Článek
Je pátek odpoledne. Místo abych se těšila, že přijde Lenka s Monikou, moje kamarádky ze střední, je mi na zvracení. Běhám po bytě, rovnám polštáře, větrám. Ne proto, aby se tu holky cítily dobře. Ale aby Karel nenašel jedinou záminku k rýpání. Když se ve dveřích otočí klíč, ztuhnu. Karel vejde, hodí tašku do kouta a čuchne do vzduchu. „Zase pečeme?“ zeptá se s úšklebkem. „Doufám, že to tady nebude vypadat jako po výbuchu.“ „Karle, přijdou holky jen na dvě hodinky. Prosím tě, buď milý,“ zaprosím. Je to ponižující, prosit vlastního muže o základní slušnost. „Jasně. Hlavně ať to vaše kdákání není slyšet až do ložnice. Mám za sebou těžký týden a nestojím o hejno slepic v obýváku.“ Pak si vezme pivo a práskne dveřmi od ložnice tak silně, že se zatřesou skleničky v kredenci. Večírek může začít. Atmosféra je ale otrávená ještě dřív, než zazvoní zvonek.
Demonstrace v trenýrkách
Dřív to takové nebylo. Karel byl společenský, rád griloval, rád se bavil. Ale s věkem zahořknul. Zlenivěl. Zvykl si na svůj klid u televize a jakékoliv narušení jeho rutiny bere jako osobní útok. Nejhorší je ta jeho pasivní agrese. Před měsícem tu byla kolegyně z práce. Řešily jsme nějaké papírování a daly si u toho kávu. Karel věděl, že tu bude. Přesto vylezl z koupelny jen v ošuntělých trenýrkách a tílku. Přešoural se přes obývák, kde jsme seděly, podrbal se na břiše a hlasitě si říhnul. „Dobrý den,“ pípla kolegyně, celá rudá. Karel na ni jen civěl. „No nazdar. Došlo kafe, Simono?“ štěknul na mě a zmizel v kuchyni. Chtěla jsem se propadnout hanbou. Když odešla, vyčetla jsem mu to. „Jsem snad ve svém bytě, ne?“ uzemnil mě. „Nebudu se oblíkat do kvádra jen proto, že si sem taháš cizí ženské. Ať si zvykají.“
„Ty vaše drby mi snižují IQ“
Když už se náhodou nezamkne v ložnici, sedí v křesle s námi. To je ale snad ještě horší varianta. Dělá „dozorce“. Nemluví, jen poslouchá a občas utrousí jedovatou poznámku. Když si Monika stěžovala na šéfa, Karel se uchechtl, aniž by zvedl oči od mobilu: „No jo, typická ženská logika. Místo práce řešíte emoce.“ Když jsme se bavily o novém filmu: „To je ta slátanina pro hysterky? Bože, že vás to baví.“ Holky postupně ztichly. Úsměvy zamrzly. Do půl hodiny se zvedly, že jim jede autobus. „Co je? Vždyť je teprve sedm,“ divila jsem se. „Nezlob se, Simčo, ale… nechceme rušit Karla,“ špitla Lenka ve dveřích. Když jsem se vrátila do obýváku, Karel se spokojeně protáhl. „Konečně ticho. Ta Monika je strašná kráva, jak s ní můžeš kamarádit? Úplně mi z těch jejích keců klesalo IQ.“
Vyhnanství v kavárnách
Po tomhle incidentu jsem to vzdala. Už k nám nikoho nezvu. Když se chci vidět s kamarádkami, musíme jít do kavárny nebo do vinárny. Stojí to peníze. Drahé kafe, drahé víno. Doma by nás to vyšlo na pár korun. Ale nejde o peníze. Jde o princip. Můj muž si z našeho bytu udělal svou pevnost. Já tam jen bydlím, ale nemám právo ho „užívat“. Kdyby si on pozval kamarády na fotbal (což nedělá, protože žádné kamarády už nemá – všechny odehnal svou povahou), musela bych kmitat, chystat chlebíčky a nosit pivo. To by bylo v pořádku. To je „chlapská záležitost“. Ale moje kamarádky? To je „slepičárna“, „drbárna“ a „rušení nočního klidu“ (i když je pět odpoledne).
Bod zlomu: Moje padesátiny
Minulý víkend jsem měla narozeniny. Padesát. Chtěla jsem malou oslavu doma. Jen já, dcera a dvě nejlepší kamarádky. Žádná velká párty. Karel řekl, že to „přežije“, ale že chce mít v osm klid na zprávy. V osm hodin a pět minut, zrovna když jsme krájely dort a smály se historce z dovolené, vtrhl do obýváku. Vypnul rádio, které hrálo jako kulisa. „Tak stačilo, ne?“ zařval. Všechny jsme nadskočily. „Řekl jsem v osm klid! Je pět minut po! Mám toho plný zuby. Tenhle barák není holubník. Sbalte si to a běžte to dopít někam do knajpy.“ Dcera se rozbrečela. „Tati, vždyť má máma narozeniny!“ „To mě nezajímá. Hlava mě bolí jako střep. Vypadněte.“ Kamarádky se v tichosti oblékly, dort nechaly na talířcích a odešly. Stála jsem tam, v ruce nůž na dort, a dívala se na svého muže. Necítila jsem vztek. Cítila jsem absolutní prázdnotu.
Domácí vězení
Karel se druhý den tvářil, jako by se nic nestalo. Prý to „trochu přehnal“, ale „my jsme byly moc hlučné“. Omluva? Kdepak. Od té doby chodím domů jen spát. Bojím se tam mluvit nahlas. Bojím se pustit hudbu. Mám krásný, zrekonstruovaný byt, který jsem z poloviny zaplatila já, ale cítím se v něm jako na návštěvě u nevrlého pana domácího. Manžel vyhrál. Má svůj klid. Má své ticho. Ale taky má manželku, která ho začíná z duše nenávidět. Když jdu s holkama ven, už se ani neptají „co Karel?“. Vědí, že Karel je tabu. Vědí, že žiju se sobcem, který mi osekal sociální vazby, aby měl pohodlí. A já se bojím, že jednou skončím jako on. Sama, zahořklá, v tichém bytě, kam nikdo nechce přijít.
