Článek
Dětství Husákových synů ubíhalo v paradoxní směsici blahobytu a prázdnoty. Gustáv Husák, pozdější osmý československý prezident, si své soukromí vždy přísně střežil a veřejnost o jeho rodině věděla pramálo. S první manželkou Magdou Lokvencovou (později známou jako Magda Husáková-Lokvencová) měl dvě děti.
Starší syn Vladimír se narodil za dramatických okolností koncem války v exilu – v srpnu 1944 v Moskvě, kam byla těhotná Magda evakuována během Slovenského národního povstání. O narození syna se Gustáv Husák dozvěděl neobvyklým způsobem: přímo uprostřed stranické schůze mu radostnou zprávu poslal telegraficky Klement Gottwald. Druhorozený Ján přišel na svět roku 1946 už v osvobozené Bratislavě.
Po válce Husákova politická kariéra strmě stoupala – a s ní i životní úroveň rodiny. Manželé Husákovi obývali honosnou vilu v Bratislavě, Magda měla k dispozici služebnou. Navenek rodinnému štěstí nic nechybělo. Ale malí bratři Vladimír a Ján vídali otce zřídka.
Gustáv byl neustále zaneprázdněn politikou, cestováním a budováním nové země. Domů se vracel jen na skok. Přesto se rodina snažila udržet spojení. Magda – herečka a první významná divadelní režisérka na Slovensku – vedla syny k tomu, aby měli tátu rádi navzdory jeho nepřítomnosti. Každou možnou příležitost využila, aby mu poslala dopisy a fotografie synků do práce i později do vězení.
Idyla úspěšné rodiny však netrvala dlouho. V roce 1951 se Gustáv Husák, do té doby vysoce postavený funkcionář, stal obětí stalinských čistek. Byl zatčen a v roce 1954 odsouzen na doživotí za údajnou velezradu. Ze dne na den zmizel z domova trvale. Sedmiletý Vladimír a pětiletý Ján zůstali jen s maminkou.
Nechápali plně, proč tatínek odešel – a kdy, či zda vůbec, se vrátí. Rodinný přepych se rázem proměnil v prázdnotu velkého domu. Magda náhle zůstala sama na výchovu dětí, s nálepkou manželky „zrádce“. Navzdory tlaku okolí i vlastní bolesti se ovšem odmítla s Husákem rozvést.
Rozpad rodiny a nové začátky
Samota však dolehla i na Magdu. Manželství s Gustávem už před jeho zatčením skřípalo – on žil politikou, ona divadlem a intelektuálním životem. Když byl pryč, našla nakonec oporu a lásku jinde. Navzdory loajalitě se citům neubránila: sbližovala se s hereckým kolegou Ctiborem Filčíkem, známým z filmu Jánošík či Kapitán Dabač.
Filčík se v době Husákovy nepřítomnosti o Magdu i oba chlapce příkladně staral. Stal se rodinným přítelem, skoro náhradním tátou – vodil kluky do školy, zajišťoval jim bezpečí a zázemí, zatímco jejich vlastní otec byl za mřížemi. Místo rivality tu zpočátku byla spíš vděčnost: Filčík svou péčí pomohl rodině přežít nejtěžší časy.
Když byl Husák v roce 1960 po deseti letech věznění propuštěn na amnestii, Magda stanula před těžkým rozhodnutím. Měla se vrátit k muži, kterého kdysi milovala a který tolik vytrpěl, nebo zůstat s novou láskou? Gustáv zatím netušil, co se doma odehrálo. Netrvalo ale dlouho a pravda vyšla najevo. Husák nedokázal milostný trojúhelník přijmout.
Po všem utrpení to pro něj byla osobní zrada, s níž se vnitřně dlouho potýkal. Přesto původně Magdě rozvod rozmlouval – po návratu z vězení byl zničený a možná doufal v obnovení rodinného života. Nakonec se roku 1960, krátce po Husákově návratu na svobodu, manželé Husákovi rozvedli.
Jenže osud nedopřál rodině klid. V lednu 1966 Magda Husáková-Lokvencová náhle zemřela, pouze 49letá, na závažnou cévní chorobu. Vladimír a Ján tak během necelé dekády přišli nejprve o otce (uvězněného a poté vzdáleného rozvodem) a poté i o matku.
Na pohřbu stál Gustáv Husák nad rakví své první lásky a hořce plakal. Ač jí nedokázal odpustit odchod k jinému muži, její smrtí byl zdrcen. Snad litoval všech promarněných šancí, snad ho definitivně zabolelo, že jí až do konce neřekl slova odpuštění. Pro syny to byla další rána osudu – ztratili matku, pilíř své výchovy.
