Článek
Všechno to začalo nevinným jarním úklidem. Manžel byl na rybách a já se rozhodla, že konečně přeberu věci na půdě. Chtěla jsem najít stará alba fotek pro prezentaci na naši oslavu pětadvacátého výročí. V rohu, pod starými zimními kabáty, byla zaprášená krabice od bot s nápisem „DÍLNA - RŮZNÉ“. Chtěla jsem ji vyhodit. Ale zvědavost mi nedala. Uvnitř nebyly šroubky ani hřebíky. Byly tam dopisy. A fotky. Srdce se mi zastavilo už u první fotografie. Byl na ní můj Martin. Mladší, bez břicha, s těmi svými hustými vlasy. Objímal kolem pasu Lucii. Mojí Lucii. Kolegyni z účtárny, se kterou jsem roky seděla v kanceláři, chodila s ní na obědy a svěřovala se jí s každým trápením. Na fotce se líbali. A pod fotkami byly dopisy. „Miláčku, už se nemůžu dočkat, až budeš zase v mé posteli. Ta tvoje stíhačka nic nepozná…“ Datum na dopisech mě srazilo na kolena. Rok 2003. Rok, kdy jsem byla na rizikovém těhotenství s naším prvním synem.
Dvě dekády v nevědomosti
Seděla jsem na té zaprášené podlaze a nemohla se nadechnout. Vzpomněla jsem si na ten rok. Martin byl tehdy pořád v práci. „Přesčasy, miláčku, musíme vydělat na kočárek a výbavičku,“ říkal mi, když chodil domů v devět večer a voněl cizím mýdlem. Věřila jsem mu. Byla jsem ta naivní, zamilovaná husička, co mu ohřívala večeři a masírovala záda, protože „chudák tolik dře“. A Lucie? Ta k nám chodila na návštěvy. Hladila mi břicho. „Ty jsi tak statečná, Jani,“ říkala mi do očí. Představovala jsem si, jak se mi asi museli smát za zády. Jak si v práci vyměňovali významné pohledy, zatímco já jsem doma zvracela z ranních nevolností. Byli jsme „ideální pár“. Všichni nám záviděli. Teď jsem zjistila, že základy našeho manželství jsou postavené na hnoji.
Návrat „hrdiny“
Když Martin přijel z ryb, čekala jsem na něj v kuchyni. Krabice ležela na stole. Vešel dovnitř, usměvavý, opálený. „Tak co, poklad, našla jsi ty fotky?“ Pak uviděl krabici. Úsměv mu ztuhnul. „Co to je?“ zeptal se, ale v hlase měl nejistotu. „To se ptám já tebe, Martine. Co to je?“ Hodila jsem před něj tu fotku s Lucií. Čekala jsem, že se zhroutí. Že začne prosit o odpuštění. Že řekne, že to byla chyba, úlet, že byl mladý a hloupý.
Místo toho se podíval na fotku, pak na mě a pokrčil rameny. „Jani, proboha. Kde jsi to vyhrabala? To už je snad sto let.“ Jeho klid mě vyvedl z míry víc než křik. „Tobě je to jedno? Ty jsi spal s mojí kamarádkou, zatímco já jsem čekala tvoje dítě!“ ječela jsem, až mi přeskakoval hlas. Martin si v klidu otevřel pivo. „Hele, nevyšiluj. Bylo to před dvaceti lety. Byli jsme jiní lidé. S Lucií to skončilo dávno. Nerozbil jsem rodinu, zůstal jsem s tebou, staral se o tebe. Tak co teď řešíš? V právu existuje něco jako promlčecí lhůta. A tohle je promlčené.“
Promlčené city
Zírala jsem na něj jako na cizího člověka. „Promlčené?“ zopakovala jsem tiše. „Pro tebe možná. Pro mě se to stalo právě teď. Já jsem to zjistila dneska. Pro mě ta bolest není stará dvacet let, je čerstvá jako otevřená rána.“ „Ale no tak,“ mávnul rukou, jako by odháněl mouchu. „Nekaž nám víkend. Nic se nemění. Mám tě rád, máme děti, barák. Nebudeš přece bořit život kvůli nějakým starým papírům.“
Od té doby spím v pokoji pro hosty. Nemůžu se na něj podívat. Kdykoliv vejde do místnosti, vidím ho s ní. Vidím ten výsměch. Cítím se podvedená ne jednou, ale každý den těch uplynulých dvaceti let. Každý den, kdy mi řekl „miluji tě“, byl vlastně lež, protože mi tajil zásadní věc. Ukradl mi mou minulost. Mé vzpomínky na „šťastné mládí“ jsou teď zkalené. A nejhorší je ten jeho postoj. Chová se, jako bych byla blázen já. „Jsi hysterická,“ řekl mi včera u snídaně, když jsem mu odmítla uvařit kávu. „Minulost nezměníš. Důležité je, že jsem tady teď.“
Dilema po padesátce
Stojím před nejtěžším rozhodnutím života. Mám padesát let. Máme společný majetek, dospělé děti, vnouče na cestě. Rozum mi říká: „Zatni zuby. Je to dávno. Teď už je věrný (asi). Nezahazuj zajištěný život.“ Ale srdce a žaludek mi říkají něco jiného. Je mi z něj fyzicky zle. Ztratila jsem k němu úctu. Jak můžu žít s někým, kdo dokázal takhle lhát a ani po letech neprojeví lítost? Kdyby aspoň brečel. Kdyby řekl „promiň“. Ale to jeho „je to promlčené“ ve mně zabilo poslední zbytky lásky. Připadám si jako v pasti. Buď zůstanu a ztratím sebeúctu, nebo odejdu a ztratím všechno ostatní.
