně bojovala o psa. Začínala jsem u jezevčíka, ale představa se postupně zvětšovala. Sousedka, která nesnášela psy, mi dokonce darovala knihu Vyberte si pejska. Rodiče mi koupili časopis Pes přítel člověka, kde byly inzeráty. Jednoho dne jsem tam našla inzerát na štěně bobtaila. Nalistovala jsem si ho a řekla: Tak toho budu mít.
Táta už to asi nedokázal odmítnout. Navíc to byl právě bobtail. Štěně bylo už čtyřměsíční, jmenovalo se Elster a táta ho nakonec vytlačil do čtvrtého patra na Staroměstském náměstí.
Ten pes k nám přišel v roce 1975 a Maxipes Fík šel do televize v roce 1976. Jenže už byl nakreslený. Pes a Fík se tak objevili skoro zároveň, a proto se to dodnes plete. Náš bobtail nebyl úplně prvotní předlohou, ale do Fíkovy podoby i rodinné legendy samozřejmě patří.
Nechtěli jste ho pak doma přejmenovat na Fíka?
Barbara Šalamounová: Ne. Říkali jsme mu všelijak, třeba Šoula Moula. Ale Fík to nebyl.
U Maxipsa Fíka se často říká, že jeho kresba nebyla prvoplánově líbivá ani typicky dětská. Vnímal to váš otec?
Barbara Šalamounová: Ze začátku byl ten pes ještě trochu drsnější. Můžu vám ukázat původní kresby. Pro filmovou tvorbu se samozřejmě musel vytvořit jeden typ, který byli animátoři schopni používat. V knížce táta Fíka ještě různě obměňoval.
Dokonce vyšla knížka, tuším první díl Maxipsa Fíka, v jiném nakladatelství a táta tam zkusil úplně dětskou kresbu. Velká hlava, naivní ručičky, nožičky. Takže rozumím tomu, co říkáte. Jeho původní kresba nebyla disneyovsky líbivá.
Mně je ale právě tohle blízké. Myslím si, že evropská animovaná tvorba byla tehdy tak silná právě proto, že byla úplným opakem americké. Když dnes vidím, jak se všechno sjednocuje, je mi z toho smutno. Všechno líbivé má podobný tah a pak se skoro neorientujete, kdo je kdo. Přijde mi to škoda.
Nemyslím si, že děti samy od sebe vyžadují jenom hladkou líbivost. Spíš jim ji trochu vnucujeme. A když si na ni zvyknou, začnou ji vyžadovat. Pro samotné dílo je to ale často ke škodě.
Říkal někdo vašemu otci, aby Fíka udělal líbivějšího? Třeba aby některé postavy nebyly tak výrazné nebo strašidelné?
Barbara Šalamounová: To si nemyslím. Ve Fimfáru jsou mnohem drsnější věci. Pan Bedřich byl formát a podle mě to tak bral. Určitě mohly existovat jiné návrhy, to nevím, ale celkově si nemyslím, že by tátu tlačil k uhlazenější kresbě.
Ty typy lidí ve Fíkovi prostě jsou takové, jaké jsou. Ne každý vypadá jako hodný strejda. Táta se samozřejmě dětskému divákovi přizpůsobil, ale ne tak, že by se vzdal vlastního rukopisu.
Měl váš otec někdy problém s tím, jak animátoři jeho kresbu převáděli do pohybu?
Barbara Šalamounová: Mně to takhle přímo neříkal, ale věřím, že to pro něj někdy mohlo být těžké. Někteří animátoři si podobu postavy mohli posouvat po svém. Třeba Milan Klikar podle mě tátovu formu držel tak, jak by si táta přál.
Táta měl o kresbě velmi přesnou představu. U animace si často připravoval začátek a konec pohybu, aby animátor věděl, odkud vychází a kam má dojít. Chtěl mít jistotu, že se z jeho kresby nestane něco úplně jiného.
Zároveň si myslím, že nakonec přijal, že film je kolektivní dílo. Není to kniha, kterou si může řídit sám. Když o Fíkovi mluvil, mluvil o krásné spolupráci a o bezvadných lidech.
Jak Maxipes Fík ovlivnil váš rodinný život?
