Zjevení jménem Police Symphony Orchestra: Po úspěchu se zpěvačkou ZAZ chtějí vystoupit s Coldplay

Rozhovor Petra Bělíka s Petrou Soukupovou, zakladatelkou Police Symphony Orchestra. Bylo jí pouhých patnáct let, když založila těleso, které je dnes fenoménem.

Mě osobně váš příběh fascinuje. Děti z příhraničí se rozhodnou založit orchestr, stejně jako spousta dalších dětí z celé republiky, kteří se také věnují hudbě. Ale o vás natáčí televize, vzniká o vás celovečerní dokumentární film, vystupujete ve velkých halách, koncertujete se známými umělci, jak se tohle stalo? Jak jste se k tak velkým věcem dostali? Spousta malých orchestrů sní, že si třeba jednou zahrají v Lucerně, že s nimi vystoupí nějaký slavný sólista. Vy to všechno máte a děláte. Co je u vás jinak?

Myslím, že jsou dva takové momenty. Moment číslo jedna je dirigent Miroslav Srna, který měl kontakty. To on přizval Martu Kubišovou. Vlastně už v roce 2012 jsme s ní dělali dva koncerty. Jeden u nás v Polici, druhý na Břevnově. A pak další milník byl takový jeden koncert ve stylu plesu. Protože v nedalekém Náchodě je krásné divadlo Beránek a my jsme tenkrát v roce 2015 pozvali Balet Národního divadla a spoustu dalších lidí, a to byl první projekt, co nebyl jen čistě koncert. Chtěli jsme ho nějak ozvláštnit. Do toho přišly ještě benefice, které děláme jednou ročně, že třeba oživujeme náměstí a tak. Takže tohle byly dva milníky, které ukázaly, že nechceme dělat jenom koncerty, ale chceme dělat i různý poťouchlý a krásný věci a trochu jiný projekty. A přesně tyhle projekty nás propojily se spoustou úžasných lidí, třeba s Honzou Cinou, Tomášem Klusem. A v Lucerně s námi vystupovali členové Divadla Járy Cimrmana. Takže ono se to tak nějak děje samo.

Tomu všemu rozumím. Ale vy říkáte jen tak mimochodem, že jste si pozvali Balet Národního divadla. Jenže to přeci není běžná věc. Přece si nemůže každý dětský orchestr pozvat jen tak pro zábavu Balet Národního divadla. To se vám podařilo jak?

Každý může oslovit kohokoliv na světě. A je dobrý věřit těm věcem. Co nejhoršího se může stát? Že vás odmítnou. No a co? A přesně díky tomu se nám podařila i ta ZAZ. Když si to člověk přehrává, že jsme ji dokázali pozvat, tak ono to asi vypadá, že jsme se museli úplně zbláznit, ale zase, co se může stát horšího, než že někdo řekne ne? A dneska žijeme v digitálním světě, můžete snadno zkontaktovat někoho, kdo žije na druhé straně planety. Je to stejné i tady v Čechách. Tenkrát jsme tři roky vyjednávali s Tomášem Klusem a pak se to potkalo v pravý čas a od té doby už jsme spolu byli na podiu třikrát. Je potřeba vědět, proč to člověk dělá. Myslím si, že je strašně důležité mít vždycky odpověď na otázku „proč“ a nebát se. Kolega David Ostružár, který přináší strašně kreativní nápady do orchestru, s kým bychom mohli spolupracovat, tak on vždycky říká - vždyť to není operace srdce. A není. Vždycky, když se stresuju, tak si tuhle větu říkám. Není to operace srdce, děláme hudbu. Ta má těšit. Takže stačí nebát se. Myslím si, že kdokoliv si může zkusit někoho zkontaktovat.

Když oslovíte někoho, kdo je zvyklý vystupovat na nějaké úrovni, a teď si tam na pódium za něj sednou kluci a holky ze ZUŠky, nemáte obavy, že jste si třeba vzali moc velké sousto? Že vlastně děti amatéři se chystají hrát s někým celonárodního nebo dokonce světového formátu?

