Článek
Je to jedna z těch scén, které se vryjí pod kůži, i když jste je viděli jako malé děti. Konec komedie Bota jménem Melichar, rušné školní nádvoří a přísná, rázná žena, kterou konečně dopadnou při krádeži. Zlodějka bot.
Postava bez velkého jména, epizodka na pár minut. A přesto se stala jedním z těch drobných obrázků, které si česká paměť odmítá nechat vzít. Ptejte se kohokoli, kdo vyrůstal na Troškových filmech. Zlodějku z Melichara si vybaví okamžitě.
Skoro nikdo ale netušil, kdo se za tou tváří skrýval. Že to není žádná komička z lidových veseloher, ale herečka, která kdysi odvedla výkon, o kterém se psalo jako o tom nejsilnějším, co tehdejší kinematografie nabídla. A že její příběh nakonec skončí tak krutě, že je těžké o něm číst.
Herečka už od dětství
Jaroslava Tichá se narodila 30. září 1929 v Lubné u Rakovníka, v malé obci, kde nic nenasvědčovalo tomu, že jednou bude stát před filmovou kamerou. Odmalička ji ale táhlo k jevišti. Recitovala ve školním rozhlase, chodila do dramatických kroužků, svou první roli si zahrála v ochotnickém divadle. A dotáhla to až na pražskou DAMU, kterou v roce 1956 úspěšně dokončila.
Pak přišla léta, která dnes znějí skoro romanticky, ale ve skutečnosti znamenala tvrdou dřinu za málo peněz a bez záruky. Putovala od jednoho oblastního divadla k druhému. Hořovice, Příbram, kde patřila k úplně prvním herečkám nově vzniklého divadla, Mladá Boleslav, Kladno, Hradec Králové. V roce 1969 pak stálé angažmá opustila a vydala se na nejistou dráhu herečky na volné noze.
Šedesátá léta jí přitom otevřela dveře, o jakých se většině hereček ani nezdá. Na filmovém plátně debutovala v roce 1961 ve snímku Kde řeky mají slunce. A pak přišel výkon, který z ní udělal herečku, kterou si znalci dodnes pamatují. Ztvárnila Matydlu v psychologickém dramatu Smuteční slavnost. Byla to plnokrevná, syrová, opravdová postava, na jakou se nezapomíná.
Smuteční slavnost, možná to nejsilnější, co kdy natočila, putovala v době normalizace rovnou do trezoru. Režim film zavřel pod zámek a divákům ho na dlouhá léta zapověděl. Představte si to. Odvedete výkon svého života, vložíte do role všechno, co ve vás je, a pak přijde někdo v šedém obleku a vaši práci zakáže, takže se na ni nikdo nesmí podívat. Roky. Herec žije z toho, že ho lidé vidí. A ji zrovna v tom nejlepším schovali před světem.
Od začátku sedmdesátých let už to nikdy nebylo jako předtím. Role se scvrkávaly. Z hlavních postav se staly manželky hlavních hrdinů, pak už jen epizody, drobné výstupy, štafáž. Pro film a televizi jich nakonec natočila přes padesát, ale ty opravdu velké by spočítala na prstech jedné ruky.
Výjimkou byla osudem zkoušená matka Božena Horáková ve válečné trilogii Dny zrady, Sokolovo a Osvobození Prahy nebo partnerství s Rudolfem Hrušínským ve snímku Dým bramborové natě. Jinak ale přišel čas malých úloh. Přesto se nevzdávala.
Troška
A pak přišel rok 1983 a s ním celovečerní debut mladého Zdeňka Trošky. Bota jménem Melichar, školní komedie s detektivní zápletkou o krádežích luxusních bot ze šaten. Jaroslava Tichá v ní dostala roli zlodějky, kterou na konci filmu dopadnou. Pár minut na plátně. A přece to byla, jaká ironie osudu, právě tahle drobná komická rolička, díky které si ji zapamatovaly celé generace dětí.
Vrátila se až jako stará paní. V roce 2003 ji Troška, který na ni nezapomněl, obsadil do své komediální série Kameňák, kde hrála ráznou babičku Boženu Novákovou. Objevila se i v dalších dílech série. Byla to hrubozrnná lidová zábava, na hony vzdálená jemným psychologickým dramatům jejího mládí. V jednom z dílů její postavu dokonce srazí auto.
Jedno z posledních míst, kde se podle filmových databází objevila, mělo název jako vystřižený z jejího vlastního osudu. V roce 2014, rok před svou smrtí, se mihla ve studentském dokumentu s příznačným jménem Jenom starý trezorový film.
Po celou tu dobu žila tiše a nenápadně, přesně tak, jak znělo její příjmení. Manžela, herce Jana Faltýnka, jí smrt vzala v roce 1995. Přežila ho o dvacet dlouhých let. Pak už byla jen sama. Jaroslava Tichá zemřela v dubnu 2015 v pražské nemocnici, bylo jí pětaosmdesát. A veřejnost se to podle médií dozvěděla až o sedm měsíců později.
U jejího smrtelného lůžka nakonec stál jediný člověk, který na ni nezapomněl. Byl to Zdeněk Troška, právě ten režisér, který ji kdysi obsadil jako zlodějku bot a později jako babičku z Kameňáku. Podle své pozdější vzpomínky za ní přišel do nemocnice a nejdřív ji vůbec nepoznal. Poznal ji až podle cedulky se jménem u postele, tak byla vyhublá.
Spala. Ale když ji tiše oslovil, otevřela oči a v tu ránu věděla, kdo u ní sedí. Sedli si spolu na chodbu a povídali. Pamatovala si prý úplně všechno, co spolu kdy natočili. Byla v dobré náladě. Přinesl jí ovoce, džus i pivo, protože pivo měla odjakživa ráda, a domlouval jí, ať jí, ať se nezanedbává, ať je silná. O pár dní později se dozvěděl, že zemřela.
Zdroje:
https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/17169/jaroslava-ticha
https://www.filmovyprehled.cz/cs/film/396818/smutecni-slavnost
https://nfa.cz/cs/25886-smutecni-slavnost
https://www.fdb.cz/osobnost/5079-jaroslava-ticha
https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/114028/zdenek-troska-v-slzach-zemrela-hvezda-kamenaku-skandalne-zapomenuta.html
https://www.csfd.cz/film/410005-jenom-stary-trezorovy-film/prehled/