Barbara Šalamounová: V té době byl bobtail obrovská rarita. Kromě jedné rodiny na Letné a paní sousedky za rohem ho vlastně nikdo neměl. Kdykoli jsme s ním vyšli ven, lidé říkali: Jé, Maxipes Fík. A to se traduje dodnes.
Je to příjemné, protože to znamená, že Fík v lidech pořád rezonuje. I proto jsem chtěla, aby se v něm pokračovalo. Pokud všechno dobře dopadne, možná by mohl vzniknout další seriál. Mluvila jsem o padesátém výročí, jen jsem si musela ověřit, že televizní výročí připadá na rok 2026, protože se vysílal v roce 1976, ne na rok 2025, kdy se kreslil.
Jako dítě jsem Fíka vlastně tolik neviděla. Neměli jsme doma televizi, takže jsem na Večerníčka chodila k sousedům. A protože jsem byla zahlcená naším skutečným bobtailem, začala jsem Fíka víc vnímat až později.
Dnes mi připadá jako strašně příjemná postava. Je to jedna z mála dvojic, kde Ája a Fík zastupují holčičí i klučičí stránku, ale Fík je zároveň velký bratr nebo táta. Navíc je to jeden z mála filmů, kde se nikdo nikomu nemstí a pořád se někdo s někým nepere.
Když dnes otevřete animované filmy, skoro pokaždé někdo někomu jednu natáhne. Je to rychlé, uřvané, agresivní. Fík je klidný, veselý, pohodový a vtipný. Čím jsem starší, tím víc mi připadá skvělý.
Přitom se říká, že kdyby Maxipes Fík vznikal dnes, možná by přes pravidla dětského vysílání neprošel. Kvůli pivu, cigaretám nebo věcem, které byly tehdy běžné.
Barbara Šalamounová: To je pro mě naprostý paradox. V knížce to být může, ve filmu ne. Pes nesmí pít pivo, ale může někomu dát přes hubu. Já nevím, myslím, že by si svět měl ty názory trochu srovnat.
Každý ví, že pes pivo nepije. Právě to animovaný film umožňuje. Nadsázku, humor, fantazii. Když postavičky jen chodí a mluví jako herci, proč to má být animované? Animace má dělat něco, co v reálném světě udělat neumíme.
Překvapuje vás, že Fík stále funguje i u dnešních dětí?
Barbara Šalamounová: Spíš to dokazuje, že děti nejsou tak uniformní, jak si někdy myslíme. Když jim rodič nabídne něco jiného, rády se na to podívají.
Tehdy vznikaly opravdu exkluzivní animované filmy. Nejen Fík, ale i Mach a Šebestová, Bob a Bobek a další. Byly to vtipné věci, kterým se věnoval čas. Nehonilo se, že to musí být hotové zítra. A kvalita je na tom vidět.
Myslím, že děti humor a nadsázku vnímají. Pokud nejsou z rodiny, kde nikdo nemá smysl pro humor, nemůžou Fíka brát doslovně. Chápou, že je to hra.
Často se říká, že dnešní děti potřebují rychlejší tempo, opakování a klipový styl. Maxipes Fík nic z toho nemá. Čím to je?
Barbara Šalamounová: Myslím, že tohle je trochu americký způsob. V některých seriálech se všechno opakuje stokrát. Chápu, že opakování je matka moudrosti, ale pak to ztrácí pozornost. Říkáte si: To už jsem slyšela.
Když se dítěti věnujete a dáváte mu témata, která jsou třeba trochu výš, než je jeho věková kategorie, dělá to jeho mozku jen dobře. Jakmile budeme jen respektovat, že je malé, a všechno mu zjednodušíme do šišlání, nepochopí nic.
Fík je na jedné straně čitelný. Dítě ho dokáže dobře rozklíčovat. Na druhé straně je tam slovní zásoba, humor a nadhled. Dřív se víc četlo a mluvilo. Když dnes někdy poslouchám rodiče s dětmi, nestačím se divit.
Ptal jsem se skupiny dětí, jestli by chtěly, aby byl Maxipes Fík předělaný do 3D animace. Všechny řekly, že ne. Překvapuje vás to?
Barbara Šalamounová: Nepřekvapuje. Myslím si, že těmhle postavám 3D neprospívá. Je to vidět na filmech, které původně byly loutkové nebo kreslené a pak se převedly do 3D. Nevěřím tomu.
