Sporťák Václav Pilný: „Sedm let jsem vychovával cizí dítě. Pravdu jsem se dozvěděl z Facebooku.“

Jeho partnerka otěhotněla po roce vztahu, Václav ji požádal o ruku a svatbu stihli ještě před příchodem nového života na svět. Chodil se ženou na předporodní kurzy, byl u porodu. A pak - žil dlouhé roky v omylu. Pravda vyšla najevo během rozvodového řízení. Vaškovi tenhle fakt potvrdily testy DNA, které nechal udělat. Jenže, sedm let společného života vymazat nelze a tak i přes zradu, kterou Vašek cítí, u něj vítězí láska k dítěti a nechce ho ze svého života ztratit. Bohužel, vídat ho nemůže. Na základě soudního rozhodnutí o popření otcovství formálně přestal být otcem, na styk s dítětem tak nemá nárok a bývalá manželka prý kontaktu není nakloněna. Svůj příběh chce Václav zveřejnit proto, aby mu sdílení pomohlo překonat obrovskou bolest a vnitřní prázdnotu, kterou cítí. A taky proto, že chce jako mediálně známá osoba podpořit muže s podobným osudem. Vaškův obličej vám sice nejspíš povědomý nebude, ale hlas by mohl být. „Pilňas“ je už mnoho let sportovní komentátor, posledních 7 let působí na O2 TV, komentuje českou fotbalovou ligu i Ligu mistrů.

Proč jsem si vybrala Vaška? Vašek je můj dlouholetý kamarád, známe se víc, než dvacet let. I když se před pár lety naše cesty rozdělily, oba jsme zůstali v médiích. Po očku jsem pořád pozorovala, kde působí a jak se mu daří. Věděla jsem, že se oženil, že koupil dům, že má se svou manželkou nádherného syna, že pracuje v Českém rozhlase, že v televizi komentuje fotbal. Když se stal tátou, jeho Facebook se stal výkladní skříní rodinného štěstí a fotky z výletů a z jeho tátovských aktivit na mě skákaly v nemalém množství téměř denně. Přála jsem mu to, věděla jsem, jak moc po dítěti toužil. A pak najednou jako když utne. Fotky se synem se objevovat přestaly. Doneslo se mi, že se rozvádí a po čase mi napsal, že se má strašně, protože zjistil, že jeho syn není jeho a že se mu zhroutil celý svět. Vůbec jsem tomu nedokázala uvěřit, bylo mi hloupé ptát se na podrobnosti. Po dalších pár týdnech se ale Pilňas ozval znovu a sám se mě zeptal, jestli bych stála o zveřejnění jeho příběhu. Pochopitelně jsem souhlasila. V jeho bolestivém vyprávění jsme udělali jen jednu změnu, nebudeme prozrazovat skutečné jméno malého chlapce, budeme mu říkat třeba Jirka.

- Silvie Dymáková, autorka rozhovoru

Když se tě někdo zeptá, jestli máš děti, co odpovíš?

Že jsem měl syna… To je strašný uvědomění. Myslel jsem si, že mám rodinu. A teď mi je přes čtyřicet a začínám prakticky znova. A přišel jsem o to nejcennější, co jsem měl. O dítě.

Jak jsi přišel na to, že dítě, které sedm let vychováváš, není tvoje?

Úplně první signál byl, když měl Jirka sedmé narozeniny. To už jsme spolu nebydleli, už jsme se s ex neměli ani na Facebooku v přátelích. A najednou mi poslal kamarád to, co si ona napsala na zeď, v přání pro Jirku. Bylo tam „… děkuju Tvému biologickému tatínkovi, který můj život udělal krásným a díky kterému můj život začal mít smysl. Pevně věřím, že půjdeš v jeho krocích a budeš zachraňovat lidské životy tak, jako on…“ A já jsem sporťák, nikoho nezachraňuju. Šokovalo mě to, ano. Jenže jsem si myslel, že je to nějaká rozvodová provokace. Jenže, o měsíc později jsme měli soud o další úpravu styku, protože původní dohoda nefungovala. Já chtěl s Jirkou trávit co nejvíce času a během toho projednávání to tam zaznělo zase. Prostě to řekla. Zničehonic. To už bylo v době, kdy jsme byli rozvedení a já už platil alimenty.

Bylo to přímo v soudní síni, ty jsi tam byl, slyšel jsi to. Jak jsi na to reagoval?

