Ochrnutá švadlena nevěřila úspěchu plyšového medvídka. Pak jich vyráběla skoro milion ročně

V březnu 1903 seděl na lipském veletrhu hraček v jednom ze stánků podivný medvěd. Měřil 55 centimetrů, byl ušitý z mohérového plyše, měl korálkové oči a hlavně pohyblivé ruce a nohy. Nic podobného do té doby na trhu nebylo. Plyšová zvířátka sice existovala, ale byla tuhá a nepohyblivá, spíš dekorace než kamarád do postele.

Tenhle medvěd se dal posadit, zvednout mu tlapku nebo ho obejmout. Přesto o něj zpočátku nikdo nestál. Obchodníci procházeli kolem, prohlíželi si ho a pokračovali dál. Teprve na samém konci veletrhu se u stánku zastavil americký nákupčí Hermann Berg. Koupil všech sto vystavených medvědů a na místě objednal dalších tři tisíce. Byl to začátek obchodního zázraku, který během několika let zaplavil celý svět.

Za stánkem stála malá firma z městečka Giengen an der Brenz ve Švábsku. Medvěda navrhl teprve šestadvacetiletý Richard Steiff, ale firma nesla jméno jeho tety. Margarete Steiff v té době už přes dvacet let vyráběla hračky, vedla vlastní továrnu a měla za sebou životní příběh, který by vystačil na román. Od svých osmnácti měsíců totiž nemohla chodit.

Celý život strávila na kolečkovém křesle, pravou ruku měla oslabenou a každý steh ji stál víc úsilí než ostatní. Medvídka, kterého vymyslel její synovec, si zpočátku příliš neoblíbila. Připadal jí nehezký a nebyla si jistá, že ho někdo bude chtít. Ještě netušila, že právě on z jejího jména udělá jednu z nejznámějších značek hraček v dějinách.

Appolonia Margarete Steiff se narodila 24. července 1847 v Giengenu jako třetí ze čtyř dětí stavitele Friedricha Steiffa. Když jí bylo osmnáct měsíců, dostala vysokou horečku. Nemoc jí ochromila obě nohy a pravou ruku nechala slabou a bolestivou. Lékaři teprve po třech letech zjistili, že šlo o dětskou obrnu.

V polovině 19. století to pro dívku znamenalo prakticky jistou budoucnost bez manžela, bez práce a bez šance na samostatný život. Matka se trápila myšlenkou, že se o dceru bude muset starat do konce života, a sama Margarete neměla podle tehdejších měřítek před sebou žádné vyhlídky. Jenže dívka z Giengenu se s takovým osudem odmítla smířit.

Byla zvědavá, společenská a energická a měla silnou, vzpurnou povahu, se kterou si její přísně konzervativní matka často nevěděla rady. Do školy chtěla chodit stejně jako ostatní děti, a tak ji sourozenci a sousedé vozili po městě na ručním vozíku. Učila se výborně, ale na vyšší školu nemohla, protože ta byla vyhrazena chlapcům. Podle svých pozdějších vzpomínek si dokázala kolem sebe shromáždit ostatní děti a vymýšlela hry, ve kterých byla středem pozornosti. Doma pomáhala se sestrami Pauline a Marií háčkovat, aby rodina měla nějaký příjem navíc.

V sedmnácti ale úspěšně dokončila učení švadleny a začala pracovat v krejčovské dílně svých starších sester. Šití pro ni bylo bolestivé, protože pravou ruku nedokázala pořádně používat. Aby si vydělala na vlastní šicí stroj, dávala hodiny hry na citeru. Protože pravačkou nemohla točit kolem, nechala ho otočit tak, aby ho mohla ovládat levou rukou.

Kolem pětadvaceti let už šila módní oblečení a za zákaznicemi jezdila poštovním dostavníkem i do okolních měst, což bylo pro ženu na vozíku v 19. století téměř neslýchané. V roce 1877 si třicetiletá Margarete otevřela vlastní obchod s plstěnými oděvy. Otec jí doma upravil dílnu a ona šila plstěné spodničky, kabátky a domácí potřeby. Plsť byla tehdy moderní materiál, teplý, pevný a levný, a obchod začal brzy prosperovat.