Ty myšlenky tam jsou určitě. Myslím, že jich je víc teď, čím jsem starší. Před těmi třeba sedmi lety jsem si tohle vůbec nepřipouštěla. Opravdu to je v něčem jednodušší, být mladším člověkem. Ale já si myslím, že se nám to krásně vrací od těch profíků. Když jsme dělali Lucernu, tak spousta lidí z Kühnova smíšeného sboru za námi pak chodila a říkali: „Ty jo, Petro, my konečně zase poznali, proč jsme tu hudbu začali dělat.“ To je ta přidaná hodnota, proč se k nám spousta profíků vrací, protože my máme nadšení, jsme uvolnění, máme tu radost, která v tom povolání pak často chybí. Ty lidi se s námi cítí tak, že prostě chceme hrát a chceme si hrát. Vždycky budu chtít věřit tomu, že ti lidé s námi vystupují proto, že jim s námi je dobře a cítí, že nás to baví. A často v lidech rezonuje i náš příběh. Ty jo, tolik lidí dělá tolik let něco zadarmo? Protože chce? Ty nám lžeš, Petro, ne? A já říkám, proč bych vám lhala? Naši lidi tam jsou fakt ve volném čase. A tohle hýbe i těmi, kteří s námi spolupracují.

Jaké byly vaše hudební začátky? Vždycky jste chtěla dělat hudbu?

Já se věnuji hudbě od malička. Mamka mě nejdřív vedla ke klavíru asi od tří let a v pěti letech jsem si sama vybrala housle. Chodila jsem do ZUŠky do Police na Metují a tam jsem měla skvělého učitele. Myslím, že právě díky němu jsem u hudby zůstala. Sice ne už jako umělec, ale hlavně po té organizační stránce. Mamka, děda, to jsou fanoušci klasiky. Když jsme já a sourozenci byli malí, tak nás zkoušel ze symfonií a vlastně to dělá do dneška.

Když jste založila orchestr, bylo vám 15 let. Co bylo tou motivací? 15 let je velmi nízký věk na to, pustit se do všech těch organizačních věcí. Navíc ZUŠky mají často své vlastní orchestry, které provozují, proč jste se rozhodla jít vlastní cestou?

Už si to přesně nepamatuji, je to už 14 let, kdy jsme orchestr s bráchou založili. Brácha studoval bicí v ZUŠce a hrál v big bandu a já jsem hrála na housle ve smyčcovém orchestru. Myslím, že tenkrát to byl brácha, kdo byl hlavním hybatelem všech věcí. Takovýto - hele, Petro, pojďme založit symfoňák. Spojíme big band a orchestr a bude to. My jsme v té době nevěděli, co je klasický symfonický orchestr. Nevěděli jsme, jaký to má složení a tak. A s tím se vlastně potýkáme do dneška. Ale byl to brácha, kdo přišel a řekl, ať to dáme do kupy. Nás bavila vize, že budeme hrát, co chceme. Myslím si, že to byl takový skvělý tandem na začátku. On byl člověk, který si šel za svým a mě bavilo starat se o ty lidi. Hezky na to vzpomínáme oba dva, že jsme byli taková dobrá dvojka, která se doplňovala. Tenkrát jsme vůbec nevěděli, co zakládáme a vlastně nás ta nevědomost provází doteď. Ale v dobrým slova smyslu.

Ale ta motivace tedy byla jaká? Chybělo vám oběma něco v těch hudebních uskupeních, ve kterých jste hráli?

No mě strašně bavilo hrát ve smyčcovém orchestru v ZUŠce, ale je pravda, že když dáte do kupy dechy a smyčce, tak máte daleko víc možností. A vlastně to se nám líbilo, že bychom mohli hrát jak klasiku, tak i filmovou hudbu a taky nějakou populární. Ale myslím si, že hudba je jen jedna a v každém žánru se najdou skvělé věci, takže myslím, že to nebylo to, že by nám tehdy něco chybělo. Spíš jsme chtěli být aktivní, vyplnit čas a něco dělat. Bavila nás ta představa mít velký orchestr a mít ty zvukový možnosti. A samozřejmě vůbec nikdo netušil, kam to celé dospěje.

Jak to vypadalo konkrétně? Obcházeli jste kamarády a říkali - pojď s námi hrát? Jak se shání muzikanti do orchestru, který vede patnáctiletá slečna?