Kdyby se ve Fíkovi pokračovalo, moje podmínka je, že Ája zůstane taková, jaká je. Nebude růst, nebude to současné téma za každou cenu a bude to kreslené. Téma musí být fantazijní a podoba musí respektovat tátovu kresbu.
V žádném případě bych nechtěla jinou podobu. Táta by ji také nechtěl. A protože tady není, beru vážně to, co vím, že by chtěl a nechtěl. Přes to pro mě nejede vlak.
Co Maxipes Fík znamenal pro vašeho otce?
Barbara Šalamounová: Ze začátku asi pěknou knížku. Rudolf Čechura nejdřív napsal knihu a první sedmidílný cyklus byl kniha i film. Později už psal scénáře k Divokým snům Maxipsa Fíka.
Táta měl animovaný film rád od dětství. Jeho tatínek jemu a jeho sestře pouštěl na plátno animované filmy na velkých smyčkách i různé němé grotesky. Myslím, že práce na Fíkovi ho proto zajímala. A protože měl rád i našeho bobtaila, těšilo ho to.
Na jedné straně mu popularita Fíka byla příjemná. Na druhé straně by byl rád, kdyby se stejně mluvilo i o knihách, které považoval za velmi kvalitní a ve kterých bylo obrovské množství práce. Ale Fíka měl rád. To je na něm vidět.
Je nějaká vzpomínka na Fíka, na kterou se vás lidé neptají?
Barbara Šalamounová: Jedna historka mě napadá. Když Fík slavil, myslím, třicátiny v Kadani, byl tam ještě Rudolf Čechura. Byla jsem tam se svým synem a s tátou. Někdo se mě zeptal, jestli je Ája podle mě. Pan Čechura se tehdy ohradil a řekl: Ne, je napsaná podle mé dcery.
Uvědomila jsem si, že pro něj muselo být nepříjemné, když si lidé mysleli, že výtvarník je zároveň celý autor. Od té doby jsem se vždycky snažila říkat, že literárním autorem je Rudolf Čechura a výtvarníkem Jiří Šalamoun.
Později jsem v archivu České televize poslouchala rozhovory s tátou a slyšela jsem, že naopak řekl, že kresba Áji je podle jeho dcery. Mašli jsem sice neměla, ale kousek mě v ní tedy je.
Hledali jste hlas Maxipsa Fíka dlouho?
Josef Dvořák: Vůbec ne. Pan Bedřich se jen zeptal, jestli chci všechny postavy točit najednou, nebo po jedné. Ze mě promluvila nezkušenost a řekl jsem, že všechny najednou, abych byl v dialogu. Jemu se to líbilo.
Večer předtím jsem šel s kamarády na pivo. Tehdy jsem kouřil a ráno jsem měl zastřený hlas, posazený níž. Když jsem promluvil, pan Bedřich řekl: Takhle by mohl mluvit ten Maxipes. To by se mi líbilo. Takový by mohl být ten pejsek.
Natočili jsme jednu stránku a on řekl: Stop, pojďte sem. Seděla tam i paní produkční Deitchová. Pan Bedřich se na mě podíval a říká: Nádhera. To je on.
A tak jsme se do toho pustili. Díl za dílem.
Když jste poprvé viděl Šalamounovy kresby, nepřekvapilo vás, že nejsou klasicky uhlazené a líbivé?
Josef Dvořák: Měl jsem ručně kreslené obrázky a obrazový scénář. Neviděl jsem samozřejmě hotový výsledek. Viděl jsem obrovského psa, drobnou Áju vedle něj a tatínka. Nezaskočilo mě to. Jen se mi zdálo, že ta kresba není běžná.
Ale já jsem byl nadšený. Kresby Jiřího Šalamouna se mi strašně líbily. On byl kouzelník.
Dnes se váš hlas považuje za legendární. Měl jste jednotlivé postavy promyšlené?
Josef Dvořák: Nechtějte to po mně. Já kdybych jel třetí nebo čtvrté opakování, už by to často nebylo použitelné. Mám to tak, že potřebuji první impuls.
