„Selhala jsem jako matka. Svého syna jsem dala do krizového zařízení.“

(Jména jsou kvůli ochraně dítěte změněna, místo jejich pobytu neuvádíme záměrně.)

Samoživitelka Jana prožívá nejhorší období svého života. Její syn se bál chodit do školy a nikdo bohužel neřešil proč. Každé ráno měl silné bolesti břicha a ona ho někdy nechávala třeba dva dny za sebou doma. Na jeho pocity a pátrání po příčině, bohužel neměla kapacitu, ani sílu. Hodně pracovala, aby je zvládla uživit a jejich do té doby blízký vztah se začal minulý rok rozpadat. Problém vygradoval tím, že o své milované dítě dočasně přišla. Jana je žena, která má za sebou hodně těžké dětství, nechala by na sobě dříví štípat, ale má problém se sebehodnotou a neumí říkat NE. Svého syna se snažila vychovávat laskavým a respektujícím způsobem, ale dopadlo to celé úplně jinak, než si představovala. To, že odsouhlasila umístění svého jediného syna ve speciálním zařízení, mu prý navíc na pokyn OSPODu předem ani nemohla říct. Údajně proto, aby někam neutekl nebo aby si něco neudělal. Devítiletý Tomáš se tedy o všem dozvěděl až v autě, cestou na místo..

Co tomu vlastně přecházelo, že jste musela udělat takhle těžké rozhodnutí?

Tomík nastoupil v září do nové školy tady ve městě. První týden jsem tam s ním jezdila, takže nebyl problém. Podzim jsme nějak zvládali, občas měl chvilky, že se mu nechtělo, ale nějak to šlo. A teď po Vánocích prostě do té školy nechtěl, plakal, že mu je blbě, pak už i vlastně mě citově vydíral.

Co to znamená?

Říkal, že chce umřít, že tady na tom světě nechce být, že mu nikdo nevěří. To bylo hrozný. A pak to začala řešit škola, protože si vytáhli docházku z předchozí školy, kam měl taky problém chodit a pak to začal řešit OSPOD. A ti mi dali vlastně… no řekli mi, že tohle by bylo nejlepší řešení. Aby odjel do toho centra.

Proč?

Aby se tam naučil chodit do školy a já abych se dala do pořádku. Abych chodila k psychologovi, protože jsme teď měli hodně náročné období, od loňského března. Oba dva.

Měla jste možnost volby?

Volba byla dobrovolně povinně. Původně ho chtěli poslat do diagnostického ústavu, ale tam můžou děti od 12 let. A jemu je 9.

Ten hlavní důvod tedy byl, že nejste dostatečně psychicky silná na to, abyste zvládla výchovu?

Ano. Abych ho ráno donutila jít do školy. Takhle to bylo myšlený. Všechno se to seběhlo strašně rychle. Paní pracovnice z OSPODu to podala tak, že je tohle jediná možnost. Já jsem se hrozně bála, že bych ho mohla ztratit úplně, tak jsem úplně zoufalá souhlasila.

OSPOD na vás přišel na čí podnět?

No se mnou mluvila paní učitelka třídní a zástupkyně ředitele. Oni si mě pozvali do školy a při té schůzce byl přítomný OSPOD.

Aha. A to jste předem věděla?

Nevěděla, až na místě jsem se dozvěděla, že tam jsou.

Vůbec si neumím představit, co se ve vás v tu chvíli odehrávalo.

