Článek
Marina si nepamatuje jméno vesnice, odkud pochází – byla příliš malá, když o ni přišla. Z mlhavých vzpomínek však dokáže znovu prožít ten osudný den: hrála si venku a cosi ji vyrušilo. Otočila se a spatřila dvě postavy plížící se za ní. Nestihla vykřiknout. Černá ruka v bílém hadříku se jí přitiskla na obličej a vše potemnělo.
Pravděpodobně ji uspali chloroformem a naložili do kufru auta – stala se obětí únosu pro výkupné, v Kolumbii 50. let velmi častého. Jenže něco se zvrtlo. „Jeli dlouho, pak z nějakého důvodu zastavili a nechali ji u cesty,“ líčí rodinnou verzi Marinin bratranec Carlos Velásquez. Malé zmatené děvčátko se probudilo v neznámé divočině.
První noc plakala schoulená pod kořeny stromu. Bála se zvuků temného pralesa a čekala, že se únosci vrátí – marně. Druhý den se odhodlala hledat živou duši, ale narážela jen na zarostlé stezky a prázdné palouky.
Nakonec zaslechla šustění větví a opatrně nahlédla do korun stromů. Spatřila tam smečku malých opic, které ji zvídavě pozorovaly. Marina se rozhodla zůstat poblíž nich – v koutku duše doufala, že ji přijmou mezi sebe.
První dny si jí opice téměř nevšímaly. Skupina divokých kapucínů se starala o sebe: hledala plody, pošťuchovala se, opice se vzájemně pročesávaly a s malým vetřelcem neměly slitování. Neodehnaly ji, ale nijak jí nepomohly.
Osamělá holčička jim záviděla soudržnost – ve větvích viděla spokojené rodiny, které k sobě patří a jeden druhého zahřívá. Ona sama byla vyděděnec. Nechápala ještě, že je vlastně štěstí, že ji smečka neadoptovala hned. Stačil by jediný agresivní pohyb a mohla skončit v jejich tesácích.
Přidala se tedy alespoň jako tichý pozorovatel. Sledovala, co opice jedí, jak dovádějí, jak spí v korunách stromů. Napodobovala jejich pohyby a pomalu zjišťovala, co chutná i jí – sladké bobule, šťavnaté kořínky, banány, které opice občas upustily.
Z počátku dokázala jíst jen to, co našla po nich, ale postupně sama vyšplhala na každou větev. Naučila se čistit si v potůčcích srst i obličej, chodit po čtyřech, prostě přežít jako malá opička.
Pak se ale málem otrávila. Snědla plody podobající se tamarindu – hořké lusky připomínající fazole – a k večeru se jí sevřely útroby. Svíjela se v bolestech na zemi, napůl v mdlobách a napůl při vědomí. V tom ucítila, jak ji někdo zatahal za ruku. Stál nad ní starý samec, kterému později začala říkat „dědeček“.
Strkal do ní a nemotorně ji vlekl džunglí kupředu. Marina mu důvěřovala. Zavlekl ji k blízkému bahnitému jezírku a nemilosrdně ji vtlačil do vody.
Zhluboka se napila, pak začala dávit. Nekompromisní léčba zabrala: vyzvracela jedovaté zbytky a organismus se postupně vzpamatoval. Malá pacientka se stulila pod balvanem a vyčerpáním usnula. Když se ráno probrala, přežila – a opičí dědeček seděl poblíž, jako by ji hlídal.
Od té doby ji tlupa vzala na milost. Mladé opičky ztratily ostych a začaly si s ní dokonce hrát. Dovolily jí, aby sedávala s nimi na větvi, skákala ze stromu na strom a spala ve vykotlaných kmenech. A jedno opičí mládě se jí jednoho dne pověsilo kolem ramen a pacičkami jí pohladilo po tváři.
Marina o desítky let později přiznala, že na ten pocit nikdy nezapomněla: „Pokud vás nikdy nikdo neobejmul a najednou po vás tohle malé zvíře leze a položí vám dlaně na obličej, je to ten nejhezčí dotek“. V tu chvíli se skutečně cítila být jednou z nich. Malým divokým dítětem, které našlo náhradní rodinu.
Holčička z džungle
Kolik let takto přežívala? To nikdo neví, ani ona sama ne. Časem ztratila pojem o čase a v hlavě se jí všechny dny slily do jedné nekončící honby za potravou. Zapomněla řeč – lidská slova nepotřebovala, rozuměla jen skřekům a hvizdům opic. Zcela vytěsnila i své první vzpomínky, domov, rodiče.