Myslím, že jsme si vůbec s bráchou neuvědomovali náš věk. A jak se na nás můžou třeba dívat dospělí. To jsme neřešili. Štěstí bylo, že jsme měli kolem sebe hodně lidí, kteří nám fandili. A říkali jo, ukažte, co ve vás je. Ale je pravda, že teď, čím jsem starší, tak si víc člověk uvědomuje, co tehdy páchal. V tom dobrém smyslu slova, samozřejmě. V mých čtrnácti, ještě, než jsme začali oslovovat muzikanty, tak jsem šla za starostkou v Polici a řekla jsem jí, že budeme zakládat orchestr a potřebujeme půjčit divadlo. A vůbec mi to nepřišlo divný, proč by dětem jako nemohla starostka půjčit divadlo? Samozřejmě pak až během let si člověk uvědomil, že existuje něco jako zodpovědnost a že půjčit divadlo na zkoušení dětem není jen tak. Ale stalo se to.
My jsme to pak rok s bráchou připravovali a zjišťovali, kdo by o to měl zájem a vím, že první zkouška byla v roce 2010 někdy v lednu a celej rok se to ještě dávalo do kupy. Že třeba se někdy stalo, že přišlo hodně smyčců, ale málo dechů. A vlastně až po roce byl první koncert. A pak se to rozjelo.

Měli jste sice možná naivní představy, jak jste sama říkala, ale vzhledem k věku je to naprosto pochopitelné. Bylo něco, kde jste narazili, právě kvůli té naivitě a nevědomosti?

Nás ta zdravá naivita provází pořád. Navíc mám tu vlastnost, že vytěsňuji negativní vzpomínky. A myslím si, že všechno těžké, co se děje, tak je důležité. Protože to člověka nějak obrní a posune. Takže ano, bylo hodně momentů, kdy to nebylo jednoduché. Kdy tomu našemu projektu spousta lidí nevěřilo. Nevěřili, že dáme do kupy orchestr, a to slyšíme dodnes, že nám muzikanti říkají: „Já mám problém dát do kupy kapelu, natož pak padesátičlenný orchestr.“ My jsme první koncert měli, když jsme měli 45 členů. A to není málo. Ale té skepse kolem nás bylo hodně, jestli děcka tak velké sousto zvládnou. Ale hodně lidí nám absolutně fandilo a podporovalo nás. Fandil nám náš taťka i starostka. Taky ředitel ZUŠky, bez nich by to vůbec nevyšlo. ZUŠka nám totiž v úvodu půjčovala nástroje.

Jak je snadné nebo naopak obtížné sehnat v Polici nad Metují 45 hudebníků a dostat je do jednoho tělesa?

Co je zajímavý na našem regionu obecně, že tam je spoustu dobrých ZUŠek a spousta dobrých orchestrů. Nejsme jediní. Je tam fakt hodně muzikantů. A od začátku ten orchestr sdružuje lidi z celého regionu, ne jen z Police. A to se mi vlastně líbilo. My jsme si s bráchou nejdřív mysleli, že spojíme ty orchestry ZUŠky, že to takhle bude jednoduchý. Ale hned se ukázalo, že ne všichni do toho chtěli jít tímto způsobem. Lidi, kteří se k nám přidali, pak kontaktovali své kamarády a takhle se to pomalu se to dávalo dohromady. Ale taky si pamatuju, že jsme před každou zkouškou všem volali v pátek večer z taťkovýho telefonu. Jestli opravdu na tu zkoušku dorazí. Připadali jsme si docela zvláštně, ale muselo to být, aby se mohlo zkoušet. Takže my od začátku spojujeme lidi z celého regionu a dneska už můžeme říct, že i dál. Máme hráče z celého Královéhradeckého kraje, z Pardubic, z Liberce, Kladna, z Prahy. I rodilí Pražané za námi dojíždí do Police nad Metují, čemuž vlastně pořád nerozumím, že váží tři hodiny svého času na cestě, aby absolvovali čtyřhodinovou zkoušku. A pak jedou tři hodiny zpátky. Já tohle vůbec neberu jako samozřejmost a vždycky, když se tam pak sleze ta banda všech lidí, tak si říkám, jak je tohle možný, že prostě tolik lidí tomu dává tolik času.

V té první fázi jste hledali jen hudebníky mezi vrstevníky? Nebo jste oslovovali i dospělé?

Vlastně si myslím, že teď máme daleko víc mladých lidí, než tomu bylo na začátku. Tenkrát to byli lidi ze ZUŠky, ale byli tam i starší. Měli jsme tam Manfréda Koláčného na tubu, jemu bylo tenkrát kolem sedmdesáti. A prostě s námi chtěl hrát. My jsme měli prvních pět let dirigenta pana Miroslava Srnu, ten moc pomohl orchestru, protože měl kontakty a znalosti a orchestr vedl. A když odešel, tak jsme dostali mnohem mladšího dirigenta a celé se to obměnilo a dostalo to novou energii..

