Článek
Historie
Kobyliská střelnice byla založena již v roce 1890. Jednalo se o rozsáhlý areál, ve kterém se nacházela i konírna, protože kromě střelby se zde cvičila i jízda na koni. V prostoru se nacházelo několik dalších budov, které sloužily jako zázemí, protože pokud neprobíhal výcvik byl prostor využíván pro společenský život, například pořádání koncertů vojenskou kapelou. Po první světové válce se střelnice zpřístupnila i dalším organizacím a civilním spolkům (např. Sokol).
Během německé okupace od roku 1939 střelnici využíval k výcviku Wehrmacht. To se ovšem změnilo v průběhu druhého stanného práva, kdy bylo místo vybráno pro vykonávání poprav. Druhé stanné právo bylo vyhlášeno okamžitě po atentátu na Reinharda Heydricha a trvalo od 27. května 1942 do 3. července 1942, Popravy zde sice probíhaly i po jeho skončení, ale spíše výjimečně. Poslední poprava byla vykonána dokonce pár dní před osvobození, během pražského květnového povstání v roce 1945.
Popravy
Popravy probíhaly zpravidla mezi 18-20h. Ačkoliv se jednalo o okrajovou část Prahy a samotná střelnice byla ohraničena ostnatým drátem, nesměli obyvatelé okolních rodinných domů od 18 do 6h otevírat okna, nebo vycházet ven. Nákladní vozy, které přivážely odsouzené k popravám zůstávaly nastartované, aby přehlušily samotné výstřely.
V bývalé konírně bylo zřízeno provizorní vězení, kde odsouzení čekali až na ně přijde řada. Popravy prováděly příslušníci německé jednotky Schutzpolizei. Těchto příslušníků bylo vždy přítomno minimálně 30, protože bylo popravováno deset osob najednou a na každou mířili tři popravčí. Důvod byl prostý, tohle opatření nemělo ani tak vést k rychlé smrti odsouzených, ale mělo posloužit jako psychologický efekt pro katy. Příslušníci popravčí čety pak odcházeli s „lehčím svědomím“, že právě jejich střela nebyla ta smrtelná. Většina popravených byla následně převezena do krematoria Strašnice ke zpopelnění.
Během druhého stanného práva zde probíhaly popravy v průběhu 33 dnů, během kterých bylo na základě dochovaných dokumentů popraveno 539 osob. Přičemž poprava s největším počtem obětí proběhla 30. 6. 1942. V tento den zde bylo zastřeleno 71 osob.
Vlastenci tělem i duší i nevinné oběti
Mezi popravenými byli vlastenci, kteří se zapojili do oboje ale i řada významných osob, které můžeme bez jakékoliv nadsázky označit za elitu českého národa. Ať už se jednalo o politiky, umělce, nebo příslušníky armády. Přesně to byl přeci od začátku cíl nacistů, likvidace inteligence českého národa.
V dochovaných seznamech tak můžeme najít předsedu protektorátní vlády Ing. Aloise Eliáše, plk. Josefa Churavého, nebo pplk. Josefa Mašína. Všichni zmínění byly členy odbojové organizace Obrana národa, která vzešla z armádního uskupení. Mimo armádu pak připomeňme političku a feministku Františku Plamínkovou, nebo spisovatele Vladislava Vančuru.
Smrt zde našla i většina „obyčejných“ občanů protektorátu, kteří se však jako správní vlastenci rozhodli postavit nacistické okupaci a připojili se k odboji. Například Josef Líkař a jeho švagr Václav Řehák (oba povoláním klempíři a blízcí spolupracovníci odbojové skupiny Tři králové)
Výjimkou nebyly ani popravy celých rodin, jako například rodiny Vosmíkových (spolupracovníci operace ANTHROPOID). V neposlední řadě také zástupci pravoslavné církve, kteří poskytli úkryt parašutistům v kryptě kostela v Resslově ulici – kaplan Vladimír Petřek, farář Václav Čikl, biskup Gorazd (občanským jménem Matěj Pavlík) a předseda rady starších Jan Sonnevend.
Pamětní desky se jmény popravených
Mezi nevinné oběti patří bezesporu ti, jejichž poprava se konala 16. června 1942. V tento den byli popraveni občané z Lidic, kteří v onen osudný 10. červen byli z různých důvodů mimo obec. Spolu s nimi tento osud čekal i příslušníky rodin Horákových a Stříbrných. Poprava byla vykonána i přesto, že se již přihlásil na gestapu Karel Čurda a bylo tedy známo, že Lidice nemají s atentátem na Heydricha žádnou spojitost.
Pietní místo
Po osvobození v roce 1945 přešla kobyliská střelnice zpět pod správu československé armády a opět byla využívána ke cvičným střelbám. Místo popraviště však zůstalo pietně zachováno i s původními popravčími kůly (které však postupem času zchátraly až byly úplně odstraněny). Byl zde také vztyčen velký březový kříž s trnovou korunou. Jak roky plynuly přestala střelnice vyhovovat tehdejším moderním nárokům armády a v 50. letech 20. století se využívala velmi sporadicky.
V roce 1964 bylo místo zapsáno do seznamu nemovitých památek českého státu.
Mezi lety 1968-1975 střelnice jako celek úplně zanikla, protože ustoupila vybudování nového sídliště, dnes známého jako Ďáblice. Místo původního popraviště se však zachovalo.
Vstupní betonová brána na území Památníku protifašistického odboje
Mezi lety 1975-1978 došlo k několika dalším úpravám. Místo původních popravčích kůlů, které se nacházely před vysokým valem byly umístěny pamětní desky na kterých je vždy datum a čas popravy, jména a věk osob, které ten den byly popraveny. Vedle kříže s trnovou korunou byla umístěna bronzová socha, která nese název „Nepokořená vlast“, jejímž autorem je akademický sochař Miloš Zet. Dalším prvkem, který byl vybudován v místech původní konírny je kamenná mozaika, jejímž autorem je akademický malíř Martin Sladký. Vedle mozaiky je pak v betonové stěně vytesán verš Miroslava Floriana, který zní:
„ZASTAV SE NA CHVÍLI… KREV NAŠE VSTOUPILA DO TÉTO ZEMĚ, ALE MY ZNOVU SE VZPŘÍMILI“
Verš Miroslava Floriana vytesaný v betonové stěně
Po dokončení všech těchto úprav byl prostor 28. 2. 1978 prohlášen za národní kulturní památku a vzniklo tak pietní území, které nese název Památník protifašistického odboje.
Každým rokem se v den největší popravy českých vlastenců – tedy 30. června v 19:30h (čas popravy) koná pietní akt s názvem „Plamen naděje“ který připomíná zavražděné hrdiny. Pietu pořádá Spolek pro zachování odkazu českého odboje a městská část Praha 8.
Během pietního aktu je přečteno 71 jmen popravených obětí a za každou zapálena svíčka. Velmi vítáni jsou příbuzní po popravených. Tak jako například v minulých letech dcera pplk. Josefa Mašína, Zdena.
Pokud nejste s nikým zde popravených spřízněni, i tak toto místo navštivte. Ať už během pietního aktu (třeba si vyberete osobu, která Vám bude blízká a zapálíte jí svíčku, tak jako já minulý rok), nebo kdykoliv jindy. Myslím, že hrdinové, kteří zde padli a obětovali svůj život pro naši svobodu a lepší budoucnost si naši úctu zaslouží.
Takže pokud se někdy budete procházet městskou částí Praha 8 a narazíte na onu typickou betonovou bránu, vstupte a vzdejte jim hold.
Zdroje:
