Článek
McDonald´s Cup je turnaj s dlouhou tradicí, který desítkám tisíc dětí ročně přináší radost z pohybu, soutěžení a kolektivu. Těší se velké popularitě a přináší mnoho krásných sportovních příběhů. Jeho organizátoři měli a určitě i stále mají nepochybně dobré úmysly. A právě proto je škoda, že jedno zdánlivě nevinné pravidlo produkuje opak toho, co slibuje.
Vzniklo při ročníku 2023/2024 s cílem podpořit zapojení dívek do sportu. Každý tým musí mít alespoň dvě dívky v týmu a na hřišti musí být neustále alespoň jedna. V teorii to může znít chvályhodné. Pomůžeme dívkám sportovat, zapojíme je do prestižního turnaje. V praxi ale tato myšlenka naráží na základní logiku. Zájem nelze nařídit!
Menší škola, větší problém
Na velkých městských školách s bohatou sportovní kulturou pravidlo fungovat může. Tam se skutečně bez problému najdou dívky, které fotbal baví a turnaje se rády zúčastní. Problém nastává jinde. Na malých soukromých školách, nebo na těch venkovských, kde každý ročník má třeba jen jednu třídu a v ní zhruba 15 dětí. Není výjimkou, že tam žádná dívka o fotbal zájem nemá, a tak musí učitel splnit kvótu jinak. Přemluvit, nebo rovnou nařídit.
A tak se stane, že dívka, jejíž největší přáním v ten den bylo, že v hodině výtvarné výchovy bude vystřihovat a vybarvovat koníka, nastoupí ve fotbalovém dresu reprezentovat školu v disciplíně, ke které nemá vztah, schopnosti ani chuť. Stráví hodiny na hřišti jako nechtěný článek sestavy. Jako terč vtipů soupeře a jako hromosvod smutku a zklamání spoluhráčů, kteří v zápasech takto oslabení nemají šanci vzdorovat silnější soupeřům. Dívka se na hřišti jen plete a je všem pro smích. A i když třeba nikdo neřekne nic nahlas, dívka to ví. Pocit zbytečnosti, trapnosti a ponížení se nezapomíná. Nezřídka pak sedí se slzami v očích v šatně.
Historická ironie
Paradoxem je, že popisovaný problém je zcela nový. V době, kdy žádná genderová pravidla na školních turnajích neexistovala — tedy po celá desetiletí minulého století — dívky, které fotbal bavil, tak ho bez problémů hrály. Těšily se přirozené úctě kluků, kteří na ně byli hrdí. Nebyly tam proto, že musely. Byly tam proto, že chtěly a svými schopnostmi si to zasloužily. A právě to je odlišovalo. Spoluhráči je brali jako rovnocenné, protože jejich přítomnost byla dobrovolná a opodstatněná výkonem i nadšením. To, že se jedná o dívku, nikdo neřešil.
Dnešní kvóta tuto dynamiku obrací. Místo aby otevírala prostor dívkám, které se fotbalu chtějí věnovat, vytváří skupinu těch, které tam jsou z donucení a zažívají jeden
z nejhorších dnů. Na vině nejsou ani hráčů, ani učitelé. Ale nesmyslné pravidlo, které pod vznešenými cíli může zničit nejednu dívčí duši.
Zákon jako nástroj i jako svěrací kazajka
Sportovní politika posledních let se stále více uchyluje k regulaci tam, kde dříve stačila osvěta. Kvóty, usměrňování, povinná zastoupení. Teoreticky to vždy funguje perfektně. Když prostě chceme dosáhnout nějakého stavu, uložme ho zákonem nebo pravidlem a je to. Výsledek bude jistý, měřitelný, vykazatelný.
Jenomže čísla v tabulce a realita na hřišti jsou dvě různé věci. Pravidlo může zajistit, že dívka nastoupí. Nemůže ale zajistit, aby si odnesla sportovní zážitek, nebo alespoň dobrý pocit. A pokud se ten den stane momentem, na který se bude snažit po zbytek života zapomenout, pak pravidlo posloužilo pouze statistice, bez ohledu na dítě.
Existují prostě oblasti lidského života, kde regulace selže ne proto, že by byla špatně napsána, ale proto, že ze své podstaty nařídit nelze. Nadšení pro sport je jednou z nich. Přátelství a sounáležitost také. Tyto věci vznikají přirozeně mezi dětmi. Ne na papíře v kanceláři.
Děti nepotřebují, aby jim dospělí předepisovali, kdo smí být jejich spoluhráčem. Na hřišti si to vždycky uměly vyřešit samy a lépe, než by napadlo jakéhokoliv úředníka. Dívka, která chce hrát fotbal, si vždy cestu najde. Dívka, která nechce, by neměla být nucena.
A dětský fotbalový turnaj by měl být vždy jen oslavou radosti ze hry, a ne ukázkou politické angažovanosti.
