Článek
Mládí
Václav Morávek se narodil 8. srpna 1904 v Kolíně, jako druhé dítě Josefa a Jaroslavy Morávkových. Morávkovi měli celkem tři děti. Nejstarší ze sourozenců byla Jarmila (nar. 1903) a nejmladší Zdeněk (nar. 1907).
Otec Josef byl profesorem na místní zemské řemeslné škole, kde vyučoval velkou škálu předmětů od psaní a matematiky až po technické předměty. Matka Jaroslava (rozená Muziková) se starala o chod domácnosti a výchovu dětí. Protože byla velmi věřící, předávala svým dětem nejen morální, ale také duchovních hodnoty. Nejvíc se láska k víře dotkla právě Václava a díky ní ho s matkou pojilo velmi silné pouto.
Rodiče si pro své děti přáli dobré vzdělání, proto Václav, stejně jako jeho starší sestra Jarmila, nastoupil na gymnázium v Kolíně. Během studií byl Václav také u zrodu místního oddílu skauta s názvem „Děti lípy“. Později se stal dokonce jeho vedoucím.
Když bylo Václavovi 17 let, jeho otec náhle zemřel. Smrt otce dopadla na celou rodinu a matku velmi zasáhla. Starost o rodinu v této tíživé situaci proto připadla na Jarmilu s Václavem, kteří se mimo péče o domácnost museli postarat i o nejmladšího Zdeňka.
I přes toto náročné období dokázal Václav o dva roky později úspěšně složit maturitní zkoušku. Rodina byla však v těžké situaci a s minimem prostředků, proto Václav nepokračoval v dalších studiích, ale kvůli zajištění matky a sourozenců začal svou vojenskou kariéru.
Vojenská léta
Jeho první kroky vedly na Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. V roce 1925 akademii ukončil s dobrým prospěchem a hodností poručíka. Následoval dělostřelecký kurz v Olomouci a vojenské jezdecké učiliště v Pardubicích. Tam se také projevila jeho životní vášeň – láska ke koním. Kromě nich Václav miloval i svého psa, dobrmana Ryna, kterého můžeme vidět na jedné z mála dochovaných Morávkových fotografiích.
Václav se svým dobrmanem Rynem
Demobilizace a přechod do ilegality
Ihned po okupaci se pokusil přejít hranice a uprchnout do Polska, ale neúspěšně. Vrátil se proto zpět do rodného Kolína, kde byl přiřazen jako tajemník úřadu práce. Ovšem vzhledem k Morávkově povaze je jasné, že tohle nebyla jeho vysněná práce pro budoucí léta. Poslední kapkou byl pak pro Václava Morávka jeho nadřízený, fašista s poněmčeným jménem Hrubesch. Václav proto požádal o přeložení do Českého Brodu. Tam už ovšem nenastoupil a situaci využil k tomu, aby mohl odejít z Kolína a přejít do ilegality.
Legendární trio
Václav Morávek je znám v souvislosti s odbojovou skupinou „Tři králové“. Mašín s Balabánem byli vrstevníci, oba působili v legiích a znali se již před začátkem okupace. Jak se k nim ale dostal o téměř 10 let mladší Morávek? Skutečnou pravdu se dnes již asi nedozvíme, ale je několik teorií. Buď ve spojitosti s Josefem Mašínem, jehož švagr Ctibor Novák byl Morávkův spolužák a shodou okolností oba absolvovali dělostřelecký kurz v Plaveckém Podhradie.
Druhou možností je naopak spojitost s Josefem Balabánem, který působil jako přednosta dělostřeleckého oddělení II. Odboru Ministerstva národní obrany a jeho rukami prošlo mnoho posudků mladých důstojníků. Musel si tedy Morávka všimnout, na což odkazuje i svědectví kapitána Karla Veselého-Štainera, že si Balabán vybíral lidi, kteří měli dokonce určité kázeňské přestupky. Protože, co bylo v armádě nežádoucí, bylo naopak pro případnou odbojovou činnost vítaným znakem. Prostě důstojníci, kteří se nedali. Jejich spolupráce začala na podzim roku 1939. Vzniklo tak legendární trio dnes známé jako „Tři králové“.
Všichni byli součástí odbojové skupiny Obrana národa, což byla ilegální organizace tvořena především bývalými důstojníky. Operovali v ní ale i civilisté. Tři králové ale působili i samostatně a gestapu velmi znepříjemňovali život svými „kousky“. Především Morávek byl velký šprýmař. O akcích, důležitých momentech ale i humorných historkách spjatých s touto trojicí se podíváme v samostatném článku.
