Článek
Je neděle poledne. S manželem Petrem sedíme u oběda. Konečně máme chvilku klidu, vnoučata odjela, dům je tichý. Petr mi nalévá víno a chce mi vyprávět o plánech na dovolenou. Vtom to začne. Crrrr. Crrrr.Můj telefon na lince se rozvibruje. Na displeji svítí: MÁMA.Petr ztuhne, vidličku s masem položí zpátky na talíř a protočí oči v sloup. „Neber to, Jano. Prosím tě, aspoň u jídla ne.“ V břiše se mi stáhne uzel. Vím, že když to nezvednu, bude volat znovu. A znovu. A za deset minut bude volat Petrovi. A za dvacet minut sousedům, jestli se nám něco nestalo. „Musím, Petře. Co když se jí něco stalo?“ špitnu omluvně a zvedám to. „Janičko? Jsi tam?“ ozve se plačtivý hlas. „Já jen… je mi tak smutno. Dívám se na televizi a nikdo tu není. Mám takový divný tlak na prsou…“ Oběd je zkažený. Petr odchází od stolu a práskne dveřmi. A já další hodinu poslouchám monolog o tom, co měla sousedka k večeři a jak ji píchá v koleni.
Zdravá nemocná
Moje matka (72) je vdova pět let. Od té doby, co táta umřel, se upnula na mě. Jsem jedináček, takže nemám sourozence, se kterým bych se o tu „péči“ podělila. Problém je, že matka je naprosto soběstačná. Bydlí ve vlastním bytě, má důchod, za který by vyžila čtyřčlenná rodina, a fyzicky je na tom lépe než já. Chodí bez hůlky, nakoupí si, uklidí. Ale psychicky? Rozhodla se, že její rolí je být profesionální obětí. Odmítá chodit do klubu seniorů („Tam jsou jen staří lidé“), odmítá koníčky. Jejím jediným koníčkem jsem já.
Volá mi ráno, když jedu do práce. („Jen jestli jsi v pořádku dojela.“) Volá mi v práci. („Co vaříš k večeři? A co dělá Petr?“) Volá mi večer. („V televizi nic nedávají, jsem tak sama.“) Když jí řeknu, že nemám čas, nasadí tu svou osvědčenou zbraň: „No jo, já vím, že otravuju. Já už tady dlouho nebudu, pak budeš mít klid. Až mě najdou studenou, tak si vzpomeneš.“
Víkendy v zajetí chlebíčků
Největší peklo jsou víkendy. Matka automaticky počítá s tím, že každou sobotu a neděli strávíme u ní. Nebo ona u nás. „Upekla jsem bábovku, přijďte,“ oznámí v pátek. Není to pozvání, je to rozkaz. Když řekneme, že máme jiný program, nastane scéna. Minulý měsíc jsme chtěli jet s Petrem na chatu. Jen my dva. Potřebovali jsme to jako sůl, naše intimita je na bodu mrazu. Ve čtvrtek jsem to matce oznámila. V pátek ráno mi volala, že se jí točí hlava a nemůže vstát z postele. Zrušili jsme chatu. Petr zuřil, ale jeli jsme k ní. Když jsme dorazili, matka seděla v křesle, nalíčená, na stole chlebíčky a káva. „Už je to lepší, Janičko,“ usmívala se. „To jen z toho tlaku. Jsem tak ráda, že jste přijeli. Na té chatě by stejně pršelo.“ Petr se otočil na podpatku a šel do auta. „Vidíš?“ sykla na mě matka. „On mě nenávidí. Chce tě ode mě odtrhnout.“
„Energetický upír“ v obýváku
Manžel mi říká, že matka je energetický upír. A má pravdu. Kdykoliv od ní odcházím, cítím se vyždímaná jako citron. Bolí mě hlava, jsem podrážděná. Ona naopak kvete. Jakmile má publikum, ožije. Jenže to ničí můj vztah. Petr už odmítá k matce jezdit. „Jano, je jí sedmdesát, ne devadesát! Není nemohoucí! Proč si nenajde kamarádky? Proč musíme my dva, v našem věku, dělat animátory její nudy?“ křičel na mě nedávno. „Je to moje máma, Petře! Nemůžu ji nechat samotnou, když brečí do telefonu!“ bránila jsem se, i když jsem věděla, že má pravdu. „Tak si ji nastěhuj sem a já se odstěhuju. Protože ve třech se žít nedá. Hlavně když ten třetí je neviditelný a leží nám v posteli mezi námi.“
Bod zlomu: Zkažená dovolená
Pohár přetekl minulý týden. Měli jsme zaplacenou dovolenou v Itálii. Drahý hotel, týden u moře. Těšila jsem se na to půl roku. Dva dny před odletem matka upadla v koupelně. Volala mi hystericky, že se nemůže hýbat, že má asi zlomenou kyčel. Okamžitě jsem jela k ní. Záchranka ji odvezla do nemocnice. Rentgen ukázal, že nemá nic zlomeného. Jen naraženinu. Modřinu na zadku. Doktoři řekli, že může jít domů, jen má být v klidu a ledovat to. „Janičko, ty mě tu necháš samotnou? S tou bolestí?“ plakala na nemocničním lůžku, když jsem mluvila o Itálii. „Já se nedostanu ani na záchod. Co když upadnu znovu? Kdo mi podá vodu?“
Podívala jsem se na ni. A poprvé v životě jsem uviděla ten chladný kalkul v jejích očích. Ona nechtěla pomoc. Ona chtěla, abych nikam nejela. „Mami, máš naražený zadek. Ledničku máš plnou. Přijde za tebou pečovatelka, domluvím ji,“ řekla jsem pevně. „Jestli odletíš, tak jsi mě zabila,“ řekla mi do očí. Odletěla jsem. Ale tu dovolenou jsem si neužila. Celý týden jsem měla vypnutý telefon (na příkaz Petra), ale v hlavě mi jela smyčka výčitek. Co když se jí fakt něco stane? Co když umře steskem?Petr se snažil, nosil mi drinky, tahal mě do moře, ale já jsem byla duchem nepřítomná. „I tady v Itálii je s námi,“ řekl mi hořce poslední večer. „Vyhrála. I když jsme tisíc kilometrů daleko, zkazila nám to.“
Rozcestí
Vrátili jsme se včera. Matka žije. Je uražená, nebere mi telefony, což je paradoxně úleva, ale vím, že to je jen ticho před bouří. Až se ozve, bude to smršť výčitek, pláče a obviňování. Petr mi dal ultimátum. Buď nastavím matce hranice – jeden hovor denně, návštěva jednou za čtrnáct dní – nebo se odstěhuje on. „Chci zpátky svou ženu, ne uštvanou dceru,“ řekl mi.
Stojím na rozcestí a nevím, kudy kam. Mám pocit, že ať udělám cokoliv, budu ta špatná. Buď budu špatná dcera, co opustila „nemohoucí“ matku, nebo budu rozvedená žena, která obětovala manželství pro rozmar stárnoucí ženy.
