Děti Rudolfa Hösse měly bazén, želvy a dalmatiny. 30 metrů od jejich vily byla továrna na smrt

Každý večer se v domě na okraji tábora opakoval stejný rituál. Otec přišel do dětského pokoje, každé dítě políbil, objal a popřál mu dobrou noc. Na Vánoce pod ozdobeným stromkem s bílými svíčkami čekalo opravdové cukroví, na zahradě se proháněli dva dalmatini a v trávě se plazily želvy, kterým děti daly jména Jumbo a Dilla.

Tak si na své dětství o mnoho desítek let později vzpomínala Inge-Brigitt Hössová. Její vyprávění by mohlo patřit kterékoli spořádané německé rodině čtyřicátých let. Jen jeden detail je jiný. Muž, který každý večer líbal své děti na dobrou noc, byl Rudolf Höss, velitel koncentračního a vyhlazovacího tábora Osvětim. Z oken dětských pokojů bylo vidět řady vězeňských baráků, vysokou betonovou zeď a strážní věže. A když v noci zazněl letecký poplach, děti popadly malé kufříky s oblečením, které měly připravené vedle postele, a utíkaly do sklepního bunkru.

Vila, ve které rodina Hössových žila, stojí dodnes. Najdete ji v polské Osvětimi na ulici Legionów pod číslem 88. Původně šlo o obyčejný dům na okraji města, který po vzniku tábora zabrali esesáci a proměnili ho v sídlo velitele. Od táborového plotu ho dělilo zhruba padesát metrů, od plynové komory a krematoria v hlavním táboře přibližně sto.

Život v Osvětimi byl pro Hössovy něčím, o čem by se jim jinde mohlo jen zdát. Rudolf Höss pocházel z přísně katolické rodiny z Baden-Badenu a s Hedwig se seznámil v nacionalistickém hnutí Artamanů, které vzývalo život na venkově. V Osvětimi ale najednou měli všechno, o čem kdy snili. Sám Höss později ve svých pamětech napsal, že jeho ženě a dětem bylo splněno každé přání, které vyslovily, a zahradu své ženy přirovnal k ráji plnému květin.

Inge-Brigitt později vzpomínala, že matka květiny milovala a na zahradě měla krásný zahradní domek. U domu byl bazén, skleník i sauna, chovaly se tu včely a děti jezdily na koních nebo se chodily koupat do nedaleké řeky. Do domácnosti přitom přicházely věci z tábora: kožichy, šperky, kůže, cukr nebo mouka, tedy majetek lidí, kteří v Osvětimi zahynuli. Tábor shromažďoval obrovské zásoby zboží zabaveného deportovaným a rodina velitele z nich čerpala, jak potřebovala.

Na zahradě a v domě pracovali vězni. Jedním z nich byl polský politický vězeň Stanisław Dubiel, který se staral o zahradu. Po válce vypovídal, že rodině nikdy nic nechybělo a že Hedwig Hössová prohlásila, že právě tady chce žít a zemřít. Podle jeho svědectví se netajila ani svým antisemitismem a tvrdila, že Židé musejí jednou zmizet z povrchu zemského. Rudolf Höss naopak ve svých zápiscích trval na tom, že jeho žena o vraždění nic nevěděla. Historici tomu ale příliš nevěří. Komandantova vila stála v takzvané zóně zájmu, území o rozloze zhruba 40 kilometrů čtverečních, ze kterého SS vystěhovala tisíce místních obyvatel. Höss nechal kolem zahrady postavit zeď a vysázet stromy, aby děti neviděly na krematoria. Zeď ale nemohla zastavit kouř, zápach a zvuky, které se nad táborem nesly ve dne i v noci.

Co si z toho všeho děti uvědomovaly, je otázka, na kterou dodnes neexistuje jednoznačná odpověď. Inge-Brigitt bylo v době, kdy rodina přišla do Osvětimi, sedm let, a když odcházela, jedenáct. Na dětství vzpomínala jako na šťastné období a otce popisovala s láskou. „Byl to nejlepší muž na světě. Byl k nám velice milý“. Tvrdila také, že vraždy nebyly jeho rozhodnutím. „Jeho rodina byla v ohrožení. Byl jenom jedním z mnoha,“ hájila ho.

Jeho přiznání, že v Osvětimi pod jeho velením zemřelo více než milion lidí, považovala za vynucené britskými vyšetřovateli a zpochybňovala i samotné počty obětí. Historici přitom rozsah vraždění v Osvětimi doložili tisíci dokumentů, svědectví i výpověďmi samotných pachatelů, včetně Hössovy. Dodnes jde o jeden z nejmrazivějších příkladů toho, jak dokáže dětská láska zakrýt pravdu i po celý dospělý život.

V listopadu 1943 byl Höss povýšen a převelen do Berlína, kde měl dohlížet na celou síť koncentračních táborů. Hedwig se ale z Osvětimi stěhovat nechtěla a s dětmi ve vile zůstala. V květnu 1944 se Höss do Osvětimi vrátil, aby osobně řídil takzvanou Akci Höss. Od 14. května do 9. července 1944 bylo do Osvětimi deportováno přibližně 420 tisíc maďarských Židů. Celkem jich tam v roce 1944 deportovali kolem 430 tisíc. Přibližně 325–330 tisíc zavraždili v plynových komorách bezprostředně po příjezdu. Byly to nejvražednější týdny v dějinách Osvětimi. Krematoria v nedaleké Březince tehdy jela nepřetržitě a rodina velitele žila jen pár kilometrů od nich.

