Článek
„Pokud kdy nastala chvíle, kdy se musí islandský národ semknout a neochvějně čelit nepřízni osudu, pak je to právě teď,“ prohlásil 6. října 2008 tehdejší premiér Geir H. Haarde v mimořádném televizním projevu. Jeho hlas byl vážný a zněl v přímém přenosu do obývacích pokojů po celé zemi.
„Budoucnost vypadá pro mnohé chmurně, ale musíme si navzájem zachovat odhodlání a vysvětlit i dětem, že svět nekončí,“ pokračoval Haarde. Na závěr pronesl krátkou větu, která se hned následující den objevila na titulních stranách novin: „Bůh ochraňuj Island.“
Pro Island, malý stát o necelých 320 tisících obyvatel, právě vrcholil týden, během kterého se zhroutil jeho přebujelý bankovní sektor – a země stála před ekonomickým kolapsem.
Privatizace a nekontrolovaný růst bank
Islandská ekonomika se ještě v 90. letech opírala hlavně o rybolov a hliník, bankovnictví hrálo okrajovou roli. To se změnilo po roce 2000. V letech 1998 až 2003 vláda postupně zprivatizovala trojici největších bank – Landsbanki, Kaupthing a Glitnir – a uvolnila finanční sektor.
Během pouhých několika let se tyto banky vydaly na agresivní expanzi do zahraničí. Islandští finančníci, kterým se začalo přezdívat „Vikingové byznysu“, otevírali pobočky v Londýně, Kodani či Lucemburku, skupovali podíly v zahraničních firmách a lákali klienty po celé Evropě na výhodné spořicí účty.
Nejznámější byl internetový účet Icesave, na který si britští a nizozemští střadatelé ukládali peníze s vysokým úrokem – aniž tušili, že jejich vklady nejsou ve skutečnosti pojištěné islandskou vládou.
Z malé severské země se náhle stal mezinárodní finanční uzel. Zahraniční kapitál proudil do islandských bank po miliardách a ty snadno získané peníze obratem půjčovaly dál. Úvěry financovaly riskantní projekty a investice od nemovitostí po nákupy fotbalových klubů.
Bývalý premiér Davíd Oddsson, který později působil jako guvernér centrální banky, vtipkoval, že z Reykjavíku je nové finanční centrum podobné Curychu či Londýnu. Koncem roku 2006 ratingové agentury hodnotily Island nejvyšším možným hodnocením a životní úroveň Islanďanů patřila k nejvyšším na světě.
Uvnitř bank ale zároveň vznikaly nebezpečné zákulisní hry. Vrcholoví manažeři si navzájem schvalovali obří úvěry, často bez dostatečného zajištění, a za vypůjčené peníze skupovali akcie vlastních bank, aby uměle navyšovali jejich cenu.
Regulace byla slabá a politici rychlé bohatnutí tiše tolerovali. V roce 2007 dosahovala bilanční suma islandských bank astronomických rozměrů – podle odhadů osm až desetkrát převyšovala roční HDP celé země. Takto přebujelý finanční sektor neměl v poměru k velikosti ekonomiky obdoby. Varovných signálů přibývalo, ale jízda pokračovala dál. Až do osudného podzimu 2008.
Týden, kdy padly všechny velké banky
Začátkem října 2008 se ukázalo, že islandské banky nejsou schopné splácet své dluhy. Světové finanční trhy se po pádu investiční banky Lehman Brothers otřásaly a důvěra investorů v malý, zadlužený Island mizela. 29. září 2008 oznámila vláda částečnou národizaci banky Glitnir, třetí největší v zemi, protože Glitnir už nedokázal refinancovat stamilionové závazky.
Tento zásah ale trhům na klidu nepřidal – spíš naopak. V pondělí 6. října zasedl v Reykjavíku krizový štáb. Během několika hodin vláda připravila mimořádný zákon, který finančnímu regulátoru umožnil převzít kontrolu nad bankami a ochránit domácí vklady.
Právě o těchto krocích informoval premiér Haarde v emotivním projevu, který večer odvysílala televize. Ve stejný den zastavila islandská burza obchodování a hodnota islandské koruny se propadla o desítky procent.
Dramatické události pokračovaly celý týden. 7. října 2008 přešla pod nucenou správu Landsbanki, nejstarší banka v zemi a provozovatel účtů Icesave. Britská vláda vzápětí zmrazila aktiva Landsbanki v Británii – použila k tomu dokonce zákon o boji proti terorismu, což Island vnímal jako krajně nepřátelský akt.
