Článek
Květen 1962, Petřínské sady v Praze. Studentský majáles se proměnil v demonstraci a mladá herečka Helga Čočková se ocitla tváří v tvář zasahujícím příslušníkům StB. Dvacetiletá posluchačka DAMU se tehdy neplánovaně stala aktérkou politického střetu: zastala se spolužáka, kterého na Petříně zatýkali pro provolávání protirežimních hesel.
Když viděla, jak ho vlečou k antonu a on měl strach z vyhazovu ze školy, nedokázala odejít. „Já jsem svědek, on nic neudělal,“ hlásila rozhodně a odmítala se od zásahu distancovat. Nakonec se sama vmanévrovala do policejního vozu – a právě ona se pak stala exemplárním případem, na němž chtěla tajná policie ukázat svou moc. Následovaly výslechy a nátlak, aby spolupracovala se StB. Helga Čočková však podepsat odmítla a tím svůj osud zpečetila.
Ještě tentýž rok přišel tvrdý trest. Z talentované studentky posledního ročníku DAMU se rázem stala persona non grata. Z akademie ji vyloučili a úřady jí zakázaly vystupovat ve filmu i na jevišti. Cestu k herecké dráze přervala jediná událost – a ironie chtěla, že to bylo právě v době, kdy měla nejvíc našlápnuto.
Čočková už během studií hrála v několika filmech a kritika si všímala její půvabné tváře s hlubokýma očima. Režiséři ji obsazovali do menších rolí a v roce 1960 dokonce zazářila v hlavní roli filmu Žalobníci. Závěr studií ji zastihl v raketovém tempu: jen v roce 1962 natočila čtyři filmy.
Drama Transport z ráje, v němž ztvárnila postavu Lízy, získalo mezinárodní ocenění – ale jméno Helgy Čočkové se v titulcích neobjevilo. „V té době jsem právě dokončovala svou první velkou roli ve filmu Transport z ráje a nesměla jsem se objevit ani v titulcích,“ vzpomínala herečka, kterou úřady vyškrtly ze seznamu osob vhodných ke zveřejnění. Na pražské premiéře filmu nesměla být přítomna a úspěch snímku na festivalu v Locarnu sledovala jen zprostředkovaně.
Podobný osud potkal i hudební komedii Dva z onoho světa, kterou Čočková v roce 1962 dotočila po boku legendárního Oldřicha Nového. Film, v němž Nový ztvárnil hlavní dvojroli, měl kvůli účasti nepohodlné herečky problémy s promítáním.
O mnoho let později Helga Čočková vyprávěla, jak se setkala s Oldřichem Novým a musela od něj vyslechnout trpká slova. „Vidíš, tys mi to tenkrát zkazila,“ vyčetl jí slavný elegán, pro něhož mohl být snímek velkým návratem na plátno. Mladou herečku ta výtka zabolela – vždyť kvůli svému občanskému postoji sama přišla o práci a upadla do životních potíží.
Přesto chápala, jakou ránu tím nechtíc zasadila i ostatním. Nový měl kvůli jejímu politickému škraloupu potíže s filmem, do nějž vkládal naděje. S odstupem let Čočková uznala, že jeho hořkost byla pochopitelná. Zatímco on přišel o naději na výrazný návrat, ona ještě měla o svou budoucnost bojovat.
Z DAMU do továrny
Po vyloučení ze studií a zákazu hraní nezbývalo Helze Čočkové než opustit divadelní svět. V roce 1963 nastoupila jako dělnice do ostravského podniku EZD Ostrava-Přívoz. Místo zkoušení rolí zapojovala elektrické obvody a kompletovala velké rozvodné skříně pro tamní hutě.
Naučila se řemeslu, složila dokonce zkoušky pro získání elektrikářské kvalifikace. Tvrdá práce ve fabrice jí pomohla přežít nejtěžší období – a mladá herečka ji přijala jako fakt. Později s nadhledem říkala, že po letech strávených „v hereckém akváriu“ mezi samými umělci jí rok mezi obyčejnými lidmi dal cennou životní zkušenost. Po roce a půl v továrně dostala od úřadů podmínečné svolení dokončit školu. Když v polovině 60. let konečně promovala na DAMU, mohla se znovu začít ucházet o práci v divadle.
