Neuvěřitelná cesta Františka Fajtla

„Vojenský mrav ukládá sestřelenému letci povinnost pokusit se všemi prostředky uniknout nepříteli a dostat se zpět ke své, nebo některé spojenecké jednotce, pouze v případě zranění, nebo nemoci může zůstat ukryt delší dobu v cizí zemi.“

RAF a úkoly stíhací squadrony

František Fajtl působil na letecké základě Hornchurch, která byla vzdálená asi hodinu jízdy od Londýna. Zde se také stal v dubnu 1942 prvním Čechoslovákem, který velel britské peruti, konkrétně 122. stíhací. Kromě ní na základně působila ještě 313. československá stíhací peruť.

Ta ale byla později převelena na blízkou základnu Fairlop. František Fajtl, tak zůstal na základně Hornchurch jako jediný Čechoslovák. Se svými kamarády z 313. perutě se ale vídal dál. Buď ve vzduchu při akcích nebo i na zmíněné základně Fairlop, kam ho často zvali. Pozvaný byl František i 10. května 1942, kdy bylo výročí založení 313. čs. peruti. Tam už se ale nedostavil. V tu dobu měl jiné starosti, 5. května byl totiž sestřelen.

Úkolem stíhacích perutí bylo především doprovázet své spolubojovníky v bombardérech a umožnit jim odrážením nepřátelských letounů lehčí průlet a snadnější bombardování cílů. Někdy letěla stíhací peruť i samostatně a útočila na strategické cíle v okupované Francii, jako železniční stanice, továrny, vlaky, letiště …

Ztráta talismanu aneb „ukradená“ židle

5. května 1942 byla z letištního rozhlasu volána 122. a 64. stíhací peruť, která se měla hlásit ve 13h ve zpravodajském sále.

Toto „shromáždění“ bylo nutností před každou akcí. Všichni piloti se sešli v sále, kde jim zpravodajští důstojníci sdělili cíl a taktiku operace. František usedal vždy na židli v levé polovině první řady a měl ji jako svůj „talisman“. Když ještě na letišti operovala 313. peruť, občas mu jí zasedl kapitán Fejfar. František ho buď požádal o její uvolnění a nebo ho z ní prostě vyklopil. Ten den však na židli seděl jakýsi Angličan, který byl nováčkem u 64. peruti. František ho neznal a bylo mu hloupé ho z ní vyhodit, tak si sedl jinam. Během této přípravy se piloti dozvěděli, že cílem je průmyslové město Lille v severní Francii. Lille nebylo oblíbené, protože bylo daleko a Spitfiry neměly možnost přídavných nádrží, takže pokud se pilot nad místem zdržel nebo párkrát zakroužil, vydržely zásoby paliva akorát tak na zpáteční cestu zpět k anglickým břehům.

Ještě před odletem, když si František oblékal výstroj zjistil, že na padáku je napsané jeho jméno a zkratka hodnosti - „Squadron leader“, major - tedy velitel perutě. František se tím nechtěl zdržovat, po návratu zpět chtěl ale nechat nápis odstranit. Důvod byl jednoduchý. V případě sestřelení a zajetí by Němci zjistili, že jde o Čecha a ty jako jediné ze spojenců neuznávali jako vojáky, ale považovali je za zrádce z titulu příslušnosti do Protektorátu Čechy a Morava.

Boj s Messerschmitty

Jak se blížily stíhače k Francii, objevily se první nepřátelské Messerschmity. Františkovi se podařilo jednoho nepřítele sestřelit, ale když se vracel ke své skupině objevily se za ním další dva a začaly ho napadat. Začal nerovný souboj na jehož začátku vyslal ještě František zprávu, že je v boji.

Když se dostal i z jejich spárů objevily se náhle čtyři další nepřátelské stíhače a těm už uniknout nedokázal. Navíc dostal několik zásahů, které způsobily roztržení pravého křídla. Několik zásahů dostal také motor, který začal kouřit a hořet. František proto namířil letadlo kolmo dolů, přímo k zemi. Vyskočení s padákem na zádech by se v takové rychlosti a poloze letounu rovnalo jisté smrti. Proletěl těsně nad stromy a „posadil“ Spitfire na břicho přímo na pole.

