Na Tour de France jsem byla rušivý element, říká slavná česká fotografka Navrátilová

Navíc se stala nejen jedinou Češkou, ale i jedinou ženou na světě, která měla možnost fotografovat nejslavnější cyklistický závod ze sedla motorky. Její fotografie obletěly celou zeměkouli. Přesto se fanouškem cyklistiky nikdy nestala a dnes jí dělá největší radost, když fotí členy sokolského spolku.

Vzpomínáte si, kdy jste poprvé přemýšlela o tom, čím byste chtěla být?

Vzpomínám si, že když jsme byla úplně malá, chtěla jsem jezdit kamionem a když jsem byla o trochu větší, tak mít ovčí farmu někde v klidu v přírodě a to si vlastně umím představit dodnes. Ale žádné konkrétní sny, za kterými bych uměla jít, jsem v mládí neměla. Myslím si, že jsem vždy dělala tu věc, ke které mne přivedli rodiče. Od čtyř let to byla sportovní gymnastika, potom od deseti let tenis, ten jsem hrála až do jednadvaceti. A když jsem skončila s tenisem, což jsem se rozhodla defacto z pondělí na úterý, neměla jsem tušení, co budu dělat. Ležela jsem na kanapi a dívala se do stropu s vědomím, že mám za sebou gympl a po něm jen tři roky hraní tenisu.

Jako tenistka jste byla na velmi slušné úrovni. Neměli rodiče ambice, že by vás tenis mohl živit?

Ambice rodičů tam samozřejmě byly a největší měl asi můj otec. Ale nemyslím, že motivace byla jen o tom se tenisem živit nebo uživit, ale vyrůstala jsem za totality a sport byla jedna z mála možností, jak vycestovat z republiky s možností se vrátit zpátky. Já sama jsem si ale nikdy neuměla představit, že bych mohla být nejlepší na světě, tak moc jsem si v tenise nikdy nevěřila. Měla jsem dny, kdy jsem dokázala hrát s každým, ale i spoustu těch, kdy jsem nedokázala porazit ty, které bych měla. A tenis je mentální záležitost a sebedůvěra je zásadní.

Z toho jak mluvíte, mi to trošku připadá, že jste to vlastně dělala proto, že jste to měla nalinkované. Že kdyby to bylo jen na vás, tak tenis pustíte daleko dřív.

Začít hrát tenis moje rozhodnutí nebylo. A v prostředí, ve kterém jsem vyrůstala, jen těžko mohlo být. Bylo mi deset, tak za mne rozhodl otec, jehož kolega měl dceru, která také hrála tenis. Nejsem ale schopná říct, jestli bych skončila dříve, pokud bych to nalinkováno neměla. Možná bych naopak hrála déle a radostněji, kdyby na mne ten tlak nebyl tak velký. Ale nakonec vše vyřešila těžká autonehoda, když mi bylo osmnáct. Dlouhé měsíce jsem nechodila do školy ani nehrála tenis a mnohé se změnilo. Myslím, že je to přirozená věc, já dostala ránu do hlavy a spousta věcí se mi v ní přeskládala. Něco se vyřešilo a něco naopak zkomplikovalo. Po nehodě jsem nakonec zvládla odmaturovat a ještě tři roky hrát ligu v Rakousku. A ty tři roky jsem se vlastně živila jenom tenisem. Takže zpátky k té vaší odpovědi - hrát tenis nebylo moje rozhodnutí, ale nějak jsem se to naučila a poslední tři roky byly fajn.

Když jsem si o vás četl, tak jsem pochopil nebo jsem si myslel, že to rozhodnutí skončit s tenisem bylo motivováno hlavně tou autohavárií. Že jste měla zdravotní problémy, které vás omezovaly. Bylo to tak?

