Sólistka baletu Národního divadla dnes patří ke světové špičce v józe

Váš život zásadně ovlivnil balet a jóga. Když začneme u baletu, kde se ve vás objevila touha dělat právě tohle?

To je docela zajímavá otázka, protože já na ni vůbec neznám odpověď. Já od toho věku, co si to člověk pamatuje, takže od nějakých čtyř let, tak jsem chtěla být baletkou. A ač jsou moji rodiče oba inženýři, tak když viděli, že mám talent, řekli si, že mě přihlásí někam, kde to uplatním. A na těch kroužcích automaticky už rovnou všichni začali říkat, že tam je velká dispozice na to, stát se baletkou. Takže to bylo asi tak, že já projevila vlohy a zájem a naši zařídili kroužek. A bylo to.

Zamilovala jste se do toho? Nebo to spíš bylo tak, že když už jste tomu věnovala čas, tak vám bylo líto přestat?

U těch vrcholových sportů je to trochu jiné v tom, že je tam ten adrenalin ze soutěžení a vyhrávání. Ale u toho baletu to nejde dělat, pokud to nemilujete. Možná časem, když je člověk starší, tak možná z nějaké setrvačnosti to někdo dělá, že se bojí toho, co dál. Tam možná ano. Ale mladý to prostě bez vášně a zápalu dělat nemůže. To je tak náročný, že to člověk musí opravdu milovat. A já jsem to milovala. A ty vzpomínky na to miluju doteď.

To znamená, že už během školy jste si vysnila, že se budete živit baletem?

Ano. Vlastně to bylo tak, že v jedenácti letech se dělaly zkoušky na konzervatoř. V té chvíli to bylo ale ještě trošku tak, že mě rodiče tlačili do těch zkoušek. Já jsem tam nechtěla jít. Ale ve chvíli, kdy jsem vstoupila na půdu té taneční konzervatoře, tak tam jsem věděla, že to je ono. Vzali mě a od prvního ročníku mi bylo jasné, že chci být baletkou.

Přišel nějaký moment, kdy jste si sama sobě dokázala říct, že jste opravdu dobrá?

To asi ne. Ale spíš jsem si to pořád přála. Tušila jsem to, protože z těch tanečních předmětů jsem měla jedny z nejlepších nebo přímo nejlepší známky. A věděla jsem, že ti, co jsou v těch ročnících nejlepší, se tomu potom profesionálně věnují. Takže asi tam jsem začala věřit, že bych se tím uživila, pokud bych dodělala školu a nebyla zraněná. Ono v tom baletu je to hodně náročné, tam je ta konkurence tak obrovská, že si člověk ani nemůže myslet, že zrovna on je něco extra. Nemůže si tím být nikdy jistý. Toho talentu je mezi žáky a adepty tolik… A pak už záleží hodně na štěstí, hodně právě na tom, jak to tělo to všechno zvládne. A samozřejmě taky hodně na psychice. Takže to je souhra mnoha věcí a já si přála, aby mi to vyšlo.

Váš vzestup byl velmi rychlý. Možná rychlejší, než jste sama čekala.

Bylo to tak, jak to mělo být. Když jsem přišla do Státní opery, byla potřeba sólistka. A já jsem v budoucnosti kvality té sólistky měla, ale v tu dobu ještě ne. Byla jsem na to dost mladá. Ale ty role jsem i tak tancovala. Takže zpětně z mého pohledu jsem některá představení tancovala dřív, než by se měla tancovat. Nějakým způsobem jsem to ale zvládla a vlastně tam dorostla. Díky tomu jsem si v těch prvních pěti letech vlastně splnila taneční sny a potom se asi i díky tomu stalo, že jsem skončila dřív.

Takže vaše první angažmá po škole bylo, že jste se stala sólistkou baletu Státní opery?