První minuty na zemi

Na poli kam „dosedl“ Spitfire pracovalo několik Francouzů, ale žádný se neměl k tomu, aby Františkovi pomohl. Vydal se proto k zhruba 300 metrů vzdálenému domku, kde mu obyvatelé sdělili, že v nedalekém zámku sídlí Němci. František se proto hodlal z místa co nejrychleji vzdálit. Bylo ale jasné, že Němci letadlo zaznamenali a za chvíli budou prohledávat okolí. František tedy odhodil kožené letecké rukavice, aby Němce zmátl a ukryl se do nedaleké strouhy. Za chvíli opravdu začalo prohledávaní okolí, které trvalo až večera. Celou tu dobu musel být František ukrytý ve vodě. Rozdělal dva balíčky, které dostávali piloti před každou akcí a zjistil, že má tabulku čokolády, 2 000 franků, pilníčky, kompasy, sáček na vodu, kapesník s mapou Francie a různé tabletky - na čištění vody, na povzbuzení,..

Večer, když už prohledávaní pomalu ustávalo se Němci přeci jen vrátili a u silnice rozestavili stráže. Nebylo se čemu divit, objevili padák s Františkovým jménem a hodností a tak byli lační po dopadení majora. František čekal až bude noc a proběhl mezi hlídkami. Užil i tabletu pro povzbuzení, která měla účinkovat až 6 hodin.

Ochotní pomocníci i zrádci

Během putování se František potkal s několika Francouzi, kteří mu ochotně poskytli pomoc. Například hned první žena, asi padesátiletá selka, na jejíž stavení František zaklepal. Spolu s ní bydlel ještě synovec a pomocník (jejího muže drželi v zajetí Němci). Nechala Františka, aby si u nich v klidu odpočinul a kromě jídla mu poskytla i civilní oblečení. Na cestu si ještě vyžádal motyčku, aby nebyl při prohlídkách nápadný. Na oplátku jí František věnoval zlaté manžetové knoflíčky, pero a leteckou šálu.

Dalšími velmi milými lidmi byla dvougenerační hornická rodina. O Františka se též vzorně postarali. Dokonce mu k jídlu připravili steak, i když měli sami nedostatek. V rodině byl i malý chlapec, který byl postižený obrnou a ten pak Františka vyvedl z města ven. Putování bylo dlouhé a náročné. Nohy měl rozedřené do krve, samý puchýř a přesto musel občas i utíkat, aby si zachránil vlastní život. Několikrát se jen o vlásek vyhnul Němcům. Jednou čelil německému vojákovi dokonce tváří v tvář. Ale díky dobré němčině (a motyčce) se vymluvil, že je sedlák, který jde dělat na své pole.

Potkal ale i lidi, kteří ho ze strachu o život žádali aby odešel (to by jim nikdo nemohl mít za zlé, musela to být hrozná doba a těžko soudit jak bychom se sami v takové situaci zachovali). Ale narazil i na starší pár a jejich syna, který mu sice nabídl pomoc, ale nakonec se vše ukázalo jako léčka. František se, vzhledem ke stavu svých nohou, rozhodl pro cestování vlakem (chtěl odjet do Paříže k některým ze svých známých a tam si pořádně vyléčit bolavé nohy). Mladík mu nabídl, že se setkají na nádraží, pomůže mu koupit lístek a nasměruje ho na správný vlak. Mladík ale ve smluvenou dobu na nádraží nedorazil. Místo něj však dorazilo tmavé auto s důstojníky a podle jejich žlutých výložek na uniformě bylo jasné, že jde o příslušníky luftwaffe. Bylo tedy jasné, že ho mladík zradil. Místo cesty vlakem následovalo další putování pěšky.

Nakonec se ale díky dalším ochotným Francouzům dostal vozem až do Paříže, kde se setkal s Formánkovými.