„Nevím vůbec nic, mám prázdno,“ říkala Marina po letech, když se snažila vzpomenout si na cokoli z doby před pralesem. Podle jejího manžela Johna tím mozek aktivoval záchranný režim, aby trauma z únosu překonal. Malá Marina v džungli začínala nanovo a nepotřebovala vědět, kým byla dřív. Veškerou energii vložila do boje o přežití.
Ačkoli se v tlupě kapucínů cítila bezpečně, stále ji to táhlo ke spojení s lidmi. Tu a tam zahlédla ve vzdáleném podrostu lidské postavy – lovce ptáků a drobné zvěře. Vyděsily ji pušky a mačety, jimiž se oháněli. Zároveň ji však k dvounohým bytostem cosi pudilo: byli jejímu druhu podobnější než opice, a po tvářích se jim dal číst výraz, kterému kdysi možná rozuměla.
Jednoho dne se rozhodla to risknout. Nahá, po čtyřech, se vybelhala z křovin přímo k ležení lovců a pokusila se vydat pár hrdelních skřeků – její zoufalá prosba o pomoc.
Špinavé, zarostlé stvoření na ně nejspíš působilo jako zvíře, ale poznali, že je to malá holka. Vzali ji s sebou z džungle pryč. Tehdy Marině mohlo být kolem deseti let. Po pěti letech poprvé spatřila lidskou tvář zblízka.
Jenže místo záchrany ji čekalo další peklo. Lovci – nebo možná jiní překupníci, kteří se jí zmocnili později – v ní neviděli dítě, ale zboží. Zavezli ji do města Cúcuta na kolumbijsko-venezuelském pomezí a prodali do špinavého bordelu. Dostala tam jméno Gloria.
Neuměla mluvit ani se pořádně postavit, takže zatím jen drhla podlahy a schytávala bití od pasáků. Děsila se chvíle, kdy ji postrčí do náruče prvního zákazníka. Když ten den přišel, utekla. Vzepřela se, vytrhla a prchala noční ulicí, co jí síly stačily. „Měla jsem štěstí,“ řekne k tomu suše o mnoho let později. Možná až neuvěřitelné štěstí – během svého života ještě několikrát.
Ocitala se na dně, ale vždy znovu vyklouzla do další nejistoty. Nějaký čas živořila mezi pouličními dětmi bez domova v místním parku. Skamarádila se s partou malých zlodějíčků a rychle využila pralesní lekce: přiživovala se krádežemi, učila se ze svého opičího umu vytěžit výhodu. Vyprávěla, jak tiše našlapovala bosýma nohama, aby se přikradla zezadu k ničím netušícím obětem.
Jednou prý přistihla nicnetušící dámu na ulici – opatrně se přiblížila, nečekaně strhla té ženě kalhotky pod sukní a v nastalém šoku jí vytrhla kabelku, s kterou utekla dřív, než se oběť vzpamatovala. Když ji honili rozzuření okradení či policisté, schovala se vysoko v korunách stromů.
Z dětské pouliční party nakonec Marina našla cestu pryč – z bláta do louže. Nechala se zlákat vidinou jídla a přístřeší za práci služky v cizí rodině. Dostala nové jméno Rosalba a otročila v domácnosti, která se záhy ukázala být rodinou nechvalně proslulých kriminálníků.
Tahle „rodina“ s ní zacházela hůř než se služkou. Byla spíš bezmocná otrokyně mafiánů. Když se jí znovu naskytla šance uniknout, nezaváhala.
Tentokrát jí pomohla lidská dobrota. Jedna ze sousedek, starostlivá paní Maruja z vedlejšího domu, si týrané dívky všimla a vzala ji pod ochranu. Nejprve Marině ukázala, že život může chutnat i sladce: darovala jí malou krabičku s překrásnými šaty, bílými ponožkami a lakovanými střevíci.
Potom jí pomohla utéct nadobro. Adoptovala ji nejprve sama, ale protože už měla devět dětí, raději ji poslala ke své dospělé dceři do hlavního města Bogotá. „Tehdy mi řekli, že jsem teď volná a mohu si vybrat vlastní jméno,“ vzpomíná Marina. Pojmenovala se Luz Marina – podle jedné kolumbijské královny krásy, která ten rok zářila v televizi. Nový život mohl začít.
Cizinka ve vlastním těle
Rodina Marujiny dcery Marie Forero Eusse nebyla bohatá. V chudé čtvrti Bosa na okraji Bogoty žila se svým mužem a pěti dětmi v domečku s udusanou podlahou. Přesto se srdcem na dlani přijali čtrnáctiletou Luz Marinu mezi sebe.
„Byla to moc hodná, dobře vychovaná dívka, vždycky mi pomáhala s prací,“ vzpomínala adoptivní matka Maria, tehdy drobná paní v letech, která si osiřelou holčičku zamilovala jako vlastní. Luz Marina se v nové rodině rychle otrkala. Po letech utrpení konečně zažívala pocit domova, byť skromného.
