Článek
Mládí
František Fajtl se narodil 20. srpna 1912 v Doníně na Lounsku jako nejmladší potomek rodičů Františka Fajtla staršího a Marie Fajtlové (rozené Proškové). Ti měli kromě Františka ještě dvě dcery, Antonii a Annu. Františkův otec byl vyučený zedník a během první světové války sloužil na balkánské frontě. Jeho matka byla v domácnosti. Oba rodiče své děti vychovávali k poslušnosti a vlastenectví. František byl také od svých šesti let členem Sokola.
Jeho láska k letectví začala už když byl malý chlapec a sledoval vyhlídkové lety nedaleko své rodné obce. Jeho tatínek mu ale vyhlídkový let odmítl zaplatit, protože byl velmi drahý.
František Fajtl navštěvoval obecnou školu ve Vrbně nad Lesy. Poté následovalo studium střední školy v Teplicích, kde studoval obchodní akademii, kterou v roce 1932 úspěšně dokončil.
Po dokončení studií nastoupil vojenskou prezenční službu. Jeho láska k letectví, pro kterou zahořel jako malý chlapec v něm však přetrvávala a toužil se stát vojenským pilotem. Proto v roce 1933 podal přihlášku na vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. Poprvé v životě vzlétl 29. srpna 1934 ve cvičném dvouplošníku Š-218-31. Akademii úspěšně absolvoval v roce 1935 v hodnosti poručík letectva. Byl přidělen k 2. leteckému pluku v Olomouci, kde se v dubnu 1938 stal zástupcem velitele 5. pozorovací letky. Zde létal při ostrých střelbách i různých událostech, např. defilé nad pohřbem T. G. Masaryka. V srpnu 1938 byl převelen k 63. výzvědné letce v Přerově.
Hořká pachuť 15. března 1939 a odchod za hranice
15. března 1939 vzbudilo Františka Fajtla hlášení v rádiu, které oznamovalo: „…Všem velitelstvím. Z příkazu ministra národní obrany dejte ihned na vědomí všem podřízeným velitelstvím tento rozkaz prezidenta republiky: německá vojska a to jak pěchota, tak i letectvo zahájí obsazení republiky dnem 15. 3. o šesté hodině. Tomuto postupu nesmí být nikde kladen odpor, protože sebemenší incident bude mít nedozírné následky a bude proti nám zakročeno se vší brutalitou. Všichni velitelé očekávají příchod německého vojska u svých jednotek a podrobí se všem pokynům, které jim budou dány. Jednotky budou ozbrojeny. Vojenské a civilní letectvo musí zůstat na svých místech a proti letadlová obrana nebude aktivována. Žádné letadlo, ani vojenské, ani civilní nesmí opustit letiště….“ (citace z knihy Dva údery pod pás)
Toto hlášení znamenalo pro všechny vojáky, kteří byli ochotni položit svůj život a bojovat za vlast ohromné zklamání. Mohli odporovat srdcem, ale ne činem. Jako vojáci museli uposlechnout rozkazy nadřízených. Ačkoliv se některým z nich v hlavě rodily myšlenky na odlet, ten březnový den byly na nebi mraky a sněhová vánice a to od neuposlechnutí rozkazu odradilo i toho nejstatečnějšího z nich.
Předáním letiště byl velitelem letky majorem Skobou určen právě František. Prvním důvodem byla Skobova zdravotní indispozici (trpěl ischiasem) a druhým důvodem byla Františkova dobrá němčina.
Personál letiště čítal asi 130 členů, včetně mechaniků, pomocného personálu a dalších. Pět z nich ale mělo při opouštění letiště již myšlenky na to, jak proti nepříteli bojovat. Byli to piloti poručík František Fajtl, rotmistr Jaroslav Bala, četař Jaroslav Škála a pozorovatelé poručík Bohuslav Horák a četař aspirant Jaromír Brož. (Konce války se dožil jen František Fajtl a Jaroslav Bala).
Všichni se rozjeli na krátkou dovolenou do svých domovů. František svým rodičům oznámil, že si jede hledat práci do Prahy, ale ve skutečnosti odjel na Moravu. Hranice přešli 11. června 1939.
