Nečekané miliony: Sběratelské karty mohou skrývat poklad. Třeba ho mají v šuplíku i vaše děti

Asi každý někdy slyšel historky o tom, jak někdo objevil na půdě sběratelskou kartičku a prodal ji za miliony. Nebo ji vytáhne z nějakého levného balíčku a přitom má obrovskou cenu. Myslím, že to pro spoustu dospělých i dětí je obrovské lákadlo, takové hledání pokladu. Jde na sbírání kartiček koukat jako na investici?

No, já se tomu trošku bráním. Bráním se slovu investice, protože pro mě pořád sbírání znamená zábavu a radost z otevírání balíčků. A to slovo investice pro mě bylo ve spojení s kartami donedávna doslova sprosté slovo. Ale samozřejmě v poslední době se to strašně moc mění a cca od roku 2020 jsou „investiční karty“ nakupovány do portfolia podílových fondů alternativních investic. Vím o spoustě lidí, kteří jsou zainteresováni v investičních fondech a už mají v portfoliu také nějaké investiční karty typu Pokémon apod. Takže i když je to proti mému přesvědčení, odpověď je, ano. Dá se to brát jako investice.

Není to způsobené také tím, jak moc se sběratelské karty za poslední roky změnily, co se týče kvality? Když si vzpomenu, jaké jsem sbíral v 90. letech, tak to opravdu byly vlastně nastříhané čtvrtky papíru, často nekvalitní tisk a nikoho by tehdy nenapadlo, že by mohlo mít někdy jakoukoli jinou, než sentimentální hodnotu. Dnes jsou na kartičkách originální podpisy hráčů, kusy dresů, hokejek a podobně. Když tohle najdete v balíčku, tak hned víte, že držíte v ruce něco mimořádného. Vlastně to přímo vybízí k tomu, aby člověk sbíral, když v tom tu hodnotu hned vidí.

A přitom to je v podstatě obráceně. Samozřejmě dnes výrobci umí vyrobit nádherné karty, které vypadají skvěle, ale vlastně ty nejhodnotnější karty jsou právě z přelomu osmdesátých a devadesátých let z hokeje. A taky z baseballu, ale to jsou 50. a 60. léta. Ty nejdražší kartičky dnes dosahují cen několika milionů dolarů. Např. karta baseballisty Mickeyho Mantlea, tak jeho první podepsaná karta z roku 1952 se v aukci prodala cca za 13 milionů dolarů. Takže ono to je spíš o jedinečnosti a načasování prodeje. Všeobecně se říká, že nejdražší a největší sběratelskou hodnotu mají věci, které primárně nebyly určené ke sbírání. A znovu se vracím k Pokémonům do roku 1996, kdy vlastně ty kartičky byly vydané ryze jako karetní hra. Nikdo nečekal, že v roce 2020 se lidí zblázní a budou dávat stovky tisíc za kartičku Pokémona Charizarda z první série, protože s ní se mělo primárně hrát. Byla to dobrá karta do hry. A je tak cenná právě kvůli tomu, že se se všemi hrálo. Tudíž málokterá zůstala v dobrém stavu, protože se při hře karty většinou ošoupou a poničí. Navíc to byla hra pro děti, takže nikdo nečekal, že to někdy může mít nějakou sběratelskou hodnotu. Že ty děti, které si s tím hrály a blbly ve školách, různě se to u nich válelo všude doma, tak že vyrostou a najednou se z toho stane mainstream a všichni to najednou začnou sbírat. Začne se to gradovat (pozn.: speciální ohodnocení stavu kartičky) a největší youtubeři si to budou dávat na zlatý řetěz na krk a dělat s tím show. Takže to, že se teď dělají karty, které odpovídají náročnosti sběratelů, tak neznamená, že budou hodnotnější než ty staré.