Vy jste na začátku byla členkou a hrála jste?
Jo, hraju doteď, ale vlastně od začátku jsme s bráchou pomáhali organizovat. Měli jsme dirigenta, který řešil hodně noty, ale co se týče té organizační stránky, tak jsme to řešili my dva. Kde se zkouší, kde máme nástroje, kde hrajeme a tak.

Z toho, co popisujete, to vypadá skoro jako práce na plný úvazek. Chodili jste oba do školy, museli jste se učit, neříkali třeba rodiče, ať se na to vykašlete, protože vám utíká škola?

Ne. My od rodičů máme od začátku tu podporu fakt velkou. A děkuju za tuhle otázku, protože já jsem si to neuvědomovala ještě tak před dvěma lety. Pro mě to je celou dobu vášeň, ale vlastně to celou dobu tím objemem byla opravdu práce na plný úvazek. Nikdy jsem neviděla, kolik tomu dávám času. Prostě se to dělo. Vlastně až dneska je to pro mě práce v tom smyslu, že je to zaměstnání. Koníček se mi stal prací. Já vlastně celý život neznám nic jiného než řešit orchestr. Jasně, dělala jsem gympl, ale po škole každé odpoledne se řešily koncerty, zařizování, co budeme dělat dál, kde budeme hrát a tak. Až teďka si uvědomuju, kolik času člověk tomu dal a jaký je to objem věcí. Až dneska řeším nějaký životní balanc, protože jsem si uvědomila, že to moje nasazení je místy až nezdravý. Ale ničeho ani náhodou nelituju. Je to teď moje velké osobní téma, ale dlouho jsem kvůli orchestru neviděla neslyšela nic kolem. Protože celou dobu jen děláte to, co vás baví, a tudíž vám vůbec nepřijde, v jakém jste zápřahu. Zkoušela jsem dělat i pro Pražský filharmonický sbor a další aktivity okolo, ale vždycky jsem si pak řekla, že buď budu náš orchestr dělat naplno nebo vůbec. A byla i chvíle, kdy to vypadalo, že prostě nebudu mít už sil, protože se něčím živit musím. Takže až teď si začínám uvědomovat, kolik tomu člověk dal.

Když jste třeba měli první koncerty, panovala u vás spokojenost s tím, jak ten orchestr hraje? Nebo jste se spíš hudebně hledali?

Já si pamatuju strašně na pocity před prvním koncertem. My jsme s bráchou byli nastavený na to, že ten koncert musí dopadnout dobře. Protože v regionu na to všichni čekali. My jsme totiž tenkrát s bráchou nalepili plakáty všude, kde to šlo, aby lidi došli a všichni tušili, že už rok se něco na Policku děje. Byli zvědaví. A my jsme věděli, že když se to povede, jdeme dál a když se to nepovede, končíme. No a povedlo se to. Myslím si, že na Youtube jsou z toho dodnes videa. Moje devítiletá ségra tam hraje na čelo Final Countdown od skupiny Europe a myslím si, že na to, že to byl první koncert, tak to mělo fakt dobrou úroveň. Samozřejmě, že jsme se mezitím obrovsky zlepšili, ale pro mě je ten orchestr hodně o té lidské rovině. Hudba je nástroj, jak spojovat lidi a dělat dobré projekty. U nás nejsou profíci, u nás jsou absolventi ZUŠek, kteří nemají úplně ty vrcholný dovednosti. Ale myslím si, že na to, že jsou to děcka ze ZUŠek, tak je to fakt na dobrý úrovni.

Vy jste říkala zajímavou věc, že na tom prvním koncertě vaše devítiletá sestra hrála Final Countdown. A tím se nabízí otázka, jakým jste vlastně chtěli jít hudebním směrem? Co jste chtěli hrát?

Hudebně ze začátku tam hodně měl roli můj brácha. Ten jasně věděl, že by chtěl hrát Robbieho Williamse a tak. Nemyslím si, že tam byl nějaký velký umělecký záměr. Fakt tohle v patnácti člověk prostě neřeší a až v pozdějším věku zjišťuje a tříbí si hudební vkus. Takže si myslím, že hlavní myšlenka byla, pojďme hrát všechno, co nás baví. A je jedno, jestli je to klasika, filmoví hudba nebo Europe.

