Článek
Kdy jsi v sobě poprvé objevil nějaké umělecké sklony? Táhlo tě to k umění od dětství?
Asi ano. Hodně jsem si kreslil už jako malý kluk. Na základní škole jsem chodil do výtvarně hudební třídy a zároveň i do ZUŠ na výtvarku. Pak jsem od toho na čas odešel, nastoupil jsem na vojenskou školu a dlouho to vypadalo, že půjdu úplně jiným směrem. Ale i tam se to vracelo. Dokonce jsem tehdy dostal cenu v nějaké výtvarné soutěži. Naplno se to ale otevřelo až ve chvíli, kdy jsem odcházel z armády a do života mi vstoupilo herectví.
Jak ses dostal právě k herectví?
Bylo to docela zvláštní. Dělal jsem přijímačky na Akadémii umení v Banské Bystrici a až tehdy jsem vlastně poprvé opravdu zažil divadlo tak, že mě úplně pohltilo. To období mě strašně bavilo. Později jsem pokračoval na JAMU v Brně, kde jsem studoval činoherní herectví, a po škole jsem šel do Divadla Continuo. To pro mě bylo zásadní, protože je to silně výtvarný a mezinárodní soubor. Právě tam jsem zjistil, že mám šikovné ruce a že materiálům rozumím mnohem víc, než jsem si do té doby myslel.
Takže právě v Divadle Continuo se zrodila i cesta k deskám?
Přesně tak. Herectví bylo plné lidí, pohybu a neustálého dění. A já jsem najednou cítil potřebu mít vedle toho něco úplně opačného, být chvíli sám a soustředit se na jednu věc v klidu. Nejdřív to byly takové punkové šperky. Chtěl jsem dělat věci z odpadu, z něčeho, co ostatní považují za bezcenné.
Pak jsem dělal dárek pro tehdejší přítelkyni. Studovala muzikál, tak jsem chtěl vytvořit něco, v čem bude pohyb i hudba. Napadly mě desky. Měl jsem vrtačku, kterou jsem používal už na čištění šperků, a zkusil jsem do ní prostě rýpnout. Nebylo to tak, že bych všechno vymyslel od nuly. Viděl jsem i práci jednoho španělského autora, který dělal jednoduché siluety, a to mě nakoplo. Jenže mě na tom hlavně začala strašně bavit samotná práce. Sednout si, pustit si sluchátka a soustředit se jen na linii a klid.
Vnímal jsi tehdy, že děláš něco výjimečného?
Vůbec ne. Já jsem to tehdy bral opravdu jako kompenzaci k herectví a jako přivýdělek. Dodnes mám v počítači složku, která se jmenuje Brigoška. Tak jsem to vnímal. Prostě něco bokem.
Pamatuju si, že jsem s malou dušičkou donesl jednu věc do podniku, který jsme měli u domu, a řekl jsem si, že ji tam zkusím nabídnout. Chvíli tam visela a pak přišel nějaký štamgast, že se mu to líbí. Řekl jsem mu cenu dvě stě korun a on si myslel, že je to za panáka. Tak jsem mu to nakonec skoro za panáka opravdu dal. V té době jsem vůbec nepřemýšlel nad tím, že dělám něco mimořádného.
Zlom přišel až ve chvíli, kdy jsem zjistil, že dokážu pracovat i podle fotky nebo loga. Že už nejde jen o jednoduchou siluetu, ale o něco mnohem přesnějšího. Tehdy mi došlo, že se to celé může posunout dál.
Čím ses od ostatních tvůrců odlišil?
Tím, že to dělám rukama. To, že někdo řeže do desek, nové není. Bylo a je toho dost. Jenže já to nedělám laserem ani CNC. Dělám to ručně. A vlastně jsem to často ukazoval rovnou na akcích, takže lidé viděli, že to opravdu vzniká pod rukama.
I proto se mě někteří snažili kopírovat. Byl i člověk, který převzal moje motivy a dokonce mi obšlehl celý web. Nakonec jsem na to šel jinak. Těm šikovnějším jsem řekl, ať radši dělají pro mě. Někteří to zkusili, ale brzy zjistili, že to není žádná legrace. Sedět nad tím hodiny a hodiny není pro každého.
Lidé mi často říkají, že na to musím mít obrovskou trpělivost. Jenže já se za trpělivého člověka vůbec nepovažuju. Jsem spíš vytrvalý. Když u něčeho zůstanu, dotáhnu to.
Ivan má rád, když jeho díla mají přesah a poselství.
Kdy přišel moment, kdy sis řekl, že tě to může uživit?
Dlouho se to různě míchalo. Chvíli divadlo a desky, potom už víc desky, pak zase něco jiného. Když jsem se přestěhoval z Malovic do Prahy, divadlo v tom pořád ještě nějak bylo. Pak jsem zkoušel, jestli to půjde jen s deskami, ale objednávek ani akcí ještě nebylo tolik.