Ano. Nastoupila jsem normálně do sboru. V té době byl rozdělený soubor baletu Národního divadla a baletu Státní opery. Byly to dva pražské velké soubory. Samozřejmě ten Národního divadla byl větší a prestižnější. Já jsem mohla jít po škole i tam, ale rozhodla jsem se pro Státní operu z prostého důvodu, protože jsem tušila, že si tam víc zatancuju. V tom Národním divadle bych se musela ještě tak trošku víc prodírat nahoru. Takže jsem zvolila Státní operu a nastoupila jsem tam do sboru, který byl v podstatě externí, a ještě všichni ti tanečníci, co dělali balet, tak ještě dělali po večerech opery. Takže oni se opravdu nezastavili. Měli toho strašně moc a bylo to skvělý. Všichni jsme to milovali. Nastoupila jsem v srpnu a po zhruba třech měsících mi šéf oznámil, že by mě chtěl na sólovou smlouvu. A já jsem řekla ne. Já chtěla dělat opery, mě to strašně bavilo, protože mi bylo dvacet a prostě jsem si to chtěla všechno užívat. A on na to, že to nebudu všechno zvládat. Takže sólová smlouva bez oper a jinak to nejde.

Vy jste chtěla odmítnout sólovou smlouvu? Není to náhodou věc, na kterou se stojí fronta a prostě se neodmítá?

No ono to totiž bylo v té opeře tak fajn, že jsme tam dělali všichni všechno. Lidi ze sboru mohli teoreticky dělat nějaká sóla, ale po mně už se potom chtěla velká sóla, což by nešlo dohromady.

Pocit absolutního štěstí ve stylu: Je mi dvacet a jsem sólistkou ve Státní opeře tedy nenastal, jestli to chápu správně?

No, ono je to trošku složitější, protože ve chvíli, kdy vám někdo řekne, že chce, abyste nastudoval Labutí jezero, tak je to úplně super. Prostě bomba. Labutí jezero! Ale potom si reálně uvědomíte, co vás to bude stát. Mraky úsilí, nervů a stresu. Vlastně si myslím, že jsem na to nebyla úplně dozrálá, ale samozřejmě jsem byla strašně šťastná. Ale ten pocit absolutního opojení jsem měla až o něco později, když jsem těch sólových věcí tancovala víc. My jsme měli vždycky v opeře rozpis, kde byla obsazení na další měsíc. A když tam na všech těch listech bylo nahoře moje jméno, tak jsem na to koukala a říkala si, že tomu absolutně nemůžu uvěřit.

Zažívala jste v ten moment konečně pocit štěstí a nebo jste si začala uvědomovat, že je to opravdu velké sousto? Žádné volno, extrémní zatížení a do toho jste musela dohánět tu kvalitu, jak jste říkala.

V tuhle dobu už to bylo štěstí a i tu kvalitu už jsem měla vytancovanou. Takže jsem ta představení tancovala s lehkostí a radostí.

Tohle trvalo pár let, ale potom to šlo rychle z kopce. Co se stalo?

Ano, tehdy jsem si to užívala moc, jenže potom přišlo spojení Státní opery a Národního divadla. Těch dvou velkých baletních souborů a tam si troufám i teď po těch letech říct, že to mi změnilo život. Úplně. Protože tohle, kdyby se nestalo, tak možná tancuju doteď. Já jsem vlastně přešla do Národního divadla, ale… Nemůžu říct, že jsem tam nebyla šťastná. To bych takhle neřekla. Byla jsem tam svým způsobem spokojená, ale šlo o to, že vlastně ten repertoár, který já jsem měla, tak se pomalu rušil. A druhý rok už to bylo takové, že jsem tancovala věci, které mě tolik nenaplňovaly. A v té chvíli jsem si začala uvědomovat, jak je to povolání obtížné, co všechno mi bere a co všechno mě bolí. A v té chvíli bylo na mě, jestli mám skončit, nebo jestli se mám zapřít a chvíli to ještě vydržet. A také znovu vybudovat to, co už jsem si předtím vybudovala. Oni i v tom Národním divadle na mě byli všichni laskaví, vážili si mě a dávali mi to najevo. Ale já prostě v ten moment cítila, že mě to už stoprocentně nenaplňuje a já jsem člověk, který si život prostě chce užívat.

To znamená, že zlom nenastal v tom smyslu, že vás přestal naplňovat balet, ale spíš ten repertoár. Takže byste už netančila s tou láskou a nadšením, ale nutila byste se do toho?

