Článek
Dětství a rodina
Jaroslav Purkyt se narodil 9. dubna 1893 v Praze jako druhé dítě Eduarda Purkyta a Anny Levorové. Pokud Vás překvapuje odlišnépříjmením jeho matky, je to proto, že se jednalo o její rodné příjemní. Anna Levorová totiž u Eduarda Purkyta pracovala jako hospodyně a jejich první tři děti, Anna (nar. 1891), Jaroslav a Marie Antonie (nar. 1895), se narodily ještě před svatbou. Ta se konala až 19. května 1898 ve Vršovickém kostele sv. Mikuláše. V témže roce se rodina přestěhovala z Prahy do Poříčí nad Sázavou a otec začal pracovat jako strojvedoucí na železniční stanici v Čerčanech. Během pobytu v Poříčí do rodiny přibyl syn Jindřich (nar. 1898) a Eduard Jan (nar. 1900). Následně se rodina ještě jednou přestěhovala zpět do Prahy, ale tentokrát do Nuslí, kde se narodila ještě Hedvika Barbora (nar. 1902), Helena (nar. 1904) a nejmladší František Václav (nar. 1909)
Jaroslav od dětství miloval sport, což ho provázelo celý život. Od mládí hrál kopanou a dělal atletiku a tak není žádným překvapením, že byl i členem Sokola. Vystudoval měšťanskou školu, po jejím dokončení pokračoval studiem na obchodní akademii. Tu 30. června 1910 úspěšně dokončil a nastoupil k firmě Adolf Seifarth, kde po dobu tří let získával praktické zkušenosti.
Velká válka
Od roku 1914 pak začal pracovat ve vyhlášeném obchodním domě „U Města Paříže“ v Celetné ulici. Zde ho zastihlo vypuknutí první světové války. 23. června 1914 byl odveden a přidělen k 28. střeleckému pluku, známému jako „Pražské děti“ (95% příslušníků tohoto pluku totiž byli Češi z Prahy a okolí). 25. srpna byl odeslán na srbskou frontu, kam dorazil v říjnu, ale už o měsíc později byl zraněn na levé noze. Jeho zranění si vyžádalo několik měsíců léčení v polní nemocnici. Plně uzdraven byl 10. ledna 1915, kdy byl ihned odveden na východní frontu proti Rusům. U Zborova dva prapory pluku narazily na prapor ruský a bez bojů vztyčily bílou vlajku. Vyšetřování této skutečnosti sice neprokázalo jasný úmysl, ale i tak byl 28. pěší pluk rozpuštěn a plukovní prapor odeslán do vídeňského Arsenálu. Na hřebenech Karpat byl Jaroslav Purkyt v únoru 1915 zajat. Nejprve byl umístěn v zajateckých táborech na Ukrajině a později dále na východ v Taškentu.
V květnu 1917 žádal o vstup do Československých legií. Přijat byl až o tři měsíce později a v září byl zařazen k 4. rotě 8. střeleckého pluku. Během svého působení v legiích se dočkal několika povýšení a byl odeslán do poddůstojnické školy, kterou dokončil 21. května 1918. Dále si pak do svého kariérního životopisu mohl připsat několik dalších kurzů (př. granátnický ve Vladivostoku) a absolvování důstojnické školy v Kyštyni. Poté byl v rychlém sledu povýšen do hodnosti praporčíka a následně podporučíka. Tato veškerá povýšení si ale nevysloužil jen neustálým prohlubováním znalostí a studiem, ale především i díky svému bojovému nasazení na frontě.
Tragický návrat domů
Z bojů se vrátil v roce 1920, konkrétně 7. června odplul z Vladivostoku na anglické lodi „Tencer“ do Československa. Ještě předtím, než se vrátil do vlasti, byl povýšen do hodnosti poručíka. Za boje obdržel Válečný kříž, Revoluční medaili a medaili Vítězství. Do Československa se dostal až 31. července 1920 a jeho návrat očekávala celá rodina. Bohužel v té době ještě nikdo netušil, k jak velké tragické události se schyluje. Jaroslava přijel do Písku, kde byl u 11. pěšího pluku, navštívit otec. Ten Jaroslava přesvědčil, aby domů odeslal batoh z věcmi, které si dovezl z Ruska.
