Článek
Možná vás taky napadlo, jak něco takového změní člověku život. Myslím naprosto obyčejnému člověku. Takovému, co je prostě jen fanoušek téhle reality show, co není a nikdy nebyl slavoman, má rád svoji rodinu, chodí do normální práce a nevymetá jednu společenskou akci za druhou. Veronika a Vláďa tvoří pár už mnoho let, on pracoval a stále pracuje jako IT specialista, ona je HR asistent a office manager ve firmě vyrábějící sportovní oděvy. Protože Veroniku znám, vím, jak to pro ni celé bylo/je náročné, chtěla jsem jí dát při rozhovoru prostor to ze sebe vysypat a ona souhlasila. Vláďa byl v některých momentech při rozhovoru přítomen a občas měl potřebu přidat svůj pohled.
Teď běží třetí řada Survivoru. Jak to doma prožíváte?
Hele upřímně, mě to zatím vůbec nebaví. Já to beru z pohledu toho, že Vláďu to baví, protože to vyhrál, protože tam byl. A zajímalo by mě, jestli by ho to bavilo, kdyby dřív nesoutěžil a koukal na to civilním pohledem.
Nutí tě aktuální díly sledovat?
Ne, to ne, já na to s ním koukám ráda, ale neprožívám to. Když se dozvím dopředu, kdo vypadne, tak mi to je úplně jedno. Je jasné, že s ním to bylo úplně o něčem jiném. Sama jsi viděla, jak jsem to prožívala, když tam byl, někdy jsme koukali společně. Bohužel, Vláďa tohle moc nechápe. Moc nerozumí tomu, že mě to tolik nebere. Přitom to dává logiku, pro mě tam teď není nikdo blízkej. On to i teď prožívá prostě všechno absolutně na maximum.
Když jste se s Vláďou poznali, dokázala by sis vzpomenout, kdy ti začal povídat o tom, že miluje Survivor?
Hned. To bylo fakt hned, na prvním rande. Já ten americkej formát mám taky strašně ráda. Bylo super, že jsme si hned sedli v tom, že ten formát oba dva žerem. A že známe jména těch soutěžících.
Ale ty jsi to nikdy neměla tak, že by ses chtěla do hry hlásit. Nebo ano?
Jo, já jo! Hned bych šla. Ale nešla jsem na casting proto, že mám z předchozího vztahu devítiletou dceru a představa, že budu tři měsíce bez ní, se mi úplně nepozdává. Takže až jí bude třeba dvanáct, tak ano, ale teď bez ní být nechci.
Když byl Vláďa na castingu, to už jste spolu byli, je to tak?
On byl dvakrát. Poprvé šel na casting Robinsonova ostrova, ale tam ho nevzali. To jsme spolu ještě nebyli. A když šel na casting Survivoru, tak ano, to už jsem to prožívala s ním. Navíc já jsem na to přišla, já mu to řekla, že ten casting je. Oznámila jsem mu to a hned moje další otázka byla: „Nepřihlásíš se, že ne?“ Tak se smál a říkal, že ho stejně nevyberou.
Lituješ toho, že jsi mu to řekla?
Ne, to vůbec ne.
Jenže tehdy jsi nevěděla, co všechno vám to přinese do života.
No, jasně. Ale nelituju toho, že šel. A že si splnil sen. Že to vyhrál. Moc jsem mu to přála. Já jsem typ, který je šťastný za ostatní, když se jim něco podaří. A když byl ve druhém kole castingu, tak jsme se vsadili o flašku Moëta. On pořád tvrdil, že ho nevyberou, já tvrdila, že jo. Půjdeš. Nepůjdu. Půjdeš. Doteď si to pamatuju, když jsme se vsadili ve výtahu. Tu flašku mi fakt dal, otevírali jsme ji na Silvestra, den předtím než odletěl.
Veronika Hanzlíková a Vladimír Čapek
Jak se na casting do Survivoru připravoval?
Na první kolo vůbec nijak, protože netušil, co budou chtít. My pak odjeli na dovolenou a tam začal hrozně moc plavat, kdyby náhodou postoupil dál. Furt plaval. Byl ve stresu, pořád se díval na telefon, jestli mu nevolali, a pořád plaval, aby měl zkušenost z moře. Tam už byl ten první stres, každý den se ptal, jestli se ozvou a kdy. A ozvali se týden po dovolené.