Zlom přišel až ve chvíli, kdy jsem měl vlastní ateliér. Ne nějaký sdílený kout, ale opravdu svůj prostor, kde jsem mohl tvořit i bydlet a celé to finančně vycházelo. To jsem si řekl, že jsem doma. Jenže to bylo kolem let 2018 a 2019 a pak přišel covid.
Co všechno se z vinylu dá udělat a kde jsou limity?
V zásadě skoro cokoliv. Nejpodstatnější je, že to celé musí držet jako jeden kus. Motiv musí být promyšlený tak, aby se nerozpadl. To je základní omezení.
A pak je tu technická věc. Nejmenší vrták, který používám, má jeden milimetr. Takže pod tuhle hranici už se s detailem reálně nedostanu. Ale ten milimetr ještě zvládnu. Takže limity tam jsou, jen je potřeba je respektovat a pracovat s nimi.
Kdy ses od řezání dostal k ohýbání a prostorovým objektům?
To vzniklo podobně jako spousta jiných věcí u mě, spíš náhodou a pozorností. Jednou jsem prodával na marketu a slunce mi během chvíle začalo kroutit vystavené desky. V té chvíli to pro mě byla skoro panika, protože jsem měl pocit, že přicházím o věci za desítky tisíc. Jenže pak jsem si všiml, že ten efekt je vlastně strašně zajímavý. A napadlo mě, jestli by to, co působí jako problém, nešlo využít ve vlastní prospěch.
Podobně to bylo i se stíny. Nebylo to tak, že bych doma vymyslel, že díra v desce bude vrhat stín. To se prostě stalo. Na jednom marketu vypadl proud, lidé svítili telefony a já uviděl, jak moje deska najednou hází zajímavý obraz na zeď. A mně došlo, že to je další cesta.
Co tě na tom materiálu nejvíc fascinuje?
Že se chová pokaždé trochu jinak a má v sobě víc možností, než se na první pohled zdá. Když desku nahřeješ, začne se chovat skoro jako hadr. Můžeš ji tvarovat, ohýbat, držet v nějaké poloze a po vychladnutí ten tvar zůstane. To je skvělé.
U řezání už mám pocit, že se docela blížím k limitům toho, co všechno z desky dostanu. U tvarování jsem pořád na začátku. Pořád to objevuju, zkouším a ohmatávám.
Překvapuje tě zpětně, kam ses bez klasické výtvarné školy dostal?
Zpětně ano. V tu chvíli ne. A možná je v tom právě moje výhoda. Nikdo mi neřekl, co nejde. Nikdo mi nenastavil mantinely. Takže když jsem něco chtěl zkusit, prostě jsem to udělal.
Už na začátku jsem slýchal, že řemeslník musí nejdřív roky dělat jen základní věci a teprve pak se dostane k tomu, co ho baví. Já jsem to nevěděl, tak jsem rovnou dělal to, co mě bavilo. Až potom jsem zjišťoval, co je vlastně těžké a co skoro nejde.
Do desek dokáže vyřezat jakýkoli motiv.
Co pro tebe znamená první vstup do galerie?
Myslím, že mi to dojde až zpětně. Ale už teď cítím, že je to jiné. Doteď jsem byl zvyklý všechno dělat sám, včetně instalace. A najednou přijde galeristka a řekne, ne, tohle je moje práce. Někdo po mně chce video, někdo řeší instalaci, dostanu papír, že jsem vystavoval. To jsou věci, které dřív nebyly.
Takže tu změnu zatím cítím hlavně zvenčí. Ale zároveň vím, že mi to otevírá nové dveře. Najednou má smysl přemýšlet o větších věcech, protože vím, že pro ně může existovat prostor.
Je tvým snem dělat velké instalace?
Určitě mě to láká. Jenže já nejsem jen ten, kdo si hraje s deskami. Jsem i táta dvou dětí. Takže pro mě není podstatné jen to, co by bylo efektní, ale i to, co je v životě reálně možné.
Mám rád vztah s lidmi, kteří si něco objednají, vrací se, chtějí další věci a reagují na ně. To je pro mě strašně důležité. Není to jen prodej. Je to kontakt. A velké instalace mě zajímají taky, možná právě teď díky galerii víc než dřív. Ale velká věc už se nedá udělat úplně sám. Tam je potřeba tým. I proto přemýšlím o workshopech a o tom, že kolem sebe postupně vytvořím okruh lidí, se kterými půjde dělat i něco opravdu velkého.
Takže tě víc než obří zakázka zajímá reakce konkrétních lidí?
Ano, přesně tak. To, co mě na té práci žene dál, je zpětná vazba. Když si člověk přijde pro objednávku a já vidím, jak se mu rozsvítí oči. Když řekne, že na fotce to vůbec nevypadalo tak dobře jako ve skutečnosti. Když je překvapený, že to vůbec jde. To jsou momenty, které mě drží.