No pořád jsem tomu odmítal věřit, úplně jsem to odmítal přijmout, protože to bylo tak strašně absurdní, že jsem prostě pořád myslel, že jen něco zkouší, že to je nějaká taktika. Takže jsem šel normálně domů, ale nedalo mi to. Koupil jsem si za tři tisíce anonymní DNA test, udělal Jirkovi výtěr z úst, sobě taky a poslal to na rozbor. Pak přišly výsledky. V tu chvíli se mi zhroutil svět.

Jak dlouho jsi čekal na výsledky?

Asi týden.

A během toho týdne, doufal jsi pořád, že to byla jenom nějaká soudní hra?

Já jsem i během toho čekání absolutně nevěřil tomu, že by to, co tam řekla, byla pravda. Prostě Jirka je můj syn. Můj. Byl jsem u porodu a sedm let jsem ho vychovával. Nemohl bejt nikoho jinýho. To jsem si pořád opakoval. No, a pak přišly výsledky. Přišlo mi to mejlem, to jsem byl zrovna v práci, naštěstí mě nečekalo komentování žádnýho zápasu. To bych nedal. Byl jsem naprosto dole. Jak říkám, nečekal jsem to, ten test jsem dělal spíš formálně. Četl jsem to pořád dokola a čekal, že se ta slova změní: „Závěr anonymního testu… Nalezena genotypová neshoda mezi vzorky…. Osobu označenou jako otec, lze vyloučit jako biologického otce…“. To si nikdo neumí představit. Několik týdnů jsem se v noci budil pravidelně ve tři ráno, dvě hodiny jsem koukal do stropu a přemýšlel.

Jak jste se poznali?

Přes kamarádku. V hospodě, nebo v baru, padli jsme si do oka a začali spolu chodit. Otěhotněla asi po roce, ale to už bylo v době, kdy jsem měl o tom vztahu pochybnosti a vím, že kdyby neotěhotněla, tak spolu vůbec nejsme. Jenže, přišla s tím, že budeme mít dítě, že je SE MNOU těhotná, takže jsem se k tomu postavil jako chlap. Takže jsme se nakonec domluvili, že se vezmeme, koupili jsme barák a svatbu jsme měli asi 3 týdny před porodem, plus mínus. A to, že to dítě nemusí být moje, věděla, protože spala se mnou, spala s nějakým dalším chlapem a i přes to byla schopná jít k tomu oltáři, říct ANO a vzít si mě.

Měl jsi na základě něčeho třeba jen minimální podezření, že by to dítě nemuselo být tvoje?

Tehdy? Ani náhodou, to mě ani nenapadlo. To vůbec. Já jsem se strašně těšil, chodil jsem na předporodní kurz, byl jsem u porodu, bylo to to nejsilnější, co jsem v životě zažil. Člověk se na to těší, já jsem byl strašně šťastnej. Navíc ještě kluk, toho jsem si moc přál.  A pak se dozvíš, po sedmi letech, že dítě, do kterého dáváš tu největší lásku a se kterým jsi prožila ty největší emoce, vůbec není tvoje.

Jméno jste, předpokládám, vybírali společně..

No jasně. Teď už chápu, proč nechtěla, aby byl Václav. U nás v rodině je to tradice, táta je Václav, děda byl Václav, praděda taky, prapraděda. Kam až dohlídneš, všude Václav, a já jsem chtěl pokračovat. Byla zásadně proti. Teď už vím proč.

Já si to pamatuju, když se Jirka narodil, tak z tebe ta radost hodně sálala. Tvůj Facebook se zaplnil fotkami malého, samý výlet, samá radost…

No jo, no. Já byl šťastnej a užíval si to. Chtěl jsem se o to podělit, víš jak. Představ si, že při tom řízení na úpravu styku uvedla na OSPOD, že jsem to věděl, že Jirka není můj. V psychologickém posudku jsem se dočetl, že se mi to hodilo k mému postavení, mít dítě. Jako kdybych byl král někde ve Švédsku, nebo nevím. Prostě nepochopitelný věci.

Viděl jsi v něm svoji podobu?

Jo, i spousta lidí mi říkala, že mi je podobnej, takže mě ani nenapadlo přemýšlet, že by to bylo jinak, než to ve finále bylo. Chtěl jsem s ním trávit čas, udělat mu hezký dětství, chtěl jsem bejt se svým synem. Já prostě ani jednou neměl podezření, že bych vychovával cizí dítě.

Kdy se vám to doma začalo kazit?