Kolik bylo těch castingových kol?
Veronika: Šest?
Vláďa: Pět. Mám to všechno v knížce. Už ji mám napsanou, jen ji ještě budu muset doladit.
Veronika: Jo, knížka, no jo. Tu teď pročítáme s kamarádkou a děláme korekci jeho myšlenek, aby to dávalo smysl.
Když padlo finální rozhodnutí - přijat. Byla jsi u toho?
Jo, to jsme byli doma. Já byla v kuchyni, on stál ve dveřích opřenej o futra a culil se.
Předpokládám, že tohle byl definitivní zlom a doma se neřešilo nic jiného.
Přesně tak. I když - už jak postupoval v těch castingových kolech dál a dál, tak už tam to k tomu sklouzávalo.
A šlo to až do odletu všechno hladce nebo nastal nějaký zádrhel?
No diskutovalo se hodně kolem smlouvy. Protože až při podpisu se dozvěděl, na jak dlouho by byl pryč. My jsme si mysleli, že to bude po vzoru amerického formátu na 39 dní. Ale najednou to byly tři měsíce a ve smlouvě navíc bylo, že i tak to ještě můžou prodloužit o dalších sedm až osm týdnů. Takže celkem čtyři a půl měsíce. V tu chvíli Vláďa váhal, jestli to nevzdá. Ale naštěstí to vyšlo v práci a dokázal se tam domluvit tak, že mohl i na takhle dlouho odjet. No a v tu chvíli už jsem já byla odstavená na druhou kolej. Začalo se řešit oblečení, kdy budou odjíždět, točily se spoty. Do odletu zbývaly dva týdny, takže u nás Survivor zabral veškerý možný prostor.
Neměla jsi strach, jestli to jako pár ustojíte?
Samozřejmě, že jsem se bála. Nevěděla jsem, jak ho to změní, taky jsem se bála, aby nepřijel domů jako první, to by nerozdejchal. No a taky jsem se obávala, co to udělá, až přijede. Já jsem si říkala, že si myslím, že to vyhraje, protože na to má mentálně. Tušáka jsem měla od začátku.
Jak ti bylo, když ses na to koukala?
První díl byl jinej, než jsem čekala. Navíc se na něj dlouho čekalo. Měl být o týden dřív, do toho byli soutěžící kvůli covidu na hotelu. Z toho mi Vláďa volal, bohužel, kdyby nevolal, bylo by to jednodušší. Protože už jsem si zvykla, že je pryč a nějak fungujeme. A on měl povoleno jednou zavolat. Byla to emocionální šlupka, trvalo to jen dvě minuty a nemohli jsme si vlastně vůbec nic říct. On mi nemohl o sobě nic říct, takže ten rozhovor byl naprosto o ničem. Naprosto. Slyšíš ho, ale vlastně nic nevíš. To jsem dlouho rozdýchávala. A v telce - ten první díl byl úleva. Konečně jsem ho viděla, viděla jsem, co dělá a říkala jsem si, že je nespravedlivý, že nevíme, na jak dlouho tam jedou. Ale chápu, byla to první série. Druhá i třetí série, všichni ti rodinní příslušníci vědí, na jak dlouho tam soutěžící jedou. To by mi pomohlo, škrtala bych si dny. Ale já nevěděla fakt vůbec nic. Takže jsem radši počítala s tou nejdelší variantou, jenže jsem nevěděla, kdy ten konec vlastně bude.
Choval se v nějakých situacích jinak, než bys odhadovala?
Ne. Asi ne. Ale hodně se zatáhnul a nevstupoval do situací, kde by normálně reagoval, ale tím, že byl ve hře, tak se držel strategicky vzadu.
Vláďa se stával každý týden víc a víc populární. Najednou se na sociálních sítích rozebíralo jak se chová, jakou má taktiku, nebo že na svůj věk vypadá dobře. Vnímala jsi to?