První šanci jí nabídl někdejší známý z rodného kraje. Ředitel činohry Státního divadla v Ostravě Radim Koval Helgu dobře pamatoval jako talentované děvče, které už od dětství vystupovalo na ostravských scénách. Nyní riskoval konflikt s mocnými – musel pro ni vyjednat výjimku z profesního zákazu. Nakonec prosadil, že mladá herečka smí nastoupit do jeho souboru.
V Ostravě tak Čočková strávila první sezonu po návratu z výroby na velkém jevišti. Ještě než tam však stačila výrazněji zakotvit, ozvala se další nabídka: německý režisér Hanuš Burger ji obsadil do připravované filmové adaptace Večera tříkrálového. Čočková na rok odjela natáčet do východního Německa. Po návratu domů měla v Ostravě jen krátké intermezzo – její talent si totiž mezitím vyhlédla první scéna v zemi.
Národní jen na oko
V roce 1967 přijel do Ostravy ředitel činohry Národního divadla, legendární herec Vítězslav Vejražka. Přijímal tehdy do souboru nové tváře a vedle jiných mladých talentů oslovil i Helgu Čočkovou. Po pěti letech nucené pauzy se tak ocitla v Praze na prknech „zlaté kapličky“, kam ambiciózní herci míří za vrcholem kariéry. Jenže pro Čočkovou nebylo angažmá v Národním divadle naplněním snu, ale spíše pokračováním ústrků jinými prostředky.
Nálepka politicky problematické osoby jí byla stále v patách. Velké dramatické role nedostávala – a nejen kvůli starému škraloupu. Nebyla také oblíbencem vlivného režiséra, který v té době v Národním určoval směr. Na jevišti se objevovala spíš v menších úlohách a často jen v komparzu davových scén. Ani počínající politické uvolnění druhé poloviny 60. let tedy Čočkové skutečnou rehabilitaci kariéry nepřineslo.
Když přišel rok 1968 a následná normalizace, situace se ještě zhoršila. Kulturní instituce musely opět „očistit“ své řady a vedení Národního divadla dostalo seznam nepohodlných lidí. Helga Čočková tehdy patřila mezi ty, kteří byli pro nový režim nepřijatelní. Znovu přišel zákaz významně vystupovat, tentokrát neoficiální, leč o to důslednější. Herečka sice formálně zůstávala členkou souboru, ale velké role nedostávala.
Aby se uživila a neztratila kontakt s profesí, přijala nabídku jiné zvláštní scény – začala se věnovat mluvenému slovu pro nevidomé. V pražské Knihovně a tiskárně pro nevidomé namlouvala na magnetofonové pásky knihy a beletrii. „To mě velice chytilo,“ říkala o práci interpretky příběhů, při níž mohla uplatnit hlas i představivost bez ohledu na filmové a divadelní zákazy.
Celá sedmdesátá léta pak Čočková zůstávala pod dohledem a ve filmu se objevovala opravdu jen výjimečně. Z těch časů si přesto pár menších příležitostí váží – například epizodní role v detektivkách Smrt za oponou nebo Partie krásného dragouna, které jí umožnily aspoň na chvíli být znovu před kamerou v silné herecké sestavě.
Štrosmajerova dcera
Skutečný návrat před široké publikum zažila Helga Čočková až roku 1978. Tehdy scenárista Jaroslav Dietl rozepsal jeden z vedlejších příběhů televizního seriálu Nemocnice na kraji města a dal Helze nabídku na roli, která se neodmítá. Měla ztvárnit Irenu, dceru svérázného doktora Štrosmajera. Dietlův populární seriál sledovaly miliony diváků a národem milovaný herec Miloš Kopecký v roli doktora Štrosmajera patřil k hlavním hvězdám.
Postava Ireny Štrosmajerové byla ovšem pravý opak otce – nevděčná, citově labilní mladá žena, která tropí svému okolí starosti. Pro Helgu Čočkovou to znamenalo konečně výraznější hereckou příležitost, i když „jen“ v televizi. Navíc šlo o charakter, s jakým se herečka překvapivě sžila. „Já jsem se do té Ireny zamilovala, poněvadž to je takový paskřivec,“ řekla po letech o Štrosmajerově dceři.