Od Pavla Fialy z Kladivadla, kde jsem začínal, jsem dostal jednu zásadní radu. Přišel jsem do divadla bez divadelního vzdělání a on mi řekl: Musíš vyprávět tak, aby si lidé mohli představit to, co vyprávíš. Divadlo je film v hlavě diváka.
To byla veškerá teorie, kterou jsem dostal. Nikdy jsem si text doma moc nezkoušel. Líbilo se mi, když jsem mohl věci říkat v dialogu. Nahrát si jednu postavu a pak si sám odpovídat mi nepřipadalo tak živé.
Problém byl, jak si to budu pamatovat do dalšího dílu. Říkal jsem jim: To si pamatovat nebudu. Takže jsme další natáčení začínali tím, že jsem si jednou poslechl, jak jsem to dělal minule, a šli jsme dál. Není to nic geniálního, ale tuhle vlastnost mám a takhle jsem zvyklý pracovat.
Při namlouvání prý všechno fyzicky prožíváte. Je to pravda?
Josef Dvořák: Ano, ale neuvědomuju si to. Celou scénu si přehraju. Dívám se na mikrofon, i když je to zbytečné, a v kabině svítí jen jedno světýlko. Když začnu hrát, prostě si to zahraju.
Když Fík utíká, já utíkám s ním. Když se něčemu diví, hraju to. Není to nacvičené. Text mě inspiruje a mě to strašně baví.
Co by mi nešlo, je klasický dabing. Trefovat se do pusinek a přitom zachovat výraz postavy, to je pro mě hrozný problém. Dejte mi svobodu. Dejte mi volnou ruku.
Měl jste už při natáčení pocit, že vzniká něco výjimečného?
Josef Dvořák: Já jsem si neuvědomoval, že Večerníček může mít takový dopad. Spíš to bouchlo až u lidí. Šel jsem po ulici a lidé mě zastavovali, chválili mě a říkali, že je to nádhera.
Doma mě také pochválili. Naší malé dceři se to líbilo. Nenašel jsem nikoho, komu by se Fík nelíbil. Dokonce mě pozval ředitel Státního divadelního studia a řekl mi: Pepo, kdybys už do konce života nic neudělal, tak máš vystavený pomník. Hezky se to poslouchalo, ale já si to předtím neuvědomil.
Netušil jsem ani délku toho seriálu. Vnímal jsem jednotlivé natáčení, ne to, že vznikne něco, co bude lidi provázet desítky let.
Vzpomínáte si na okamžik, kdy jste pochopil, jak silně Fík mezi lidmi funguje?
Josef Dvořák: Po prvních ohlasech začaly chodit rozhovory a fotografování. Jednou přišel novinář ze Světa v obrazech s fotografem a vzali nás k Vltavě, na schodiště pod pomníkem. Byl tam obrovský pes a měli nás spolu vyfotit.
Jenže co máte se psem dělat? Navíc s takovým. Fotili nás a pořád chtěli ještě něco. Pes byl laskavý a dobrotivý, ale už ho to trochu štvalo. Mě napadlo, že mu fouknu do ucha. To se nedělá, to jsem zjistil hned. Ohnal se tou obrovskou hlavou a čumákem mě praštil. A fotograf to přesně v tu chvíli vyfotil. Ta fotka byla výborná.
Slyšel jste někdy Maxipsa Fíka v zahraničním dabingu?
Josef Dvořák: Ne. Nikdy.
Zajímalo by vás, jak zní třeba ve finštině nebo japonštině?
Josef Dvořák: To by mě zajímalo moc. Nedovedu si to představit.
Vznikaly při natáčení veselé situace nebo spory s režisérem?
Josef Dvořák: Nic takového se mi nevybavuje. Myslím, že jsme šli ruku v ruce. Nám všem to dělalo obrovskou radost.
Navíc jsme měli spoustu času. Nikam jsme nechvátali, nic nás nehnalo. Produkce nás dávala dohromady tak, abychom na práci měli klid. A ten čas jsme netrávili každý někde v koutě. Byli jsme pořád spolu. S panem režisérem, s technikem, se zvukařem. Povídali jsme si, drbali, vymýšleli.