Hrozně jsem se bála. Ale paní mi přišla hodně milá, pak se mnou šla ještě do zasedačky, aby se o mně dozvěděla víc. Tak jsem jí to popsala. Já totiž pracuji na farmě, kde teď i bydlíme a pracuji od rána do večera. A ona říkala, že tím, že pořád pracuju, tak asi Tomík volá o moji pozornost. Protože mi kolikrát řekl – mami, já bych si tu školu odpracoval, já bych šel s tebou do práce. Pořád jsem cítila, že mě chce, tahá k sobě. Tohle bylo ve středu. Ve čtvrtek šel do školy a v pátek mu ráno zase bylo špatně, tak jsem ho vzala ve městě na dětskou ambulanci na vyšetření kvůli tomu věčnému bolení břicha. Protože jsme potřebovali omluvenku do školy, jenže tam mu nic nenašli. Pan doktor říkal, že to bude psychosomatický. A v pondělí se to zase opakovalo. Zase nešel. Zase mu bylo blbě, já jsem říkala: „Tomíku, musíš jít do školy…“ Mami, ale mně je špatně, vy mi to nikdo nevěříte.. Plakal. Ve mně, jako v mámě, se mísily dva pocity. Strach z toho, aby mi ho nevzali a strach o něj.

Chápu. A co bylo špatně v té škole? Víte, proč se mu tam nechtělo?

Já vlastně nevím. Tomík mi řekl, že nemá rád učení, že mu to nejde, že dostává pětky, že je škola naprd, že tam chodit nechce.

Za poslední rok to byla pro Tomíka druhá škola a za chviličku se dostaneme k tomu, proč. Bylo to stejné i v té předchozí škole?

Ne, tam to bylo jinak. Tehdy se mnou ještě žil partner, který měl patnáctiletého syna. A ten syn se rozhodl dochodit základku na stejné škole, jako byl Tomášek. Přestoupil tam. No a kluci se občas rozhodli, že nepůjdou do školy. Zůstali doma, hráli Playstation a do školy nedorazil.

A vy jste byla kde, že jste nevěděla, že nechodí do školy?

Já jsem jezdila v půl páté do jedné nemocnice do kuchyně jako pomocná síla. A partner, ten doma skoro nebyl, ten jezdil na víkendy, protože pracoval v zahraničí. Já jsem měla na starosti oba kluky.

Vy jste se dlouhé roky pečovala o nemohoucí maminku. Ta zemřela v březnu 2023. To znamená, že jste vlastně byla pořád doma. Do té doby, než zemřela, to s ním ve škole bylo v pohodě?

Vlastně jo. Pár záseků tam bylo, ale to byly drobný dětský věci, někdy se mu nechtělo, ale to se nechce každýmu dítěti. A když maminka zemřela, tak asi ze mě musel cítit obrovskou bolest, protože až pak tam došlo k posunu v jeho chování. Já jsem neměla vlastně ani prostor se se smrtí maminky vyrovnat. Protože jak zemřela, tak pochopitelně jsem si musela rychle najít práci, protože se přestal vyplácet příspěvek na péči. Takže obrovská náhlá změna, do toho se k nám nastěhoval partnerův syn a tam nebyl vůbec prostor pro mě. Takže asi to ze mě Tomík cítil, jak jsem byla utrápená a vždycky jsem mu říkala: „No jo, prosimtě,“ neměla jsem na něj kapacitu a odháněla jsem ho od sebe. A ta důvěra mezi náma prostě někam odešla. A můžu za to jen a pouze já. Tomík se prostě odtáhl.

Maminka zemřela tedy v březnu minulého roku, vy jste se těsně před tím, v prosinci 2022 stěhovali. Z paneláku do baráčku. Z města na vesnici. A Tomík musel poprvé měnit školu, v pololetí. To byl ve druhé třídě. Jak ho tam spolužáci přijali?

Vůbec. Říkal mi, že ho tam i bouchali a tak. Nadávali mu, on si to nechtěl nechat líbit, takže jim nadával taky. Nebylo to dobrý no, nebylo. To stěhování jako takový pro něj nebylo šťastný a právě za pár týdnů zemřela mamka, takže když on potřeboval pomoci se zvládnutím té obří změny se školou, tak kvůli její smrti tady pro něj bohužel nikdo nebyl. Protože já v té době neměla kapacitu ani na to, abych byla v pohodě já.

Jaké měl projevy vůči vám?