Je to tak. Po autonehodě jsem mohla hrát třeba dva zápasy za den, ale už ne tři nebo čtyři. Mohla jsem trénovat dvě hodiny, ale ne čtyři, ne pět. Nikdy jsem neměla ideální záda na točivé pohyby a při nehodě jsem si ještě nevratně posunula kostrč a záda už nezvládala větší zátěž. Nebýt autonehody, možná bych s tenisem skončila o trochu později, ale jak už jsem říkala, vždycky jsem věděla, že nebudu úplně ten profesionální tenista, který se tím bude živit do pětatřiceti. A současně jsem věděla i to, že nechci trénovat a to i přes to, že možnost jsem měla. Nechtěla jsem po zbytek profesního života zůstat v tenisovém prostředí.

Můžeme říct, co se při té autonehodě stalo?

Chtěli jsme jet s kamarády do Maďarska, s nově nabytou svobodou v roce 89. Bylo to dva dny před Štědrým dnem a nabourali jsme se u Malacek. Všichni jsme to přežili, nějak. Ale byli jsme rozbití hodně, kromě té posunuté kostrče jsem měla i tři fraktury na hlavě.

Předpokládám, že pak přišlo to již v úvodu zmiňované kanape. Jak se z něj člověk dostane ke studiu na vysokou školu?

Byl začátek léta a jak jsem na tom kanapi ležela, tak přišla maminka a říkala, že mi za 1250 korun koupila letní kurz na Vysoké škole uměleckoprůmyslové na katedře designu, která tehdy u nás ve Zlíně byla. A že to začíná a že nastupuju v pondělí. Tak jsem tam začala chodit. Ten kurz byl dvoutýdenní a mně se tam moc líbilo. Vždy jsem věděla, že mě tyhle výtvarné věci baví, ale měla jsem pocit, že studovat tady vysokou školu s uměleckým zaměřením, že na to člověk potřebuje dlouhý černý kabát a bílou šálu. A já jsem neměla ani jedno. Ale tam to asi všechno začalo. Ke konci kurzu za mnou přišel pan profesor Škarka, který tu katedru vedl a zeptal se mě, jestli bych na té škole nechtěla studovat. A to byl začátek domácí přípravy pod odborným vedením na talentovky, které byly u půl roku později na VŠUP v Praze.

Kde se ale ve vašem příběhu poprvé objevila fotografie?

Příběh fotografie začal také na tom kanapi. Můj otec je vystudovaný lesák, ale jeho velkým koníčkem byla fotografie. A my jsme se, když mi bylo 11, přestěhovali z Hodonína do Zlína, kde on začal pracovat v nějakém Výrobním družstvu fotografie. A jeho velkým snem bylo, podívat se někdy na Tour de France. A v té době, to se bavíme o letech 97-98, tak v té době bylo poměrně snadné získat akreditaci. A to právě bylo to léto, kdy jsem ležela na kanapi, skončila s tenisem a on se mě zeptal, jestli nechci jet s nimi. Takhle jednoduché to bylo. Takže já jsem začala fotit přímo na Tour de France, což je trochu absurdní, ale bylo to tak.

Zajímala vás do té doby cyklistika nebo vůbec ne? Jde mi o to, co se stalo tam na místě, že vás to tak okouzlilo?

Ta Tour celá mně naprosto okouzlila. O cyklistice jsem do té doby nevěděla vůbec nic. Ale na tom by nebylo nic zvláštního, protože já jsem o ničem nic nevěděla, jen jsem hrála tenis. Na Tour jsme přijeli do hor a atmosféra tam je strhující a je úplně jedno, jestli máte cyklistiku rád, nebo ne. To je tak velké sportovní klání, že se vám to prostě bude líbit. Je to na první dobrou neskutečně zajímavé. Tour v horách je ohromné divadlo, které je v dnešní době ještě mnohem větší, než bývalo. Velká věc, velká událost, velká podívaná.

Do čeho jste se tam zamilovala? Do cyklistiky? Nebo do focení?

Primárně do atmosféry. A vtipné je, že já dodnes nejezdím na kole. Respektive kolo mám, jezdím tady v Praze po stezce z jedné hospody do druhé, ale žádná velká cyklistika to není. Mě si tam hned ten první nebo druhý den všiml majitel anglické fotografické agentury a ptal se mě, jestli fotím. A já říkám - nefotím. A on na to, tak mi pošli nějaké fotky. No a tak jsme začali. Všiml si mne, protože jsem měla dlouhé blond vlasy, krátké šortky, aby bylo jasno.