No, jednoznačně. Rozhodně. Všichni se mě na všechno ptali. Všude. Kamkoli jsem přišla, řešil se jenom on. Do práce, na tancování, kamkoli. Jenom on. Jako bych úplně zmizela a jediné téma bylo - Vláďa. Nikdo se nezeptal, jak se mám, ale všichni se ptali: „Tak co Vláďa?“ Strašný. Všechny prvotní otázky byly na něj. A druhá věc, celé ty roky, co spolu žijeme, všechno funguje. A jen odjede, tak se doma všechno začne kazit. Takový ty věci, který se nepokazily nikdy. Takže třeba praskla žárovka u digestoře. To se nikdy v tom bytě za deset let nestalo. Jen odjel, tak to začalo problikávat, takže jsem začala odmontovávat celou digestoř. Takže jsem to asi po šesti hodinách rozmontovala, strašně jsem se u toho navztekala. Do toho přestala fungovat televize, což nikdy neřeším já. Vláďa tam má milion drátů a fakt netuším, co k čemu je.
Vláďa: (Sedí v místnosti teprve chvíli a neuvědomil si, že se dělá rozhovor)
Cože? Můžeš zopakovat tu informaci? Rozbil se ti jenom ovladač.
Veronika: No ale to jsem zjistila až pak, že to byl jenom ovladač. Ale mezitím to nebyl jenom ovladač. Přestalo fungovat i Voyo a ještě nějaká karta v tom nejela, takže to tři měsíce nefungovalo tak, jak má. A protože je to ještě nějak propojený přes počítač, tak jsem to prostě ovlivnit nemohla. Prostě to všechno přišlo v tu nejmíň vhodnou chvíli.
Vláďa: Jenže je taky důležitý říct, že takový ty věci, jako je rozbitá žárovka, nebo rozbitej ovladač, to se neděje jenom, když ten chlap odjede. Ty se dějou častějc. Jenže chlap to, že něco opravil, nepotřebuje prodávat. Já to udělám, i když mě u toho nikdo nevidí a nepotřebuju o tom mluvit. Třeba filtry u digestoře já pročišťuju pravidelně. Nebo měním. Fakt jsem zjistil, že ženská tu svoji činnost ráda prodá, aby byla vidět ta práce za ní. Já to takhle prostě nemám.
Vláďo a ty jsi neměl strach, že by tvoje účast v soutěži a věci s tím související, byly pro váš vztah ohrožující?
Vláďa: Ne, vůbec, já jsem neměl strach. Já nevím, proč by moje účast v reality show měla mít vliv na to, co se u mě v soukromí bude dít do budoucna?
Ano, ale vyhrál jsi to, což je super, přál sis to, ale není to jen a pouze tvoje soukromá věc. Ovlivnilo to všechny kolem. Uvědomoval sis to?
Vláďa: Při mojí empatičnosti? /Smích/.
Veronika: No, právě.
Když jsi vyhrál, pracovala Veronika na recepci. Byla naprosto mimo mediální svět a přes tebe do toho najednou byla vtažená. Umím si představit, že tam mohla nastal velká pocitová nevyrovnanost - ty, vítěz reality show, Verča na recepci, v práci, která - řekněme si to narovinu - nebyla úplně práce jejích snů. Znám kolem sebe dost párů, kdy se jeden z nich zviditelní a ten druhý to prostě neustojí, protože si prostě a jednoduše začne připadat méněcenně. Takže se ptám, jak tohle probíhalo u vás.
Vláďa: Když už jsem měl po show u sebe telefon, ale ještě jsem nebyl doma, tak mi Veronika volala, že s ní chce někdo dělat rozhovor. A já jí řekl, že za to je zodpovědná jen ona sama. Že si musí zvážit plusy a mínusy, jestli chce svůj obličej někde prezentovat. Já kdybych měl možnost si jít zahrát Survivor bez mediálního šílenství, který kolem toho je, tak bych si ho prostě šel zahrát. Já tam nešel kvůli televizi, šel jsem tam kvůli soutěži.
Ano, to ti samozřejmě věřím, protože tě znám roky.
Vláďa: Ale spousta lidí tam jde jen proto, že se zviditelní. Je jim jedno, do jaké soutěže, prostě kamkoli. A bylo to vidět na show Big Brother. Ty lidi měli představy, že vylezou z reality show a svět, i ten mediální, jim bude ležet u nohou. Ale nebude.
Veru, když Vláďa byl po vítězství v jednom kole, chodili jste na spoustu akcí, užívala sis to?
Veronika: Jo. Vůbec mi to nevadilo, já jsem extrovert. Užívala jsem si to.