Na konci roku 1944 rodina z Osvětimi odjela a s blížící se Rudou armádou se přesunula na sever Německa. Höss měl u sebe kapsli s kyanidem, kterou mohl v případě zajetí spolknout. Pár dní před zatčením ji ale rozbil. Po kapitulaci se skrýval na statku ve Šlesvicku-Holštýnsku pod falešným jménem Franz Lang a pracoval jako čeledín. Britové ale po něm pátrali a na stopu jim nakonec pomohla jeho vlastní rodina.

Britští vojáci totiž vypátrali Hedwig s dětmi a začali je vyslýchat. Inge-Brigitt si později vybavovala, jak na ně vojáci křičeli a ptali se, kde je jejich otec. „Odvedli mou matku a mého bratra Klause,“ vzpomínala podle magazínu Dotyk. Hedwig nakonec prozradila, kde se manžel skrývá, poté co Britové pohrozili, že jejímu nejstaršímu synovi ublíží. Pátrání a zatčení vedl Hanns Alexander, německý Žid, který před nacisty utekl do Británie.

Dne 11. března 1946 obklíčili britští vojáci statek v Gottrupelu. Muže, který se představoval jako Franz Lang, nakonec usvědčil snubní prsten, do kterého byla vyryta jména Rudolf a Hedwig. Prsten si sundal až ve chvíli, kdy mu vojáci pohrozili, že mu ho jinak odříznou i s prstem. Následoval výslech, svědectví u Norimberského tribunálu, kde 15. dubna 1946 věcně popisoval fungování plynových komor, a soud ve Varšavě, který ho na jaře 1947 odsoudil k smrti. Ve vazbě v Krakově, kde čekal na soud, sepsal své paměti, které dnes patří k nejděsivějším dokumentům o holokaustu právě kvůli tomu, jak úředně a bez emocí popisují vraždění.

Na místo popravy se nakonec vrátil tam, kde kdysi žil se svou rodinou. Rudolf Höss byl oběšen 16. dubna 1947 na šibenici postavené vedle krematoria v hlavním táboře Osvětim, zhruba sto metrů od své bývalé vily. Popravu sledovala asi stovka svědků, mezi nimi i bývalí vězni, a šlo o poslední veřejnou popravu v Polsku. Pár dní před smrtí napsal dopisy své ženě a dětem. Nejstaršímu synovi Klausovi se v nich přiznal, že největší chybou jeho života bylo, že věrně věřil všemu, co přicházelo shora.

Pro rodinu začalo období chudoby. Hedwig zůstala v Německu bez vdovského důchodu a děti se rozprchly po světě. Klaus odešel do Austrálie, Inge-Brigitt do Španělska a později do Spojených států. Ostatní sourozenci zůstali v Německu. Inge o svém otci nerada mluvila. „Když se někdo zeptá na mého otce, řeknu, že umřel ve válce,“ svěřila se. Její skutečnou identitu znali jen nejbližší. V roce 2013 ji vypátral britský spisovatel Thomas Harding, prasynovec Hannse Alexandra, tedy muže, který jejího otce zatkl. Inge-Brigitt s ním tehdy poprvé v životě veřejně promluvila o svém dětství v Osvětimi.

Nejodvážnější krok udělal až Hans-Jürgen, a to ve věku přes osmdesát let. V dokumentu Stín velitele (The Commandant's Shadow) režisérky Danieli Völker z roku 2024 se spolu se svým synem Kaiem vrátil do Osvětimi a znovu vstoupil do domu, ve kterém vyrůstal. Pak odcestoval do Londýna, aby se setkal s tehdy osmadevadesátiletou Anitou Lasker-Wallfischovou, violoncellistkou, která přežila Osvětim díky tomu, že hrála v táborovém orchestru. Setkání pomohla zprostředkovat její dcera Maya.

Hans-Jürgen před pamětnicí přiznal, že je pro něj těžké tomu uvěřit a že je to pro něj šok, protože svého otce znal jako úplně jiného člověka. Lasker-Wallfischová mu odpověděla, že na to, co se stalo, zapomenout nemůže, ale doufá, že spolu lidé budou mluvit a snažit se jeden druhému porozumět. Kai Höss, který dnes působí jako pastor ve Stuttgartu, je naopak mnohem ochotnější přijmout, že jeho dědeček byl masový vrah. O minulosti se u nich doma dlouho nemluvilo a o Osvětimi se poprvé dozvěděl až ve škole.

Zdroje:

https://www.smithsonianmag.com/history/the-real-history-behind-the-zone-of-interest-and-rudolf-hoss-180983531/

https://enrs.eu/article/honourable-mention-what-really-happened-inside-the-home-of-the-monster-of-auschwitz

https://www.theferret.scot/house-88-auschwitz-counter-extremism/

https://tn.nova.cz/zpravodajstvi/clanek/283553-svedectvi-z-osvetimi-vrah-milionu-lidi-byl-nejmilejsi-clovek-na-svete

https://www.timesofisrael.com/true-life-zone-of-interest-in-documentary-auschwitz-heads-descendants-meet-survivor/

https://www.juedische-allgemeine.de/kultur/das-erbe-des-rudolf-hoss/

https://www.counterextremism.com/press/counter-extremism-project-announces-purchase-former-home-auschwitz-commandant-rudolf-hoss-and

https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/auschwitz

https://www.auschwitz.org/en/history/

https://en.wikipedia.org/wiki/Rudolf_H%C3%B6ss