Článek
„Podívej se na ten nos! A ty oči! To nezapřeš, Petře, ten kluk je tvoje kopie!“ Tchýně se rozplývá nad kočárkem, ve kterém spí náš dvouletý Tomášek. Můj manžel Petr se dme pýchou, hladí malého po vláskách a září štěstím. Je to ten nejspokojenější táta pod sluncem. A já? Já stojím opodál, usmívám se, ale uvnitř se mi svírá žaludek tak, že mám chuť zvracet. Protože vím pravdu. A tu pravdu zná ještě jeden člověk. Roman. Petrův nejlepší kamarád od dětství, který stojí vedle mě, popíjí pivo a v očích má ten chladný, vypočítavý výraz, ze kterého mi tuhne krev v žilách. Před hodinou mi pošeptal: „Do pátku chci dalších padesát tisíc. Nebo mu to řeknu.“
Diagnóza: Mizivá naděje
Všechno to začalo před čtyřmi lety. Snažili jsme se o miminko, ale nedařilo se. Petr šel na vyšetření jako první. Verdikt byl zdrcující. Těžká porucha plodnosti. Lékař nám na rovinu řekl, že Petrův spermiogram je tak špatný, že šance na přirozené početí je prakticky nulová. Jedna k milionu. „Jedinou reálnou cestou je dárce,“ řekl doktor soucitně.
Petra to zlomilo. Je to chlap z vesnice, hrdý, zakládá si na tom, že postaví dům a zasadí strom. Představa, že by musel přijmout cizí geny od anonymního dárce, pro něj byla nepředstavitelná. „To by nebylo moje dítě, Jano,“ plakal mi tehdy v kuchyni. „Všichni by si šuškali, že jsem mrzák, co nedokáže udělat potomka.“
Viděla jsem, jak mi chřadne před očima. Naše manželství se hroutilo. A pak mě napadla ta šílená věc. Roman. Byli s Petrem jako bratři. Podobně vysocí, oba tmavovlasí, hnědoocí. Kdyby… kdyby to byl Roman, dítě by vypadalo jako Petr. Nikdo by nic nepoznal.
Osudová noc
Sešla jsem se s Romanem tajně. Věděla jsem, že mě má rád, možná víc než jen jako manželku kamaráda. Vysvětlila jsem mu situaci. „Chci jen dárce, Romane. Nic víc. Petr se to nikdy nesmí dozvědět. Bude si myslet, že se stal ten zázrak, o kterém mluvil doktor. Ty budeš dál strejda Roman. Slib mi to.“ Slíbil. Vypadal dojatě, že může pomoct nejlepšímu kamarádovi v nouzi. Stalo se to jednou. Rychle, bez citů, čistě technicky, zatímco byl Petr na služební cestě.
Za měsíc jsem držela v ruce pozitivní test. Petrova reakce byla nepopsatelná. Plakal štěstím. Lékařům jsme řekli, že se nám to povedlo přirozeně. Doktor jen pokýval hlavou a usmál se: „Příroda je mocná čarodějka. Někdy se ten jeden z milionu prostě trefí.“ Nikdo nic nepodezříval. Byla to dokonalá lež.
Kukačka v hnízdě
Když se Tomášek narodil, byla jsem v euforii. Měli jsme rodinu. Petr byl úžasný táta. Roman chodil na návštěvy, nosil dárky. Zpočátku se choval normálně, dodržoval dohodu. Ale pak jsem si začala všímat drobných změn. Když choval Tomáška, držel ho o chvilku déle, než bylo nutné. „Má můj tvar uší, viď?“ prohodil jednou u grilování, když byl Petr pro pivo. „Mlč,“ sykla jsem na něj. „Je to Petrův syn.“ Ušklíbl se. „Biologie nepustí, Jano.“
První skutečný problém nastal, když Roman přišel o práci. Dělal finančního poradce, ale spíš si hrál na burzovního makléře a projel spoustu peněz. Svých i cizích. Začal pít. Začal být nepříjemný. A začal si uvědomovat, jakou má v rukou moc.
„Půjč mi, jsme přece rodina“
Před půl rokem mi přišla první zpráva. „Jani, jsem v háji. Potřebuju nutně 20 litrů na nájem. Půjčíš? Však víš, že pro malého bych udělal cokoliv. Byla by škoda, kdyby Petr přišel o iluze.“Polil mě studený pot. Okamžitě jsem mu ty peníze poslala. Ze společného účtu jsem to vybrala po částech jako „nákupy“. Myslela jsem, že tím to hasne. Že mu pomůžu a on dá pokoj. Omyl.
Za měsíc chtěl třicet. Prý na opravu auta. „Romane, to nejde. Nemůžu pořád vybírat peníze, Petr si toho všimne,“ prosila jsem ho v kavárně, kde jsme se sešli. Roman se opřel do židle a zapálil si. „Hele, Janičko. Já jsem otec. Mám práva. A Petr? Ten žije ve lži. Co myslíš, že udělá, až mu řeknu, jak to tenkrát doopravdy bylo? Že jsi ho podvedla s jeho nejlepším kámošem? Vyhodí tě. A Tomáše mi soud klidně přiklepne, až udělají testy DNA. Já jsem biologický otec, on je nikdo.“
Smyčka se utahuje
Dnes jsme ve fázi, kdy Roman chodí k nám domů jako král. Petr ho vítá: „Ahoj brácho, pojď dál!“ Roman se usadí do křesla, nechá se obskakovat a hraje si s Tomáškem. Vidím na něm, jak si to užívá. Ten pocit moci. Že vlastní tajemství, které může zničit náš svět lusknutím prstu. Petr nic netuší. Myslí si, že je Roman v depresi z rozchodu a ztráty práce, tak ho podporuje. Dokonce mu sám půjčil deset tisíc! „Je to kámoš, nenechám ho padnout,“ řekl mi Petr večer v posteli. Měla jsem chuť křičet. On tě zneužívá! On spí s tvou ženou v myšlenkách a krade ti syna!
Ale mlčím. Romanovy nároky se stupňují. Teď chce padesát tisíc. Prý má dluhy u lichvářů. Vyhrožuje, že pokud nezaplatím, přijde za Petrem a řekne mu: „Hele, díky, že vychováváš mýho kluka, ale teď bych si ho vzal, nebo mi za něj zaplať.“ Jeho bezpáteřnost nezná mezí.
V pasti vlastního klamu
Nemám ty peníze kde brát. Už jsem prodala zlaté šperky po babičce. Zvažuji, že si vezmu tajnou půjčku, ale to je cesta do pekel. Když se podívám na Petra, jak si hraje s malým na koberci s autíčky, vím, že pravda by ho zabila. Nejenže by přišel o syna (protože by v něm navždy viděl tu zradu), ale ztratil by i nejlepšího přítele a manželku. Zničila bych mu celý život.
Jsem v pasti. Vytvořila jsem dokonalou lež, abychom byli šťastní, a teď jsme rukojmími člověka, který nemá svědomí. Každé zazvonění telefonu mi způsobuje tachykardii. Každá návštěva je utrpení. Nevím, jak dlouho to ještě vydržím tajit.