Asi ano, asi to tak bylo. Bylo to tím repertoárem. Tam se při tom sloučení stalo to, že se ze dvou souborů stal jeden veliký soubor. Teď už můžu říct, že v současný chvíli je to světový soubor. A to už po vás chtělo mnohem víc všeho. Vlastně i víc štěstí a takové té dravosti, kterou já jsem přirozeně v sobě nikdy neměla. A to všechno, co se mi stalo do té doby, to bylo víceméně shodou velice šťastných náhod v kombinaci s tím talentem, který jsem měla. A já jsem strašnej dříč, takže jsem opravdu dřela a lidi si toho všímali. Ale v tom Národním už to chtělo se víc poprat sama za sebe. Víc se za sebe postavit. A to já jsem prostě neuměla. Jsem ráda, když jsou lidi okolo mě šťastný a abych se někde drala mezi nejlepší kámošky na konkurzu a řekla, ne, uprostřed budu já, protože já chci, aby si mě všimli, to mi prostě nešlo.

Tudíž vás to znechutilo natolik, že zahodit celou kariéru zase tak obtížné nebylo?

Já jsem to právě nebrala tak, že to házím do koše. Já jsem to brala tak, že jsem si užila opravdu krásné roky, které jsem si nechtěla kazit některými dalšími lety. A byla tam spoustu lidí, kteří furt říkali, že sdíleli ty moje pocity, nic s tím nedělali a strašně dlouho se tam trápili. Já jsem říkala, že nechci dopadnout stejně. Já si to chci uchovat tak, že to bylo nádherný. Že vlastně se mi splnil sen. Bylo mi to předurčený a opravdu to, co jsem si během té konzervatoře tak strašně přála, se splnilo. A ve chvíli, kdy se to splnilo, tak jsem byla naprosto naplněna a nepotřebovala jsem to přiživovat léty, kdybych tam třeba čekala na něco, co už by nepřišlo.

Bylo částí té motivace i to, že jste chtěla rodinu?

Ano, děti byly motivace. Protože já už byla vdaná. Na dnešní dobu jsem se vdávala docela brzy, ale s manželem jsme dodnes, takže opravdu to bylo sice brzké rozhodnutí, ale dobré rozhodnutí. A já jsem prostě v té době cítila, že chci čas pro normální život. A to v tom divadle není. Tomu opravdu musí člověk dát všechno. A ve chvíli, kdy máte děti, tak ty děti potom strašně málo vidíte. A já jsem věděla, že budu chtít děti, že když už se rozhodnou ukončit kariéru takhle brzo, tak budu mít děti včas a chci si je užít. Takže ano, určitě tam děti a rodina byly jako velký důvod.

Plánovala jste tedy odejít z divadla rovnou na mateřskou?

To ne. Skončila jsem a byla jsem si vědoma toho, že neumím nic jiného než tancovat a to už dál dělat nechci. Věděla jsem, že nechci učit v baletní školičce ani že nechci zakládat vlastní baletní školičku, což je takový přirozený postup pro baletky, co skončí. Já jsem chtěla dělat něco, abych mohla mít děti. A shodou okolností jsem mohla přejít zase tančit zpět do Státní opery, k těm svým operám a říkala jsem si, že potřebuju sehnat ještě něco úplně nového na přes den, abych měla na čem stavět a nemusela konec kariéry řešit čistě dětmi. Takže jsem si dala čas na něco nového.

Kdy se v tom vašem příběhu poprvé objevuje jóga?

V Národním divadle jsem byla dva roky a jóga se objevila právě tam, už první rok. A to byla velká shoda náhod. Vůbec jsem tehdy netušila, co to jóga je. Měli jsme před premiérou a ta premiéra byla hodně výtvarná, hodně se zkoušelo svícení a my tam hodně posedávali. A já si připadala nevybitá a málo vytížená. A seděla jsem vedle kamarádky, co chodila na bikram jógu, tak jsem se jí zeptala, co to vlastně ta jóga je. A ona mi říkala: „V 15:30 jdu na lekci, pojď se mnou.“ Takže takhle to vzniklo a potom jsem si to zamilovala.