Příběh problematické Ireny ji zaujal a přiznala, že k ní měla i emočně blízko. V dějové linii seriálu Irena nedokáže unést tlak okolností a spáchá sebevraždu – a i tohle tragické vyústění mělo zvláštní přesah do reality. Představitel doktora Štrosmajera Miloš Kopecký totiž v soukromí sám přišel o dceru, která si vzala život.
Když se to propojilo s natáčením seriálu, dolehla atmosféra i na Helgu Čočkovou. „Ta sebevražda mojí role, Irenky, byla pro Miloše paralelní s tou realitou. Mně z toho bylo úzko,“ přiznala. Pro Kopeckého i pro ni samotnou bylo natáčení těchto scén nezvykle osobní.
Postavu Ireny Štrosmajerové si Helga Čočková zahrála věrohodně a zaujala diváky, přestože šlo o „zápornou“ roli. Seriál Nemocnice na kraji města se stal fenoménem a s jeho reprízami i volným pokračováním v dalších letech tvář Helgy Čočkové znovu vstoupila do povědomí veřejnosti. Pro mladší generaci byla překvapením – objevili půvabnou herečku, o jejíchž starších filmových rolích nebo hereckých ústrcích z dob komunismu se příliš nevědělo.
Sama Čočková brala návrat na obrazovku střízlivě. Nepřestávala si vážit každé příležitosti zahrát si. „Vážím si každé role, kterou jsem dostala, dokonce i těch nepovedených,“ prohlásila v jednom rozhovoru. Možná i proto, že dobře věděla, jak snadno může herec o všechny příležitosti přijít.
Po roce 1989 už Helga Čočková větší herecké ambice neměla. Z Národního divadla odešla po vlastním rozhodnutí v první polovině 90. let – po 26 letech členství, jež jí kromě zklamání mnoho nepřineslo. Dál účinkovala spíše sporadicky. S oblibou nadále propůjčovala hlas mluvenému slovu: dlouhá léta načítala audioknihy pro nevidomé a považovala tuto činnost za plnohodnotnou součást své profese. V soukromí se potýkala s vážnou nemocí, kterou však překonala.
O své rakovině nikdy veřejně mnoho nemluvila, bytostně totiž nestála o soucit ani senzaci. Když se v pořádku uzdravila, rozhodla se ukončit i své zbývající herecké aktivity. Odmítla další nabízené role – cítila, že už na jevišti ani před kamerou nic vysloveně potřebného sdělit nemusí. „Ta číše se během mého života asi naplnila,“ vysvětlila obrazně svůj pocit, že své poslání naplnila. Ve společnosti se nadále objevuje jen výjimečně a svůj čas věnuje hlavně rodině.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Helga_%C4%8Co%C4%8Dkov%C3%A1
https://www.mujrozhlas.cz/tandem/helga-cockova-herecka
https://www.ceskatelevize.cz/porady/1186000189-13-komnata/217562210800018/
https://www.patriotmagazin.cz/helga-cockova-velky-talent-z-ostravy-mel-smulu-kvuli-komunistum
https://www.reflex.cz/clanek/kultura/104841/helga-cockova-pamflet-proti-zesnulemu-ladislavu-mrkvickovi-nepodepsala-reflex-se-omlouva.html
https://www.ahaonline.cz/clanek/retro-skandaly-aneb-legendy-pod-lupou/107410/strosmajerova-dcera-helga-cockova-73-zavarila-oldrichu-novemu-a-pro-nej-to-byla-tragedie.html
https://www.super.cz/clanek/porady-podcasty-retrojizda-dcera-strosmajera-z-nemocnice-na-kraji-mesta-po-letech-pred-kamerou-helga-cockova-prodelala-rakovinu-s-herectvim-sekla-1504534
https://www.filmovyprehled.cz/cs/film/396483/transport-z-raje
https://archiv.narodni-divadlo.cz/umelec/1449
