Článek
Kdy jste v sobě poprvé objevil touhu tvořit?
Bylo mi asi osm let a kreslil jsem spolužákům do památníků. Měl jsem hrozně rád Josefa Ladu, takže jsem se snažil překreslovat jeho motivy. Kreslil jsem také obrázky ze žvýkaček Donald a další věci, které jsme tehdy jako děti znali. Nejvíc mě ale bavila právě Ladova tvorba. Když mi po třiceti letech někdo poslal fotografii jednoho z těch památníků, překvapilo mě, že už se v něm objevovaly motivy podobné těm, které dělám dnes.
Co tehdy dětské památníky znamenaly?
Děti si je mezi sebou půjčovaly a každý tomu druhému namaloval obrázek nebo napsal nějaké věnování. Byl to takový předchůdce dnešních sociálních sítí, jen všechno vznikalo ručně.
Už tehdy jste přemýšlel, že byste chtěl být umělcem?
Ano. Cítil jsem, že bych jednou chtěl být umělcem a živit se tím. Cesta k tomu mi ale byla různými způsoby zablokovaná.
Ovlivnil vás váš dědeček, který byl akademickým malířem?
Kupodivu ne, protože jsem o něm jako malý vůbec nevěděl. Až později mi babička ukazovala jeho práce a vysvětlila mi, že je to můj dědeček. Je možné, že ve mně zanechal nějaké geny nebo chuť tvořit, ale nikdy mě do umění netlačil.
Jeho styl byl jiný než můj. Byl grafik a věnoval se také olejomalbě, ale grafické uvažování bylo v jeho tvorbě pořád patrné. Možná právě odtud pochází moje obliba černé a bílé.
Podporoval vás v uměleckém vzdělávání?
Spíš naopak. Říkal mi, ať nechodím do lidušky, protože by mi mohla pokazit můj neumělecký styl. Radil mi, abych pokračoval tak, jak přirozeně funguji. Pamatuji si to dodnes.
Patnáctiletý Josef Rataj
Přesto jste se pokusil dostat na uměleckou školu. Jak to dopadlo?
Zkoušel jsem se dostat na plzeňský Zámeček. Řekli mi tam, že nemám k umění žádný cit ani předpoklady a že bych se mu neměl věnovat. Tak jsem odešel a dál jsem si dělal věci po svém.
Nebolelo vás slyšet, že byste s uměním měl skončit?
Poslouchal jsem věty, že neumím malovat nebo že jsem líný i na to, abych si vyčistil štětec. Jenže mně se právě líbila ta špína, nedokonalost a neučesanost. Někdo mi předával svoje pravidla, ale já je nepřijímal.
Vždycky jsem měl problém s uznáváním autorit. Zažil jsem ještě vojnu a i tam se to projevovalo. Potřeboval jsem dělat věci po svém. Měl jsem v hlavě několik umělců, kteří mě inspirovali a jejichž vliv se v mé tvorbě objevuje dodnes. Když mi někdo řekl, ať nemaluji, o to víc jsem chtěl pokračovat.
Jaké máte vzdělání?
Jsem vyučený elektrotechnik. Potom jsem vystřídal různé práce a věnoval se podnikání. Začátek mého života vypadal úplně jinak než dnes. Kdybych ho měl k něčemu přirovnat, byl to takový příběh jako z filmu Discopříběh. Pořád mě to ale táhlo k něčemu uměleckému.
Skutečný zlom nepřišel v České republice, ale ve Spojených státech. Tam jsem dostal důležitý impuls, abych začal opravdu malovat.
Ukázka tvorby Josefa Rataje
Věnoval jste se někdy graffiti?
Okrajově. Někde jsem nastříkal nápis Depeche Mode a podobné věci, ale nikdy jsem nebyl součástí graffiti komunity ani jsem nemaloval vlaky. Bavilo mě spíš vzít si uhel a sám zkoušet to, co jsem se nemohl naučit ve škole.
Mám rád syntetickou a rapovou hudbu osmdesátých let. Už v tehdejších videoklipech jsem vnímal motivy a vizuální svět, který mě přitahuje dodnes. Moje tvorba má ke graffiti blízko, ale nevznikla přímo z této scény.
Co jste kreslil předtím, než jste našel současný styl?
Hodně jsem používal tužku a uhel. Kreslil jsem antické motivy, anděly a podobné věci. Potom jsem na nějakou dobu úplně přestal a věnoval se jinému životu. K tvorbě jsem se vrátil až díky cestám do Ameriky.
Proč vás Amerika tolik přitahovala?