Ten první kontakt sice takhle proběhnout mohl, nicméně to, když jste poslala fotky a ty se mu líbily, tak to už asi šortkami nebylo.

Jasně, samozřejmě potom člověk musí obstát v té práci, to je jasné. A to není úplně jednoduché. Když jsem začínala na Tour, byli okolo mne pouze chlapi. A pro ně bylo mnohem horší si zvyknout na mě, než pro mě si zvyknout na ně. Já jsem tam byla ten rušivý element, o kterém nikdo nevěděl, co si myslet. A chvíli jsme si na sebe opravu zvykali, třeba dva tři roky, nestalo se to přes noc. Já jsem ale relativně brzy začala pracovat pro holandskou agenturu, pro kterou v podstatě pracuji dodnes a ta už byla etablovaná. A ta by už nezaměstnala fotografa, který neumí fotit. Takže tam už jsem i v očích ostatních fotografů byla v pořádku. Já jsem se cítila dobře s nimi a oni se cítili dobře se mnou. Přijali mne do elitní skupiny fotografů a od té doby už nikdy nikdo nic neřešil.

Jen když to shrnu. Vy jste tam vlastně jela trochu na výlet, protože vás tam taťka vzal. Zkoušela jste si tam fotit a dostala jste šanci od někoho, komu se původně líbily vaše šortky, pak dostanete práci u prestižní agentury, ale kde jste se přesně tedy naučila fotit? Nebo jste tam v sobě objevila vlastně dar od Boha?

Vím, že to zní skoro neuvěřitelně, ale tak nějak se to stalo. Moje velká výhoda byla v tom, že nejsem cyklista a že jsem nebyla cyklistickému tématu tak blízko jako většina mých kolegů. Vždycky jsem stála někde jinde než ostatní, dívala jsem se odjinud, možná trochu z nadhledu. Já jsem hned někde úplně na začátku dostala možnost jezdit fotit cyklistické závody, které byly na druhé straně světa, třeba v Malajsii nebo Austrálii. A myslím, že mě vždycky více bavilo to všechno okolo, než vlastní cyklistika. Takže já jsem si tu cyklistiku dosazovala do místních reálií, které mi se líbily a které více než vlastní závod, ukazovaly místa, skrz která se projíždí. Nebo emoce s nimi spojené. Ale samozřejmě jsem musela také umět vyfotit krev, pot a slzy. Takže já vlastně nevím, jak se to stalo, na to se mě nikdy nikdo neptal. Možná, že jsem nebyla tomu sportu tak blízko, že mě nezajímalo, jestli někdo jede na takový převod nebo makový, jestli je to ten, nebo onen. Měla jsem ráda focení a ten sport jako celek. Ne konkrétní jednotlivce v rámci sportu. To si myslím, že mi umožnilo mít odstup, který mi potom dal možnost dělat ty výpravnější fotky, takové ty více příběhové. Všichni umí fotit krev, pot a slzy. To je prostě součást agenturní práce a vlastně pokud se chcete odlišit, tak se musíte dělat trochu jiné fotky. No a aby se to stalo, tak musíte stát někde jinde, jinak o tom přemýšlet. Asi na to neumím dobře odpovědět, dělám, co je mi vlastní a přijde mi to samozřejmé.

Ne, myslím, že jste na to odpověděla dobře, protože vlastně jak říkáte - nebyla jste fanynkou cyklistiky, ani jste tolik nekoukala na to, kdo jede. Já si umím vybavit ten moment, kdy se blíží Lance Armstrong, všichni jsou na špičkách, protože teď ho chtějí vyfotit v zatáčce a vám je jedno, že to je Lance Armstrong a fotíte něco jiného. Tím pádem jste jediná, kdo má v tu chvíli jinou fotku, protože ostatní fotí Armstronga.

Ale jo, možná. Nechcete mít průměrnou fotku Lance Armstronga, kterou mají všichni ostatní. Chcete nějakou trochu jinou, že jo? Nebo alespoň zasazenou do jiných souvislostí, ale toho Armstronga tam musím mít taky.