Hlavní problém byl za mě ten, že ex měla rodinu se svými rodiči, ne se mnou. Její rodiče u nás byli pořád. Chvíli se to dá vydržet, ale pak se člověk ozve a je problém. To byl základ. Přijdeš domů, chceš mít klid a ne přijít domu a mít tam pořád tchyni a tchána. Takže my jsme měli nějakou krizi, asi po třech letech, to se asi na měsíc odstěhovala. To jsem Jirku ani pořádně neviděl. Vyhrotilo se to v únoru 2017. Přijeli jsme z dovolené, já jsem celý druhý den dělal účetnictví a napsal mi kámoš, jestli nepůjdeme na dvě. Když jsem se vrátil, asi o půl dvanáctý, tak ložnice byla zamčená. Chtěl jsem si lehnout do pokojíčku, protože ten byl prázdnej. Jirka byl u babičky, nebyl doma. No a v tom pokojíčku nebyly peřiny. Tak jsem se snažil doťukat na ženu, nic. Pak jsem bouchal, to jí probudilo. Pohádali jsme se přes dveře, tak jsem aspoň chtěl peřinu a nabíječku. Šel jsem spát, ona za mnou volala, že zavolá policajty a za půl hodiny někdo klepe a svítí do okna. Fakt policajti! Kvůli takhle banální věci.  To bylo poprvé. Samozřejmě, to napětí už tam pak bylo pořád. Takže se to opakovalo. Podruhé, to bylo 7. května, šli jsme koupat Jirku a já se na něco ptal, nějaká blbost ohledně mikiny a ona mi 3 x neodpověděla. Tak jsem jí řekl, ať se nechová jako p**a. Během pár minut tam přijel tchán s tchýní, do toho její brácha a do toho policajti. O den později jsem se dozvěděl, že jsem na deset dní vystěhovanej z domu.

Takže jsi byl i domácí násilník?

Ano. To si to pak ještě vyběhala na soudě, takže to nakonec nebylo na deset dní, ale skoro na dva měsíce. Když to chtěla protahovat, tak to už ta soudkyně shodila ze stolu. Moje ex pracovala v nemocnici a známí doktoři na té klinice jí napsali, že měla několikadenní hematomy na pravé dolní končetině a uvádí tam, že se jedná o stav po napadení. Takhle to vyhodnotil pan doktor. Což je ze 7. května. A 8. května prý jmenovaná po napadení druhou osobou utrpěla blokaci krční páteře. S tímhle si ona došla na Okresní soud. Od dětské doktorky měla napsáno, že Jirka: „se projevuje plačtivostí, koktáním, pomočováním“ a že je pro něj nevhodný kontakt s mojí osobou. To napsala dětská doktorka, tak jsme spolu měli pohovor. Já si po konzultaci s právničkou stěžoval u lékařské komory, vyříkali jsme si to, pak už byl klid, protože prozřela. Hrozný. A víš, co je nejhorší? Že nemáš žádný dovolání.

Určitě chápeš, že zeptat se tě prostě musím. Vztáhnul jsi na svoji ženu někdy ruku? Uhodil jsi ji někdy?

Néé, to ne. Hádali jsme se, občas docela dost, to se asi pohádá většina lidí mezi sebou, ale že bych ji někdy uhodil, nebo zmlátil, to v životě ne. V tom prvním případě toho „násilí“ to skončilo bez pokuty, magistrát to uzavřel s tím, že se nic nestalo. Ve druhém případě jsem dostal asi tisícovku pokutu, ale pak jsem se odvolával a nadřízený orgán, tedy krajský úřad pak rozhodl, že se ani v tomhle případě nestalo nic a že jsem se ničeho nedopustil. Já domácí násilí rozhodně neuznávám.

Kdybys měl malého možnost vídat / vychovávat dál i s vědomím, že není tvůj, chtěl bys to?