Z téhle logiky by se ale dalo předpokládat, že třeba za 20 let bude mít spíš hodnotu kartička, která je dnes v těch balíčcích považována za bezcennou a mnoho sběratelů ji vyhazuje. Chtějí jen limitované a číslované karty. A tím, že ty obyčejné karty jsou brány jako odpad, tak třeba jednou budou vzácnější. Stejně, jako jsou teď vzácnější kartičky Erlinga Haalanda v dresu Dortmundu, protože tehdy to byl neznámý hráč a těch kartiček třeba tolik nezůstalo. Dá se na to tedy nahlížet i takto? Může z nezajímavých karet může vzniknout něco vzácného?

Může v nich být potenciál. Ale samozřejmě ty limitované kartičky, pokud je na nich vytištěná limitace, tak vždy víte, že to číslo, které je za tím lomítkem, tak je prostě konečné a víc těch karet není. U těch řadových karet prakticky nemáte šanci zjistit náklad, jaký se vyrobil. Ale platí, že to, co se sbírá a je po tom největší poptávka, má i nejvyšší hodnotu. U aktivních sportovců, kromě získaných klubových a individuálních trofejí, je důležitá i aktuální forma. Na rozdíl od Pokémonů, kde jsou předem dané role, víte, kdo je klaďas a kdo záporák. Je jasné, kdo bude nejlepší, protože to je prostě jasně dané podle scénáře. Třeba hokejista Connor Bedard, aktuálně jedna z největších vycházejících hvězdiček NHL, jednička NHL draftu 2023, tak má od prvních sérií, kde vyšel, automaticky strašně drahé karty. Od prvního zápasu se vědělo, že bude mít drahé karty. Všichni ho přirovnávají k McDavidovi nebo ke Gretzkymu. Teď si tu pozici musí obhájit a potvrdit, že ty karty jsou drahé právem. A ukáže se, jestli jejich cena ještě poroste. Může se stát, že se váženěji zraní, jako se to již stalo v půlce sezony, kdy šel nezpevněný do souboje s protihráčem a ten mu zlomil čelist. Navíc hraje za Chicago Blackhawks, což byl letos jeden z nejslabších týmů. Dle veřejnosti nezahrál moc dobře ani na mistrovství světa, ale pořád je to osmnáctiletý kluk, který má odehráno 68 zápasů. Takže za mě úspěšná první sezona, ale nikdy nevíte. Může se stát, třeba jako u Danny Heatleyho, že někoho srazí v autě nebo může udělat nějaký průšvih a bude mít po kariéře a hodnota jeho karet půjde dolů. To se vám u těch Pokémonů nestane, protože jejich příběh je napsaný ve scénáři. Ale u hráče záleží kromě oblíbenosti a národnosti také na tom, jak vystupuje na hřišti i na veřejnosti. A samozřejmě se počítá výkon, individuální i kolektivní úspěchy. A to se sčítá všechno dohromady a vytváří to fanouškovskou základnu toho hráče. A čím víc má fanoušků, tím je větší poptávka, po jeho kartách. Třeba já jsem fanoušek hokejového týmu Chicago Blackhawks. A jsem fanoušek díky tomu, že vlastně, když jsem začal vnímat NHL, tak tady u nás byly kartičky, kde byl Dominik Hašek jako jeden z nejlepších gólmanů historie, tehdy ještě v dresu Chicaga. Tak jsem začal fandit Chicagu. Líbilo se mi jejich logo, ten hezký indián na hrudi. To jsou všechno faktory, které ovlivňují fanoušky, a tedy i sběratele. Chicago teď prochází generační obměnou, ale mají jedničku draftu a generační talent, tak si řekli, konečně pořádný hráč, toho já budu sbírat. A čím víc těch sběratelů máte, tak do toho vstupují spekulanti, kteří už mají tu historickou zkušenost třeba s Connorem McDavidem. Kdo držel na začátku jeho rookie kartu (pozn: karta hráče nováčka), která se dala koupit za pár dolarů, tak dneska se obchoduje za tisíce dolarů.

Otázka je, jestli takhle spekulovat jde pořád. Protože tuhle informaci má dnes každý sběratel a vidíme to na nováčkovských kartách hráčů jako jsou Lamine Yamal nebo Arda Güler, protože každý je chce mít, dokud jsou mladí. Protože se očekává, že to budou ty světové hvězdy a jejich karty budou mít vysokou cenu. Ale když si totéž teď říká třeba milion sběratelů, tak opravdu to tak bude?