V neděli 1. srpna začal Eduard spolu s manželkou a ostatními dětmi prohlížet obsah batohu. Netušili však, že Jaroslav si v batohu dovezl i ruský ruční granát. Zřejmě neopatrnou manipulací, či nešťastnou náhodou došlo k odjištění granátu a následné explozi. Otec byl bohužel smrtelně zraněn a zemřel okamžitě, matka zemřela druhý den nad ránem, během náročné operace. Zranění utrpěli i sourozenci Marie, Hedvika a František. František byl na tom nejhůře a lékaři mu nedávali moc šancí na přežití, ale přesto se jeho mladé tělo dokázalo se zraněním vypořádat a přežil, avšak následky této události si nesl po zbytek života. V bytě byl navíc během exploze přítomný i příbuzný rodiny, František Baudyš, který přišel o oko.
Tato událost byla velkým neštěstím, o kterém se psalo např. v Lidových novinách, nebo Národních listech. Jaroslav byl navíc obviněn z obecního ohrožení. Od trestního stíhání bylo sice na základě amnestie prezidenta Masaryka upuštěno, avšak Jaroslav se s touto tragédií vyrovnával do konce svého života.
Od této rodinné tragédie, přejděme k trošku veselejší části Jaroslavova života. Tou je jeho seznámení s Vlastou Kalíkovou. Vlasta se narodila 10 srpna 1903 a její rodina byla velice dobře finančně situovaná. Její otec byl účetní a pozdější správce cukrovaru v Bohušovicích nad Ohří. Rodina byla zvyklá na vysoký standard a měla přátelé i mezi slavnými osobnostmi tehdejší doby. Za Jaroslava se provdala 27. dubna 1922.
Narodily se jim dvě děti. Starší syn Jaroslav (nar. 1924) a mladší dcera Dagmar (nar. 1925). Spolu s nimi žili ve společné domácnosti i Jaroslavova sestra Helena a hendikepovaný bratr František. O deset let později ale došlo k rozvodu Jaroslava a Vlasty. Možný důvod můžeme hledat v poznámce v osobním vojenském listě Jaroslava, kdy do kolonky „hmotné poměry“ uvedl: “ Jsem v nepříznivých finančních poměrech. Od roku 1920 byl jsem nucen starati se o čtyři sourozence sirotky. Nemocí a nehospodárností manželky jsem byl nucen dělati dluhy.“ Rozluka však trvala jen rok a pak se k sobě Vlasta s Jaroslavem vrátili a opět sdíleli společnou domácnost.
Vojenská kariéra
Jak již bylo výše zmíněno, po skončení v legiích sloužil v československé armádě, kde byl povýšen na kapitána a v roce 1925 na štábního kapitána. V československé armádě se dále vzdělával (např. ve škole pro důstojníky pěchoty) a absolvuje další kurzy (např. plynový, nebo cvičitelský)
Za vynikající služby získal v roce 1930 Řád sv. Sávy od jugoslávského krále a o tři roky později Řád rumunského krále Carola.
V roce 1935 byl, už v hodnosti majora, převelen z Prahy k 48. pěšímu pluku v Benešově, který nesl označení „Jugoslávie“. O rok později byl pluk na základě organizace v armádě převelen do Jaroměře a Josefova. Spolu s Jaroslavem se musela přestěhovat i jeho rodina. Pravděpodobně z důvodu častých nemocí manželky Vlasty a nevhodným bytovým podmínkám se rodina vrátila zpět do Prahy a Jaroslav zůstal v podnájmu v Novém Městě nad Metují. To se nakonec ukáže jako důležité pro jeho budoucí působení v odboji. Seznámil se tam totiž s mnoha vlastenci, se kterými poté spolupracoval.
Příkladem toho může být situace z 15. srpna 1928. Československá armáda sídlila nedaleko firmy Trading Oil, ve které dva zaměstnanci nedodrželi pracovní postupy při plnění lahví hořlavou tekutinou a způsobili požár. Vojenskou službu v tu dobu měl právě Jaroslav Purkyt, který neváhal, zburcoval ostatní muže a bez svolení nadřízených okamžitě vyrazili na místo požáru. Než na místo dorazili hasičské jednotky, zabránili ještě větší katastrofě, protože požár se z budovy šířil na železniční vagony a nedaleko stojící cisternový vůz s 10 000 l benzínu. Asi 50 vojáků v čele s Purkytem cisternu odtlačilo dál od požáru. Mimo to se také v blízkosti nacházely uskladněné spreje na hubení hmyzu naplněné benzínem a v podzemí nádrže s miliony litry benzínu.
Článek v Národním osvobození, který informoval o požáru
O události informoval celonárodní tisk a o samotného „iniciátora“ se zajímal prezident Masaryk. Jaroslav Purkyt utrpěl popáleniny, se kterými skončil na pár dní v nemocnici. Tam se také dozvěděl o zájmu prezidenta o jeho osobu. Za projevené hrdinství pak obdržel zlaté hodinky a věnování od prezidenta jako projev díku a úcty.