Polsko
Po přechodu hranic byl zadržen polskými strážnými a několik dní internován v Českém Těšíně.
23. června ho propustili a umožnili mu odjezd do Krakova. Přes kamaráda ze studií poručíka Antonína Zimra poslal lístek se vzkazem svým rodičům o tom, že je v Polsku.
Francie
26. července 1939 František s ostatními odjel do Francie. Zde podepsali závazek o vstupu do cizinecké legie na dobu pěti let s tím, že pokud dojde k vypuknutí války, bude jejich závazek zrušen. To se také stalo, když vypukla druhá světová válka, absolvoval výcvik v Chartres, následně pak bojoval v Lyonu a v Paříži. Zde se František často stýkal s rodinu Viktora Formánka, který byl také rodákem z Donína a jehož rodina později ve Františkově životě sehrála důležitou roli. Ve Francii si naši vojáci sehnali česko-francouzskou učebnici a vrhli se na učení nového jazyka. Hlavně se zaměřili na gramatiku a slovíčka. Psali si je na papírky, aby je mohli nosit všude s sebou. Druhý týden uměli dávat dohromady jednoduché věty a třetí týden už četli noviny. Po porážce Francie byli evakuování do Velké Británie.
Velká Británie
Do Velké Británie František dorazil 1. července 1940. Podle smlouvy mezi vládami Československa a Velké Británie vstoupili českoslovenští letci do Královského britského letectva (Royal Air Force – RAF). Britové projevili velké nadšení, pilotů měli nedostatek a právě začínala bitva o Británii. František Fajtl se přeškolil na britské Hurricany a Spitfiry a jako první Čechoslovák stal velitelem britské stíhací 122. perutě. Velel také československé 313. stíhací peruti.
František Fajtl měl takový svůj „rituál“. Při předletové přípravě vždy usedal na stejnou židli, kterou považoval za svůj talisman. Vždy se také v pořádku po akci vrátil zpět. 5. května 1942 byla ale jeho židle obsazená, sedl si proto na jinou. Ten den byl František Fajtl sestřelen nad Francií.
Příběh o jeho strastiplné cestě zpět do Anglie, zpracoval, v dnes již velmi známou knihu Sestřelen. Připomenout si ho můžete v minulém článku.
Východní fronta
Na přelomu let 1943-1944 byl František Fajtl vybrán jako velitel stíhačů a v rámci spojenecké pomoci poslán do SSSR. Z Ruska byl také poslán se svými stíhači na Slovensko, na podporu Slovenského národního povstání.
Radost z konce války a svoboda, která neměla trvat dlouho
Po návratu do Československa František zůstal v armádě a stal se zástupcem velitele 1. letecké divize. Při návratu do rodného Donína ho místní vítali jako hrdinu. Byl mezi nimi i Františkův učitel ze školy Chládek. Ten mu představil svou dceru Hanu, kterou o několik měsíců později František pojal za manželku. V roce 1948 se jim narodila dcera Jana. To už ale, jak později řekl sám František Fajtl, po prvním úderu pod pás, kdy museli odevzdat svou vlast bez boje, je čekal druhý, strašnější a podivnější úder pod pás, který jim připravil vlastní lid.
Fajtl byl členem instruktážní skupiny a přednášel důstojníkům o válce. Na tyto přednášky však chodili i posluchači-špioni. A protože o Fajtlových přednáškách referovali na příslušných místech, bylo mu jednoho dne oznámeno, že je odeslán na dovolenou – na čekanou, což byl v podstatě slušnější výraz pro vyhazov. Začal tedy pracovat jako pomocník archiváře v Národním technickém muzeum. Smyčka se začala pomalu stahovat. Politický tlak z východu se zvětšoval a na příslušníky RAF bylo pohlíženo jako nepřátelé pracujícího lidu, kteří bojovali na nesprávné straně.