Margarete dokonce dodávala plstěné spodničky obchodníkovi ve Stuttgartu. Zlom ale přišel nečekaně. V jednom módním časopise objevila Margarete střih na malého látkového slona. Podle něj ušila z plsti drobného sloníka, který měl sloužit jako polštářek na jehly. Ve švábském nářečí mu říkala „Elefäntle“, tedy sloník. Několik kusů rozdala jako dárky dětem z příbuzenstva. Jenže děti vůbec nezajímaly jehly. Sloníky si okamžitě přivlastnily jako hračky. Nenápadný polštářek se tak stal prvním skutečným bestsellerem budoucí firmy Steiff.

Rok 1880, kdy první sloníci vznikli, považuje firma Steiff dodnes za datum svého založení. Margarete brzy pochopila, že objevila něco víc než jen šikovný doplněk do domácnosti. V roce 1885 už prodala na 600 sloníků, o rok později přes pět tisíc. K slonům přibyli koně, opice, prasata, osli i velbloudi. Její bratr Fritz vozil vzorky na trhy do okolních měst a vracel se s objednávkami. Když dílna přestala stačit, postavil pro sestřinu výrobu v roce 1890 samostatnou budovu. V roce 1892 se Margarete pokusila svůj způsob výroby zvířecích hraček ochránit patentem, žádost ale nakonec po sporech stáhla.

Téhož roku vydala firma také první ilustrovaný katalog s více než dvěma sty druhy hraček a 3. března 1893 byla úředně zapsána jako Margarete Steiff, Filzspielwarenfabrik Giengen/Brenz, tedy továrna na plstěné hračky. Pracovaly v ní tehdy čtyři švadleny a dalších deset žen šilo doma. Fritz pro sestru postavil dům s rampou pro vozík, aby se mohla bez pomoci dostat do dílny. Margarete se nikdy neprovdala a firmě věnovala celý život. Měla přitom jasnou zásadu, kterou dnes firma Steiff uvádí jako své motto: „Pro děti je jen to nejlepší dost dobré.“

Do rodinné firmy postupně nastoupilo pět jejích synovců. Nejvýznamnějším z nich se stal Richard Steiff, který přišel v roce 1897. Vystudoval uměleckoprůmyslovou školu ve Stuttgartu a studijní pobyt absolvoval i v Anglii. Ve Stuttgartu chodil pravidelně do zoologické zahrady a celé hodiny kreslil medvědy ve výběhu. Z těchto skic se zrodil nápad: plyšový medvěd, který bude vypadat jako živý a bude mít pohyblivé končetiny.

Na plyš použil kvalitní mohér z přádelny Schulte v Duisburgu. V roce 1902 vytvořil prototyp s označením 55 PB. Číslo 55 znamenalo výšku v centimetrech, P plyš a B pohyblivé klouby. Šlo o vůbec první plyšového medvěda s pohyblivýma rukama a nohama na světě. Margarete ale nadšená nebyla. Medvěd jí připadal neforemný a nevěděla, jestli o něj bude zájem.

Po lipském veletrhu v roce 1903 a obří americké objednávce se ukázalo, že se mýlila. Medvědi z Giengenu začali mizet za oceánem rychleji, než je švadleny stihly šít. V roce 1904 získala firma na světové výstavě v americkém St. Louis velkou cenu. Tou dobou už ve Spojených státech kolovala historka o prezidentu Theodoru Rooseveltovi, kterému se přezdívalo Teddy.

Při honu v roce 1902 odmítl zastřelit medvěda, kterého k tomu účelu přivázali ke stromu. Karikatura Clifforda Berrymana, která tuto příhodu zachytila v deníku The Washington Post, udělala z události celonárodní senzaci a medvědům začali Američané říkat „Teddy's bear“. Steiff toto jméno pro své medvídky převzal v roce 1906 a od té doby se plyšový medvěd na celém světě jmenuje teddy bear.