Je na Tour přítomno více žen fotografek?

Za mne minimum, s nástupcem onlinu trochu více. Lance Armstrong měl svoji fotografku, která fotila výhradně jeho a myslím, že spolupracují do dneška. Já jsem byla jediná, kdo měl za sebou agenturu a kdo na té motorce opravdu dennodenně po mnoho let seděl, tak takhle asi ano.

Ta motorka je z pohledu fotografů ten piedestal?

Motorka je velmi privilegovaná možnost, jak fotit tu Tour de France a jak dělat fotky, které chcete a potřebujete. Já jsem na té motorce seděla, protože jsem pracovala pro etablovanou holandskou agenturu, která ji historicky na Tour de France měla. V mé době tam bylo 12 motorek a mají je jen jenom ty velké subjekty jako např. Reuters, AP, Getty Images, L’Equipe, EPA… A to, že tam sedíte, to, že vám někdo dá tu důvěru, tak to je ten pomyslný piedestal. To je ta privilegovaná možnost pohybovat se s cyklisty v rámci pelotonu. Ale i když je vás tam dvanáct a máte možnost v podstatě fotit, co chcete, tak je to ale stále v rámci mnoha pravidel, která jsou všudypřítomná a v podstatě nepřekročitelná. Ale i z motorky vypadají fotky podobně, takže z ní neustále seskakujete a hledáte jiné záběry. Já jsem musela fotit hlavně agenturní a aktuální věci, ale motorku jsem pak taky používala jako nástroj k tomu, jak udělat ty nadčasové a trochu jiné fotky. Např. většina fotek, které mám v knížce, nebyla vyfocena z motorky. Motorka je skvělá příležitost, ale není to záruka toho, že budete mít výjimečné fotky. Je to jen pracovní prostředek, stejně tak, jako fotoaparát.

Byť říkáte, že tu motorku využíváte hlavně na přesun, tak jste z ní stejně musela dělat ty agenturní fotografie. Musela jste se něco speciálně naučit? Je to v něčem specifický způsob focení?

Ano, asi trošičku ano. Tour de France trvá tři týdny během kterých najedete okolo 4.500km a odsedět to na motorce je fyzicky náročné. Musíte se naučit nějak otáčet a nějak se vybalancovat s technikou tak, abyste měl všechno na sobě, ale aby vám nic nepadalo a nezavazelo. Prostě být zorganizovaný. Měla jsem výhodu, že jsem byla o padesát kilo lehčí, než většina kolegů, takže mě se na té motorce sedělo relativně dobře. Není to žádná raketová věda. Co ale naopak složité být může je vztah s řidičem, který je zásadní. Měla jsem na Tour celkem 5 řidičů a jen s jedním jsem se nebyla schopna domluvit až do té míry, kdy jsem měla pocit, že je to pro mne na motorce nebezpečné. Po jedné z etap jsem přišla za šéfem říkám mu, že je to buď René nebo já, že oba pokračovat nemůžeme. René na druhý den odjel a já měla nového řidiče.

Vy jste částečně už zmínila, že je na Tour hodně pravidel. Hodně se toho nesmí, hodně musí. Je něco, co vás opravdu překvapilo? Nějaké absurdní pravidlo?

Z pohledu laika tam asi bude spousta absurdních věcí, ale pro mě asi úplně ne. Přišla jsem do toho prostředí s ohromnou pokorou a s tím, že to prostředí je dané. A že já se v něm chci nějak pohybovat a nijak zásadně jsem nepřemýšlela o tom, jestli je něco správně a něco ne. Já jsem třeba měla největší strach z toho, aby nám někdo neskočil do cesty, aby nám tam třeba nevběhlo dítě. Abychom při předjíždění nezavadili o cyklistu a něco se nestalo. Ale i kdyby vám přišlo něco absurdní, jako že se třeba nedá vůbec diskutovat s francouzskou policií, i když víte, že máte pravdu, tak s tím nic nenaděláte. Takže je lepší to nechat být a vyrovnat se s tím.

Já vím, že jste je akceptovala, to je v pořádku, ale i když je akceptujete, tak vás můžou překvapit.