Tam začalo citový vydírání. „Ty mě nemáš ráda, já uteču do lesa, já se zabiju, mami.“ Protože třeba ráno musel do školy, tak v takových chvílích to třeba říkal. Nebo když jsem říkala, že musím po práci na úřad a nevyzvednu ho, že bude muset přijet sám, tak říkal – to ne, to ne, já tam na tebe počkám, nebo se zabiju. Nebo se prostě zabiju.

A vy jste před ním někdy něco podobného vyslovila?

Já ne, ale maminka. Protože když jsem se o ní starala a v jednu chvíli mě potřebovala ona i Tomík, tak já jsem řekla: „Mami, prosím počkej chviličku, já jdu za Tomíkem.“ A ona začala. „Vy mě nemáte rádi, nechte mě radši umřít.“ Takže já jsem byla jak mezi mlýnskejma kamenama. Možná to odkoukal u ní, já nevím.

Aby to nebylo tak snadné, tak vás po pár měsících čekalo další stěhování. Do místa, kde teď jste. Proč?

Protože ten baráček jsme si našli s přítelem, protože to bylo blíž k německým hranicím a on pracoval v zahraničí. No a v červnu 2023 jsme se rozešli. Což se krylo s tím, že ten baráček se majitelé rozhodli využívat pro někoho z rodiny, takže bychom stejně museli pryč. Já vždycky platila všechny nájmy včas, na tomhle si fakt zakládám, ale prostě museli jsme pryč. Zůstala jsem jenom já a Tomík a já to musela vyřešit za nás za oba. My měli na vystěhování čas do konce července, tak jsem napsala poptávku na práci na statku a ozvala se mi majitelka kozí farmy, vzdálené asi sto kilometrů od místa, kde jsme byli, tak jsem na to kývla. Takže od září 2023 Tomík nastupoval do další nové školy. Už druhá změna školy za poslední rok.

Jak to snášel?

Byl nervózní, ale po týdnu říkal, že se mu tam líbí, našel si i kamarády.. Ale pak nám v PPP dali od října paní asistentku, kvůli tomu, že má Tom ADHD, a šlo to z kopce. Takže si s ní nejspíš nesedl. Mladá holka, taková rozevlátá, vůbec nemá trpělivost a empatii k dětem.

Jak se mu na farmě líbilo?

Nejdřív se mnou chodil krmit zvířátka, pomáhal mi, ale během listopadu se začal uzavírat. Nechtěl nikam jít, byl zavřenej doma, začal být smutnej. Kdykoli jsem přišla domů, tak měl hlad, tak jsem mu udělala jídlo a on mi říkal: „Mami, nikam už nechoď, zůstaň tady, nemusíš chodit do práce, vždyť už jsi tady jako otrok. Pojď si semnou hrát, mami.“

Vy jste říkala, že má poměrně velkou absenci za tohle pololetí. Co to znamená?

Měl tam 108 hodin za pololetí. A v té předchozí škole měl za pololetí asi 90. Nikdy to nebylo, že by zůstal týden v kuse doma, ale často to byly dva dny po sobě. Někdy se mi podařilo ho namotivovat, sice to bylo fakt náročný jít tou cestou k autobusu a přemlouvat ho, aby šel, ale někdy se mi to povedlo. Někdy ne.

Co se odehrávalo po té schůzce ve škole s OSPODem?

Ta schůzka byla ve středu, ve čtvrtek do školy šel a v pátek jsme šli do nemocnice na vyšetření kvůli bolestem břicha, ale nic mu nezjistili. A škola zase dala vědět OSPODu, protože my jsme byli v nemocnici a z OSPODu mi volali, že jsou u nás na farmě, že Tomík zase není ve škole a kde jsme. A že se u nich máme hned zastavit. Ta paní už tak hodná nebyla.

Jak to tam probíhalo?

Nejdřív mluvili s námi oběma a pak s každým z nás zvlášť. A tam mi sdělili, že na diagnostický ústav je ještě malej, ale že by bylo potřeba, aby jel do ZDVOP (Pozn.: Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc) do vedlejšího města. Bylo mi hrozně. Bála jsem se, abych o něj nepřišla a bojím se dál.