Ano, může to tak být. On může splnit to očekávání, že vlastně bude hvězdou a jeho karty budou mít hodnotu, kterou si ti sběratelé či spekulanti v podstatě vysnili. Tak to může být. Ale krásné na tom je to, že my nevíme, jestli se to stane. Před Laminem Yamalem tu byl další barcelonský hráč Ansu Fati, který měl úplně stejný, nebo možná ještě lepší předpoklady stát se hvězdou. Když přišel do Barcelony, tak tam ještě byl Messi a další hvězdy, takže to měl jednodušší, protože vlastně mohl vynikat a růst vedle nich. Ale měl problémy se zraněními, takže teď je myslím v Brightonu a ty jeho karty, které kupovali spekulanti za drahé peníze a čekali, že ta cena bude růst, tak to očekávání nenaplnily a ceny Fatiho karet se výrazně propadli. Druhá věc je, že třeba Gretzkymu vyšla jenom jedna nováčkovská karta, akorát tam bylo označení buď O-pee-chee nebo Topps. Takže můžeme říct, že vyšly dva druhy kartiček. Lamin Yamal vyšel letos ve dvaceti produktech a v každém tom produktu je. Ať už je to ten úplně základní Topps Match Attax, Hobby proukty Topps Museum, Focus, Chrome. Vyjde na kartách reprezentace, vyjde na týmových kartách Barcelony. Takže těch karet bude mít mraky. Já třeba jeho podpisovou kartu mám, taky mám asi tři jeho rookie karty, odkládám si je a v podstatě a čekám, jak zahraje na ME v Německu. Určitě bych ji nekupoval za tisíce korun, dolarů, nebo eur, protože to je čistá spekulace. Navíc já jsem spíš ten tradiční sběratel, pro mě má větší hodnotu hráč, který něco dokázal, má za sebou nějaké úspěchy a už třeba ani nehraje. Než hráč, který vlastně ještě nic nedokázal. Jeho karty cenou předběhly jeho úspěchy, ale to je teď prostě trend, který se drží.

Když tedy budeme mluvit o hráčích, kteří už něco dokázali, jako Messi, Ronaldo, Neymar, tak tam zase musí být ten problém, že je chtějí všichni kluci. Ty jejich karty vychází už desítky let, tudíž jich musí být mezi sběrateli nekonečné množství. Ale přitom když se člověk podívá na Aukro nebo eBay, tak vidí, že jakákoli kartička například Messiho je prostě stále drahá. Má tedy reálně Messi takovou hodnotu a porostou jeho kartičky, když teď už víme, jakou kariéru má za sebou? Že se o něm možná bude mluvit jako o nejlepším fotbalistovi všech dob? Je dobrá investice mít Messiho? Nebo tím, že přestane hrát, těch kartiček jsou miliony a má je každý kluk, tak vlastně žádnou závratnou hodnotu mít nebudou?