Krize tím dosáhla i rozměru diplomatického konfliktu: Reykjavík zuřil, že ho Londýn staví na roveň státům podporujícím terorismus, a Británie zase hrozila žalobami, pokud Islanďané neuhradí škody britským střadatelům.
Mezitím 9. října padla i poslední z trojice velkých bank, Kaupthing. Během jediného týdne tak zkolabovaly tři bankovní domy, které dohromady držely přes 85 % islandského finančního sektoru. Šlo o nejrozsáhlejší bankovní krach v poměru k velikosti ekonomiky, jaký kdy který stát zažil.
Island se ocitl na pokraji bankrotu. Veřejný dluh země prudce vzrostl, jak stát převzal záruky za domácí vklady a další závazky uvnitř země. Naproti tomu zahraniční věřitelé a vkladatelé utrpěli obrovské ztráty – což bylo na Západě nevídané rozhodnutí, protože většina jiných zemí v té době problémové banky raději zachraňovala z peněz daňových poplatníků.
V polovině října 2008 Island požádal o finanční pomoc Mezinárodní měnový fond (MMF). Byla to první žádost země západního světa o záchranný úvěr od MMF po mnoha desetiletích. Fond spolu s vládami skandinávských států sestavil balíček půjček v celkové výši kolem 5 miliard dolarů, který pomohl Islandu stabilizovat kurz koruny a umořit nejpalčivější závazky. Na oplátku čekala zemi bolestivá léčba: tvrdá úsporná opatření, vysoké úroky, kontrola kapitálu a dlouhá vyjednávání o vypořádání zahraničních pohledávek.
Protesty a pád vlády
Domácí dopady krize byly drtivé. Ještě v roce 2008 se Island propadl do hluboké recese a v následujícím roce se ekonomický výkon země propadl o více než 6 %. Nezaměstnanost, která se před krizí pohybovala pod 2 %, vystřelila koncem roku 2008 na násobky této úrovně. Mnoho islandských rodin se ocitlo přes noc v potížích – příjmy klesaly, úspory byly znehodnoceny a splátky úvěrů (často vedených v zahraničních měnách) se staly téměř nedosažitelnými poté, co koruna ztratila polovinu své hodnoty.
Přestože vláda garantovala domácí bankovní vklady a nově vytvořené státní banky dál zajišťovaly základní služby, nálada ve společnosti byla plná hněvu a nejistoty. Mnozí Islanďané měli pocit, že je elity zradily a uvrhly celou zemi do chaosu.
Krátce po krachu bank se v Reykjavíku zvedla vlna občanských protestů. Už na podzim 2008 začali lidé demonstrovat před parlamentem – zprvu jen stovky, postupně tisíce občanů. Nosili si kuchyňské nádobí a symbolicky bouchali hrnci a pánvemi, aby přehlušili ujištění politiků, že situace je pod kontrolou. V lednu 2009 protesty vyvrcholily.
V mrazivých dnech se na náměstí před parlamentem scházely davy rozhořčených lidí, skandovaly, zapalovaly ohně a dožadovaly se odstoupení vlády. Policie 20. ledna použila slzný plyn proti demonstrantům – poprvé od roku 1949. O několik dní později, 26. ledna 2009, premiér Haarde oznámil, že vláda končí. Byla to vůbec první vláda v novodobé historii Islandu, která padla tlakem ulice.
Moc převzal prozatímní kabinet vedený sociálnědemokratickou premiérkou Jóhannou Sigurðardóttir, který zemi dovedl k dubnovým předčasným volbám. Ty přinesly vítězství levicovým stranám slibujícím očistu politického i finančního systému. Nová vláda zahájila řadu reforem a také rozhodla, že okolnosti bankovního krachu musí být důkladně prošetřeny a viníci potrestáni.
Althing (islandský parlament) zřídil Speciální vyšetřovací komisi, složenou z právníků, finančních expertů a historika, aby zmapovala příčiny pádu bank. Tato komise strávila více než rok analyzováním dokumentů a výslechy svědků. Její závěrečná zpráva, vydaná v dubnu 2010, měla přes 2 000 stran a odhalila zásadní selhání v řízení bank, v regulaci i v činnosti vlády. Zpráva mimo jiné konstatovala, že bankéři systematicky porušovali pravidla, poskytovali úvěry „spřáteleným“ firmám a záměrně zkreslovali informace o finančním zdraví svých institucí.