Jasně! Já jsem se sice cítil podvedenej a byl jsem podvedenej, ale on za to nemůže. Já ho vídat a vychovávat chtěl a chci pořád. Mně je vlastně ve finále jedno, kdo je jeho biologickej táta, protože já ho vychovával od miminka, žil jsem s ním. Dopadlo to tak, jak to dopadlo. V roce 2018 nám dělali znaleckej posudek. Když jsem si ho přečet, tak jsem úplně ztratil chuť bojovat. Přišlo mi to jako boj s větrnými mlýny. Já chtěl Jirku vídat a chci dál. Chtěli jsme s právničkou uplatnit institut osoby blízké, ale když jsem to četl, tak mi to vzalo všechny naděje. Jirka tam říkal strašný věci a já mu to samozřejmě nemůžu mít za zlý, ale ve chvíli, kdy v posudku stojí, že kdyby se učitelka Jirky ve školce zeptala, kdo je jeho táta, tak řekne jméno biologickýho otce, kterýho viděl asi 3 x v životě, tak to je prostě smutný. Je mi jasný, že on za to nemůže. Hele, nebo tady: „Na dotaz, zda má ještě jednoho tátu, kývá a ohlíží se po matce.“ Nebo tady: „Tři Jirkova přání: Abychom byli šťastní a netrápilo nás nic. Abychom vyhráli sportku, potřebovali bychom asi 4 tisíce, abychom mohli koupit nový dům, protože ten zlý Václav chce ten náš dům prodat. Tak abychom měli jiný dům.“  Takže to malý dítě, sedmiletý, pracuje s informací, že jsem zlej a chci jim prodat střechu nad hlavou?!

Jak ti je, když to čteš?

Je to hrozný. Já chápu, že on za to nemůže, že tomu podlehne, je to jednodušší to přijmout za svoje. „Kdo je Václav? Václav je takovej zlej chlap, kterej ubližoval mamce a já jsem to viděl a bál jsem se. Křičel, nebydlí s námi.“ „Říkal jsi tomu Václavovi někdy táto? No, když jsem mu řekl Václave, tak se zlobil a křičel.“ To jsou prostě věci úplně nepochopitelný. Nebo tady. „Máš nějaké hezké zážitky s Václavem?  Ne.“ Takže se dozvíš po sedmi letech, že to dítě s tebou nemá žádný hezký zážitky. Největší paradox je, že když jsem byl v tom roce 2017 obviněnej z domácího násilí, tak jsem byl s Jirkou na dovče, protože to určil soud. Ona tam za náma přijela a spala tam přes noc. Takže kdyby ze mě měla takovej strach, tak proč by tam jezdila? A ještě tohle si poslechni: „Matka si je vědoma, že nezletilý potřebuje mít pro svůj vývoj mužskou otcovskou osobu. V současnosti tuto roli kompenzují tři muži. Její otec, jako zdatný technik, matčin bratr, jako bezpečný přístav a biologický otec, ke kterému Jirka vzhlíží jako ke vzoru.“ Takže ty 7 let vychováváš dítě a pak se z posudku dozvíš, že on to má nastavený tak, že vzorem je biologický otec, kterýho prakticky nezná.

A máš pocit, že se tě bál nebo bojí?

Ježíši ne, absolutně v pohodě. Vždycky, když jsme byli spolu, tak jsem se mu to snažil udělat hezký. Bereš ho na výlety, hraješ si s ním, prostě chceš, aby to dítě mělo důvod s tebou bejt.

Kdy jsi s ním naposledy trávil čas?

Pořádně naposledy v lednu 2019. To jsem si ho vyzvedával ze školy, jako každej čtvrtek. Jenže moje bývalá žena tam pak vždycky přišla, a pak na něm začalo být vidět, že se mnou nechce zůstat. Přestal se na mě dívat, přestával se mnou mluvit. Já jsem tam stál, moje bývalá tam stála, on vyšel z jídelny a odešel s ní. A věřím tomu, že kdybych tam byl sám, tak že se zasmějeme a v pohodě spolu odejdeme, ale to se prostě nestalo. Ještě zhruba do června jsem si pro něho zkoušel jezdit každou druhou sobotu. Na to jsem měl nárok podle předběžného opatření soudu. Ale vždy mi řekl, že se mnou nikam nepojede. A pak už jsem to vzdal…

Tvoje bývalá žena nechce, aby ses s Jirkou vídal?

Ne a nejhorší byly ty první Vánoce, kdy jsem ho měl mít. Přijel jsem si pro něj a on mi řekl, že se mnou nikam nepojede. Ona tam stála ve dveřích a neřekla nic. To jsem byl hodně naměkko. Mimochodem, někde v papírech je napsáno, že Jirkovi to řekla už někdy v jeho třech letech. Už tehdy mu prý řekla, že nejsem jeho táta….

A tvoje bývalá žena s tím biologickým otcem je, nebo ne?