Když mi bylo kolem deseti let, začal jsem hrát softball a baseball. Za dobrý výkon jsme od trenéra dostávali baseballové kartičky. Když jsem se na ně díval, měl jsem pocit, jako bych skrze ně nahlížel do úplně jiného světa.
Miloval jsem vůni baseballové rukavice, dokonce jsem s ní spal. Kreslil jsem si hráče a lepil si jejich obrázky na postel. Amerika pro mě představovala také únik z nepříjemného dětství. Myslel jsem si, že je to úplně nový svět, který musím jednou vidět.
Jel jste tam studovat, nebo jste chtěl začít nový život?
První cesta byla spíš dovolená. Nechci úplně rozebírat, jak jsem se tam tehdy dostal. Důležité je, že jsem se do Spojených států později opakovaně vracel a začal tam zkoušet rychlomalbu.
Na internetu a v televizi jsem viděl amerického performera Davida Garibaldiho, který vytvářel obrazy ve velké rychlosti před publikem. To mě velmi oslovilo. Zkoušel jsem potom malovat na místech, která jsem v Americe poznal, například na Venice Beach.
Kdy jste objevil pop art?
V Plzni jsem si kdysi pronajal garsonku, která byla hrozně vymalovaná. Žlutá barva ani nedosahovala až ke stropu. Když jsem se majitele zeptal, proč to tak vypadá, odbyl mě slovy, že je to pop art.
Tehdy jsem ani pořádně nevěděl, co pop art znamená, a začal jsem se o něj zajímat. Později mě kamarád v Las Vegas vzal do hotelu, kde jsem viděl Warholova Mickey Mouse. Tam přišel jeden z prvních opravdu silných impulzů.
Věděl jste po návratu, že právě tak chcete malovat?
Ne. Pop art se kolem mě nějakou dobu jen motal. Zkoušel jsem různé kontury a ze začátku spíš reprodukoval věci, které už někdo vymyslel. Učil jsem se tím, že jsem pozoroval existující obrazy.
Začínal jsem s klasickými motivy, jako byli Marilyn Monroe nebo James Dean. Ke každému jsem měl nějaký příběh spojený s Amerikou. Když jsme například projížděli Beverly Hills, kamarád mi vyprávěl o Jamesi Deanovi a dalších hollywoodských osobnostech. Nebyly to pro mě jen obrázky stažené z internetu, ale připomínky konkrétních zážitků.
Postupně jsem začal vytvářet vlastní ženské obličeje. Malování mě vnitřně velmi uspokojovalo. Trvalo přibližně dvacet let, než se můj styl dostal tam, kde je dnes. Nějak jsem začít musel, takže jsem si zkoušel Warhola, Salvadora Dalího a další autory. Nikdo mi neukazoval, jak to mám dělat.
Jak na vaše první obrazy reagovalo okolí?
Kamarádi říkali, že je to zajímavé, ale reakce z uměleckého prostředí byly často šílené. Poslouchal jsem, proč to vůbec dělám, že to nemá s uměním nic společného a že bez akademického titulu nemám právo malovat.
Říkali mi, že jen vykrádám cizí věci. Poslouchal jsem to prakticky denně. Já jsem se ale musel učit sám, a proto jsem přirozeně začínal na motivech, které už existovaly. Teprve postupně jsem se od nich dostal k vlastní tvorbě. Několik let jsem neprodal jediný obraz.
Napadlo vás někdy, že mají kritici pravdu?
Zpočátku mě živily jiné věci a malování bylo spíš zábavou. Uvnitř jsem ale měl zvláštní pocit, který mi říkal, že mám pokračovat. I když jsem z toho neměl žádný výsledek, malování mi čistilo duši.
Kdybyste viděl některá místa, kde jsem tehdy tvořil, asi byste mi je nezáviděl. Přesto jsem to zkoušel pořád dokola.
Pomohla vám rychlomalba prorazit?
Ano. V Česku ji tehdy téměř nikdo nedělal. Začaly si mě objednávat agentury na různé akce. Měl jsem ale problém s publikem a s vystupováním na pódiu.
Vymyslel jsem si, že když si otočím kšiltovku, přestanu lidi kolem sebe vnímat. Stal se z ní takový můj vypínač. Dokázal jsem se uzavřít do vlastního světa a soustředit se jen na obraz.
Přečetl jsem si také knihu The Secret, která mi v určitém období dodala hodně energie. Začal jsem věřit tomu, že jednou budu vystavovat ve velkých galeriích a pomáhat dalším umělcům. Možná to zní jako klišé, ale já jsem si tu budoucnost skutečně vytvořil v hlavě.