Rodina Formánkových

V Paříži dorazil František k obchodu se smíšeným zbožím, který patřil rodině Formánkových. Byla to rodina, kterou František často navštěvoval již před kapitulací Francie. Viktor Formánek byl rodák z Donína u Loun, stejně jako František. Velmi vřele ho přivítali a postarali se o něj. Paní Formánková se o něj starala jako maminka. Strávil u nich 14 dní, během kterých si vyléčil bolavé nohy. Pomohli mu také zařídit falešnou legitimaci. Při loučení mu paní Formánková, která ho oslovovala François kladla na srdce aby byl opatrný a František slíbil, že jakmile se dostane zpět do Anglie dá do rádia zprávu „Frank - François et arrive!“ - František dorazil!

Cesta svobodnou Francií

Na cestu mu domluvili i průvodce, se kterým se vydal vlakem z Paříže. Ráno 30. května ho vyhledal další muž, který ho měl odvézt na statek u hranic. Jednalo se o hranice ve Francii, která byla rozdělena na okupovanou a svobodnou část. Myslel si, že teď už bude jeho cestování daleko snazší, ale nic nemohlo být dál od pravdy.

Nevěřil jak velký rozdíl byl v chování místních lidí. Svobodná část Francie a lidé zde byli lhostejní, dokonce vůči němu projevovali jisté pohrdání.

Další cestu se opět rozhodl absolvovat vlakem. Tam ho nemile překvapila kontrola legitimací. František žádné doklady neměl, protože je na radu průvodce odevzdal s tím, že je ve svobodné Francii nebude potřebovat. Během kontroly ve vlaku se tedy schoval na toaletě a přemýšlel jak ve své cestě pokračovat dál.

Rozhodl se, že přejde Pyreneje. Potřeboval mapu a spolu s ní si opatřil i pouzdro na legitimaci. Už věděl, že při cestování vlakem ho budou pravděpodobně čekat další kontroly. Pokud po něm někdo bude žádat legitimaci, předloží toto pouzdro, do kterého napsal lísteček se stručným vzkazem, že je český pilot sestřelený nad okupovanou Francií, nemá doklady a nikdo o něm neví. V letech 1939-1940 sloužil ve francouzském letectvu a žádá aby nebyl zadržen, že prchá do Španělska. Pak už bylo potřeba jen spoléhat na pochopení a lidskou laskavost dotyčného policisty.

Při čekání na vlak se ještě krátce seznámil s mladou, asi osmnáctiletou, Francouzkou Marlene, která si k němu přisedla na lavičku. Františka totiž přemohla únava a na lavičce trošku podřimoval, během toho mu ale vypadlo z kapsy pouzdro na legitimaci se vzkazem a Marlene se bála, aby se vzkaz nedostal do špatných rukou a Františkovi se něco nestalo. Povídali si, Marlene ho pak doprovodila k vlaku a na památku mu věnovala medailonek jako talisman, na kterém bylo napsáno „Svatá Terezo, oroduj za nás“.

Z vlaku vystoupil na předposlední zastávce, která byla asi 10 km od hranic se Španělskem. Noc strávil v místním hotelu a když se stavil v hostinci, aby se na cestu posilnil, svěřil se manželovi hostinské s celou svou situací. Ten mu poradil, aby se obrátil na uhlíře v horách, který mu pomůže s přechodem přes Pyreneje, ale že ho ve Španělsku stráže pravděpodobně stejně zadrží.

František proto ještě před další cestou napsal dopis americkému velvyslanci, který zněl:

„Jeho Excelenci, velvyslanci Spojených států severoamerických, Vichy. Sloužím jako pilot v britském RAF, uprchl jsem před německých zajetím. Moje hodnost je major. Jmenuji se František Fajtl, číslo 82544. Doufám, že se mi podaří překročit francouzsko-španělské hranice v blízkosti vesnice Espoly. Předpokládám, že budu zadržen španělskou pohraniční stráží. Uvědomte, prosím, o mém přechodu britského generálního konzula v Barceloně a požádejte ho laskavě, aby podnikl brzké kroky pro mé uvolnění.“

František došel do hor k uhlířovi a požádal ho, zda by ho převedl přes hranice. Nabízel mu všechny peníze co měl u sebe, asi 1500 franků. Uhlíř odmítl, že za peníze nikoho nepřevádí, ale ochotně mu ukázal cestu. Uhlíř byl Ital, který sloužil během 1. světové války, tak si spolu chvilku popovídali. Uhlíř Františkovi řekl, že Španělé jsou dobří lidé, a jak ho potkají dají ho hned do hotelu a za tři dny je zpět v Anglii. František si pro sebe pomyslel, že to jim asi zapomněli v Anglii říct a vydal se dál na cestu.