Vláďa: Ale musíš řešit, co si vezmeš na sebe, jak to bude vypadat na fotkách, jestli někde nemáš pupínek a tak.
Veronika: Jako je pravda, že by novináři mohli předem posílat fotky, co chtějí dát ven. Protože to, co někdy vyleze, je blbý.
Vláďa: Jo a ještě jsem chtěl říct, že Veronika si s lidmi z mé série píše víc než já.
Já totiž doteď právě nemám jasno v tom, Veru, jestli tě ty věci se Survivorem spojené, spíš štvou nebo spíš baví. Říkala jsi mi, než začala tahle řada: „Ježíš, zase Survivor, zase u nás nebude půl roku řeč o ničem jiném.“ Ale zároveň říkáš, že si ty mediální akce a příležitosti užíváš.
Vláďa: Odpovím za oba, protože ano, tohle nás štve oba, ale tu pozornost má Verča ráda, to ano. Já už jsem letos nechtěl dělat žádné recapy (pozn.: rekapitulace dění v předchozích dílech) , dělám to jen díky tomu, že kamarád zajistil profi studio a že pro mě to znamená hodinu a půl týdně. A dobře, ještě k tomu chystám tabulky. Minulý rok jsem dělal recapy a pak ještě x hodin jsem to stříhal.
Ale to tě bavilo, to jsi chtěl dělat. Teď říkáš, že tohle nechceš dělat, hodil jsi kvůli Survivoru na tři měsíce na druhou kolej to, co máš rád, tedy pravidelné úterní večerní hraní deskových her. Takže ty něco, co máš rád hodně, jsi zahodil kvůli něčemu, co tě otravuje? To mi nedává úplně smysl.
Vláďa: Komentovat Survivor a odpovídat na otázky fanoušků není ta otravná část. To mě baví. Já mám ty fanoušky rád, protože já jsem jeden z nich. Ty lidi mi věří a můj názor berou za relevantní. To je přece úžasná věc, že když se bavíš s nějakým lajkem, tak on tě v té diskuzi nemůže přebít a z pozice toho, že jsem to vyhrál, tak je to totální trumf. To mám rád. A často v diskuzích vidím, že se někdo kvůli něčemu hádá a pak tam někdo napíše: „Ale Vláďa tuhle akci komentoval tak a tak.“ A hotovo. Mě, když se někdo ptá, co je na tom všem to nejtěžší, tak říkám, že je to ta sinusoida. Chvíli je klid a pak se to dalším ročníkem vrací do stavu, že nás to hodně obklopuje. Teď jsou tady zase rozhovory, dotazy co si myslím o téhle sérii, chodí mi milion zpráv, ale zároveň jsem pyšný na to, že jsem tím prvním vítězem. Já se tomu snažím říkat milá povinnost, ale je to povinnost, která mi narušuje i mojí práci. Prostě cítím zodpovědnost za ty sledující na Instagramu.
Co pro tebe po jeho návratu bylo nejtěžší, Verčo?
Veronika: Po návratu? Ukočírovat jeho ego.
Vláďa: Tys mě musela kočírovat? Já nevím, proč si vždycky ženský začnou myslet, že manipulujou s chlapem.
Veronika: Já jsem s tebou nekočírovala. Já to myslím ve znění toho, že tam byly chvilky, kdy to s tebou mrskalo hodně.
Vláďa: Ale to není pravda. Jasně, že je to změna, když ti někdo na tři měsíce odejde do televize a pak se vrátí, tak to bude těžký i bez na ohledu na to, jestli to vyhrál nebo prohrál. Já jsem se nezměnil. Jsem pořád ve své původní práci a spousta lidí se mě ptala, proč nedělám něco jiného. A já na to: „A co bych jako měl dělat jinýho? Je mi 47 a někde se někdo podělá z toho, že Čapek vyhrál reality show?“ To musím najednou nutně měnit práci? Z člověka, kterej vyleze z reality show, se prostě nic nestane. Ano, může ti to pár dveří otevřít, ale taky zavřít.
Veru, a co ty praktické věci? Máš pocit, že se na ostrově něco naučil? Vláďo, ptám se Verči, ani se nenadechuj. :)
Vláďa: No ne, hlavní změna je, že ztratila argument na moji nešikovnost. Protože když s tím začala, tak já jsem vždycky ukázal na pohár vítěze a řekl jsem jí - vidíš, támhle je ocenění mé šikovnosti. A není potřeba o tom mluvit.