No, pokud se bavíme ve smyslu nákup/prodej, tak vlastně platí zlaté pravidlo, že cenu určuje trh. A pokud budou stále fanoušci a sběratelé, kteří budou stále ochotni za tu kartičku platit, tak ty karty tu cenu mít budou. A bude jedno, jestli se jedná o kartu ze základního setu, insertní kartu, limitovanou nebo podepsanou. Dokud budou lidi, kteří budou ochotni za tu kartu dát víc peněz než za jinou, tak to tak bude. Ale taky se může stát, jak se říká, že sejde z očí, sejde z mysli. A tady zase hrají roli ti výrobci, kteří vlastně dokud vás tím v uvozovkách krmí, že Messi je ta nejlepší karta, kterou můžete z balíčku vytáhnout, tak to bude fungovat. Teď Messi v očích malých kluků trochu ustoupil, protože šel hrát do Major League Soccer, takže vlastně už nevychází v těch evropských produktech. Teď stoupají nové hvězdy jako Erling Haaland, Jude Bellingham, Jack Grealish nebo Kevin de Bruyne. To je ta nová generace. Otázkou je, jak budou reagovat sběratelé, protože co já vidím, tak děti pořád chtějí hlavně Ronalda a Messiho. Takže třeba radši si koupí starší balíček, který už nejde nikde moc sehnat. U nás kupují Ligu mistrů 22/23, kde ještě tihle hráči vyšli naposledy, Messi byl v PSG a Ronaldo v Manchester United. Takže si radši koupí ten starší balíček, než aby si koupili nový, kde je už najít nemůžou. Pořád to je fenomén, který žije. A ještě doplním na tu vaši otázku, že u levnějších sérií se těch karet se vyrábí v podstatě nekonečné množství. U hobby produktů nebo High end produktů je obvykle přesně znám počet karet, který hráčům vyšel. Dražší fotbalové série fotbalu začaly vycházet až v roce 2015 od Paniny, z prvních sérií budou mít podepsané karty Messiho a Ronalda, vyšší hodnotu než z těch nových. Aktuálně vyjde cca třicet sérií za rok od dvou výrobců, tak v každém produktu jeden z největších hitů podpis Messiho nebo Ronalda v limitu 50 kusů, 25, 10 nebo 1 kus. Ale i když to je limit jediné karty Messiho, tak ale pokud vyšel v patnácti produktech za tu sezónu 23/ 24, jako legenda v Barceloně, a v každém produktu má ten limit 1, no tak těch jedniček je patnáct. A čím déle to vychází, tak tím vlastně oni navyšují populaci těch karet. Takže vlastně v sezóně 17/ 18 stály podepsané karty Messiho nebo Maradony 500 dolarů, v Covidu se to úplně zbláznilo a prodávaly se za 1000 dolarů a teď to zase ustupuje. Lidí na straně poptávky je pořád stejně, nebo možná víc, ale ta nabídka už je daleko širší, než to bylo dřív. Takže ty lidi jsou ochotní za to dát i víc peněz. Ale vzhledem k tomu, že ta nabídka už je tak široká, tak vlastně vždycky se najde někdo, komu stačí za tu kartu ne třeba 700 dolarů, ale 650 dolarů a takhle tlačí tu cenu dolů. Takže otázka je, kde to skončí.

Jak si u nás stojí sběratelství kartiček? Říkal jste, že během Covidu to obrovsky narostlo, lze u nás tedy mluvit o tom, že je to mezi dětmi, ale i vlastně mezi dospělými, nějaký fenomén? Nebo pořád vítězí herní konzole, počítače a mobily?

Myslím si, že dorůstá generace dětí rodičů, kteří to sami sbírali devadesátkách. To je vlastně jedna taková sorta sběratelů. V devadesátkách sbíral skoro každý, včetně mě. Bylo to i těmi již zmíněnými kolektivními úspěchy. Třeba teď máme úspěch české reprezentace na mistrovství světa v hokeji. Před mistrovstvím vyšla série kartiček Hokejové Česko a nikoho to moc nezajímalo. Ale jak se blížilo to finále, tak najednou rostl obrovský zájem o tyhle kartičky a všichni je najednou chtěli. Stejně to zafungovalo v devadesátkách. Stříbro na Euru 96 ve fotbale a pak Nagano 98. To si myslím, že to odšpuntovalo. Plus zlatý hattrick, kdy jsme jediný národ, který kdy dokázal vyhrát třikrát za sebou MS v hokeji. To zase přilákalo veřejnost ke sbírání. A pro děti je skvělé, že lze koupit na stadionu balíček za pár desítek korun. Vy chcete tomu dítěti něco koupit. Lístky, šály, dresy, to stojí spoustu peněz, ale ty kartičky jsou pro děti skvělé. Druhá sorta sběratelů jsou ti, kteří to sbírali okrajově a v Covidu se nudili, takže vyklízeli sklepy, pokojíčky a našli karty. Někteří se k tomu vrátili, když zjistili, kolik to stojí peněz a jiní si vzpomněli na tu vášeň, kterou pro to tehdy měli. A pak byla třetí sorta lidí v Covidu, která v tom viděla čistě profit. V Americe byla skupina investorů, kteří začali skupovat část produkce boxů přímo od Panini. Snížili počet boxů na trhu, tím vyhnali cenu a když se to všude vyprodalo, začali to s velkou marží prodávat.