Chodila nakupovat na trh, vařila s „mamá“ a s dětmi svého zachránce sdílela stejnou postel. Nikdy si nestěžovala. „Byla šťastná, poctivá a pořád se snažila být užitečná. Radost jsme ji měli v domě,“ usmívala se Maria Forero.
Když Marina dospívala, vrátily se jí některé vzpomínky na to, co prožila. Nancy Forero (Mariina biologická dcera) vyprávěla, jak z Luz Mariny občas „vypadly neuvěřitelné střípky“ – o tom, jak byla malá a žila v džungli s opicemi, jak tam byly špatní muži v těžkých botách, kterých se bála.
„Říkala, že na ni ti muži byli zlí. A že se bojí chlapů ve vysokých botách dodnes. Nechtěla o tom moc mluvit, bylo vidět, že ji ty vzpomínky děsí,“ řekla Nancy. Nikoho by tenkrát nenapadlo, že historky o opicích myslí vážně. Jenže adoptivní příbuzní si všimli, že nová sestra má v sobě cosi zvláštního: neobyčejnou mrštnost a sílu, jakou u tak drobného děvčete nečekali.
Ráda běhala bosky a lezla po stromech, jako by se tam cítila nejjistěji ze všech míst. „Když to zpětně hodnotím, občas se pohybovala vyloženě jako opice,“ dodal Carlos Velásquez, Mariin synovec, kterému se Marina svěřovala. Pokud by neprožila něco mimořádného, těžko by prý takové schopnosti měla. Rodina začínala tušit, že její vyprávění může být pravdivé.
Po deseti letech v Bogotě nabídli Marině vzdálení příbuzní nové zaměstnání. Mariina sestra Elena žila s manželem Pedrem Velásquezem v jiné čtvrti a měli malé děti. Byli to právě ti, kdo vedli prosperující textilní firmu, v níž pracoval i Mariin manžel. Přizvali Marinu jako chůvu a pomocnici do domácnosti.
Dívka souhlasila – cítila se být rodině zavázaná a nechtěla zahálet. Několik let pak vychovávala děti Velásquezových, zatímco rodiče budovali továrnu na látky. Pak ale byznys zkrachoval a velká rodina se rozhodla zkusit štěstí v Evropě. Anglie je lákala, a tak se sbalili a odjeli přes oceán do města Bradford v Yorkshiru, kdysi slavného centra evropského textilnictví.
Psal se rok 1977 a s rodinou Velásquezových přicestovala také věrná pečovatelka Marina. Bylo jí kolem sedmadvaceti, neuměla anglicky jediného slova a v životě nechodila do školy. Najednou stanula na jiném kontinentu, mezi cizinci, bez dokladů a peněz – už zase od nuly.
Zpočátku se jí stýskalo po adoptivní rodině, která v Anglii zápolila s vlastními problémy. Pan Velásquez si nemohl najít práci a během pár měsíců se sklesle rozhodl k návratu do Kolumbie. Část příbuzných zůstala v Británii – studovali na univerzitě nebo se tu narychlo vdali – ale Marina zůstala v Bradfordu sama za sebe. Ukázalo se však, že samota dlouho trvat nebude.
V místním evangelikálním kostele se seznámila s mladým mužem jménem John Chapman. Byl to vysoký, nesmělý varhaník a vědec-bakteriolog, na první pohled pravý opak temperamentní Kolumbijky. Nedorozuměli by se spolu ani slovo – on neuměl španělsky, ona anglicky – ale přesto mezi nimi přeskočila jiskra. Netrvalo půl roku a přes překážky v jazyce i kulturní propasti stáli před oltářem jako manželé.
John neměl o pravé identitě své ženy tušení. Věděl jen, že vyrůstala kdesi na kolumbijském venkově, kde se to hemžilo opicemi. Marina se styděla mu říct celou pravdu. „Nevyprávěla mi skoro nic až do svatby. Možná naznačila něco o opicích, ale myslel jsem, že tím myslí, že u jejich vesnice jich žilo hodně,“ vzpomínal s úsměvem John.
Po svatbě se usadili v klidném městečku Wilsden a v roce 1980 se jim narodila první dcera, Joanna, o tři roky později Vanessa. Marina byla odhodlaná stát se milující mámou, kterou sama nikdy neměla. S něhou pečovala o své dvě holčičky, věnovala jim veškerý čas – a přitom se sama učila žít civilizovaně, jak to většina matek dělá automaticky.