Gustáv Husák se snažil syny podržet. V 60. letech opět budoval svou politickou kariéru (roku 1968 se dokonce stal jednou z ústředních postav dramatických událostí Pražského jara a následné sovětské okupace). V osobním životě ale zůstával spíše osamělý vlk. Ještě před Magdinou smrtí navázal vztah s druhou ženou, Vierou (rozenou Čáslavskou).
Viera byla půvabná intelektuálka, překladatelka a kulturní redaktorka, která Husáka okouzlila mimo jiné svou oddaností komunistické myšlence. Vzali se v roce 1973, když byl Husák už na vrcholu moci, ale jejich manželství nebylo typickým partnerstvím.
Formálně byla Viera první dámou, po boku manžela se však objevovala zřídka a domácnost s ním nesdílela. Žili spíše odděleně, údajně kvůli odlišným povahám i Husákovu pracovnímu vytížení. Vieru přesto manžel miloval a nacházel v ní oporu – o to krutější byl další zásah osudu.
Dne 20. října 1977 Viera Husáková tragicky zahynula při havárii vrtulníku u Bratislavy. Byla to absurdní nehoda: první dáma si v lázních léčila drobnou zlomeninu klíční kosti, ale lékaři trvali na převozu do Bratislavy. V husté mlze stroj havaroval nedaleko letiště. Viera i tři členové posádky byli na místě mrtví. Gustáv Husák přijel na místo neštěstí jako zlomený muž – šokovaný, náhle zestárlý, opíraje se o hůl. Smrt milované ženy jím otřásla do samých základů a nikdy se z ní plně nevzpamatoval.
Životy ve stínu Hradu
Z Husákových chlapců zatím vyrostli vzdělaní a schopní mladí muži, kteří se museli naučit žít s příjmením, jež jedni vyslovovali s úctou a druzí s nenávistí. Být synem nejmocnějšího muže normalizačního Československa nebylo jistě vždy snadné. Vladimír, narozený 1944, i Ján, narozený 1946, dospívali v 60. letech – v době otcova návratu do vysoké politiky.
Po roce 1969 se Gustáv Husák stal generálním tajemníkem KSČ a několik let poté i prezidentem republiky. Žil převážně v Praze na Hradě, obklopen stráží a politbyrem. Synové zůstali v Bratislavě, vedli však už své vlastní životy.
Starší Vladimír Husák našel svůj svět mimo politiku – stal se architektem. Vystudoval obor a brzy se vypracoval v úspěšného slovenského architekta, který si oblíbil zejména industriální památky a jejich záchranu.
Vladimír žil relativně nenápadně a od otcovy politiky si držel odstup. Když se ho později novináři ptali na vzpomínky, skromně odpovídal, že se raději dívá dopředu než zpět do minulosti. O otci mnoho nemluvil.
Mladší Ján Husák naproti tomu kráčel částečně v rodinných šlépějích, aspoň co do veřejné služby. V mládí ho to táhlo k diplomacii. Už v 18 letech začal studovat vysokou školu a záhy ho díky otcově postavení vybrali na prestižní studium v zahraničí – v roce 1965 odjel na proslulý moskevský institut MGIMO připravovat se na kariéru diplomata.
Studium v Sovětském svazu však nedokončil a raději absolvoval ekonomii doma. Poté se zapojil do Socialistického svazu mládeže (SSM) a stoupal v jeho hierarchii. Od roku 1974 byl dokonce ústředním tajemníkem SSM pro mezinárodní vztahy. To už byl jeho otec prezidentem – a Ján si vysloužil pověst schopného mladého kádra, ale také protekčního „papalášského“ dítěte.
V roce 1979 byl přijat do diplomatických služeb československého ministerstva zahraničí. Následovala slibná dráha: nejprve působil jako velvyslanecký rada na ambasádě v Moskvě, brzy poté se ve svých pouhých 34 letech stal mimořádným a zplnomocněným velvyslancem Československa ve Finsku. Ve studených Helsinkách strávil téměř šest let a vedl si tam se ctí. Roku 1986 pak zamířil na další významný post – do nepokojné Jugoslávie jako velvyslanec.
Na první pohled by se mohlo zdát, že Ján Husák prožil privilegovaný život v diplomatických salonech, daleko od otcova dlouhého stínu. Ale opak byl pravdou. Jako velvyslanec žil Ján neustále s vědomím, že je sledován – nejen cizími službami, ale i očima československé veřejnosti a exilu.
Navíc si někteří kolegové šeptali o tom, že na ambasádě v Bělehradě příliš holduje alkoholu. Možná to byla jeho daň stresu či vnitřním rozporům – obraz prominentního syna režimu mohl tlačit na duši. A možná to byla jen lidská slabost. Jánovy osobní démony však brzy měly ztratit svou skrýš, když se režim začal hroutit.