Takže když se vrátíme k té otázce, jsou kartičky pořád v kurzu, nebo je to okrajová záležitost?

Je to ve vlnách. A nejvíc to ovlivňují úspěchy reprezentace, nebo vývoj ligy. U nás se začaly v sezoně 2020/2021 po dvaceti letech znovu vydávat karty z fotbalové ligy, které vycházely naposledy v devadesátkách. A tím, jak se dařilo Slávii, jak se teďka daří Spartě, tak se to na to nabaluje. Vlastně jakýkoli úspěch ve sportovním odvětví, když se dobře marketingově uchopí, tak vám přináší další sběratele. Už je to na výrobcích, jak dokáží jednotlivé úspěchy využít. Máme tady sportovní fenomén Oktagon, kde to za mě třeba není úplně o tom sportu, ale je to show. A vlastně neexistuje série karet, která by se u nás rychleji vyprodala, než druhá série karet Oktagon od SportZoo. Mají obrovskou fanouškovskou základnu. Ti fanoušci jsou relativně noví, protože ta organizace nefunguje tak dlouho, ale je to prostě fenomén posledního desetiletí, postavený na individualitách. A není to jen o těch sportovcích jako je Karlos Vémola, Attila Végh, Patrik Kincl nebo David Kozma, ale je to i o tom Ondrovi Novotném, který má obrovsky silný mediální obraz, ať už kvůli Survivoru nebo kvůli tomu, jak vystupuje a jak se vyjadřuje k některým věcem. A oni to dělají dobře v tom, že si vychovávají své fanoušky a ti pak koupí úplně všechno. Navíc samozřejmě fanoušci v tom mohou vidět i to, že si koupí box s kartičkami za 1500,- a vytáhnou z toho podepsanou kartu Vémoly. Ten se prodal na aukru za 5000,- a tak to jsem v profitu 3500,- a už to je zase zajímavější. Takže všechny tyto faktory vám přináší nové sběratele a někdo u toho vydrží déle, někdo u toho vydrží třeba jen chvilku. Někdo to dostane třeba jako dárek, otevře to, dá to někam do krabice, nebo to zahodí a vlastně ta sběratelská obec o ty karty přišla a už se třeba nikdy nedozvíte, kam zmizely. Teď bych řekl, že je to aktuálně trend, který roste. V devadesátkách se to prodávalo v každé trafice, v každém papírnictví, v každém sportu, a to pak trošku vymizelo. Ale teď se to zase začalo objevovat a po dlouhé době teď koupíte samolepky k Euru i na poště. Je to o tom trendu. Teď je to nastavené tak, že je po tom velká poptávka ze strany dětí a samozřejmě když to rodiče sbírali v devadesátkách, tak to dítě v tom podporují.

Ovlivňují ty prodeje kartiček velké sportovní události? Jako třeba teď Mistrovství Evropy ve fotbale?

Samozřejmě má to tradici, ať se to týká World Cupu nebo Eura. Tak je to vždycky. Dříve to bylo spíš o těch samolepkách. To má obrovskou tradici. Já si pamatuju, že od roku 2014 jsem to začal vnímat hodně obchodně. Do té doby jsem vlastně jenom sbíral a chodil po burzách. A v roce 2014, kdy se konal World Cup v Brazílii, firma Panini udělala obrovskou kampaň na samolepky, kdy vlastně před slum postavila kamion s kontejnerem plných samolepek, který otevřela. Tenkrát to proběhlo médii jako loupež století. V Brazílii kontejner se samolepkami za miliony dolarů. Nebo si pamatuji, že Coca – Cola měla akci, že kdo si koupil dvoulitrovku coly, tak k tomu dostal balíček. A tím vlastně se to strašně „naboostovalo“. Takže Mistrovství světa a Mistrovství Evropy ve fotbale mělo vždy tradici v samolepkách a postupně se k tomu přidávaly i ty karty. V hokeji to tak nebývá, protože si IIHF striktně drží licenci a maximálně si vydají karty jednotlivé státy individuálně, např. Hokejové Česko, Hokejové Slovensko nebo série Road to Prague od Legendary Cards.