Ne. Ani nebude. Od ní jsem se nikdy nedozvěděl, kdo je tím otcem. Pátrali jsme po tom spolu s mou současnou přítelkyní a nakonec na to přišli. Porovnali jsme nějaké fotky a bylo to. Ona má takový ten ženský smysl navíc. Takže jsem za ním dokonce byl, mluvili jsme spolu, on to v první fázi zapíral, ale pak to přiznal. To bylo potom, co jsem měl v ruce ten psychologický posudek. Ví to, že dítě je jeho. Tvrdil mi, že se o malého starat nechtěl a nechce, a že s nimi vůbec žít nehodlá. Má rodinu, má dvě skoro dospělý děti. Já nevím, jestli spolu měli poměr, nebo se to stalo jednorázově třeba na nějaký pracovní akci, protože to je její, teď už možná bejvalej, kolega z práce. Takže bych tohle celý jednání vlastně pochopil, kdyby chtěli bejt spolu, ale takhle tomu prostě nerozumím vůbec. Prostě nechápu, že Jirku jeho maminka připraví o tátu a je schopná s tím žít.

Ano, ta motivace toho všeho mi tam chybí.

Rozváděli jsme se ještě dřív, než se ta informace o otcovství vůbec dostala ven. Takže jsme se nerozváděli kvůli tomu, ale prostě, já nechápu, proč to teda vůbec vytahovala. Vůbec to nedává logiku. Vždyť ještě nejdřív u soudu chtěla výživný sama na sebe 15 tisíc a na Jirku taky 15 tisíc. A za pár týdnů přijde a řekne, že nejsem jeho táta?

A jen spekulace, ale neřekla to tedy proto, že jsi prostě takové peníze odmítl platit?

Já nevím. Ale ano, výživné na ni jsem samozřejmě odmítl, to vůbec nepřipadalo v úvahu. Když se řešily alimenty na Jirku, tak jsem ještě netušil, že řeším alimenty na dítě někoho jiného. Chtěla na Jirku 15 tisíc, pak jí potvrdili 8, s čímž jsem souhlasil. A teprve potom vyplula na povrch ta informace, že nejsem jeho otec. Takže posloupnost byla tahle. Nejdřív jsme museli mít upravený a vyřešený styk s dítětem. Kdo ho kdy bude mít. Pak nás rozvedli a v momentě rozvodu my jsme zažádali o další úpravu styku, protože se už mezitím v praxi ukázalo, že ta původní dohoda nefungovala. Při té další úpravě styku se právě ukázalo, že nejsem otcem. Po pár měsících jsem zažádal o popření otcovství. Takže mezi rozvodem a rozhodnutím dalšího soudu, že opravdu nejsem Jirky otec, jsem alimenty platil. To znamená dohromady tedy asi rok a půl.

Můžeš žádat o navrácení alimentů?

Nemůžu. To prostě nejde. To naše legislativa neumožňuje. Pro mě je vítězství už jen to, že nám povolili ten soud na popření otcovství, protože to se dělá do šesti let věku dítěte. A my už byli za limitem. Kdyby to ten soud smetl ze stolu, tak mám smůlu a platím dál…

Kdo inicioval ten soud na popření otcovství?

Já. To se musí podat do půl roku od doby, kdy to zjistíš, ale já na to nespěchal, protože jsme čekali na to, co vyleze z toho psychologickýho posudku. Já nechtěl pálit mosty s Jirkou, ale když jsem to četl, tak jsme se s právničkou rozhodli to podat, protože od bejvalý ženy není vůle, aby se mnou Jirka ten čas trávil, a on je prostě teď nastavenej a ovlivněnej tak, jak je, takže teď by to byla marná snaha. Neumíš si představit, jak brutálně to bolí, protože největší chudák v tomhle všem je právě Jirka. On přišel na svět, rodiče si nevybral, a teď přišel o tátu. Mě bral jako otce. Soustavnou snahou z toho vylezlo, že já jsem teď ten nejhorší člověk na světě a ten biologickej otec je Bůh. Bejvalá žena tam poslala přes právníka vyjádření, že s tím souhlasí, abych už nebyl v matrice vedenej jako otec, k tomu se přiložil i ten DNA test, a bylo to. Tím jsem právě samozřejmě přišel o všechna práva, co jsem měl jako otec. Takže teď jsem pro Jirku oficiálně úplně cizí chlap.

Nezvažoval jsi variantu, že se popření otcovství vyhneš a alimenty budeš platit dál jen proto, aby jsi Jirku mohl vídat?

Ne, ne, o tomhle jsem nepřemýšlel. Chtěli jsme s právničkou využít institutu osoby blízké, abych k němu pořád mohl mít nějakou cestu. Ale pak jsem si přečetl ten posudek, přečetl jsem si, co tam Jirka vypověděl a vzdali jsme i tohle. Ještě bych to zvažoval, kdyby se ty alimenty mohly ukládat na účet, abych věděl, že jsou opravdu pro Jirku, tak budiž. Ale dávat jí je do ruky, to fakt ne.