Pád režimu a tíha jména
Listopad 1989 zastihl Gustáva Husáka jako stárnoucího vladaře, který už ztratil dech. Když se v průběhu sametové revoluce rozhodlo o předání moci, Husák odmítl použití síly a nakonec 10. prosince 1989 abdikoval na funkci prezidenta.
Pro jeho syny to znamenalo konec jedné éry – a začátek nejistoty. Vladimír i Ján byli najednou syny bývalého komunistického prezidenta v nové demokratické republice, kde bylo jméno Husák pro mnohé symbolem útlaku i zrady ideálů Pražského jara. Jak se s tím vyrovnat?
Ján Husák pocítil změnu režimu okamžitě a tvrdě. Už v prosinci 1989 byl z Bělehradu odvolán – nová vláda nahradila všechny velvyslance spojené s komunistickým režimem. Jako poslední komunistický velvyslanec v Jugoslávii se Ján stal nepotřebným. V červnu 1990 dostal formálně výpověď z ministerstva zahraničí.
Ocitl se ve svých 44 letech na volné noze v zemi, která vůči jménu Husák zrovna neoplývala sympatiemi. Nějaký čas se potloukal mezi různými soukromými firmami, ale diplomatické ambice už nenaplnil. Snad i proto se stále více propadal do osamělosti. Jeho sklony k pití, dříve řešené za zavřenými dveřmi ambasády, se mohly prohloubit.
Jako by se na něm podepsalo nejen stigma otcova odkazu, ale i ztráta smyslu. Roku 2004 Ján Husák v Bratislavě zemřel, pouhých 57letý. Oficiální zprávy příčinu smrti nerozebíraly – pro okolní svět byl už dlouho prakticky zapomenutý.
Vladimír Husák zůstal po revoluci stát stranou. Nebyl členem komunistické strany, nebudoval kariéru na otcově vlivu, a tak pro něj nový režim nepředstavoval pád, spíše výměnu kulis. Pokračoval tiše ve své práci architekta, prostě Ing. arch. Vladimír Husák, CSc., odborník na industriální dědictví. Vrhl se do projektů, publikací a přednášek. Objekty, kterým zasvětil svou energii, získaly pozornost až dlouho po revoluci – například v roce 2014 pomáhal upozornit na historickou hodnotu textilní továrny v Bratislavě, jindy se angažoval v ochraně technických památek na středním Slovensku.
Žil skromně a nenápadně. Když někdo zaklepal u dveří jeho bratislavské vily s prosbou o rozhovor, většinou zdvořile odmítl s tím, že raději nechá hodnocení otce na historicích. Veřejnému účinkování se vyhýbal, snad z obavy, aby svá slova nemusel později litovat. Přesto čas od času promluvil – nesměle, ale upřímně. V dokumentárním filmu České televize o Gustávu Husákovi třeba pronesl, že „touha po moci byla mému otci velmi vzdálená“.
Ozvěny rodinného příběhu
A co další generace? Vladimír má své potomky a rod Husáků pokračuje dál. Jeden z vnuků Gustáva Husáka dokonce zvolil překvapivou cestu: odešel podnikat až na dalekou Kubu. Nese stejné jméno jako dědův mladší syn – Ján Husák – a v centru Havany si otevřel bar a restauraci s příznačným názvem „El Presidente“. Podél slavné přímořské promenády Malecón lákal Kubánce i cizince na vyhlášené mojito a kombinaci kubánské a španělské kuchyně.
Podnik si vysloužil pochvalné recenze a vysoké hodnocení návštěvníků, atmosféru baru si mnozí pochvalovali. Nakonec však i tato kapitola dozněla: po několika letech provozu byl bar El Presidente uzavřen.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Gust%C3%A1v_Hus%C3%A1k
https://www.krajskelisty.cz/stredocesky-kraj/18531-fotky-deti-v-ramecku-z-chleba-utajene-soukromi-gustava-husaka-jaky-byl-posledni-komunisticky-prezident.htm
https://mzv.gov.cz/jnp/cz/o_ministerstvu/struktura/utvary/specializovany_archiv_mzv/kdo_byl_kdo/husak_jan.html
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/portret-cloveka-v-hlavni-roli-gustav-husak-169136
https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/108327/syn-gustava-husaka-78-vladimir-70-promluvil-vyvraci-rozsirenou-lez-co-si-pral-exprezident-pred-smrti.html
https://hnonline.sk/style/vikend/488322-k-pravdivemu-obrazu-mojho-otca-sme-este-nedospeli-tvrdi-husakov-syn
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/ondrej-sokol-lukas-pavlasek-cestopis-nataceni-havana-kuba.A180626_113219_lidicky_zar
https://zoom.iprima.cz/historie/viera-husakova-smrt-190873
https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-pribehy/695811/husakova-smrt-verejnost-pred-30-lety-nezajimala-tragicka-nehoda-jeho-manzelky-rezonuje-dodnes.html