Někteří proto volili odchod do exilu. Jednou našel František Fajtl ve schránce ručně psaní lístek: „Pane Fajtl, jdou po Vás, zmizte!“ František však o odchodu neuvažoval. Za prvé kvůli svým rodičům, kteří byli během války vězněni v koncentračním táboře ve Svatobořicích. Jeho nemocná matka ho prosila, aby jí a tatínka už nikdy neopustil. Druhým důvodem byla jeho vlastní rodina, manželka Hana a nedávno narozená dcera Janička.
Brzy ráno 10. ledna 1950, v ulici Přemyslova 9, v Praze-Vinohrady zazvonili na byt Fajtlových tři muži. František byl doma sám, jeho žena byla v tu dobu s dcerkou na návštěvě u svých rodičů v Lounech. Františka odvedli a uvěznili bez soudu na 6 měsíců do tábora nucených prací na Mírově.
Paradoxem bylo, že na Mírově byli vězněni i Němci SS, kteří pracovali například v kuchyni a se kterými bylo zacházeno lepé než s hrdiny, kteří bojovali za osvobození své vlasti.
Jeho žena ani po návratu do Prahy netušila co se stalo a kde František je. Obdržela pouze dopis z Ministerstva národní obrany, kde ji sdělili, že obývá nyní sama třípokojový byt a musí ho opustit. Musela se tedy i s dcerou odstěhovat k rodičům do Loun. Po Františkovi pátrala dál a ptala se i manželek jeho kamarádů, které sdílely stejný osud. Nejvíce ji pomohla Věra Weberová. Obě si připravily balíčky pro své muže o obcházely věznice. Věděly, že pokud jejich balíček v dané věznici přijmou, budou vědět, kde jejich muži jsou.
16. ledna směl František s kamarádi-letci z RAF, kteří byli též drženi na Mírově napsat první dopis domů. Vše samozřejmě podléhalo přísné cenzuře.
Dopis Františka Fajtla:
„Milá Haničko a Janičko, jsem v táboře nucených prací v Mírově na Moravě … jsem zdráv a moc na vás vzpomínám. Psát Ti budu jednou za měsíc dopis. Jednou za měsíc Ti pošlu balíček se špinavým prádlem a v balíku jeden dopis. Ty mně můžeš poslat jeden dopis téhož rozměru jako je tento. Psát můžeš po obou stranách… Piš čitelně, jinak dopis nedostanu. Nepiš nic po okrajích, ani namačkaně, zhuštěně. Můžeš psát i na stroji … Do balíku nedávej žádnou knihu, brožuru, noviny, nebo jiné tiskoviny. Budeš-li něco balit, nejlépe od celofánu nebo čistého nepotištěného papíru. Nesmíš poslat balené cukroví ani čokoládu – tak například zabalené hašlerky se musí rozbalit a poslat holá cukrátka … Důležité: Dopis v balíku musí být na vrchu obsahu … Neměj o mě obavy, za šest měsíců se uvidíme … Sem nejezdi, návštěvy prozatím nejsou povoleny. Řiď se přesně podle pokynů, které Ti zde píšu, neboť jinak bych balík nedostal. Buď dobré mysli … V dopise nepiš nic ve zkratkách …“
Po pěti měsících měl dovolenou první návštěvu. A s manželkou se těšili, že za měsíc se uvidí již na svobodě. Když přišel ten čas, byl se zeptat v kanceláři kdy ho propustí, že trest vypršel. Vyhodili ho s tím, že je netrpělivý a bez jakéhokoliv vysvětlení přidali další rok.
„Potvrdili tak to, co už jsem o totalitním režimu dávno věděl: Co slovo, to lež, co slib, to podraz, co čin, to násilí.“ Uvedl později v knize Dva údery pod pás.
Celkem si František Fajtl na Mírově odseděl 17 měsíců. Po propuštění dostal od Zemského úřadu v Praze potvrzení, že dostane práci, ale nesmí být zaměstnán na letišti, na dráze a v určených továrnách.