Další událost, při které projevil svou odvahu se odehrála o dva roky později. V jednom z nájemních domů, poblíž kasáren, kde opět sloužil Purkyt, vybuchl plyn. Obrovská detonace vyrazila okna a vyděsila všechny v okolí. Ne však Jaroslava Purkyta, který se opět rozběhl na místo neštěstí, aby mohl okamžitě začít pomáhat.
Sportovní akce
Jaroslav byl stále aktivním členem Sokola, kde byl velmi vážený. Stal se také armádním sportovním instruktorem. V jeho vojenských hodnocení najdeme slova jako: kamarádský, energický, řádný, nebo dobrý organizátor. Sám organizoval, ale také se účastnil mnoha sportovních akcí. Jako představitel armády měl navíc pochopení pro vojíny a uvolňoval je k důležitým sportovním akcím jejich domovských klubu.
Jeho velká chvíle přišla v roce 1932. V červnu se konal 9. Všesokolský slet, který byl výjimečný tím, že oslavoval 100. výročí narození Tyrše a 70. výročí vzniku Sokola. Na sletu se kromě cvičenců měla ukázat i vojenská tělesa, která měla demonstrovat sepětí armády a lidu. Stadion na Strahově se proměnil v antický Olymp s maketou chrámu a oltářem Dia. Jaroslav Purkyt se ujal organizace vojenských těles. Celá událost měla obrovský úspěch, svědčí o tom i skutečnost, že se o vystoupení československé armády dozvěděl samotný Hitler a žádal, aby byla stejná přehlídka nacvičena i s německým vojskem pro olympiádu konanou v Berlíně v roce 1936.
IX. Všesokolský slet
Tato žádost byla velením armády i samotným Purkytem zamítnuta. Přesto přišla na adresu Jaroslava Purkyta kniha Mein Kampf s podpisem a věnováním od Adolfa Hitlera.
Jeho dcera později uvedla, že i kdyby její otec nebyl zapojený do odboje, byl by pravděpodobně z pomsty stejně zatčen. Ve stejném roce jako všesokolský slet navíc Purkyt organizoval atletické závody. Protože věděl o vášni Tomáše Bati ke sportu, požádal ho o věcné ceny pro vítěze. Tomáš Baťa ceny ochotně poskytl a tak první cenou pro vítěze šestiboje byly zlaté hodinky a první cenou pro vítěze závodu „Napříč Prahou“ byly shimmy-boty (boty s ostrou špičkou).
Situace po Mnichovu
V březnu 1938 byly příslušníci 48. pěšího pluku povoláni k přesunutí blíže k hranicím. Měli obsadit linii opevnění a zajišťovat ochranu hranic. Během prvních říjnových dnímuselo být však pohraničí vyklizeno a připraveno k předáním německým jednotkám.
Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava pracoval Purkyt nejprve jako redaktor Národní politiky a později jako ředitel Svazu nakladatelů denních listů a jiných periodických časopisů.
V prvních měsících nejprve odmítal přímé zapojení do odboje. Názor změnil až po velké vlně zatýkání v Obraně národa během prvního stanného práva. V odbojové činnosti mu pomáhala jeho sestra Hedvika spolu se svým manželem Ottokarem Karafiátem. Oba byli Sokolové a jejich vila nedaleko dráhy jim umožňovala pozorovat průjezd vojsk a zbraní pro odboj.
V prosinci roku 1941 byl Purkyt vyhledán Eduardem Petrem, který mu měl zajistit kontakt s Dr. Karlíkem. Toho Purkyt znal už dlouho před válkou, protože Karlíkova manželka byla Purkytovou první velkou láskou. Ale v kontaktu spolu nebyli.
Dr. Karlík zastupoval odbojovou skupinu Národní obranný svaz (NOS). Tato odbojová skupina vytvořila rozsáhlou síť se středisky např. v Hradci Králové, Čáslavi, Kutné Hoře, Plzni a dalších městech. Jejím cílem byl partyzánský odboj proti okupantům. Mezi lety 1941-1942 odbojová skupina NOS pomáhala i parašutistům vyslaným z Británie.