Ptala jsem se sice Verči, ale když tě poslouchám, tak úplně slyším tvé kamarády, jak říkají, že pohár za šikovnost je ve tvých rukou naprosto absurdní záležitost. Když v komentování nějaké soutěže řekl moderátor Ondra Novotný, že jsi opět prokázal své šikovné ruce, tak jsme se tady smáli všichni a hodně. (pozn.: Vláďa je totiž mezi přáteli známý tím, že mu neustále všechno padá.)
Vláďa: Haha.
Dobře, pojďme zpátky k tomu jeho návratu, Verčo.
Veronika: No, my jsme přijeli docela pozdě, po letišti jsme jeli ještě do mekáče a přijeli jsme domů, když už byla tma. Byla to šílená noc.
Vláďa: Já si pamatuju nejvíc ledničku. Ta byla narvaná vším možným. Snad úplně vším, co mám rád.
Veronika: Já jsem nakoupila tak, že takhle narvaná lednice nikdy nebyla. Aby si mohl vybrat všechno.
Vláďa: A Verča obdivovala moji postavu.
Veronika: No, tak to rozhodně. To se mi udělalo fakt špatně. Vůbec se mi nelíbil, bylo to moc. A první tři měsíce jedl pořád. Ale fakt strašně. To do sebe sypal neskutečný komba. Takový prasárny, jako když jsi těhotná. A začal sladit, do té doby nikdy nesladil. A sladil tolik, že se i mě kroutily prsty. Ale brala jsem to jako fakt a nevadilo mi to, protože on byl po návratu fakt ošklivej. Ale tak moc ošklivej, že i kdybych ho měla po návratu rvát jako Otesánka od rána do večera, tak to udělám, aby se mu vrátila ta fyzická atraktivita. Hrozný to bylo. Hrozný. To bylo pro mě nejhorší. To, jak vypadal. Ztratil se mu ten objem, ta mohutnost, co má normálně. Takže když jsem ho objala, bylo to strašný. Bylo to úplně jiný. Jsi zvyklá, že obejmeš frajera a jsi zvyklá, že nespojíš ani ty ruce a když jsem ho objala po příletu, tak jsem se zděsila. To bylo, jak když ti přijede někdo úplně cizí.
Takže první noc byla jaká?
Vláďa: Já jsem spal a Veronika mě budila.
Veronika: Tam bylo hodně emocí. Střídavě jsem brečela - nebrečela - brečela - nebrečela. Vláďa usnul na mumii, prostě zkřížil si ruce a usnul a ani se nehnul. To nikdy předtím neudělal. To byl pozůstatek z ostrova. A každých asi 7 minut kašlal ze spaní. Když zakašlal asi po patnácté, začala jsem ho budit a donesla mu vodu, ať se napije. Říkal, že nemá žízeň, nechtěl. Říkám: „Vůbec mě nezajímá, že nemáš žízeň. Okamžitě se napij. Kašleš, něco ti tam asi vadí, tak se prosím tě napij.“ Až když jsem mu pořád opakovala, že mě to vůbec nezajímá, tak se napil. A pak mi řekl, že se mu zdálo o tom, že dělá soundcheck. Že si odkašlává před natáčením rozhovoru. Kašlal čtyři hodiny v kuse a ráno v sedm jsme vstávali. Já spala tu noc asi hodinu a půl.
Vláďa: Ta první noc byla fakt divná.
Jak jsi snášela to, že domů přijel jiný člověk nejen fyzicky, ale i člověk s jinou denní rutinou? Vláďa nikdy nefandil sociálním sítím a najednou cítil kvůli fanouškům povinnost řešit Instagram a byl defacto pořád s telefonem v ruce.
To, že řešil Instagram, to mi nevadilo. Ale jinak jsem ten první týden skoro pořád brečela, emoce létaly nahoru dolů, musela jsem se nějak uklidnit sama. To bylo, jako když jsi těhotná a nevíš, proč brečíš, prostě to muselo ven.