Vám se líbila ta sportovnější část jógy, co to přesně znamená?

Bikram jóga je intenzivní cvičení. A to mě začalo bavit. Je to velmi kontroverzní téma mezi jogíny, protože k józe jako takové to soutěžení vůbec nepatří. Respektive spíš to k té filozofii nesedí. Každopádně já se skrze tu bikram jógu vlastně dostala k té sportovní józe a bylo pro mě přirozené to, že se tam jede na výkon. A já byla zvyklá jet na výkon. Byla tam ta technika, a to všechno co já jsem z baletu znala.

Vaše kamarádka mi říkala, že vzpomíná na to, že ve vás byla veliká frustrace. Že si vybavuje, jak vám na hodinách jógy některé věci nešly, a že jste na to nebyla jako špičková baletka vůbec zvyklá. Co vás na tom tak štvalo?

Jo, určitě ta frustrace tam byla. Mě to strašně moc naučilo. Šíleně moc. Ono to totiž vypadá jako jednodušší než balet. Ale pro mě to byl naprosto obrácený způsob prezentace v tom smyslu, že já jsem byla zvyklá všechno ze sebe posílat ven pro 900 lidí. A najednou jsem tu pozici při soutěžích musela prezentovat tak, že jsem musela být naprosto koncentrovaná dovnitř sama na sebe. A to mi teda absolutně nešlo. Takže já jsem fyzicky byla schopná velmi těžké pozice udělat hned na začátku, ale nebyla jsem je schopná odprezentovat při těch soutěžích. Takže tam bylo hodně slz, z těch těžkých pozic jsem pořád padala, hodně mě to naučilo.

Jaký je pro vás rozdíl mezi baletní přípravou a přípravou na jógu? Je velký rozdíl v přístupu k tělu?

Jako baletka jsem byla od mala vedená k tomu hledat na sobě nedokonalosti. Dokonalost pro mě nikdy ani neexistovala. Kdežto v té józe jsem se učila hledat tu dokonalost sama v sobě. Balet byl brán tak, že ať se budu snažit být sebedokonalejší, tak prostě dokonalá nikdy nebudu. Pořád jsem hledala jenom ty nedokonalosti, abych je mohla zlepšovat, a stejně člověk nikdy dokonalý není. Ale ta jóga vás učí to, že jste dokonalý sám o sobě. A to, jestli vyhrajete nějakou soutěž nebo nevyhrajete… K tomu jsem vlastně taky dospěla později. Až když jsem začala přijímat ty nedokonalosti. Začala jsem na nich pracovat s nějakou pokorou a láskou k tomu tělu, a teprve potom to tam všechno začalo zapadat. A najednou začaly zapadat i medaile, takže opravdu to spolu velmi úzce souvisí. A ten přístup by se dal možná navést i na ten balet, ale myslím, že je to spíš hudba daleké budoucnosti.

Mluvila jste o tom, že ten rozdíl byl mimo jiné v tom, že se u baletu rozdáváte těm lidem a u jógy to muselo být obráceně, a že vám to nešlo. Zkuste to vysvětlit laikovi. Co znamená, že vám nešlo jít do sebe?

Když soutěžíte v józe, tak musíte být v té pozici, která je daná. Tam jsou nějaká pravidla. Z nějakých šesti pozic si vyberete ty, které vám jdou. Taky můžete trochu taktizovat, můžete zvolit těžší pozici a dostat víc bodů, ale zase riskujete, že spadnete. Nebo zvolíte lehčí pozici za míň bodů, ale víte, že nespadnete. No a v té pozici musíte vydržet 5 dlouhých vteřin. A v baletu pět dlouhých vteřin bez partnera za zády skoro nikdy nejste. To tělo je v baletu celkově tak nějak volnější v tom, že se dokáže z lecčeho vylhat. Ale když má v silové pozici v józe člověk vydržet pět vteřin, tak je to neskutečně dlouhá doba. Udržet tam to tělo a udržet tam koncentraci na těch 5 vteřin je neskutečně náročné. Vždycky může nějaká část toho těla nějakým způsobem vypadnout. U mě vypadávala hlava, protože jsem byla zvyklá koncentrovat se na tu emoci, kterou jsem posílala ven. Takže když jsem cvičila, tak se mi najednou rozšířilo vnímání tak, že jsem slyšela, když někde v tom sále spadnul špendlík. Ale absolutně jsem se nesoustředila na to, jestli tu pozici držím. A v tu chvíli jsem z ní spadla. Takže pro mě to znamenalo soustředit se na ten přítomný okamžik. Uvědomit si, že je to kombinace síly a flexibility, a vydržet to těch dlouhých pět vteřin.