Ale když jdou diváci na koncert, tak mají nějaká očekávání. A tady jste přece mohli narazit, že ti lidé jdou na úplně jiný koncert. Umím si představit, že si někdo řekl, že se půjde podívat, jestli už ty děti ze ZUŠky hrají dobře Händela, Vivaldiho a vy tam na ně spustíte Europe. A i když budete hrát skvěle, tak oni prostě čekali něco úplně jiného.

Na prvním koncertu jsme hráli všechno. Od Bacha po Vlacha. A z velké části je to tak doteď. Ale je pravda, že spousta lidí, kteří nevědí, na co jdou, tak jsou pak většinou mile překvapení. Mám totiž pocit, že se lidi hodně bojí slova orchestr. A já věřím, že náš orchestr je takový oslí můstek k tomu - jako hele, nebojte se, nekouše to, může vás to i bavit. I zatvrzelí klasici nám pak říkají: „Jo, ty mladý lidi se tomu věnují ve svém volném čase, posouvají se a fakt to hraje dobře.“ Ale myslím, že to trochu víc stavíme jako symfonickou kapelu, než jako symfonický orchestr. Protože nás baví spojovat žánry. A chceme, aby to mělo nějakou koncepci a dramaturgii, aby to mělo světla a tak. Jsme takoví nezařaditelní a myslím, že jsme našli dobré označení, že jsme takoví pankáči mezi symfonickými orchestry. Nás prostě baví hledat netradiční způsoby pojetí toho orchestru jako takového. Být tím pojítkem pro lidi, aby se dostali ke klasice a k jiným žánrům a věděli, že to taky může být super koncert. Ta hmota té symfonické váhy podle mě člověka pohltí tím, jak je to hudebně barevný, a to je přesně úkol pro nás.

Jste pořád plně amatérský orchestr? Sedíme v kanceláři orchestru, vy už se tomu věnujete na plný úvazek, takže pro vás už to amatérská záležitost není, ale těleso amatérské stále je?

Když budu mluvit sama za sebe, já na housle v orchestru hraju, protože to je můj koníček. Ale jsem placená za tu práci, která je za tím a která je přes týden. My jsme v roce 2020 navíc založili sbor a taky nám narostly projekty. S tím sborem nám ze dne na den přibylo padesát lidí a teď co? Nikdo netušil, co sbor znamená, co to obnáší a vlastně to pořád ladíme. A tudíž jsme byli v takovém momentu, že se buď něco změní v té naší organizační části a nebo končíme. Protože už se to nedalo skloubit dohromady. My jsme to fakt pořád jeli po večerech a kdo zrovna mohl, dal ruku k dílu. Ale když vzrostla zodpovědnost, tak už to takhle lepit nešlo. A díky podpoře Královéhradeckého kraje v roce 2023, jsme mohli postavit malý tým pro orchestr, abychom mohli fungovat i nadále. Takže orchestr musí zůstat nadšenecký a dobrovolnický, ale ta organizace už je tak náročná, že si to žádá zaměstnance. A pořád si říkáme ty jo, my můžeme v orchestru pracovat za bílého dne! Sice to neděláme pro peníze, ale už bylo načase to začít dělat jako ostatní lidi, když jsou v práci. Když jsme ještě neměli tenhle tým, tak já jsem to dělala tak, že přes den jsem komunikovala s těmi, co byli normálně v práci, ať už z divadel nebo z řad partnerů a od páté večer se připojoval orchestr a lidi od nás, co se podíleli na organizaci. A s nimi jsem něco řešila třeba do půlnoci. Takhle to bylo několik let a už se to opravdu nezvládalo. Tudíž teď si to konečně sedá.

Nehlásí se vám jako zájemci do orchestru třeba i profesionálové, kteří by chtěli zase zažít to, o čem jste mluvila? Tu čistou radost, protože je to třeba v těch profi tělesech už nebaví a jdou si třeba k vám zahrát jen tak zadarmo pro zábavu?

Ne, to se moc neděje. Myslím, že spousta profíků fakt fandí tomu orchestru, ale nenapsal nám nikdo z nich, že by si s námi chtěl jen zahrát. Spíš nám jezdí pomáhat vést Master Classes. Občas se stane, že jednou ročně přijedou vést každou nástrojovou skupinu, aby nám zlepšovali náš um a posunovali ten orchestr hudebně. Ale když si s námi někdo z profíků bude chtít zahrát, tak ať prostě napíše. Je pravda, že my to obsazení musíme hlídat, aby se to nepřefouklo a nezjistili jsme, že se už nikam nevejdeme. Což je vlastně i důvod, proč už nehrajeme v divadle v Polici, protože do toho divadla už se prostě nevejdeme.