Konečně svoboda

Cesta ke „svobodě“ do Španělska byla příkrá a náročná. Slunce pražilo, bylo po poledni a většinu cesty musel zdolat František po čtyřech a odhánět hady.

Za vrcholem již byly španělské hranice – konečně svoboda, myslel si František. To čím si ale během svého pobytu ve Španělsku měl ještě projít, bylo snad horší než cesta do Paříže s bolavými nohami. Po hodině cesty Španělskem narazil na dva strážné. Nerozuměli moc anglicky tak se domlouvali rukama, nohama. Řekl jim, že je Anglický letec, ale nechtěli mu větřit, protože Angličani jsou prý blonďáci k čemuž měl František dost daleko. Jako Anglický občan měl totiž větší šanci na záchranu. Chtěli po něm peníze nebo cigarety, ale nic neměl, tak všichni tři vyrazili na cestu do nejbližší vesnice. Dokonce si cestou zpívali Škoda lásky a Tipperary.

Když došli do vesnice tak s ním sepsali hlášení, ve kterém bylo uvedeno Frank Fajtl, major, anglický letec a zavřeli ho do „kobky“ V tu dobu si vzpomněl, co mu říkal uhlíř o Španělích a hotelu. Kdyby mohl, napsal by mu dopis ať příště nikomu už neradí….

Poté následoval přesun autobusem do další vesnice, kde proběhl výslech u velitele tajné policie. František řekl, že utekl z německého zajateckého tábora, který se nacházel u Belgických hranic. Po návratu z výslechu již měl v cele španělského spoluvězně. Na rozdíl od něj ale František nedostal žádné jídlo a byl téměř dva dny o hladu. Druhý den následoval další přesun a to do Barcelony, kde byl František na cele s pěti Belgičany. V Barceloně dostal od britského konzula koš s jídlem. Myslel si, že je to kvůli jeho dopisu, který posílal velvyslanci, ale byla to prý běžná praxe. Vězení bylo plné štěnic, které na Františka naštěstí nešli, ale Belgičani byli sežráni do krve.

Zadržovací tábor v Mirandě

S Belgičany pobyl František v cele několik dní a následoval další přesun, tentokrát do sběrného tábora v Mirandě. Tady proběhlo další kolečko sepisování různých protokolů. Měl být i očkován. Belgičané mu radili aby řekl, že již byl očkovaný v Barceloně, protože injekce zde podával místní holič. Výmluva ale nezabrala a tak dostal František injekci proti tyfu po které měl pár dní horečky. V táboře už však byly volnější podmínky, mohli se zde volně pohybovat, měli nárok na balíky a cigarety. Nejočekávanější byla vždy středa. Pravidelně totiž přijížděl vojenský přidělenec a přivážel kromě dopisů a balíků i listiny osvobozených. Kromě Františka bylo v táboře i dalších 24 Čechoslováků. Pro ně byla situace složitější. Němci dokonce tábor v Mirandě osobně navštívili a žádali jejich vydání.

30. června přivezl vojenský přidělenec listinu se jmény 25 britských příslušníků, František mezi nimi sice nebyl ale druhý den měl dorazit ještě telegram, který měl obsahovat zatím nejvíce osob k propuštění. A opravdu, druhým dnem bylo propuštěno přes 40 lidí.

Malými krůčky zpět do Albionu

Mezitím, co František čekal na své propuštění, byl určen do funkce velitele britských vojáků v Mirandě za mistra Parkeho, který službu vykonával před ním a byl z tábora uvolněn. Když se dočkal propuštění i František předal zase funkci dalšímu, ale byl určen i velitelem transportu.