Práci sháněl dlouho a nakonec zakotvil u stavební firmy Betona v Lounech, kde mu slíbili, že bude kreslit a dělat statistické tabulky, časem si udělá nástavbu a potom stavitelské zkoušky. Ale ani to nebyl šťastný konec příběhu. Zanedlouho přišel do podniku jistý soudruh z Prahy a divil se, že František Fajtl dělá v kanceláři. Musel tak kancelář opustit a jít na stavbu tahat hřebíky z latí a uklízet po zednících. Postupně pracoval jako skladník, nebo účetní.
V roce 1964 se František Fajtl dočkal částečné rehabilitace. Byl předvolán na posádkové velitelství, kde se mu omluvili za neoprávněnou degradaci a tázali se, co by si přál. František požádal pouze o vrácení hodnosti podplukovníka. Byl tedy částečně rehabilitován a povýšen na plukovníka.
V létě 1965 se v Lounech objevil jeho přítel Lájoš Ivanič, který sloužil jako technik u 312. čs. stíhací perutě a zařídil Františkovi práci ve Státní letecké inspekci v Praze. V rámci této profese se účastnil vyšetřování nehod jak malých letadel, tak i vyšetřování dvou velkých leteckých katastrof.
František Fajtl napsal celkem 18 knih, které jsou inspirovány jeho vlastním životem. Sepsal ale také paměti několika svých přátel z řad RAF. Jeho nejznámější knihou je kniha Sestřelen, kde popisuje svůj osudný let, při kterém byl sestřelen nad Francií. Jeho knihy byly inspirací pro film Tmavomodrý svět.
Po sametové revoluci byli František a ostatní plně rehabilitováni. Byli jim vráceny hodnosti a udělena povýšení. František Fajtl byl jedním z prvních západních letců, který byl v rámci rehabilitace v roce 1990 povýšen na generálmajora ve výslužbě. V roce 2002 byl povýšen na generálporučíka ve výslužbě. Obdržel několik významných ocenění u nás i v zahraničí – Československý válečný kříž, Záslužný letecký kříž, Řád slovenského národního povstání a nejvyšší státní vyznamenání Řád bílého lva. Zemřel 4. října 2006 v Praze.
Pamětní deska na rodném domě Františka Fajtla v Doníně u Loun
Františku Fajtlovi se dostalo i dalších uznání. Kromě toho, že mu bylo 29. března 1990 uděleno čestné občanství města Loun, byl prohlášen i čestným občanem Prahy 6, kde byl na jeho počest vytvořen památník, který vypadá jako stín Spitfiru. Na jeho rodný dům v Doníně byla umístěna pamětní deska. Jeho jméno nesou ulice i školy, například obchodní akademie v Lounech, nebo základní a mateřská škola v Praze. Hudební skupina Taxmeni na jeho počest složila píseň s názvem Sestřelen.
V Lounech byl v roce 2022 přejmenován místní park, který přiléhá ke čtvrti, ve které se narodili další příslušníci RAF (jako Bohuslav Kimlička, Miroslav Vild, Jaroslav Skutil a další) na Park letců RAF.
O rok později byly na lavičky v tomto parku umístěny pamětní plakety, které letce připomínají. Ačkoliv František Fajtl nebyl rodákem přímo z Loun, jedna lavička patří i jemu. Louňáci na něj nezapomínají a jsou na něj patřičně hrdí.
Pamětní plaketa na lavičce v Parku letců RAF v Lounech
Perlička na závěr
Ať se podíváte na jakoukoliv fotku Františka Fajtla, vždycky na Vás hledí úsměvavý sympaťák, ale ještě typičtější než jeho úsměv byly jeho vousy. Těžko si Františka Fajtla dnes představíte bez jeho typického plnovousu. Rozhodl si vousy nechat narůst v roce 1943 v důsledku zdravotních (kožních) problémů. Ovšem u letců to byl problém a nošení vousů musel schválit sám král Jiří. Jak je z fotky patrné, žádosti král vyhověl kladně.
Věčně úsměvavý František Fajtl s typickým plnovousem
Zdroje:
Kniha Dva údery pod pás, František Fajtl, nakladatelství DITA, 1993
Kniha Generál Fajtl, Václav Šorel, nakladatelství XYZ, 2025
https://knihobot.cz/a/7026/zivotopis