Nemůže hrát roli i to, že MS v hokeji je prostě každý rok a není to tak výjimečná událost?

Je to o těch licencích, ale určitě se časem někdo najde, kdo ty peníze dá. Tady je ale další problém, že Mistrovství světa v hokeji je hrozně rychlá záležitost. MS trvá 14 dní a vy potřebujete ty hráče všechny nafotit, dát dohromady nějaký checklist. Pokud byste tam měli lepší karty, tak je potřebujete všechny vytisknout, podepsat, zabalit, a to je proces třeba na 3 měsíce až půl roku. V tu dobu často ani nevíte, jak bude vypadat ta soupiska jednotlivých týmů. A pak to za 14 dní skončí a už to nikoho nezajímá. Myslím, že jediná série karetní Mistrovství světa v hokeji, která vyšla, byla Vídeň 96.

Jak tomu sběratelství pomáhá třeba akce, kterou spustil řetězec Lidl, že k nákupu rozdával fotbalové kartičky? Funguje to, že i když jsou ty kartičky nekvalitní a na špatném papíře, tak když je děti rozbalí, tak se z nich mohou stát noví sběratelé? Nebo to spíš vidíte tak, že se ten trh zahltí, když jsou tady statisíce kartiček z Lidlu, a tím pádem si třeba nikdo nepůjde koupit kartičky k vám? Protože maminky si řeknou, že za to nebudou utrácet peníze, když to v obchodě rozdávají zadarmo.

To je zajímavá otázka. My jsme to řešili, protože tady ta akce byla ve třinácti zemích Evropy a v podstatě byla jenom v květnu. Přesto to částečně na krátký čas zahltilo sběratelskou obec, nebo spíš to zahltilo všechny domácnosti. Ale vlastně ve finále to asi přineslo nové sběratele. Ještě stále k nám chodí lidi a ptají se po kartičkách z Lidlu, nebo k nim shánějí album a rádi si nechají vysvětlit, že existují hezčí karty, které už jsou zase na jiný úrovni a je to úplně jiný level. Ale ve finále si myslím, že to tomu sběratelství vždycky pomůže.

Často se říká, že každá aktivita, která dostane děti od telefonů, herních konzolí nebo televize, je vítaná. Přináší sbírání kartiček něco dalšího pozitivního pro děti?

Určitě. Jsem o tom přesvědčený. Protože to tady vidím, jakou mají kluci radost. Tady si koupí dva balíčky, před prodejnou si je otevřou a najednou začnou diskutovat o tom, komu co padlo, jakou má hodnotu atd. Já si pamatuji, že když jsem byl kluk, tak jsme si s kamarády vždycky koupili nějaký balíček a pak jsme s tím šmelili pod lavicí ve škole, v družině nebo na tréninku, prostě všude. A dneska to mají ty děti stejné. Navíc se tím zabaví. To album, kde mají kartičky, tak si pořád upravují a přerovnávají. Jednou to rovnají podle týmů, pak si dají dopředu brankáře nebo ty nejcennější karty. Potom sbírají jednotlivé hráče a v tom sběratelství je obrovská výhoda, že vlastně vy si tu sbírku můžete udělat, jak chcete. Můžete sbírat jednotlivé hráče, celou sérii nebo jenom něco. V podstatě si tam můžete dělat, co chcete a tu sbírku tvořit podle sebe. Takže ty děti tráví čas tím, že to pořád přerovnávají, dělají si ideální jedenáctky nebo v hokeji ideální pětku. A souhlasím, že čím víc ty děti tráví čas mimo záření obrazovek, sociálních sítí, telefonů, tabletů a hrají si s papírovými kartičkami, zapojují fantazii, tak tím je to pro ně lepší. Navíc si myslím, že rozvíjejí trošku i toho obchodního ducha, protože když mám dvakrát Messiho a potřebuju nějaké kartičky, tak ho nevyměním za jednu kartičku, ale chci za něj třeba víc kartiček, co mi chybí. Snažím se ho zobchodovat co nejvýhodněji. I socializaci to pomáhá. Když jsou potomci malí, tak s nimi chodíte na hřiště, ale jak začnou chodit do školky, tak tam je nevidíte. A když jsou děti starší, tak jsou všichni na telefonech a tohle je od nich dokáže dostat.