Vy jste v józe dosáhla enormních úspěchů. Myslíte, že vám v tom pomohla baletní průprava?

Myslím si, že je to spíš taková povahová vlastnost. Že když cítím, že mi něco jde, tak umím trpělivě čekat na to, než to přijde. Velkou roli hrály dispozice fyzické. To samozřejmě jak u baletu, tak u té jógy je stejně důležité. Ale ani u jednoho nestačí jenom ta fyzická stránka. Vždycky tam musí být něco v hlavě. Možná je to houževnatost, možná něco jiného. Nedokážu to říct.

A vnímáte tedy balet jako dobrý základ pro sportovní jógu?

Paradoxně mi pomohly ty špatné návyky z baletu. Protože mě hodně částí těla po té mojí krátké, leč intenzivní baletní kariéře bolelo. Měla jsem bolesti a ta jóga mi od nich pomohla. A jak jsem napravovala to zničené tělo, tak jsem se o něm strašně moc věcí dozvěděla. A to mi pomohlo nejenom v té sportovní józe. Přenastavováním těch různých vzorců jsem se s tělem naučila mnohem lépe pracovat.

Vy máte ze světového šampionátu bronzovou medaili. Zmínila jste, že indická konkurence je v podstatě nepřekonatelná, že žádný Evropan se v podstatě nikdy nemůže dostat na jejich úroveň. Máte pocit, že jste tedy dosáhla maximálního možného úspěchu?

Tam už teď začíná hrát roli i ten věk. Kdybych s tím začala v devatenácti a nebyla baletkou, tak bych je možná dokázala porazit. Ale já už jsem vlastně měla nějakým způsobem poznamenané tělo taneční kariérou. A to tělo se neustále vyvíjí. Nechci říct, že stárne, ale vyvíjí se. Takže třeba věci, které jsem dříve na začátku té sportovní jógové kariéry neudělala a měla jsem třeba slabší ruce, slabší střed těla, nebo slabší balanc na rukách, tak teď to jsou moje silné stránky. Takže můj vrchol to svým způsobem teď je, protože se tělo v nějaké vrcholné fázi sešlo s vrcholnou myslí a připraveností na soutěž. Každopádně, kdyby to tělo bylo třeba ještě o 5 let mladší, tak by to mohlo být ještě lepší, si myslím.

Máte tedy ve sportovní józe ještě nějaké sportovní ambice?

Vlastně teď už několikátý šampionát za sebou si říkám, že ne. Že je můj poslední. Ale tak ty tři měsíce před šampionátem se těla vždycky zeptám, jak se na to bude tvářit. Teď naposledy jsem byla stříbrná na mistrovství Evropy a tam jsem si v podstatě oprášila ty pozice z loňska a říkala jsem si, když to tělo dá, když ho to nebude nějak extra bolet, tak do toho půjdu. A když to bolet bude a budu cítit, že na sebe budou muset tlačit, tak do toho nepůjdu. Dnes už na sebe netlačím, což jsem předtím dělala. Takže mým vrcholem bylo dosáhnout toho, abych na sebe netlačila, abych ty věci opravdu dělala přirozeně. A abych před tu porotu na tu scénu šla s tím, že si to tam jdu užít. A to se teď děje. Takže v tomhle smyslu mám splněný sen a medaili k tomu nepotřebuji. Tudíž jestli to tělo ještě dovolí, budu soutěžit dál. A když mi k tomu dají medaili, tak se zlobit nebudu.