Marina s nimi běhala po parku a učila je šplhat po větvích a lézt po stromech, což jim připadalo skvělé. Nezvyklé chování své matky si začaly uvědomovat až ve školním věku, když poznaly rodiny svých kamarádů. „Říkaly jsme: Cože, tvoje máma nešplhá po stromech? Ona tě nevaruje před hady?“ vzpomíná Vanessa. Tehdy sestry pochopily, že jejich maminka je výjimečná.
Trvalo téměř padesát let, než se Marina odhodlala odkrýt svůj příběh světu. Nakonec to dokázala – i díky svým dcerám. Když Joanna a Vanessa dospěly, vymohly si na ní, aby jim puzzle svého života doplnila. Vanessa, která se stala umělkyní a spisovatelkou, pak maminku přesvědčila, že by jejich rodinná sága mohla dodat naději i ostatním. “
Mami, tohle musíš napsat,“ naléhala. Marina dlouho odmítala. K čemu vrtat do starých ran? Bála se, že jí nikdo neuvěří. A skutečně – když se pokusila najít nakladatele pro své paměti, většina ji měla za lhářku a dala od ní ruce pryč. Příběh o „dívce vychované opicemi“ byl zkrátka příliš fantastický.
Nakonec však uspěla. V roce 2013 vydala ve spolupráci s Vanessou a britskou spisovatelkou Lynne Barrett-Lee autobiografii s příznačným názvem Dívka beze jména (The Girl With No Name). Kniha vyšla nejprve anglicky a záhy se prodala do sedmi zemí světa.
Z nenápadné babičky z Yorkshiru se přes noc stala celebrita. Novináři se předháněli v titulcích o „Tarzanově babičce“, televize BBC ji zvala do ranních show, na ulici ji zdravili cizí lidé.
Zájem médií však neznamená, že by jí všichni věřili. Právě naopak: čím známější se její příběh stal, tím hlasitější byly pochybnosti a kontroverze. Řada komentátorů ji začala označovat za podvodnici nebo přinejmenším fantastku s bujnou fantazií. Ozvali se i odborníci.
Primatologové poukazovali, že v Latinské Americe nikdy nebyl zdokumentován případ divokého dítěte žijícího s opicemi – v Africe občas ano, ale v Kolumbii by Marina byla první. Capucínské opice jsou navíc drobné a jen stěží by dokázaly pečovat o lidské mládě tak, jako to dovedou větší primáti (například šimpanzi). Antropoložka Barbara J. Kingová po přečtení Mariny knihy veřejně vyjádřila skepsi.
Připomněla, že kapucíni si nestaví hnízda ani postele na stromech – jak kniha tvrdí – a neexistuje žádný známý případ, že by opice vědomě léčila člověka jako onen „dědeček“ s tamarindovou otravou. Aby starý samec pochopil, že cizí mládě je nemocné, znal léčbu a věděl, jak ji provést, to by prý vyžadovalo nevídanou míru zvířecí empatie a inteligence.
V dokumentárním filmu Žena vychovaná opicemi na stanici National Geographic (2013) podrobili Marinu sérii testů, aby její tvrzení ověřili. Zkoumali třeba stav jejích kostí – rentgen odhalil jisté známky růstové poruchy, možná důsledek podvýživy v dětství. Promítali jí také fotografie kapucínů a sledovali podvědomé reakce.
Údajně se u ní projevily emoce, které by se daly čekat spíš u někoho, kdo s těmito zvířaty prožil dětství. Kolumbijský profesor Carlos Conde na základě obdobného experimentu dokonce prohlásil, že výsledky „silně naznačují pravdivost“ jejího příběhu.
Jenže jiní psychologové tak optimističtí nebyli. Christopher French, odborník na paměť z University of London, upozornil, že Chapmanová může trpět tzv. syndromem falešné paměti. Tedy, že trauma z raného dětství překryla smyšlenou historkou o opicích, které v jejích představách nahradily něco mnohem děsivějšího, co se doopravdy stalo. A co přesně?
To možná neví ani sama Marina.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Marina_Chapman
https://www.magzter.com/stories/newspaper/Daily-Mirror-UK/MY-MUM-WAS-RAISED-BY-MONKEYS-NOW-IVE-QUIT-BRADFORD-TO-LIVE-IN-THE-JUNGLE-TOO?srsltid=AfmBOorkv5ABBD_zrBBZFq5rkrMytndoJiuCqtbTdqvj1m5S4ZPACLy8
https://www.timeout.com/london/tv-reviews/the-woman-raised-by-monkeys
https://web.archive.org/web/20190127024926/https://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/southamerica/colombia/9637674/Strange-life-of-the-housewife-who-grew-up-with-monkeys.html
https://www.theguardian.com/science/2013/apr/13/marina-chapman-monkeys
https://explorersweb.com/extraordinary-stories-of-survival-feral-children/