Jak dnes vlastně vypadá sběratelská kartička? Když se podívám po prodejně, tak ten cenový rozptyl je obrovský a počítám, že i v té kvalitě musí být rozdíl. Od nějakých dětských karet, přes karty na kvalitnějším papíře, s číslovaným limitem, až po podpisy, kusy dresů, hokejek apod. To vše se pořád bere jako sběratelská kartička, která se dá koupit na prodejně?

Ano, v podstatě všechno, co jste teď řekl, tak jsou sběratelské kartičky. A i v těch nejlevnějších produktech se dají najít kartičky za 1000 korun. Ale rozdíl je v tom, že v těch dražších produktech, tam kartičku s tím limitem nebo podpisem, máte garantovanou. Čím levnější produkt, tím menší šance, že se podaří taková kartička vytáhnout. Ano, i v balíčku za 60 korun se dá vytáhnout podepsaná kartička. Ale ta podepsaná kartička je v poměru 1 ku 1900 balíčků. Ale pak si tady koupíte box za 4000,- a tam máte garantované 3 podepsané kartičky. Ale primární je ta radost z toho, že si otevřete toho svého oblíbence. Otevírat boxy jen proto, že v boxu za 1000 korun a můžete mít kartu za 10000,-, tak to nedává smysl. Tohle by měla být primárně radost, že máte rád daný sport, kterému rozumíte a máte to jako koníček. Chodí k nám spousta zákazníků, kteří si prostě koupí box, udělají si kafe a v neděli odpoledne, když koukají na fotbal, tak si ho otevřou, pokochají se a mají to jako skvělý odpolední program. Někdo si třeba radši vsadí na výsledek a má z toho ten prožitek úplně stejný. Musí v tom být ta radost. Když by chtěl někdo začít, klidně může přijít k nám na prodejnu kartickarna.cz, já si s nimi o tom rád popovídám, stejně, jako si teď povídáme spolu. Můžu jim to vysvětlit, ale vždy říkám, že primárně by ten člověk měl mít vztah k tomu sportu nebo kartám. Protože když nejste fanoušek, tak co na tom budete sbírat?

Jsou teď kartičky, ze kterých by měl mít člověk radost, protože se tuší, že ta karta prostě bude mít nějakou cenu? Máte nějaký tip na černého koně mezi kartičkami?

No asi čím dál víc si upevňuje svoji pozici Jude Bellingham. Nechci říkat, že je to nový Ronaldo, protože to je typologicky jiný hráč, ale je to taková ta největší hvězda, která bude zářit v následujících letech. Postupně dorůstá třeba Mbappé, oba jsou mladí a už toho dokázali hodně. Třeba bude Bellingham tím, který konečně dotáhne v Anglii k titulu mistra Evropy.

Co se týče Eura a týmu, který vyhraje. Změní se ceny kartiček hráčů, kteří se stanou mistry Evropy?

Myslím si, že ne. Euro není z pohledu světového sběratelství tak důležitá událost, aby to změnilo ceny karet na trhu. Na rozdíl od toho, když Messi vyhrál mistra světa v Kataru, tak tam si myslím, že to těm mladým hráčům hodnotu zvýšilo. Třeba ne hned, ale do budoucna. Protože to jsou hráči, do kterých byste ani neřekli, že tam byli. Třeba Alexis Mac Allister z Liverpoolu. Je to mistr světa. Ale teď to asi nikdo neřeší. Je to prostě jen hráč základní sestavy Liverpoolu. Ale třeba až skončí za 10 let s fotbalem, nebude mít žádné další úspěchy, tak pořád to je mistr světa. A to třeba lidí docení až později. Ale třeba ne. Třeba se na něj úplně zapomene. Každopádně Euro není pro ten trh tak důležité.