Tak dobře, například když se jede na start etapy, která začíná v nevelkém městě, neřkuli na vesnici, je třeba 10-20 km před startem jediné místo, kudy všichni musí projet, aby se na startu celá karavana seřadila tak, jak má. A organizátoři vás nepustí jinudy, i kdyby to mělo být jen 10 metrů. Takže jsme nejednou museli objíždět polovinu regionu jen proto, abychom dojeli na to jediné místo ze správného směru. Tour je logistický zázrak, vše je perfektně zorganizované a nic nepřetlačíte. Organizátoři si nemohou dovolit udělat sebemenší chybu.

Když se řekne „žena, která na motorce fotí Tour de France“, tak to zní skoro romanticky. Vidíte ten závod tak, jako nikdo jiný. Říkám si, že to ale musí být obrovská řehole, že to není žádná pohodová dovolená. Jak vypadá ten denní režim?

My jsme vstávali zpravidla okolo šesté. Do sedmi jsme se najedli a odjeli jsme na etapu, ty začínaly okolo poledne. Na každou etapu přijedete minimálně o 2 hodiny dřív, možná už o tři. Musíte někde zaparkovat auto, protože víte, že pak jede karavana, najíždí týmové autobusy atd. Na místě startu je tzv. „Village“, kde se prezentují sponzoři a místní region. Tam jsem si dala kus nějakého sýra a víno, a snažila se v klidu zorganizovat na práci. Zjistit, co se jede za etapu, co se děje v pelotonu, kudy se jede, jaká byla etapa včera, co bylo v novinách, jestli jsem něco prošvihla nebo neprošvihla. Prostě se nějak musíte zorganizovat a vědět, co vás čeká a domluvit se s řidičem alespoň na nějakém plánu. No a pak sednete na motorku a jedete. Do cíle dojedete třeba v pět nebo šest odpoledne. Vyfotí se dojezd, pódium a pak do tiskového střediska. No a když má člověk štěstí, tak se pak třeba za hodinu dostane do hotelu, když štěstí nemá, tak se tam někdy dostane až za tři nebo čtyři hodiny. Pro mě byl vždycky nekonečný první týden, než jsme si zvykli na to, jak fungovat. Protože každý den jedete do nového hotelu a je štěstí, když se vám dvakrát za Tour podaří, že jste na tom samém místě dva dny. Takže každý den vyndat všechny fotografické krámy z auta, dát je na hotel a ráno zase zpátky a to dvacetkrát během tří týdnů. Co si ale zpětně uvědomuji je, že mi nejvíce vadilo, že jsou všude lidi a že nemáte vůbec čas sami se sebou. Jediný čas, který jsem na sebe během dne měla byl ten, když jsem šla na záchod. Ale jinak vůbec. Jste obklopen milionem lidí a já někdy nevěděla, kam se schovat. A někdy máte dny, kdy to je hezké a odsýpá to, ale jsou i dny, kdy se trochu nudíte. Představte si 200km dlouhou etapu s jedním 150km únikem - stále stejný peloton, stále stejně se střídající skupinka v úniku. Hory jsou naopak krásné, ale občas zase zažíváte více adrenalinu, než byste chtěli. Některé sjezdy jsou dlouhé desítky kilometrů, musíte dávat pozor na okolo vás svištící cyklisty i týmová auta, a když pršelo nebo byla mlha, tak jsem počítala zatáčky do nejbližší vesnice v údolí jak jsem se bála. A samozřejmě, když těch 6 hodin na motorce prší, tak to taky není úplně příjemné. Ale aby to nevypadalo, že si stěžuji - sedět na motorce na Tour de France je to nejlepší sedadlo, jaké si můžete v tomto závodu přát a to i přes to, že z motorky vidíme jen zlomek toho, co lidé při přenosu v televizi.

Stala jste se během Tour fanouškem cyklistiky?