Rok 1907 se stal vrcholem medvědí horečky: v Giengenu vzniklo 973 999 medvídků, tedy v průměru přes 2 600 každý den, a celkem asi 1,7 milionu hraček. Firma tehdy zaměstnávala 400 lidí v továrně a dalších 1 800 žen šilo doma.

S úspěchem přišli i napodobitelé. Levné kopie medvídků se začaly objevovat po celé Evropě i v Americe. Margaretin synovec Franz Steiff proto v roce 1904 vymyslel ochrannou známku, která se stala slavnou: malý kovový knoflík připevněný v uchu každého zvířátka. „Knopf im Ohr“, tedy knoflík v uchu, si firma o rok později nechala úředně zaregistrovat a nosí ho všechny hračky Steiff dodnes. Pro sběratele je to nejspolehlivější důkaz pravosti a staré medvídky s původním knoflíkem dnes draží aukční síně po celém světě.

Rostoucí firma potřebovala nové prostory. V roce 1903 vyrostla v Giengenu tovární hala, která byla na svou dobu architektonickou revolucí. Všechny její fasády byly ze skla zasazeného do železné konstrukce, takže dovnitř proudilo maximum denního světla, které švadleny pro přesnou práci potřebovaly. Konstrukci vyvinul neznámý inženýr ve spolupráci s mnichovskou železárnou, za myšlenkou stál nejspíš Richard Steiff.

Místní hale brzy začali přezdívat „Jungfrauenaquarium“, tedy akvárium panen, protože v prosklené budově pracovaly převážně svobodné mladé ženy, které bylo z ulice vidět jako rybičky v akváriu. Další haly z let 1904 a 1908 už měly místo drahé ocelové konstrukce dřevěnou, což byl nápad dalšího ze synovců, Huga Steiffa. Původní budova stojí dodnes, je chráněnou památkou a nechybí jí ani rampa, po které Margarete na svém vozíku vjížděla do práce.

Margarete Steiff se svého největšího triumfu dočkala, ale užívat si ho dlouho nemohla. Zemřela nečekaně 9. května 1909 na zápal plic, bylo jí 61 let. Z dílny, kde kdysi šila spodničky na šicím stroji otočeném pro levou ruku, se mezitím stala továrna, jejíž výrobky si kupovaly děti od Londýna po New York. Hned rok po její smrti, v roce 1910, získala firma Steiff velkou cenu na světové výstavě v Bruselu.

Richard Steiff, otec slavného medvěda, se v roce 1923 vydal lodí do New Yorku, usadil se ve městě Jackson v Michiganu a zemřel tam v roce 1939. Spojené státy, které jeho medvěda kdysi proslavily, se tak nakonec staly i jeho domovem. Firma přežila obě světové války, ve třicátých letech začala spolupracovat se společností Walta Disneyho, což jejím prodejům ještě více pomohlo.

Zdroje:

https://corporate.steiff.com/en/company/history/

https://corporate.steiff.com/de/unternehmen/

https://www.dpma.de/english/our_office/publications/ingeniouswomen/margaretesteiff/index.html

https://www.planet-wissen.de/gesellschaft/spiele_und_spielzeug/geschichte_des_spielzeugs/pwiemargaretesteiffmutterdersteifftiere100.html

https://www.fembio.org/biographie.php/frau/biographie/margarete-steiff/

https://www.handelsblatt.com/unternehmen/mittelstand/steiff-nicht-nur-kinder-lieben-fraeulein-gretle-/5895154.html

https://forbes.cz/teddy-bear-ma-120-let-margarete-steiff-dala-svetu-plysoveho-medveda-a-odvahu-snit/

https://en.wikipedia.org/wiki/Margarete_Steiff

https://en.wikipedia.org/wiki/Richard_Steiff

https://de.wikipedia.org/wiki/Steiff-Fabrikhalle