Šprýmař se slabostí pro ženy
Zpět k hrdinovi našeho článku. Z dochovaných dokumentů, ale i ze svědectví osob, které s ním měly možnost spolupracovat a přežily, si můžete udělat obrázek o jeho povaze. Jaký tedy Václav Morávek skutečně byl? Ačkoliv se nikdy neoženil (což bylo k jeho pozdějšímu životu v ilegalitě ku prospěchu) ženám se nevyhýbal, ba naopak. V jeho deníku se kromě fotek s věrným psem Rynem dochovalo i několik fotek slečen. Není se čemu divit, byl dobře vychovaný, měl dobré vystupování, byl velmi společenský a vtipný.
Koně byli jeho vášní
Stačí si přečíst hodnocení, které Václavu Morávkovi napsali nadřízení, během jeho působení v armádě:
„Dobrosrdečný, citlivý, inteligentní, veselý, družný, svědomitý, velmi uhlazeného vystupování.“
„Ve službě uctivý, ochotný, se sklonem k povídavosti. Je kamarádský, veselý a vtipný.“
Ještě se divíte že ho ženy milovaly? Svůj humor nezapřel ani při výcviku svého psa Ryna, který prý na povel „Ryne, panička“ nadzvedával pohledným ženám sukně.
Byl ale také velice věřící a bibli nosil stále u sebe. Dokonce usínal s biblí u postele a dvěma pistolemi pod polštářem. Byl to dobrý střelec. V souvislosti s tím je často zmiňován jeho výrok, který byl odpovědí na Mašínovu otázku „V co věří?“ Morávek mu odpověděl: „VĚŘÍM V BOHA A VE SVÉ PISTOLE“
Václav Morávek
Ztráta dvou králů
Tři králové nebyli jen spolupracovníci, ale skuteční přátelé. Vzhledem k jejich rozdílným povahám však muselo být jejich společné soužití někdy velmi zajímavé. Balabán byl nejstarší. Měl skvělé organizační schopnosti a byl „mozkem“ této skupiny. Morávek ho s humorem sobě vlastním nazýval „starej“ nebo dokonce „führer“. Mašín byl ctižádostivý, spravedlivý, odhodlaný ale jeho povaha byla v určitých momentech poněkud divoká.
Ale ani Mašínova prudká povaha nebyla nic oproti Morávkovi. Ten svou bláznivou odvahou, spojenou s pro něj typických humorem, občas děsil i samotné spolupracovníky. Jako když se vsadil s Mašínem a Balabánem, že si nechá zapálit cigaretu od kriminálního inspektora pražského gestapa Oskara Fleischera a vyhrál. Nebo když docenta Vladimíra Krajinu při jedné schůzce zdravil zahvízdáním skrz hlavně pistolí, které tasil přímo na ulici.
Během roku 1941 ale Václav Morávek postupně o oba své spolupracovníky přišel. Při jedné konspirační schůzce s odbojovou organizací tzv. Prstýnkářů byl zatčen Josef Balabán. V organizaci Prstýnkářů mělo totiž gestapo již nějakou dobu svého konfidenta. Popraven byl za prvního stanného práva v říjnu roku 1941.
Nešťastný 13. květen 1941 se pak stal pro Josefa Mašína. Jeden z konspiračních bytů byl bohužel prozrazen a právě ve chvíli, kdy na něj gestapo udělalo zátah, v něm vysílal Mašín spolu s Morávkem a radistou Františkem Peltánem. Morávkovi s Peltánem se podařilo uniknout. Oba však utrpěli zranění. Peltán si poranil nohy při dopadu a Morávek si téměř amputoval ukazováček o anténu vysílačky, po které z bytu prchali pryč. Mašín kryl útěk svých přátel, ale byl bohužel gestapem přemožen. Mašín byl popraven během druhého stanného práva.
Smrt jako vysvobození?
Václav Morávek tak zůstal sám. Ačkoliv Balabán ani Mašín během krutých výslechů gestapu nic neprozradili, i tak byla pro Václava jeho odbojová činnosti těžší a těžší. Postupně se také začalo gestapo dostávat na stopu dvojitého agenta A-54, Paula Thümmela, se kterým Morávek zajišťoval kontakt a získával od něj informace pro Londýn.