Já jsem jim vyprávěl další pohádky. Nejsem autor, ale vyprávění mě inspirovalo. Pan Bedřich říkal: To musíme natočit, pane Dvořáku, vy to musíte napsat. Já mu odpovídal, že jsem strašně líný a že neumím psát. Dokážu to odvyprávět, ale jakmile vezmu pero do ruky, myšlenky přestanou chodit. A on na to: Tak mi to budete povídat a já to napíšu.
Taková tam byla atmosféra.
Jaký byl Václav Bedřich jako režisér?
Josef Dvořák: Pečoval o to, abych měl dobrý pocit. Pečoval o moje sebevědomí. Myslím, že připomínky určitě měl, ale raději některé neřekl, jen aby neporušil atmosféru. Byl strašně spokojený a já měl pocit, že když přijdu k mikrofonu, dám to na jednu dobrou.
Samozřejmě jsme někdy opravovali přeřeky nebo nádechy. Ale i to dělal nádherně. Řekl třeba: Já bych tady měl takovou drobnou připomínku, ale jestli vás to nebude obtěžovat. A já říkal: Pane režisére, vždyť jsem tady od toho.
Když chtěl opravit jednu větu, často jsem mu řekl, že vezmu radši celý odstavec. Aby to mělo tah.
Změnil vám Maxipes Fík profesní život?
Josef Dvořák: Nevím, to neodhadnu. Měl jsem chvíli pocit, jestli v tom náhodou neskončím. Byl to takový boom, že jsem se bál, aby mě to nevytrhlo z ostatní práce a nezavalilo mě jen dětskými věcmi.
Produkce Krátkého filmu mě začala hrozně zajímat. Chtěl jsem třeba udělat Gulliverovy cesty. Napadlo mě, že bych do nich dal i Maxipsa Fíka a Boba s Bobkem. To naštěstí neklaplo. Pánbůh to asi řídí dobře.
Jsem ale vděčný, že jsem se k téhle nabídce dostal. Bylo to celoživotní štěstí. Mohl jsem dostat do ruky večerníček, na kterém bych si takhle nevyřádil. Mohl jsem potkat režiséra, který by trval na svém a technicky mě svázal. I to jsem zažil. Věta pak může být správně, slova správně, ale nemá to tah, švunk ani poezii. U Fíka se tohle nestalo.
Nebál jste se, že vás popularita Fíka uzavře jen do světa večerníčků?
Josef Dvořák: Nabídky samozřejmě přišly. Hned Králíci z klobouku, potom další dětské věci, třeba Včelí medvídci. Najednou vznikla představa, že když večerníček, tak Josef Dvořák.
Ale divadlo bych nikdy neopustil. Film možná, ten mě nikdy nebral tolik. Divadlo ne. Nikdy. A televize také nabízela spoustu zajímavých setkání a práce. Těžko by se člověk rozhodl, že všechno odsune a půjde jen jednou cestou. To nejde.
Co pro vás znamená, že Maxipes Fík funguje i u dnešních dětí?
Josef Dvořák: Je to neuvěřitelné. Absolutně neuvěřitelné. Na tohle téma jsme tehdy vůbec nepřemýšleli. Jenže ono se to stalo.
Máme chalupu v Českém ráji a kolem nás chodí davy lidí. Buď loudí, jestli bych neudělal vodníka, nebo Maxipsa Fíka, nebo Boba a Bobka. Tyhle věci lidem zůstaly v hlavě.
A jestli dnešní děti nechtějí Fíka změněného, klipovějšího, rychlejšího a modernějšího, tak jsme se asi trefili. Prostě jsme se trefili.
Když se řekne Maxipes Fík, vybaví se vám ještě nějaká osobní historka?
Josef Dvořák: Ne. Já čekám, až zazvoní telefon a řeknou, že chtějí pokračovat.
O pokračování se skutečně mluví. Co byste k tomu řekl?
Josef Dvořák: Tak jdeme na to. Ale vyslovil bych malé varování. Ať se ti, kteří budou vybírat režiséra, podívají na to, jak vypadal a hlavně jak se choval Václav Bedřich. To je hrozně důležité.
Fíka nedělal jeden člověk. Dělal ho tým. A když už ten původní tým není k mání, musíme hledat adekvátní náhrady. Ne jen to, co je zrovna v módě. Když budeme hledat jen módnost, natočíme něco jiného. A to by byla škoda.