Kritice neušli ani politici a dozorčí orgány, které nezasáhly včas. Parlament na základě zjištění komise následně vůbec poprvé v historii obžaloval expremiéra Haardeho za nedbalost při výkonu funkce. Zvláštní soud nakonec v roce 2012 uznal Haardeho vinným v jedné dílčí věci, ale žádný trest mu neudělil. Už samotné postavení předsedy vlády před soud bylo ale silným signálem, že po krizovém otřesu se poměry v zemi mění.
Obžaloby bankéřů
Ještě dříve, v lednu 2009, byl ustanoven také úřad Zvláštního prokurátora pro vyšetřování bankovního kolapsu. Do jeho čela jmenoval ministr spravedlnosti tehdy 45letého Ólafa Haukssona, dosavadního šerifa z malého města Akranes. Hauksson ani neměl zkušenosti s velkými finančními kauzami – do té doby řešil spíš místní kriminalitu – brzy se ale ukázalo, že právě jeho nezávislost a vytrvalost budou pro ambiciózní vyšetřování klíčové.
Zpočátku měl pouhé tři podřízené a musel prakticky vybudovat nový vyšetřovací tým od nuly. Postupně se mu podařilo sestavit skupinu právníků, ekonomů a analytiků, která začala rozplétat složité pavučiny finančních operací islandských bank. Pomoc nabízely i zahraniční úřady – britský Úřad pro vážnou finanční kriminalitu (SFO) či německá policie – protože stopy vedly i do velkých finančních center.
Od roku 2010 začal zvláštní prokurátor postupně vznášet obžaloby. Jako první stanuli před soudem manažeři menších finančních institucí a investičních fondů napojených na banky. V roce 2012 pak bylo obžalováno několik vedoucích pracovníků Glitniru a Landsbanki. Vyšetřování mířilo stále výš a veřejnost napjatě očekávala, zda dojde i na skutečné „velké ryby“ – tedy na nejvýše postavené bankéře, kteří před krachem často odcestovali do zahraničí.
V roce 2013 vydal islandský soud na některé z nich mezinárodní zatykače. Bývalý předseda představenstva Kaupthingu Sigurður Einarsson, žijící v té době v Londýně, se nakonec rozhodl vrátit na Island a postavit se před soud dobrovolně. „Nemám co skrývat,“ tvrdil novinářům při příletu do Reykjavíku v říjnu 2013, kdy ho policie ihned zadržela.
Bankéři za mřížemi
Islandská justice nakonec dokázala to, co se v roce 2008 zdálo téměř nemyslitelné. V průběhu let 2013 až 2015 vynesly soudy řadu pravomocných rozsudků nad předními představiteli bank. Celkem bylo odsouzeno 26 bankéřů a finančníků vinných z trestných činů souvisejících s kolapsem systému.
Souhrnně dostali nepodmíněné tresty ve výši 74 let odnětí svobody. Většina uložených trestů byla v rozmezí dvou až pěti let vězení – islandské zákony totiž stanovují relativně mírné sazby a za finanční podvod hrozí maximálně šest let. I tak šlo o zásadní precedent: vrcholní bankéři všech tří zkrachovalých bank skončili za mřížemi.
Island se tak stal jedinou západní zemí, která po finanční krizi 2008 poslala bankéře hromadně do vězení. Ve Spojených státech například nešel za podvody spojené s hypoteční krizí do vězení téměř nikdo z vrcholných manažerů – s výjimkou jediného nižšího investičního bankéře, který zatajoval ztráty své banky. V Evropě proběhlo několik vyšetřování (například v Irsku či v Británii), ale žádný jiný stát nepřivedl před soud tolik vysoce postavených finančníků jako právě Island.
Od krachu uplynulo už patnáct let. Islandské hospodářství se mezitím zotavilo – země postupně splatila úvěry MMF, zrušila devizové kontroly a vrátila se k ekonomickému růstu. Na krizová léta si však Islanďané stále dobře pamatují. V kolektivní paměti národa zůstává Haardeho apel „Guð blessi Ísland“ symbolem zlomového okamžiku, kdy se malý ostrov na severu Evropy ocitl na pokraji zkázy.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/2008%E2%80%932011_Icelandic_financial_crisis
https://icelandmonitor.mbl.is/news/politics_and_society/2015/10/07/god_bless_iceland_7_years_on/
https://www.occupy.com/article/iceland-sentences-26-bankers-combined-74-years-prison#sthash.6CF1zLOQ.dpbs
https://www.reflex.cz/clanek/zpravy/67056/pouceni-z-krizoveho-vyvoje-island-poslal-za-mrize-uz-26-bankeru.html
https://www.cnbc.com/2015/02/12/iceland-convicts-bad-bankers-and-says-other-nations-can-act.html