Co se vám od té doby honí hlavou?

Vlastně se mi honí hlavou, že jsem selhala jako máma. Že jsem nedokázala svoje dítě, když to řeknu ošklivě, donutit, aby chodilo do školy a nevěnovala jsem se mu. (Jana pláče…) Promiňte, já ty slzy neumím zastavit.

To je v pořádku…

Já ho strašně miluju…. Teď je to, jako když zemřela mamka. Jako by mi někdo vyrval půlku srdce z těla.

Jak je to dlouho, co ho odvezli? Nebo jste ho tam vezla vy?

Jeli jsme se dvěma pracovnicemi z OSPODu. A bylo to 23. 1. v úterý.

Mluvila jste s Tomíkem o tom, co se děje a proč?

Nesměla jsem mu to říct. Aby někam neutekl, nebo aby si něco neudělal. Takže to rozhodnutí padlo v pátek a v úterý jsme jeli. Mezitím jsem to v sobě musela držet. Musela jsem předstírat, že se nic neděje a bylo to nejtěžší, co jsem kdy dělala.. Já mu říkám úplně všechno. Nemám před ním tajemství…

V den odjezdu ráno jste mu řekla co?

Že nás chce paní z OSPODu odvézt k naší psycholožce. Že se o nás bojej.

Takže jste nasedli do auta a on pořád ještě netušil, co se děje…

Netušil. Až v autě se dozvěděl, že to je jinak. Paní pracovnice OSPODu mu to oznámila.

Jak mu to sdělila?

Já bych řekla úplně chladně.

Zkusíte to interpretovat?

Řekla mu, že teď jim může ukázat, jak umí chodit do školy. A že tam zůstane tak dlouho, dokud to oni neschválí, že může jít domu. Ale já doufám, teda doufám, fakt doufám, že si ho můžu vyzvednout kdykoli.

Jak to probíhalo na místě předání?

To byla noční můra. To bylo strašný, Silvie. On plakal. Hrozně plakal. Nechtěl tam. Prosil paní z OSPODu, ať mu dá ještě jednu šanci. Musely ho tam držet tři pracovnice, já jsem musela odejít o kus dál, abych ho neviděla. Odtrhávali ho ode mě.

Jana přerušuje rozhovor a na několik minut není kvůli slzám schopná slov.

… On neskutečně plakal, křičel, plakal. V slzách tam volal, že už bude chodit do školy, že už bude hodnej kluk.

Jak dlouho to trvalo?

Já nevím. Nevím. Asi dvacet minut. Bylo to bolestivý tak, jak nikdy nic. Hrozně. Bylo to, jako z těch videí, co vidím na Facebooku, jak sociální pracovnice tahají dítě od mámy. Hrozný. A vy víte, že to prostě musí bejt. Nebo musí….. Protože to doporučil OSPOD. A OSPODu se všichni bojí.

Znám vás roky, vím, že sympatizujete s domácím vzděláváním a že jste zvažovala, že byste to právě na farmě konečně zrealizovala. Proč k tomu nedošlo?

Protože jsem samoživitelka a na té farmě byl Tomík jenom se mnou. A paní majitelka s tím nesouhlasila. Chtěla, aby chodil do školy, abych já měla klid na práci. Nikdo jiný kromě mě se mu tam nemohl věnovat. To víte, že si pohrávám s myšlenkou, že bych si našla práci z domova a Tomíka bych učila doma, protože maturitu mám a první stupeň bych zvládla, ale nevím.

Vy jste tam Tomíka vezli 23. 1. Kdy jste s ním mohla poprvé mluvit?

Až dneska. 2. 1. A říkal, že chodí do školy a že se mu tam líbí, že je to tam dobrý. V tom zařízení i v tý škole. Že tam má kamaráda a mají tam i Playstation. Ta základka není součástí toho zařízení, chodí normálně na státní městskou základku. Jo a víte, co ještě? Nemá žádný svoje oblečení. Nic jsem mu nesměla s sebou dát. Žádný oblečení, spodní prádlo, boty, nic. Má tam jenom dva svoje plyšáky. Jinak nesměl nic mít. A nemá ani telefon, ten mu dají po dvou týdnech pobytu. Dnes se mě ptal, kdy si pro něj přijedu a pojede se mnou domů.