Myslím si, že fanouškem cyklistiky v pravém smyslu slova asi ne, ale vděčím ji za mnohé. Vyfotila jsem stovky cyklistických závodů, znala cyklisty, ale až na výjimky mne to zajímalo čistě profesně. Potřebovala jsem rozumět a chápat, co bylo v danou situaci důležité a co bych měla fotit. Cyklistika je rychlá a není moc času přemýšlet. Vše musíte mít v hlavě, než se okolo vás proženou, protože přemýšlet až v momentě, kdy jedou okolo vás, tak to je pozdě. V tomto ohledu vám Tour nedá odpočinout, vše co se stane je důležité a mnohdy se cítíte jako cvičená opice, která plní vše co má, ale nemá čas na nic jiného. Také proto jsem asi po deseti letech na Tour začala fotit amatérské závody Kolo pro život tady v Česku, které mi profesně otevřely úplně jiné pole. Kdybych měla přirovnat Tour de France k nějakému filmu, byla by to pravděpodobně Francouzská spojka. Kolo pro život bylo naopak Vančurovo Rozmarné léto. Jiní lidé, jiná dynamika, jiná obrazová spojení. Takže ano, cyklistiku mám ráda, ale tak trochu po svém, v neděli odpoledne se na závody v televizi nedívám a kole stále nejezdím ani tak, aby to stálo za řeč.

Když jste ve focení cyklistických závodů byla nejvíce ponořená, nechybělo vám focení něčeho jiného?

Ne. Na úplném začátku jsem opravdu fotila jen tu cyklistiku. Necelý rok poté jsem začala studovat na vysoké škole, takže jsem se nenudila. Ještě jsme měli rodinnou reklamní agenturu, takže jsem pracovala i tam a úplně jsem neměla čas na něco jiného. Když jsem nefotila cyklistiku, tak jsem se studovala nebo pracovala. Cyklistiku jsem v té době fotila 100 - 150 dnů v roce a to je už velké penzum času, které trávíte mimo domov a mimo školu. Ani jsem v té době nevěděla, jestli chci být fotograf. Ani mě vlastně nenapadlo, že bych mohla vyfotit Tour de France více než třeba desetkrát. A jsme zase u toho, jak jsem říkala na začátku, já jsem nikdy žádné sny neměla. Tím nechci říct, že jsem nějak krátkodobě uvažující člověk, ale prostě sny profesního charakteru nemám. Fotím a snažím se to dělat nejlépe jak umím. Konkrétně tady třeba tu agenturní cyklistickou fotku, tu já chápu jako službu zadavateli. Nikdy jsem nechtěla být slavná, ale chtěla jsem dělat dobré fotky, které vydrží, které budou vyprávět příběh a které budou nadčasové a neopakovatelné.

Kdy tedy nastal ten moment, že vás začalo bavit fotografovat? Nejenom proto, abyste tedy dodala materiál tomu, kdo si ho objednal, ale protože vás baví fotit a chtěla byste fotit i něco jiného?

Myslím, že to bylo, když jsem žila se svým prvním mužem v Londýně. My jsme se jeden den vzali a druhý se odstěhovali na dva roky do Londýna. Tam jsem odešla s velkými růžovými brýlemi, že teda budu ta manželka a ono to tak úplně nebylo. Prožila jsem si tam docela strastiplný rok a na jeho konci se rozhodla, že už budu jenom fotit. A to mi bylo třeba třicet. A myslím, že to bylo právě focení, které mne dostalo z různých nějakých mentálních, s prominutím, sraček. Takže jsem se rozhodla, že si zruším všechny schizofrenie, co bych mohla a nemohla dělat a že se budu věnovat pouze focení. Začala jsem třeba fotit pro Historic Churches Preservation Trust , což bylo úžasné, protože jsem jezdila jsem po Spojeném království a fotila kostely. Fotila jsem londýnské metro, kdy jsem vždycky vlezla na 4 hodiny do metra a fotila si tam nějakým malým kompaktem. Přitom jsem samozřejmě fotila i tu cyklistiku, ale tam myslím, že byl ten zlom. A myslím, že důležitou roli hrálo i setkání s italským kolegou, který mě naučil se na focení dívat trošičku jinak. A postupně jsem začala fotit jiné sporty i jiné věci, lidi, design, reportáž. Lidé si myslí, že když umíte vyfotit Sagana nebo Frooma, tak že umíte vyfotit i cokoli jiného. Možná by to tak být mělo, za mne ale s notnou dávkou respektu a přípravy bez ohledu na to, zda jsem šla fotit portrét nebo sport, který jsem neznala. Takže stále v pochybách a v pohotovostním stavu.