Vláďa: My jsme taky neměli moc času na sebe, já ty první dny pořád někde byl a už po pěti dnech jsem šel do práce. Doteď mám problém se soustředěním, ale řekl bych, že je to tou dobou mobilních telefonů. Já jsem předtím Instagram nepoužíval vůbec, založil jsem si ho jen kvůli fotkám z výletů. A až před soutěží jsem si musel zřídit osobní profil. A po Survivoru to bylo několik hodin denně na sítích, je to obrovský žrout času, to není příjemná věc. Teď chci číst víc knížek, odpoutat se od digitálů a obyčejně číst.
Ty jsi během hry spravovalala Vládi profil. Psaly mu fanynky?
Pořád mu psaly. Ale nic šílenýho, nevadilo mi to.
A když jste začali chodit na společenské akce po výhře, dostavila se někdy žárlivost?
Co se týče fanynek tak asi ne. Nikdy jsem neměla to, že bych byla nejistá. To bylo spíš o tom, jak se prodával sám a málokdy bral ohledy na to, jak to vnímám já. Ani nad tím nepřemýšlel. Nepřemýšlel nad tím, že se něco nehodí, což jsem mu i říkala, že mi vadí, jak se třeba fotí.
Ty jsi měla pocit, že je to nevhodné?
Jo. A tím spíš, kdy jsem u toho byla já. Já jsem nafotila milion fotek s jeho fanoušky. Říkala jsem mu - hele, někdy si jenom stačí stoupnout vedle a nemusíš je všechny objímat. Já se fotit s někým cizím, tak taky nebudu kontaktní. Jenže on to vůbec nevnímal, ty první čtyři měsíce především. Ale už jsem si na to zvykla, ale cítila jsem se někdy dost upozaděně.
Vláďa: A přitom já jsem byl moc rád, že jsi byla se mnou. A když jsem tě zatáhnul, Veru, do úplně všech možností, kam jsem tě někdy mohl vzít, tak jsi to zvládala. Chtěl jsem ti ten svůj zážitek zprostředkovat nejvíc, jak to šlo. Víc už to nejde. Jedině, že by ses tam dostala a zahrála si to.
Veronika Hanzlíková
Uměl by sis, Vláďo, představit být v jedné hře s Verčou?
Vláďa: No jasně, to je jistej hlas z poroty. A ona by zmasírovala všechny ostatní.
Veronika: Vidíš to? Už mě ukončuje. Verča vypadne mezi prvníma a pak to ukecá. Vůbec ho ani nenapadne, že bych ho mohla přehrát, frajera. Co kdybych tě přehrála já?
Vláďa: Tak bych ti samozřejmě dal hlas a loboval za další.
Veronika: Proč jsi mě hned automaticky vyřadil?
Vláďa: Protože holky mají menší šanci. Ty to hned bereš osobně. Tak to prostě je.
Veronika: Nevím vlastně, jestli bych to s ním zvládla, protože je hodně direktivní. Já nezvládám to jak tam na ty lidi prskal. Já bych takovýho člověka poslala ve hře někam, tam bysme měli hodně zlomy charakterový. Kousnu kritiku, ale on umí z toho člověka udělat idiota, i když si myslí, že jenom radí. Ale do hry bych s ním šla, to jo. Ale ve hře bych naše konverzační linky asi nechtěla odkrýt. A rozhodně bych se od něj nenechala peskovat. Nejsem hádavej typ, Vláďu umím strašně rychle zkrotit a uklidnit, že z toho není najednou hádka. A nevím, jak bych tam kousla, kdyby mi tam pořád říkal, že tohle a tohle dělám blbě. Takže vlastně bych ho tam asi spíš zabila. Já s ním ráda chodím na akce, jsem extrovert, ráda se fotím, baví mě dávat rozhovory, to spíš Vláďa mě v tom brzdí. Když jde na rozhovor, tak ho nenapadne: „Veru, nechceš ho dělat se mnou?“
A proč by ho měli dělat i s tebou, když chtějí vítěze Vláďu? Jak přesně by sis to představovala?
Protože na začátku, když byl ještě na ostrově, hodně stáli o rozhovory se mnou. Po návratu jsme byli pár, a chtěli rozhovory po nás společně. Teď si zvykám na to, že jeho to vtahuje zpět s každou novou řadou. A já, jako bych se vytratila a jsem jen +1. Možná i pro to, že nejsem ten typ, co by se musel za každou někam cpát.