Plakal?

Začínal. Tak jsem mu řekla, že je šikovnej kluk, že v pátek přijedu na návštěvu. Že to ještě musí vydržet. Taky mi říkal, že tam má kamaráda, že spolu tam hrajou Playstation a slíbila jsem mu, že mu zase zítra zavolám. Nejhorší je, že jsme si vždycky s Tomíkem dokázali se vším poradit. Celou tu dobu, co jsem odešla od jeho táty, to mu byl rok, tak pořád jsme si se vším uměli poradit, i když jsme měli problémy, ale všechno jsme zvládli. Až teď to prostě už nešlo.

Jak vy s touhle zkušeností hodláte naložit? Co ve svém životě změníte?

Musím si najít takovou práci, abych se mu mohla věnovat, abych se mu několik hodin denně mohla věnovat, abych měla alespoň dva volné víkendy v měsíci a taky, aby ta práce byla společně s bydlením v blízkosti jeho základní školy. Dál budu chodit k psychologovi, nejlépe na rodinnou terapii i s Tomíkem. Ale připadám si jako troska. Nezvládla jsem takhle malýho kluka. Hlavně jsem ho neposlouchala, že mu něco vadí.

V čem konkrétně jste ho neposlouchala?

Že asi ta škola. Že jsem měla víc bojovat, víc za ním stát. I na tom OSPODu říct, že by nám mělo jít v prvé řadě o Tomíka, že bychom měli zjistit, proč má to ranní bolení bříška, proč nechce do té školy chodit. Že se nejdřív měl zjistit důvod a pak teprve řešit to dál. Měla jsem víc bojovat o to, abychom chodili na víc terapií spolu, aby se prostě nedostal tam, kde teď je.

Je snadné soudit. Málokdo si ale umí představit, jak je těžké být v roli samoživitelky a dokázat najít rovnováhu mezi tím, abyste vás uživila a ještě měla dostatek času na dítě. Je to náročná disciplína, když nemáte vedle sebe oporu.

Přesně tak. Když jsem byla doma s maminkou a starala se o ní, tak toho času bylo dost a tohle jsme prostě neřešili.

Je něco, co byste chtěla, aby zaznělo na závěr?

Nevím. Nevím. Ale asi to, že bych si přála, aby nás tahle hrůza stmelila a abych už dokázala neopakovat svoje chyby. Nemůžu se dočkat dne, až ho budu mít zpátky. A chtěla bych, aby se z mých chyb poučil i někdo další a aby mámy svoje děti dokázaly vnímat, poslouchat a aby nezlehčovaly jejich trápení. A taky, že jsem měla víc bojovat. Víc stát za ním, i za sebou. Nikdy si to neodpustím.

Edit 3.3.2024:

Po těchto událostech se Jana rozhodla těžkou a náročnou práci na farmě ukončit. V nejbližším městě už má předdomluvenou novou práci sehnala byt, který bude pro ni a pro Toma představovat nový start. Chtěla by, aby se už nemusel vracet na farmu, ale aby ze svého dočasného pobytu přišel tam, kde bude jejich nové, lepší DOMA. A právě s tím jsme se jim rozhodli pomoci. O jejich stěhování a vybavení do bytu jsme se kompletně postarali my, v Nadačním fondu Příběhy. Zaplatili jsme kauci, provizi, nájem, zařídili stěhováky, koupili lednici a pračku a dali Janě peníze do startu. Při stěhování byl i náš nadační kolega, který pomohl vše smontovat, sestavit, zapojit, na dva dny byl hodinovým manželem a oporou. Bylo to hodně práce, ale stálo to za to! Do nového bytu se Tomík vrátí na konci března, tak snad se mu bude líbit.