Z mých zkušeností se mnoho malých orchestrů bojí si ukousnout větší sousto, protože hrají na bázi dobrovolnosti a nemůžou nikoho nutit, aby se dostavil na zkoušku nebo koncert a nejel třeba o víkendu k babičce nebo na fotbal. I já si to pamatuji z kapely, ve které jsem hrál. Bylo běžné, že máte koncert a najednou vám několik klíčových lidí řekne, že nemůže, protože jde třeba pomáhat rodičům na chalupu. Jak se to řeší u vás, když máte domluvený koncert a začnou chodit omluvenky?

Na koncerty se moc nestává, že by se lidi omlouvali. Myslím si, že ty koncerty jsou největším poděkováním těm lidem v orchestru a ve sboru. Ale je pravda, že i systém, jak se omlouvat a jak často zkoušet, se fakt vyvíjel dlouho. Myslím si, že co je dobrý u našeho orchestru, že zkoušíme jednou za čtrnáct dní. Nemají každý víkend, jako většina orchestrů. Což si myslím, že je fakt náročný. Pokud ten člověk má skloubit studium nebo práci, tak to si myslím, že je první věc, která umožňuje to, že ty lidi si na to najdou čas. A co se týče těch omluv, tak máme docela benevolentní systém. Třeba když někdo má státnice, tak si může vzít třeba pauzu, když to řekne dopředu. Občas se lidi omlouvají, ale musím říct, že se daří, aby ty zkoušky byly naplněný a u koncertů s omluvami není problém vůbec. Ale stane se to samozřejmě. Občas to taky skřípe. Třeba předimenzujeme zkoušení. Zkrátka pořád ladíme ten balanc. Ale musím zaťukat. Klape to. Možná je to i díky těm projektům, nebo díky tomu, co hrajeme, že to ty lidi prostě baví a že mají možnost se k tomu vyjádřit. Před pár měsíci jsme měli velký koncert v aréně v Pardubicích a měli jsme chvilku, že jsme si potřebovali pár věcí s orchestrem říct. Všichni mají tu možnost ozvat se, když jim něco nesedí. Chceme slyšet tu zpětnou vazbu od orchestru, i když někdy není třeba příjemná.

Co vy zatím považujete za vrchol té vaší činnosti?

Já to neumím říct. Já jsem za těch čtrnáct let zažila takových momentů, co spousta lidí nezažije za celý život. Za co jsem vděčná, že tolik lidí dokazuje, že chtějí něco dělat ve volném čase. Pro mě je nejvyšší vrchol to dobrovolnictví, protože si myslím, že to není vůbec samozřejmost a že to není tady v Čechách tak prohloubený. Nemáme v tom takové kořeny jako třeba v Anglii nebo v Americe, že dobrovolnictví je součástí života. Tak to je pro mě osobní vrchol, že to lze a že to lze dlouhodobě. Ale mám takové momenty. Třeba ples v roce 2018, kdy se nám podařilo to, že 800 lidí na tom plese zazpívalo nic netušícímu orchestru děkovnou píseň. A to byl moment hodně silný, ale to musí člověk zažít. A samozřejmě pro mě bylo velké to finále Smetanovy Litomyšle, že se podařilo zahrát si se zpěvačkou ZAZ. Že se nám podařilo ji dostat na podium jako tajného hosta. O tom nikdo nevěděl. Jenom vlastně vedení festivalu, a to bylo vše. To je nádherný moment taky. Každá věc má nějak své místo a jsem ráda, že to funguje. A doufám, že to bude fungovat i pro další generace.

Dokumentární film, který o vás vzniká, má podtitul Orchestřík, který si plní sny. Co si budete plnit dál?

Ano, pořád máme sny. Furt pro mě je důležitý, aby se to celý zajelo, což bude chvíli trvat, ale chtěli bychom vyprodat Royal Albert Hall v Londýně, zahrát si s Coldplay a u nás v Polici opravit špejchar, abychom měli dobré zázemí a taky, abychom rozvíjeli město. Takže to jsou naše tři mety a práce na dalších deset let. Sny musí bejt furt. Musíme mít něco, co námi pořád hýbe.