Článek
Všechno to začalo nevinně. Chtěla jsem v neděli pohostit dceru s vnoučaty. Svíčková na smetaně, domácí knedlík. Klasika, která potěší, ale dnes už něco stojí. Vyrazila jsem do našeho supermarketu. Hned u vchodu mě přivítaly obří cedule: VÍKENDOVÁ BOMBA, CENOVÝ TRHÁK. U masa zářila žlutá cenovka. Hovězí zadní, sleva z 320 Kč na 199 Kč za kilo. Paráda. Vzala jsem rovnou dva balíčky, dohromady asi kilo a půl. Kořenová zelenina? Taky žlutá cedulka. Máslo? „Super cena 44,90 Kč“. Smetana? „Akce 2+1 zdarma“. Cítila jsem se jako vítěz. Měla jsem plný košík a v hlavě mi běžela kalkulačka. „To se vejdu do tisícovky i s vínem a sladkostí pro malého,“ říkala jsem si spokojeně. Nevšimla jsem si ale jedné věci. Těch malinkatých písmenek na cenovkách. A hlavně toho, že žlutá barva už dávno neznamená slevu pro každého.
Píp, píp, šok
Fronta u pokladny byla dlouhá. Lidé byli nervózní, pátek odpoledne. Když jsem přišla na řadu, začala jsem vykládat zboží na pás. Prodavačka, mladá holka s výrazem, že by raději byla kdekoliv jinde, mechanicky pípala položky. Sledovala jsem displej. Maso: 480 Kč. Máslo: 69,90 Kč. Smetana: 3× 34,90 Kč.Ztuhla jsem. „Počkejte, slečno! To máte špatně. To maso bylo v akci za 199! A máslo za 44!“ Prodavačka se zastavila, žvýkačka se jí v puse přestala hýbat. Podívala se na mě jako na učitelku ze základky. „Máte naši aplikaci?“ „Mám vaši kartičku. Tady,“ podala jsem jí ošoupaný plastový obdélníček. „Kartička nestačí, paní. Ta cena 199 platí jen s aktivovaným kuponem v aplikaci. A to máslo je limitovaný nákup nad 300 korun, ale musíte mít v appce zaškrtnutý ‚Můj svět výhod‘.“ „Cože?“ vykoktala jsem. „Já nemám chytrý telefon. Mám tlačítkovou Nokii. To znamená, že tu slevu nedostanu?“ „Ne. Bez aplikace platíte plnou cenu. A ta smetana? To 2+1 je taky jen pro členy klubu s appkou.“
Veřejné ponížení
Cítila jsem, jak mi rudnou tváře. „Ale to tam bylo napsané obrovským písmem!“ bránila jsem se slabě. „A pod tím malým písmem podmínky,“ odsekla prodavačka. „Tak co? Chcete to, nebo to mám stornovat? Lidi čekají.“ Otočila jsem se. Fronta za mnou vzdychala. Pán v montérkách se podíval na hodinky a protočil panenky. Paní s kočárkem si hlasitě odfrkla. Byla jsem v pasti. Maso už bylo namarkované, lidi naštvaní. Styděla jsem se říct: „Tak si to nechte, já na to nemám.“ Připadala jsem si jako žebrák, který se domáhá něčeho, na co nemá právo. „Tak… tak to nechte,“ špitla jsem. Zaplatila jsem. Konečná suma? 1 680 korun.Za jeden oběd. Za nákup, který měl stát polovinu.
„Tohle jste ještě neviděla“
Když vyjel účet, byl dlouhý jako toaletní papír. Prodavačka ho utrhla, podala mi ho a pak pronesla větu, která mi zní v uších doteď. Píchla prstem na konec účtenky. „Tohle jste ještě neviděla, co? Koukněte se dolů. Tady vidíte, kolik byste ušetřila, kdybyste nebyla líná si stáhnout tu aplikaci. Pěkný den.“Vzala jsem ten papír a s třesoucíma se rukama vyšla před obchod. Podívala jsem se na konec účtenky. Bylo tam tučným písmem: S aplikací byste ušetřili: 650 Kč. Vaše dnešní úspora: 0 Kč.
Rozbrečela jsem se. Přímo tam, na parkovišti, mezi auty. Nešlo jen o ty peníze, i když šest stovek je pro mě hodně. Šlo o ten princip. O to, že ze mě udělali hlupáka. O to, že cena zboží není cena zboží, ale nějaká virtuální hra, kterou nemůžu vyhrát, protože nemám nejnovější iPhone. Že normální člověk, který si chce koupit máslo, je potrestán za to, že nedá obchodnímu řetězci přístup ke svým datům a poloze.
Svíčková s příchutí hořkosti
Svíčkovou jsem uvařila. Rodině chutnala. Ale já jsem nesnědla ani sousto. Při každém pohledu na to maso se mi vybavila ta arogantní prodavačka a ten zlodějský systém. Cítím se podvedená. Je to diskriminace starších lidí? Nebo lidí, kteří odmítají být otroky technologií? Proč musím mít v telefonu dvacet aplikací, abych si mohla koupit chleba a mléko za normální cenu? Ten účet jsem si schovala. Nezarámovala jsem si ho, jak by si ta prodavačka možná přála. Ale pokaždé, když ho vidím, připomene mi, že do toho obchodu už v životě nevkročím. Raději budu jíst suché brambory, než abych se nechala takhle ponižovat.