Verčo, zalitovala jsi někdy, že vám to vstoupilo do života?
Takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlela. A i kdybych litovala, k čemu nám to bude? K ničemu. Jen se s tím člověk musí srovnat a naučit se v tom šlapat.
V čem vás to posílilo?
Tyjo, to ani nevím. Mě to posílilo na straně loajality, extrémně. To bych se mohla poplácat. Ale vztahově asi ne. Pro mě to je jen utvrzení, že jsme se vybrali dobře. Vím díky tomu, že jsem hodně otevřená a hodně zvládnu vydržet. První půlrok byl nejhorší, ale pak si to víc sedlo. Chtěla jsem, abychom hodně o všem mluvili, aby ta komunikace fungovala, abychom si všechno vyříkali. Jinak si nemyslím, že by nás to posunulo. Tři roky žijeme Survivorem, až teď začínáme řešit i něco navíc, jak to celé spolu posuneme dál. Říkali mi i redaktoři na finále druhé série, jestli jsem smířená s tím, že on bude pořád ta jednička. Že on byl ten první. A to tam za mnou chodili všichni a ptali se, že bude další série a jestli to ještě zvládnu. Že tím, že je první, bude pořád propagovanej. A tím, že je Vláďa komplexní, tak ho všichni vyzdvihují doteď.
Ještě než vyhrál, pracovala jsi v jedné firmě jako recepční. A říkala jsi mi, že se tě kolegyně ptala, jestli když Vláďa vyhraje, tak dáš výpověď a budeš si užívat peněz. Dva miliony bohužel nejsou nic převratného, tím spíš, že žijete v Praze a nemáte vlastní bydlení. Jak jsi fakticky výhru pocítila?
Vůbec. Koupili jsme byt v Ústí, ale to je všechno. Navíc když ten byt je daleko, tak ho máme, jako že ho nemáme a nic se nezměnilo. Pronajímáme ho.
Byla někdy na pořadu dne otázka, že by změnil práci a zkusil se živit třeba na Instagramu?
Ne. Jeho práce baví. Takže vůbec. On je ve své práci rád. Kdyby ho to nebavilo, tak by nad tím přemýšlel, ale on se v tom stále vidí a stále ho to baví. Prvního půl roku měl tendenci pořád něco sdílet, chtěl dávat informace fanouškům, to se snažil a telefon nedal z ruky. Ale vrátil se do svých kolejí. A bylo i období, kdy svůj Instagram chtěl dokonce smazat.
Vláďa nikdy nenosil vousy. Když mu na ostrově narostly, slyšel ze všech stran samou chválu a v diskuzích jsem četla mnoho hlasů, které zněly tak, ať se hlavně neholí. Ty jediná jsi ale byla proti a chtěla jsi ho s hladkou tváří. Vousy pořád má. Co se stalo, že Vláďa vyhrál spor o vousy?
Vláďa: Nevím, asi si zvykla.
Veronika: Ne, ty jsi to odůvodnil tím, že si je musíš nechat, aby sis neměnil vizuál po Survivoru, když pořád běžel v televizi. Já už jsem si prošla přes ekzémy, mě jeho vousy prostě fyzicky dělají problém, taky jsem byla třičtvrtě roku na kortikoidech, aby mohl vypadat dobře pro fanynky.
Díváš se na Vláďu díky té výhře jinak? Předtím jsi měla sympatického kluka z IT a teď máš kluka, co vyhrál Survivor.
Ne. Vůbec. Obdivuju, že vyhrál, ale neberu ho jinak. Ale jestli někdy vyhraje sérii, která bude pro vítěze, tak smeknu klobouk. Tam by to byl extrémní boj.
Kdo je u vás doma hlava rodiny?
Verča: Máme to půl na půl. Určitě.
Vláďa: Když to porovnám s předchozím vztahem, tak máme velmi klidný a harmonický vztah. Občas vybouchnu, ano, třeba, když není nic k snídani.
Veronika: My tomu říkáme, že máme doma oázu. Tím, že řešíme pořád něco někde, tak si říkáme, že doma je to naše oáza, která je velmi vzdálená od přežití v Survivoru.
Veronika a Vláďa přepis rozhovoru v této podobě autorizovali.
