Článek
Milada Ježková, rozená Milada Veronyka Kloudová, se narodila 27. června 1910 v Praze. Vystudovala obchodní školu a její život dlouho neměl s filmem nic společného.
Pracovala jako brusička, soustružnice i účetní ve státním podniku Nářadí Vršovice. Později prošla také obchodem se stříbrem. Nebyla členkou divadla, neměla za sebou ochotnickou průpravu ani hereckou školu. Představa, že by jednou stála před kamerou vedle Vladimíra Pucholta, Josefa Šebánka nebo Jaroslava Marvana, by jí nejspíš připadala absurdní.
Soukromí si přísně chránila. Rozhovory téměř neposkytovala a ani její rodina se o jejím životě veřejně příliš nevyjadřovala. Zůstala proto jednou z těch známých tváří, o nichž diváci vědí překvapivě málo.
Debut v pětapadesáti
V roce 1965 jela Ježková obyčejnou pražskou tramvají. V té samé tramvaji byli Jaroslav Papoušek a Ivan Passer, spolupracovníci Miloše Formana. Hledali neokoukané, civilní tváře pro připravovaný film Lásky jedné plavovlásky.
Ježková je zaujala natolik, že ji oslovili. Neviděli v ní herečku v tradičním slova smyslu. Viděli člověka, který by mohl na plátně působit přesně tak, jak Forman potřeboval: přirozeně, neuhlazeně a bez divadelní stylizace.
Doporučili ji Formanovi. Nabídka ale Miladu Ježkovou zpočátku nezaujala. Naopak. O hraní neměla zájem a celé to považovala spíš za nepochopitelný vtip než za skutečnou pracovní příležitost.
Nakonec ji přemluvili. A český film získal jednu z nejsilnějších nehereckých tváří své doby. Forman jí nabídl roli Mildovy matky ve filmu Lásky jedné plavovlásky. Jejího filmového syna, klavíristu Mildu, hrál Vladimír Pucholt. Otce ztvárnil další neherec Josef Šebánek.
Ježková vstoupila do filmu ve věku pětapadesáti let. Zatímco většina herců v jejím věku už měla za sebou desítky rolí, ona stála před kamerou poprvé. Přesto působila tak samozřejmě, jako by celý život nic jiného nedělala.
Právě scény v Mildově bytě patří k nejslavnějším částem filmu. Andula, mladá dělnice z venkova, přijede za Míldou do Prahy a místo romantického pokračování schůzky narazí na jeho rodiče, stísněný byt a trapnost, z níž není úniku.
Milada Ježková v těchto scénách téměř nehraje. Prostě je. Její pohledy, tón hlasu i drobná domácí gesta vytvářejí postavu, které divák věří bez jediné pochybnosti.
Dva filmy, dva oscarové příběhy
Lásky jedné plavovlásky byly v roce 1967 nominovány na Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Ježková tak hned svým prvním filmem vstoupila do díla, které československou novou vlnu představilo celému světu.
O rok později se objevila v Menzelově filmu Ostře sledované vlaky jako matka telegrafistky Zdeničky Svaté. Snímek podle novely Bohumila Hrabala pak v roce 1968 Oscara za nejlepší cizojazyčný film skutečně získal.
Nebyla držitelkou oscarové sošky ani tváří zahraničních premiér. Přesto se její první dvě filmové role ocitly v samém středu nejúspěšnějšího období československé nové vlny.
Po debutu už nabídky přicházely pravidelně. Ježková se objevila ve Svatbě jako řemen, Hoří, má panenko, Muži, který stoupl v ceně, Nejkrásnějším věku, Bitvě na Červeném poli, Po stopách krve nebo ve Svědectví mrtvých očí.
Často hrála sousedky, babičky, uklízečky, hospodyně nebo ženy, které se mihnou ve scéně jen na pár minut. Právě takové postavy uměla nejlépe. Ve filmu Na startu je delfín ztvárnila Honzovu babičku, v Osvobození Prahy ženu s ručníkem, v Ať žijí duchové! hospodyni s klackem a v Pasti na kachnu výčepní Richterovou.
V sedmdesátých a osmdesátých letech se objevovala stále častěji. Diváci ji mohli vidět v Trháku, Vrchní, prchni!, Matěji, proč tě holky nechtějí?, Zelené vlně, Stínu kapradiny, Všichni musí být v pyžamu nebo v Antonyho šanci. Vedle filmů hrála také v televizních inscenacích a seriálech. Objevila se například v Arabele, Dynastii Nováků a Sanitce.
Babka Jechová a sklep, který chtěla vidět
Ze všech rolí je ale nejvíc spojena s komedií Kulový blesk z roku 1978. Zahrála domovnici Anežku Jechovou, jednu z účastnic komplikované stěhovací akce, která svou nerozhodností a zvídavostí dohání Josefa Abrháma v roli Knotka téměř k zoufalství.
Její věta „Máte sklep? A mohla bych ho vidět?“ patří dodnes mezi nejcitovanější hlášky českého filmu. Stejně slavná je i její nadšená reakce při prohlídce půdy: „No, tohleto je krásná půdička!“ A následné rozhodnutí, že právě tam by se jí dobře věšelo prádlo.
Druhou velkou rolí Milady Ježkové byla teta Hrabětová ve filmu Vesničko má středisková z roku 1985. Hrála příbuznou Otíka, která se o něj stará, hlídá jeho pověst a po svém se snaží mít všechno pod kontrolou.
Ježková do role vložila směs zvědavosti, starostlivosti i venkovské přímosti. Znovu vytvořila postavu, která nemá dlouhé monology ani dramatické výstupy, ale stačí několik vět, aby si ji člověk zapamatoval.
Film Jiřího Menzela byl stejně jako Lásky jedné plavovlásky nominován na Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Ježková se tak po dvaceti letech znovu objevila v díle, které československý film dostalo až k nejsledovanějším světovým cenám.
Milada Ježková zemřela 4. května 1994 v Praze ve věku třiaosmdesáti let. Zanechala po sobě desítky filmových a televizních rolí, ale téměř žádné osobní rozhovory.
Zdroje:
https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/79014/milada-jezkova
https://www.filmovyprehled.cz/cs/film/396651/lasky-jedne-plavovlasky
https://www.ceskatelevize.cz/lide/milada-jezkova/
https://www.reflex.cz/clanek/kultura/72315/objevili-ji-v-tramvaji-jeji-hlasky-pak-zdobily-filmy-nezapomenutelne-milade-jezkove-by-bylo-106-let.html
https://www.kinobox.cz/osobnosti/31824-milada-jezkova
https://www.oscars.org/oscars/ceremonies/1968
https://www.festival-cannes.com/en/f/lasky-jedne-plavovlasky/
