Článek
Mládí
Miroslav Vild se narodil 4. září 1915 v Lounech. Jeho rodiči byli Antonín Vild, který pracoval jako zámečník v dílnách u státních drah a maminka Blažena, rozená Fousková. Kromě Miroslava měli Vildovi ještě starší dceru Věru.
Miroslav studoval na lounské reálce. Po složení maturitní zkoušky začal studovat zeměměřičství na ČVUT. Už od mládí se toužil stát letcem, zřejmě proto na ČVUT absolvoval pouze osm semestrů a pak studium opustil. 1. října 1937 nastoupil vojenskou prezenční službu u letectva. Během ní si podal přihlášku a také byl přijat na školu pro důstojníky letectva v Prostějově. Výcvik na této škole dokončil 15. května 1938 a získal kvalifikaci leteckého pozorovatele.
Útěk z protektorátu
Okupace Československa ho zastihla v hodnosti četaře-aspiranta u 1. leteckého pluku v Praze-Kbelích. Nehodlal se však smířit s demobilizací a s přáteli se rozhodl, že utečou za hranice. Vrátil se do rodných Loun k rodičům a čekal na smluvené znamení, které znělo: „Vezmi aparát a přijeď, mám o něj zájem“ Netrvalo to dlouho a telegram přišel. Značil, že už je vše pro společný útěk připravené.
Odchod z rodného kraje popisuje ve svých pamětech. Je to opravdu dojemné čtení a proto následující řádky cituji:
„Nebyl jsem zaměstnán a neměl jsem peníze. Musel jsem se vydat do Prahy pěšky. Na trať dlouhou šedesát kilometrů jsem vyrazil v pět hodin ráno. Bylo chladné, sychravé dubnové počasí. Opustil jsem domov bez rozloučení s rodiči. Ušetřil jsem mamince slzy. Oběma jsem zamlčel zrádnou pravdu, která by jim při eventuálním výslechu Němci mohla způsobit nepříjemnosti. Zkušený vyšetřovatel snadno pozná, kdo ví a kdo zapírá. A tak jejich jasné a pravdivé „nevím“ nevzbudí podezření. Po slabé hodince rychlého pochodu jsem se zastavil „na Bítinách“ a ohlédl se zpět na kraj, který jsem měl tolik rád. Leželo přede mnou celé panorama Českého středohoří. Naposledy jsem přehlédl všechny kopce od Rané přes Oblík za Milešovku a zase do jejich předpolí k vršovické třešňovce a Pšaňáku, k mému rodnému kraji. Ucítil jsem slzy v očích. Snažily se zradit moje rozhodnutí, nutily mne, abych se vrátil. Otřel jsem si oči, rázně se otočil a pokračoval ve své pouti ku Praze.“
Pohled na České středohoří, který se naskytl Miroslavovi při odchodu z jeho rodných Loun
Přátelé v Praze domluvili převaděče, který Miroslavovi a jeho přátelům pomohl překročit hranice přes Moravskou Ostravu v zaplombovaných vagonech až do Polska. Zde byli krátce zadrženi při nelegálním přechodu hranic, podobně jako ostatní Čechoslováci, kteří volili stejnou cestu. Následně se dostali do Krakova, kde se přihlásili do zahraniční vojenské skupiny. Dále jejich cesta pokračovala plavbou do Francie, kde vstoupili do francouzské legie s nutností podepsání pětiletého závazku.
Porážka Francie a evakuace do Anglie
Čtyři měsíce strávil Miroslav ve výcvikovém středisku cizinecké legie v severní Africe. Po absolvování výcviku se přesunul zpět do Francie, kde se zacvičoval na francouzské letecké technice. Nejprve na zastaralém bombardéru Bloch 200 a následně na dvoumotorovém bombardéru Lioré-et-Olivier Leo 45 a Amiot 143. Nestačil se zapojit do bojů na frontě, protože v té době Francie kapitulovala. Miroslav Vild spolu s dalšími letci 19. června 1940 odplul do Anglie, kde byl přiřazen k 311. československé bombardovací peruti v RAF.
Bombardér Lioré-et-Olivier Leo 45
Havárie
25. května 1941, kdy měl proběhnout jeho první bojový let vysadili letounu krátce po startu oba motory a letadlo havarovalo. Kromě radiotelegrafisty Miroslava Vilda byli na palubě ještě piloti Stanislav Zeinert a Miroslav Švic, navigátor Josef Čermák, přední střelec František Dušek a zadní střelec Milan Štoček. Kromě základní posádky letounu byl na palubě přítomný i zpravodajský důstojník Fleming van der Bijl a staniční mechanik desátník Litterland. Jeho tělo objevili v troskách letadla a bylo zjištěno, že letěl jako černý pasažér.
Spolu s ním zahynuli hned na místě i oba střelci Dušek a Štoček. Ostatní byli s těžkými zraněními převezeni do nemocnice. Později bohužel v nemocnici zemřeli i oba piloti Zeinert se Švicem.