Když jste říkala, že jste u cyklistiky začala na vrcholu a tím pádem vám chyběla ta touha někam vystoupat. Když jste tedy fotila třeba ty kostely a menší věci, tam ta touha někam vystoupat byla? Objevila se?

Neobjevila se, ani tam. Já tu touhu, o které mluvíte, nemám dodnes. Kdyby se mě někdo zeptal, co bych chtěla fotit, co jsem ještě nikdy nefotila, co je to nejvíc, tak já na to nebudu umět odpovědět. Protože si myslím, že to nejvíc prostě není a nebo ho najdete na místě, kde by ho nikdo nečekal. Buď něco máte rád, máte k tomu vztah a chcete to fotit nebo ne. Dobrou fotku můžete udělat i doma, když na to přijde. Nevím, jestli to budu schopna srozumitelně vysvětlit, ale pro mne je asi důležitější to, co předchází vzniku jakékoli fotky, v jaké situaci a souvislostech se nacházíte, jak o tom přemýšlíte. Výsledná fotka na konci je pak nejen výstupem vašich profesních schopností, ale i vlastností. Něčeho, co je vám blízké nebo vlastní. A když to děláte dlouho a máte štěstí, tak se vám třeba podaří mít i nějaký svůj vlastní rukopis, který vás odliší od ostatních a myslím, že právě toto je ta cenná věc. No a protože jsem trochu lempl a nezáleží mi na tom, nejsem třeba schopná dávat fotky do soutěží, ale na výstavy chodím ráda.

Focení cyklistiky je něco, co myslíte, že vám už zůstane nebo máte potřebu to něčím ředit?

Něco málo mi určitě zůstane, ale potřeba ředit je nevyhnutelná. Cyklistiky už jsem vyfotila hodně, ale stále se k tomu vracím. Na Tour už bych asi jet nechtěla, protože jsem dospěla do stádia, kdy jsem věděla, že cokoli jiného budu dělat v červenci, než fotit znovu Tour, bude pro mne lepší. Asi jsem tam narazila na nějaký profesní strop a pocit, že cokoli jiného budu dělat, mi dá víc. Loni jsem fotila Czech Tour, Závod míru, Arctic race of Norway, Alpentour v Rakousku a za Tour bych to už nevyměnila.

Co třeba portréty, ty vás baví?

Ano a velmi. Mám ráda focení jeden na jednoho. Lidi mám ráda a jsem samozřejmě zvědavá, takže než jdu fotit, přečtu si o tom člověku vše dostupné a mnohdy je to velmi milá práce. Ale nevím, jestli se něčím profotím tak dobře, jako cyklistikou.

Fotíte i jiné sporty?

Ano, třeba MS ve florbale, OH v Londýně, Ironmana na Hawaii, nedávno jsme dělali krásný projekt s Jizerskou padesátkou. Fotím také pro Českou obec sokolskou a to mne moc baví. Je to sport, ale úplně jiná emoce s tím spojená.

Co vám teď zabírá nejvíc času? Co vás teď profesně naplňuje?

Loni jsem se rozhodla si udělat web a doufám, že ho za pár dnů spustíme. Stále fotím věci spojené se sportem, portrét, ale třeba i reportáž nebo design, který jsem vystudovala. Těším se na další sokolský Slet, který byl před šesti lety důvodem, proč jsem poprvé po 25 letech nejela na Tour de France. Mám ráda dlouhodobé pracovní vztahy, tak se primárně snažím dělat, co mě baví, s lidmi, kteří mě baví a dělat to nejlíp, jak umím. A když mi rodina dovolí, fotím něco málo do šuplíku a na to bych si do budoucna chtěla najít trochu více času.

A už si tedy připouštíte, že jste fotografka?

Asi ano, protože to říkají všichni. Takže asi ano.

Rozhovor vedl Petr Bělík. Markéta přepis v této podobě autorizovala.