Jak jste zvládal neustálou kritiku?
Každá negativní věc a každá urážka mě posunuly dál. Dokázal jsem tu energii přetvořit ve svůj prospěch. Čím víc mi někdo říkal, že na to nemám, tím víc mě to posilovalo.
Kdy přišel zlom a lidé začali vaše obrazy kupovat?
Dlouho jsem se jen protloukal životem a občas něco prodal. Potom se přede mnou začali objevovat lidé, kteří mi říkali, že mě sledují už několik let a šetří si na můj obraz.
Díky sociálním sítím jsem zjistil, že celou cestu se mnou šli lidé, o kterých jsem vůbec nevěděl. Začali mě vyhledávat také sběratelé, kteří už vlastnili práce známějších umělců.
Zároveň jsem se víc otevřel a oprostil se od kopírování známých motivů. Začal jsem malovat ženské tváře, které jsem si sám vymýšlel. Změna publika mi dodala vnitřní sílu. Řekl jsem si, že to, co dělám, asi nebude tak špatné.
Jak jste reagoval na první nabídky vystavovat v galeriích?
Měl jsem pocit, že mi nepatří a že si je nezasloužím. Můj dosavadní život byl úplně jiný. Pohyboval jsem se mezi kluky z ulice, něco jsme kupovali a prodávali, věnoval jsem se mobilním telefonům. Najednou jsem se měl objevit v prostředí galerie.
Byly to dvě naprosto odlišné mentality. Musel jsem si vybrat, na kterou stranu půjdu. Uzavřel jsem svůj předchozí život, odešel od bývalých kamarádů a přestěhoval se do jiného města. Bylo to těžké. Celý příběh by vydal na několik filmů.
Vzpomínáte si na svou první větší výstavu?
Jednu z prvních větších výstav jsem měl v Plzni společně s dědečkem, ještě když byl naživu. Potom přišla řada dalších.
V zahraničí pro mě byla důležitá účast v doprovodném programu benátského bienále, kde jsem se setkal s kurátorkou Loredanou Trestin. Benátky mi daly nový impuls a chuť pokračovat. Později následovala výstava v Miami v době Art Basel.
Který zahraniční úspěch pro vás znamenal největší zadostiučinění?
Největší radost mi udělalo Expo 2025 v japonské Ósace. Setkání s japonským publikem a úplně jinou kulturou pro mě bylo mimořádné. Lidé mi od té doby píšou velmi vřelé zprávy. V českém pavilonu jsem představil práce z kolekce Woman in Me.
Jak byste vlastní tvorbu popsal?
Spojuji dvě věci, které mohou působit neslučitelně. Na jedné straně jsou komerční motivy, které známe například z Disneyho světa. Je v nich vzpomínka na devadesátá léta, kdy se všechno kolem nás začalo měnit.
Jsou to vzpomínky na moje dětství, žvýkačky se samolepkami, první McDonald’s a zahalenou představu Ameriky. I když mé dětství nebylo hezké, objevoval jsem v té době nový svět. Lidem prostřednictvím obrazů nabízím nostalgii.
Druhou částí tvorby jsou ženské obličeje. Snažím se v nich zachytit přitažlivost, sílu a důstojnost, aniž by působily prvoplánově. Chci, aby se na ně člověk podíval a dostal chuť prožít skvělý den.
Používáte při malování šablony?
Jsem hrozně netrpělivý. Než bych šablonu vyřízl, nejspíš bych ji roztrhal. Dnes mohou lidé používat projektory, tablety a nejrůznější další nástroje. Taková je současná doba a i my je v ateliéru máme.
Já jsem se ale díky speedpaintingu naučil zapamatovat si obraz v hlavě. Na černém plátně jsem měl při vystoupení jen minimum záchytných bodů a všechno musel vytvořit ve velké rychlosti.
Když začínám obraz, často dopředu přesně nevím, co vznikne. Něco si představím a potom to na plátno skládám pocitově. Šablony jsem nikdy nevyřezával.
Čím tedy obrazy vytváříte?
Používám štětce, spreje, lepidlo a všechno možné, co mám kolem sebe. Do obrazů také nalévám sladkou limonádu, která vytváří zajímavé praskliny.
K tomuto postupu jsem se dostal náhodou. Jednou jsem v ateliéru zakopl a limonáda se mi vylila na obraz. Vytvořila strukturu, která se mi líbila, takže jsem ji začal používat záměrně.
Maluji hodně do mokrého obrazu a skoro nepoužívám malé štětce. Pracuji s velkými plochami a hranami, aby výsledek připomínal odřený a oloupaný plakát někde na ulici.