Z této tragické nehody tak vyvázl jen Josef Čermák a Miroslav Vild, ale jejich léčení trvalo přes půl roku. S humorem vzpomínal Miroslav na svůj návrat k peruti: „Jednou při obědě mě zastavil velitel perutě Škpt. Ocelka a řekl, že bych si měl pomalu zase začínat zvykat na létání: „Ty nám tu chodíš jako chovnej kohout a posádky nám kapou. Nakonec tady zůstaneme jenom my dva. Tak se rozhoupej!“
Škpt. Ocelka ho tedy druhý den vzal do vzduchu, aby opět překonal strach. 9. prosince 1941 byl zdravotně uznán a zařazen zpět k 311. čs. bombardovací peruti.
Bojové operace
V britském letectvu létali příslušníci třistajedenáctky se stroji Wellington, se kterými bombardovali určená místa a objevené ponorky. Při letu 22. dubna 1942 bombardovali přístav Le Havre a při následujících dvou letech přístavní zařízení Dankerque. Na nějaký čas se přesunuli na letiště Aldergrove v Irsku. Zde se čs. letci, mezi kterými byl i Josef (Pépi) Horák a Josef Stříbrný dozvěděli z rozhlasu o vypálení Lidic. Miroslav Vild pak ve svých pamětech vzpomínal, jak oba muži tuto hroznou zprávu nesli.
„Pépi neuvěřitelnou zvěst nesl poměrně hrdě, ale nebylo s ním řeči. Nemělo smyslu ho nějak konejšit, hrozná skutečnost, že u zdi vypáleného stavení leží jeho otec a všichni jeho strýcové, postřílení jako zvěř ho drtila…. Citlivějšímu Josefu Stříbrnému zaslzely oči. Byl to pro něj nervový otřes. Nevěděli jsme si rady co dělat, nebyli jsme na něco tak úděsného připraveni. Ani když jsme ztratili v jednom dnu tři osádky, nebylo mezi námi tak smutno, jako v tomto okamžiku.“
Tři bombardéry Wellington 311. čs. bombardovací perutě
Po převelení na základnu Talbenny sloužil Miroslav Vild u pobřežního velitelství a prováděl se svou posádkou hlídkové lety nad Biskajským zálivem, Severním ledovým mořem a Atlantikem. Během těchto letů vyhledávali německé ponorky. Svůj poslední operační let absolvoval 1. listopadu 1944. V dubnu následujícího roku byl převelen k dopravní peruti na Středním a Dálném východě. Konec války ho zastihl v Egyptě.
Návrat domů
Po návratu do vlasti se setkal se svými rodiči, kteří byly za okupace internováni v táboře ve Svatobořicích. Miroslav nastoupil jako radionavigátor u letecké dopravní skupiny v Praze-Ruzyni, kde 31. ledna 1946 demobilizoval v hodnosti štábního kapitána. Hned poté nastoupil jako telegrafista u obnovených Československých aerolinií, odkud byl v roce 1950 z politických důvodů propuštěn.
Byl nucen pracovat v podřadných profesích, kterých vystřídal několik. Pracoval například jako pomocný dělník v cukrovaru, opravář traktorů nebo asfaltér. Během 60. let byl částečně rehabilitován a získal práci jako inspektor leteckých spojů.
V roce 1958 odešel do invalidního důchodu ale přivydělával si například jako šatnář, plavčík, nebo příležitostný údržbář.
Byl blízkým přítelem Františka Fajtla, který byl rodákem ze stejného kraje. František Fajtl sepisoval své paměti a to radil i Miroslavovi. Ten své vzpomínky sepsal, ale pouze jako útržky a zápisky.
Miroslav Vild zemřel 1. dubna 1972 v Praze. Po jeho smrti poskytla jeho manželka rukopisné vzpomínky Františku Fajtlovi, na jejich základě sepsal knihu vzpomínek Miroslava Vilda s názvem Osud byl mým přítelem.
Mimořádné zásluhy a získaná ocenění
Miroslav Vild byl rekordmanem mezi československými letci. Ze všech čs. příslušníků RAF nalétal nejvíce operačních letů, celkem 106. Což podle jeho letových zápisů odpovídá celkové době 1 119 hodin a 54 minut.
Byl také jediným radistou, který byl vyznamenán britským leteckým Záslužným křížem DFC, který mu 26. ledna 1945 udělil král Jiří VI. Mimo něj získal ještě například čtyři Československé válečné kříže, dvě Československé medaile Za chrabrost před nepřítelem, nebo Československou medaili Za zásluhy I. stupně, atd.
Pamětní deska na rodném domě v Lounech
Kromě ocenění byl v roce 1991 povýšen na plukovníka in memoriam a 17. června 1994 byl jmenován čestným občanem města Loun. V Lounech najdeme také pamětní desku na jeho rodném době v Jablonského ulici č. p. 548 a nebo štítek s jeho jménem na lavičce v místním parku, který byl v nedávné době přejmenován na Park letců RAF. Miroslav Vild totiž nebyl zdaleka jediným rodákem z Loun, který v RAF působil, ale o tom v příštím článku.
Zdroje:
Kniha: Osud byl mým přítelem, Miroslav Vild (podle rukopisné pozůstalosti zpracoval František Fajtl), Naše vojsko, 1988
Publikace: Z Loun na křídla RAF, Jaroslav Tošner, nakl. Svobodný hlas, spol. s.r.o., 2015