Během cesty zastavili před hotelem, kde se najedli a následovala cesta do Madridu. Tam dorazili asi v 5 hodin ráno. Přišli do zastupitelského úřadu, kde jim poskytli čaj a koupel a následně je ubytovali v hotelu. Nesměli ho však opouštět, protože, pokud by je nějaká španělská hlídka přistihla bez legitimací, okamžitě by putovali zpět do Mirandy a nastalo by další zadržovací kolečko.

Zde se František setkal i s velvyslancem Formánkem, se kterým řešil situaci zadržovaných Čechoslováků v Mirandě. Nebylo to ale tak jednoduché, jak mu velvyslanec vysvětlil, protože Španělé uznali Protektorát Čechy a Morava.

16. srpna nastal den odjezdu do Gibraltaru. Všichni, kteří měli letět zpět do Británie prošli lékařskou prohlídkou. František dostal od krejčího novou uniformu a bylo mu nabídnuto, že se může proletět se Spitfirem, který byl v Gibraltaru určený pro peruť v Africe. František byl nadšený, že se mohl po třech a půl měsíce konečně proletět. Následující den byl naplánovaný let zpátky do Anglie.

Zpáteční let

Pro zpáteční let si František vybral poslední místo vzadu v letadle, protože ho bavilo pozorovat ostatní osoby, které letěly poprvé v životě. Spolu s ním letělo dalších 5 pasažérů, kterým pomáhal do padákových vest, protože v tom měl praxi.

Než letadlo vzlétlo, podíval se na hodinky a přál si, aby se tak stalo ještě před půlnocí. Bylo totiž stále ještě 20. srpna 1942 a František slavil právě v tento den své 30. narozeniny. Přání se mu splnilo a letadlo vzlétlo přesně ve 23:56h. Víno na přípitek sice neměl, ale na klíně měl hrozen vína, ze kterého ujídal cestou sladké bobule a byl nejšťastnější.

František žije!

Místo plánovaného Londýna přistálo letadlo kvůli špatnému počasí v Portreath, kde dříve sloužil ještě s 313. čs. perutí. Letadlo dosedlo v 7 hodin ráno. Ihned volal nadporučíkovi Josefu Hyblerovi, který nejprve do sluchátka mlčel a pak pronesl „Ježíš Maria, ty už jsi zase živej?“ Když se pak setkali osobně uznale Františkovi řekl: „Podařil se ti Frantíku, stejně kousek….“

Poté se vydal František vlakem zpět na základnu čs. stíhačů. Velitel škpt. Karel Mrázek ho velmi upřímně a vřele přivítal a když pak vstoupili do společných prostor, všichni Františka obklopili, přinesli mu pivo a musel začat s vyprávěním.

Čs. letci psali kroniku o svém působení v RAF. Pokud některý z pilotů zemřel, nebo byl „missing“ (neboli nezvěstný), byla do kroniky vložena jeho fotografie a připsáno pár řádek. Ačkoliv už nebyl František příslušníkem 313. peruti, přesto do kroniky kamarádi jeho fotografii vložili.

František se po návratu účastnil zpravodajských výslechů a hlášení u československých i britských velitelů, kterým sděloval důležité poznatky. Účastnil se také intervence ve prospěch zadržovaných Čechů v Mirandě u ministra zahraničí Jana Masaryka.

Po zasloužené dovolené se hlásil na inspektorátu Československého letectva a žádal o zařazení do nové funkce. Měli pro něj připraveno několik pozic, jako velení na letišti, nebo výcvik nováčků ale vše odmítl. Velitel mu řekl ať si tedy vybere sám, co by chtěl dělat. Františkova odpověď byla:

„Pane generále, prosím aby mi byla svěřena nová stíhací peruť, chtěl bych zase doprovázet bombardéry nad pevninu!“

Generál Janouše se na něj dlouze podíval, kývl hlavou, podal mu ruku a řekl: „DĚKUJI TI!“

Článek vznikl na počest Františka Fajtla. O svém putování a snaze, dostat se zpět do Anglie napsal knihu Sestřelen, která se stala základem pro tento článek.

Zdroj:

Kniha: SESTŘELEN, František Fajtl, Naše Vojsko, 1969