Stejně to mám i ve veřejném prostoru. Když udělám něco jako guerillový zásah a vidím děti, jak se dívají na krtečka nebo na nějakou novou věc, kterou jsem tam přidal, to je pro mě strašně silné. Udělat velkou věc, kterou uvidí desetitisíce lidí, může být působivé. Ale já nevidím jejich konkrétní reakci. A právě ta konkrétní lidská radost mě baví nejvíc.
Proč tě přitahuje právě guerillový art?
Mám v sobě potřebu něco také jen tak nabídnout. Ne jen prodávat, ale občas někoho potěšit bez očekávání. A zároveň mě strašně baví oživovat místa, která jsou zanedbaná, zarostlá, plná plevele nebo odpadu. Místa, kolem kterých lidé denně chodí a vůbec je nevnímají.
Chci je nějak vypointovat, zútulnit, udělat je zajímavějšími. Vlastně tím říkám, dívejte se kolem sebe, i svět kolem nás může být krásný. Jen to často nevidíme.
Co je dnes na té práci nejtěžší?
Vymyslet motiv tak, aby zůstal jeden celek a aby spojení nebyla vidět. Není problém udělat technické můstky, jenže já nechci, aby tam byly patrné. Chci, aby obraz držel a zároveň vypadal přirozeně. To je často ta nejtěžší část.
Na druhou stranu se strašně zrychlila samotná výroba. Věc, kterou jsem dřív dělal hodinu a půl, mám dnes za patnáct minut. Pokud v ní není hodně textu nebo extrémně jemné detaily, je to dnes nesrovnatelně rychlejší.
Pojďme ještě k několika konkrétním dílům. Co pro tebe představuje samopal Thompson?
Thompson je americký samopal z třicátých let. Mě na tom lákala představa podobná té, kterou známe z Kdyby tisíc klarinetů. Co kdyby se zbraně proměnily v hudební nástroje. Hodně mě inspiroval už samotný tvar SP desky, protože mi připomínal zásobník.
Chtěl jsem tu zbraň udělat v měřítku jedna ku jedné. Celá je z desek, kromě vnitřní závitové tyče tam v zásadě není nic jiného. A krásné je, že až ve chvíli, kdy bylo hotovo, jsem zjistil, že je vlastně i skoro stejně těžká jako skutečná zbraň. To mě samotného překvapilo.
V čem pro tebe bylo tohle dílo technologicky nové?
Do té doby jsem nejčastěji pracoval s jednou vrstvou. Tady najednou vznikla hmota z mnoha vrstev slepených na sebe. Myslím, že jich tam je přes dvacet, možná třicet. A pak bylo potřeba do té hmoty znovu řezat, tvarovat ji a hledat nástroj, který to vůbec zvládne.
Takže už nešlo jen o práci s tenkou deskou, ale o práci s materiálem, který se začal chovat skoro jako masiv. V tom to pro mě bylo nové.
A co Masaryk? To působí jako zatím nejkomplexnější věc, kterou jsi udělal.
Zatím ano. Je to moje největší a nejkomplikovanější věc. Je to taková stylizovaná socha Tomáše Garrigue Masaryka. Hodně mě na ní baví kontrast malé hlavy a velkého pláště, skoro jako nějakého brnění. Má to v sobě něco z japonské stylizace i z komiksového superhrdiny.
Na té věci mě baví i symbolika. Je tam znak, ve kterém se potkává český lev, ale i motivy, které mohou připomenout znak superhrdiny. A celé to nese poselství pravda vítězí. Navíc když se postavíš do správného úhlu, spodek kompozice vlastně připomíná tvar jižní části někdejšího Československa i s Podkarpatskou Rusí, zatímco severní hranice vytváří plášť.
Překvapila mě i detailnost obličeje. Jak takový tvar vzniká?
Nahříváním. Deska změkne, uvolní se a začne se chovat mnohem poddajněji. V té chvíli ji můžeš modelovat a jak chladne, tvar zůstává. Takže i ten obličej vzniká tímhle způsobem. Vlastně si postupně saháš na to, kam až se dá ten materiál dotlačit, aniž by ztratil svou sílu.
Kam se chceš posouvat dál?
Teď mě hodně láká vrstvení. Tedy ne jedna deska a jeden obraz, ale několik vrstev, které vytvoří hloubku. Něco jako prostorová kompozice. To mě teď zajímá hodně. A taky další práce s tvarem, aby se některé části dostávaly ven do prostoru.
Představuju si věci, které budou mít několik plánů, budou se ohýbat, otevírat, vystupovat ven. Třeba chobotnici nebo hada, který nebude jen obrazem, ale opravdu půjde do prostoru. Tohle je teď směr, který mě silně přitahuje.