Již začátkem roku 1942 se však kvůli špatné konspiraci dostalo na stopu NOSu gestapo. Do skupiny bylo nasazeno 5 konfidentů. Jedním z nich byl nechvalně známý Jaroslav Nachtmann (bývalý amatérský boxer ve službách gestapa, který se podílel i na zatčení pplk. Josefa Balabána). 9. dubna 1942 byl zatčen Dr. Karlík a hned následující den okolo desáté hodiny ve své kanceláři i Jaroslav Purkyt. Zároveň byla provedena i domovní prohlídka v jeho bytě, během níž byla zabavena většina jeho věcí, mezi nimiž se se nacházely i zlaté hodinky od T. G. Masaryka a podepsaná kniha Mein Kampf.
Od dubna do října byl držen a vyslýchán v Praze na Pankráci, odkud byl 2. prosince 1942 transportován do Malé pevnosti v Terezíně. V prvních lednových dnech roku 1943 byl z Terezína převezen do věznice v Budyšíně a následně do Drážďan. 10. srpna, tedy den před svou popravou ještě odeslal z vězení žádost ke krajskému soudu v Praze o oficiální zrušení rozvodu. Chtěl tak před svou smrtí zřejmě vyřešit všechny záležitosti, které ho trápily. Žádosti bylo vyhověno.
Rodina se všemi možnými cestami snažila dosáhnout milosti. Dokonce přes známé posílali telegram K. H. Frankovi, nebo se sešli s matkou Lídy Baarové. Nepomohlo ani téměř 10 000 K vybraných mezi Sokolskými rodinami pro jeho obhájce.
Mimochodem po vynesení rozsudku, který zněl: Trest smrti, odeslal obhájce Jaroslava Purkyta rodině 5 000 K zpět a 5 000 K si nechal (na výdaje, které prý s obhajobou měl). Navíc Jaroslavova sestra Hedvika musela zaplatit 1 500 K za popravu, protože jeho manželka na to neměla finanční prostředky.
Spolu s Jaroslavem Purkytem bylo odsouzeno k trestu smrti dalších 7 osob za vlastizradu a přípravu povstání. Všichni nesli svůj osud statečně, pouze Eduard Petr se snažil o zvracení rozsudku dopisem adresovaným přímo Adolfu Hitlerovi. Zajímavostí je, že ačkoliv se německý lidový soud podobnými snahami moc nezabýval, přesto bylo žádosti v určitém směru vyhověno pěti z nich byl zmírněn trest na doživotí. Jedinými odsouzenými k trestu smrti tak zůstal Jaroslav Purkyt, František Špohr a o milost žádající Eduard Petr. Poprava byla vykonána v Drážďanech 11. srpna 1943 gilotinou.
Brýle Jaroslava Purkyta, které byly poničeny při výslechu. Rodina je dostala zpět den před jeho popravou.
Těžký život pozůstalých
O jeho smrti informoval exilový vojenský časopis Čechoslovák 24. září. Manželka se po zjištění této zprávy zhroutila a rodina zůstala bez živitele. Rodinu podporovali příbuzní, především Jaroslavova sestra Hedvika, která s manželem nadále pracovala pro odboj. Kromě Jaroslavovy rodiny manželé pomáhali i dalším rodinám, jejichž členové byli zatčeni, nebo zadržováni v koncentračních táborech.
Jeho manželka zemřela 8. května 1965. Celý zbytek života se však snažila o to, aby jí byly navráceny zabavené věci jejího manžela. Neštěstí se ale nevyhnulo ani další generaci. Syn Jaroslav se sice oženil a měl děti ale náhle zemřel 24. července 1970 ve věku 46 let.
Jediným přímým potomkem tak zůstala dcera Dagmara, která se, stejně jako její matka, snažila o navrácení zabavených věcí svého otce a finanční náhradu. Bohužel až do její smrti v roce 2015 nebylo žádosti žádnou z dotazovaných institucí vyhověno. Stále se však snažila udržovat vzpomínku na svého otce.
S její smrtí se ale pomalu vytrácí i odkaz tohoto neuvěřitelně statečného muže. I proto vznikl tento článek, protože na lidi, jako byl Jaroslav Purkyt by se nemělo zapomenout.
Na závěr snad jen dodejme, že dle knihy Richarda Švandy: Major Jaroslav Purkyt je jeho jméno zvěčněno na památnících v Novém Městě nad Metují. O odbojové skupině NOS, ale moc informací není, protože většinu vrchních představitelů této organizace bohužel čekal stejný osud jako Jaroslava a v podstatě tak byla vlnou zatýkání zcela zdecimována.
Zdroje:
Kniha: Major Jaroslav Purkyt, Richard Švanda, 2017, Vydalo Oblastní muzeum Praha-východ p. o.