Proč vás přitahuje právě vzhled poničeného plakátu?
Líbí se mi vrstvy. Někdo venku vylepí plakát na koncert, další člověk ho přestříká sprejem a někdo přes něj něco namaluje. Právě tahle patina mě baví.
Nechci, aby bylo všechno přesné. Barva může téct a jednotlivé vrstvy se mohou překrývat. Kdybych chtěl vytvořit dokonale realistický obraz, můžu si motiv vyfotit. Umělec by podle mě měl dokázat tvořit vším, co má kolem sebe.
Dědeček mi například poradil přidávat do podkladu lepidlo, které vytváří zajímavé struktury. Nejraději mám staré, tvrdé štětce.
Vaše obrazy se objevují také ve veřejném prostoru. Jak vznikl portrét Hany Zagorové na Kampě?
Byla to náhoda. Účastnil jsem se festivalu Off the Wall na Kampě a v ten den zemřela Hana Zagorová. Přijela média a někdo se mě zeptal, jestli bych ji nemohl namalovat.
Vytvořil jsem její portrét přímo na místě. Lidé k němu začali nosit květiny a zapalovat svíčky, takže spontánně vzniklo pietní místo.
Podobně jste namaloval také Libuši Šafránkovou.
Ano. Vytvořil jsem její portrét jako Popelku. Veřejnému prostoru se ale nevěnuji systematicky. Tyto věci často vznikají díky konkrétní situaci nebo náhodě.
Proč jste se zapojil do projektu pro pražské záchranáře?
Zdravotnická záchranná služba hlavního města Prahy zveřejnila výzvu a já jsem připravil vlastní návrh. Chtěl jsem jim pomoci, protože každý den nasazují zdraví a životy pro ostatní. Právě takové projekty mi dávají smysl.
Často věnujete obrazy do charitativních dražeb. Co vás k tomu vede?
Postupně se začalo stávat, že obrazy vytvořené během společenských akcí lidé dražili za stovky tisíc korun. Podle mých propočtů se tak za poslední roky podařilo získat pro různé dobročinné projekty několik milionů.
Časem jsem se ale začal víc zajímat o to, kam peníze skutečně putují. Chci pomáhat tam, kde má výsledek konkrétní dopad, a proto si dnes jednotlivé projekty pečlivě vybírám.
Na začátku mé cesty mi téměř nikdo nepomohl jen proto, že chtěl. Když mi někdo pomohl, často jsem za to později draze zaplatil. Proto dnes rád podporuji lidi, od kterých nic neočekávám.
Jak jste se dostal k výzdobě kostela?
Seznámil jsem se s Richardem Krajčem a zjistili jsme, že oba máme rádi pop art. Do kostela svatého Petra a Pavla v Chotěvicích jsem nejprve daroval několik velkých originálních obrazů. Potom jsme začali přemýšlet, jak by sakrální umělci tvořili dnes a jestli by jejich práce nevypadala úplně jinak než v minulosti.
Nabídl jsem se, že kostel výtvarně doplním. Každý motiv ale prochází schválením a vychází z biblických příběhů. Není tam nic, co by s nimi nesouviselo, i když to může na první pohled působit jinak.
Setkala se pop artová výzdoba kostela s odporem?
Zpočátku někteří lidé psali, že je to proti Bohu a že kostel takto vypadat nemá. Potom jsem ale viděl návštěvníky vánočních koncertů a věřící, kteří přijeli třeba z Polska. Líbilo se jim to a dokázali si díky obrazům některé věci vyložit novým způsobem.
Myslím si, že mladším lidem může současné umění pomoci pochopit víru lépe než tradiční forma, ke které nemají žádný vztah. Samozřejmě se pořád najdou lidé, kterým se to nelíbí, ale většina reakcí je velmi hezká.
Jste dnes tam, kde jste si kdysi přál být?
Nechci, aby to znělo nepokorně. Jsem spokojený, že jsem zdravý, můžu dělat to, co mě baví, a dokážu se tím uživit.
Moje sny ale nikdy nekončí. Pořád se vidím někde dál a mám v hlavě místo, kam bych se chtěl dostat. Neřeknu ho nahlas, protože by se to potom nemuselo splnit.
Dřív jsem pořád s někým soupeřil. Říkal jsem si, že někdo je takový nebo makový a že ho musím překonat. S tím jsem vnitřně přestal. Těším se, že svou práci budu dělat s ještě větší chutí než dnes. Jsem spokojený, ale myslím si, že mě čeká ještě velká jízda.
