Článek
Patří mezi nejznámější tváře planety – přesto může na ulici minout i dávného přítele, aniž by ho poznal. Hollywoodský herec Brad Pitt nedávno otevřeně promluvil o podezření, že trpí prosopagnosií, neboli obličejovou slepotou. Tato vzácná neurologická porucha mu znemožňuje zapamatovat si lidské obličeje.
Pitt popsal, jak se kvůli tomu léta potýká s pověstí namyšleného podivína – na veřejnosti prý někdy nepřátelsky přehlíží i známé lidi, protože je jednoduše nepozná. „Mrzí mě to a stydím se,“ přiznal herec a dodal, že by si přál potkat někoho, kdo má stejnou zkušenost, aby si konečně nepřipadal sám.
Prosopagnosie však není zvláštností vyhrazenou hollywoodským hvězdám. Stejný tichý handicap nosí v sobě i tisíce obyčejných lidí kolem nás, kteří denně bojují s pocitem, že žijí ve světě plném neznámých tváří. Esejista Bill Choisser vzpomíná na zdánlivě banální příhodu: jednou v poledne na rušné ulici beze slova minul vlastní matku – prostě ji nepoznal.
„Dodnes mi to neodpustila,“ píše Choisser ve své knize. Nešlo přitom o žádné citové odcizení a jeho zrak fungoval, mozek však nedokázal přiřadit tvář k identitě milované osoby. Pro člověka s obličejovou slepotou jsou si totiž všechny tváře podobné – oči, nos, ústa, pořád ta stejná základní kombinace rysů – takže rozdíly mezi lidmi splývají jako oblázky na štěrkové cestě. Mnozí z nás si občas nemohou vybavit jméno, ale prosopagnostikovi vypadne obličej. Vidí ho, a přece nevidí, protože v paměti nezanechá stopu.
Proč mozek někomu vypoví službu právě v tak zdánlivě základní věci, jako je poznávání tváří? Moderní neurologie odhalila, že v oblasti spoje týlního a spánkového laloku mozku sídlí specializovaný okrsek, kterému se přezdívá fusiformní obličejová oblast.
Tato drobná struktura (velikosti olivy) je už od narození naprogramovaná ke zpracování tváří. Mozek zkrátka miluje tváře a u většiny z nás jim věnuje výjimečnou pozornost: zdravý člověk má téměř fotografickou paměť na lidské obličeje. Jakmile ale dojde k poškození této mozkové oblasti (například mozkovou mrtvicí či úrazem), anebo se FFA vlivem genetické anomálie vůbec řádně nevyvine, schopnost rozpoznávat lidi podle tváře se může zhroutit.
Prosopagnosie může vzniknout jako získaná – třeba po těžkém otřesu mozku, mrtvici či při neurodegenerativním onemocnění – nebo jako vrozená neboli vývojová. V některých případech se objevuje i u dětí s autismem. Vrozená obličejová slepota však bývá častější. Často se vyskytuje u více členů jedné rodiny, což naznačuje dědičné vlohy. Vědci soudí, že ji způsobuje mutace či výpadek jediného klíčového genu.
Historicky byly nejprve popisovány případy získané prosopagnosie – v lékařských časopisech 19. století se objevily zmínky o pacientech, kteří po úrazu hlavy či mrtvici ztratili schopnost rozeznávat tváře. Během druhé světové války pak německý neurolog Joachim Bodamer zkoumal několik vojáků s tímto podivným následkem zranění.
Právě Bodamer roku 1947 zavedl termín prosopagnosie – složeninu z řeckého prosópon (tvář) a agnósis (nepoznání). Uvědomil si tehdy průlomovou věc: že vidět tvář a rozpoznat ji jsou dvě odlišné funkce mozku. V následujících desetiletích lékaři zaznamenali řadu podobných případů u pacientů po cévních mozkových příhodách; typicky nacházeli poškození mozkové tkáně právě v oblasti spojující týlní a spánkový lalok, tedy v místě, kde „bydlí“ paměť na tváře.
Vrozená prosopagnosie však zůstávala dlouho skryta v pozadí. První zdokumentovaný případ vývojové obličejové slepoty se objevil až v roce 1976 – šlo o školačku, která své nové spolužáky nedokázala poznat celé měsíce, dokud se nenaučila nazpaměť jejich hlasy, pohyby a oblečení.
Ještě na přelomu tisíciletí se mělo za to, že prosopagnosie je krajně vzácná kuriozita s nanejvýš stovkou popsaných případů na celém světě. Teprve díky práci kognitivních neurovědců, jako jsou Ken Nakayama či Brad Duchaine, vyšlo najevo, že po světě chodí možná miliony „tvářislepých“ lidí.
V roce 2004 publikoval tým manželů Grüterových přelomovou studii, která identifikovala 31 případů vrozené prosopagnosie v několika málo rodinách – šokující číslo vzhledem k tomu, že do té doby literatura znala jen pár izolovaných pacientů. Od té doby následovaly průzkumy na školách a univerzitách a odhady prevalence rostly. Dnes se uvádí, že určitý stupeň obličejové slepoty může mít až 2–3 % populace.
Proč tedy o nich skoro neslyšíme? Zčásti proto, že mnozí z těchto lidí sami netuší, že jejich vnímání je neobvyklé. Mají to tak odjakživa, a tak si myslí, že jsou prostě „hrozní na lidi“. Naučili se s tím žít a své potíže důmyslně maskují – když je někdo pozdraví, opatrně loví z konverzace indicie, o koho jde, nebo se vyhýbají nečekaným setkáním, aby nedošlo k trapasu.
Mnoho prosopagnostiků se tak stává pravými mistry společenské kamufláže: jak poznamenal jeden vědec, dokážou oklamat okolí i sami sebe, že jsou „normální“. Dosud neexistuje žádná spolehlivá léčba, která by „vrátila“ schopnost poznávat tváře.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Prosopagnosie
https://www.washingtonpost.com/news/magazine/wp/2019/08/21/feature/my-life-with-face-blindness/
https://www.scientificamerican.com/article/forgetting-faces/
https://www.cbsnews.com/news/brad-pitt-face-blindness-prosopagnosia-neurological-disorder-cant-recognize-faces/