Mluvili jste s bývalou manželkou někdy o tom všem?

Ne.

Ani jednou ses nezeptal, jak to mohla udělat, žádná výčitka, nic?

Ne. Ty vztahy byly tak moc napjatý, že tam byla komunikační prázdnota. Ona se mnou už ani nekomunikovala.  Vlastně jsme se vídali po rozvodu už jen párkrát ve škole při předání Jirky, ale tam to bylo s obrovským odstupem, formální. Vlastně i majetkový vypořádání za ni řešili její rodiče. Dneska už na ni nemám ani číslo. Svoje starý si zrušila a to nový nemám.

Tušíš, kdy ona sama zjistila, že to dítě není tvoje?

Netuším vůbec. Tehdy spala se mnou, spala s tím dotyčným, takže já nevím, jestli Jirkovi po narození nechala udělat DNA test. Nevím, od kdy to ví ona. Údajně to její maminka věděla po celou dobu, už od Jirkova narození, takže jestli tohle je pravda, tak se celý ty roky přetvařovala i tchýně.

Ta rozbouraná psychika, odrazila se ti i v práci?

Částečně určitě, ale díky práci jsem pak našel novou přítelkyni, která mi v tom byla největší oporou. Kdyby nebylo jí, tak by to se mnou asi dopadlo mnohem hůř. Přiměla mě jít na konstelace, což bych do sebe nikdy v životě neřekl, ale šel jsem tam a dal jsem to. Asi to bylo k něčemu dobrý, protože si zase člověk něco uvědomí, a zase kus minulosti ze sebe uvolní. Tohle všechno nikomu moc nevykládám, pár lidí to ví, to jo, ale zase ne tak moc, protože tohle není věc, kterou můžeš vysvětlit několika větama během pár minut.

Proč jsi se rozhodl svůj příběh zveřejnit?

Aby se vědělo, že se tyhle věci dějou. Třeba to vykázání z domu, ono se moc nezkoumá, kde je vlastně pravda. Když si ženská vzpomene, že ji chlap bije, prostě jdeš na pár dní z domu, a pak se uvidí. Jen chci zdůraznit, já ji vůbec nechci nijak poškodit. Já se s tím chci prostě konečně vyrovnat, protože pro mě to je tak strašně moc složitý. Přišel jsem o syna. O syna, kterého jsem vychovával sedm let, kterého jsem miloval. Já jsem ani nepotkal nikoho, kdo byl ve stejný situaci, já si o tom ani nemůžu promluvit s někým, kdo to zažil, protože nikoho takového neznám. Třeba ten můj příběh někomu pomůže, protože já pomáhám rád. Když to jde, zapojuju se do charitativních akcí. Když tam člověk vidí ty handicapovaný děti, tak si člověk uvědomí, že to dítě taky měl, že bylo zdravý, že mu nic nechybělo…

Teď rekonstruuješ dům. Počítáš tam s nějakým místem pro Jirku?

Ten prostor tam pro něj je, místností tam je dost. Když přijde, ten prostor tam mít bude, ale on teď nepřijde. On pokud přijde, tak třeba v patnácti. Já bych ho samozřejmě chtěl strašně moc vidět, ale jak to mám udělat? To mám jako stát a čekat někde před školou? To bych ničemu nepomohl a jen bych to celý zhoršil, a začalo by další kolo konfliktů.

Prohlížíš si jeho fotky nebo ne, protože to bolí?

Spíš se na ně nekoukám. Občas mi něco x let starýho připomene Facebook, tak to se vždycky zastavím a podívám, ale už jsem musel udělat radikální krok, nedívám se na fotky, dal jsem i jinou fotku na plochu telefonu. Jak říkám, doufám, že za pár let přijde.

Co budeš dělat dál?

Já teď mám prostě jen jedinou možnost, čekat. On teď žije v nějakým zmanipulovaným světě a já jen doufám, že si k tobě tu cestu zase za pár let najdeme. Já tady budu, kdykoli. Za rok, za pět, za deset, za dvacet, budu tady pro něj. Ta cesta bude hodně dlouhá a nastane to až ve chvíli, kdy se bude pídit po tom, jak to vůbec celý bylo. Třeba si dáme pivo, třeba mi pak zase řekne táto, nevím. Budu doufat a čekat. To je jediný, co můžu.