Pomyslným „posledním hřebíčkem do rakve“ byl 20. prosinec roku 1941, kdy se gestapo dostalo na stopu Václava Morávka a obklíčilo ho v konspiračním bytě v Karlově ulici. Byt byl v podkroví, bez možnosti útěku. I přes to se mu podařilo utéct a doslova se prostřílel ven chodbou plnou gestapáků.
„Přišlo devět, v lazaretu šest, zázrakem božím jsem vyvázl bez škrábnutí, gestapo tají ostudu.“ uvedl později v depeši pro Londýn.
Tento úspěch měl však i stinnou stránku. Rychlý útěk znamenal záchranu života, ale také ztrátu všech osobních věcí, ať už teplého oblečení, vojenského vybavení, nebo šifrovacích knih.
Jak v poválečné výpovědi uvedl krejčí Cabicar, který pro Tři krále šil převleky: „Jeho život byl živořením psance. Přespával každý den jinde, mnohdy i pod mostem. Mráz, hlad a žízeň byly jeho nejvěrnějšími přáteli.“ Představte si tyhle podmínky v posledních prosincových dnech roku 1941.
Ale ani to ho nezastavilo a v odbojové činnosti nepolevil. Posledním věrným přítelem mu zůstal Václav Řehák zvaný „Fešák“. Osudný první jarní den roku 1942 měl mít Václav Morávek konspirační schůzku, na kterou se však nemohl dostavit. Poslal proto místo sebe právě Řeháka, který byl však dopaden gestapem. To si myslelo, že se přes něj dostane k Morávkovi, ale když Řeháka odvádělo s pouty na rukou, náhle se objevil na místě i Václav Morávek a snažil se svého přítele zachránit.
Morávek byl několikrát postřelen. Podle pitevní zprávy, kterou zkoumali odborníci ze soudního lékařství, je zřejmé, že Morávek před gestapáky neutíkal ale šel jim přímo v ústrety. Proti přesile však neměl šanci. Několik střel dostal do nohou a dvě přímo do těla. Jedna z ran na těle způsobila smrtelné zranění.
V pitevním protokolu se dozvíme i o dvou výstřelech vedených zezadu do hlavy. Nejedná se však o zranění, které by si Morávek způsobil sám pokusem o sebevraždu, to by přeci výstřely nebyly dva. Tyto rány přišly z pistolí gestapáků, dost pravděpodobně jednoho jediného, a to Oskara Fleischera. Gestapáka, kterého Tři králové přiváděli doslova k šílenství a ze kterého si Morávek tak rád dělal legraci. Osobní msta zvítězila nad možností získat ze zatčeného Morávka snad nějaké informace.
Na závěr se proto neubráním úvaze, jestli si Morávek skutečně uvědomoval, že proti přesile nemá naději, nebo zda věřil že zachrání jednoho z mála svých posledních spolupracovníků. A pokud ano, jaký by byl jeho život? Jak dlouho se dá v podmínkách neustálého skrývání, strachu, hladu a hledání úkrytu pro trochu odpočinku existovat? Dnes již víme, že do konce války zbývaly tři roky a to je opravdu dlouhá doba….
Na památku Václava Morávka a jeho osudného posledního boje s gestapem byl na Prašném mostě v roce 1946 umístěn kamenný památník se zlatým nápisem. V roce 2009 musel být památník odstraněn z důvodu výstavby tunelového komplexu Blanka. Na upravené místo byl vrácen v roce 2014, kdy k němu přibyly tři velké kameny, které mají symbolizovat odbojovou skupinu Tří králů.
Je dobře, že stále na tyto hrdiny vzpomínáme a udělujeme jim vyznamenání a povýšení in memoriam. V případě Václava Morávka to byl rok 2005, kdy byl in memoriam povýšen do hodnosti generálmajora.
Pomník jako připomínka na hrdinný boj Václava Morávka proti gestapu
V letošním roce byl (přesně v den výročí úmrtí Heydricha) poslaneckou sněmovnou navržen na udělení Řádu bílého lva i František „Ferry“ Peltán, radista Tří králů. Doufám, že mu bude toto významné ocenění v říjnu uděleno. A kdyby k tomu náhodou nedošlo, článek na tomto profilu si zaslouží určitě.
Zdroje:
Kniha: Muž proti okupaci, Vilém Čermák, 2007, NAVA
Kniha: Škpt. Václáv Morávek a lidé kolem něj, Pavel Černý, 2026, Vydáno vlastním nákladem
Kniha: Tajemství Tří králů, Petr Kettner, I. M. Jedlička, 1995, Edice AKTA
https://www.memorial-vm.cz/vm.php
