Článek
Včera jsem měla šedesáté páté narozeniny. Kulatiny. Člověk by řekl, že je to důvod k zastavení, k rodinnému obědu, k objetí. Celé dopoledne jsem stála u plotny. Pekla jsem kachnu se zelím, Jakubovo nejoblíbenější jídlo už od dětství. Udělala jsem i ten jeho tvarohový koláč, který mi vždycky ujídal ještě teplý. Stůl byl prostřený pro tři – pro mě, pro Jakuba a pro jeho přítelkyni, kterou jsem viděla všehovšudy dvakrát. V poledne nikdo nezvonil. Ve dvanáct třicet taky ne. V jednu hodinu mi pípla zpráva. Žádné volání, žádný videohovor. Jen suchá SMS: „Vsechno nej mami. Nestihame, mam jednani. Poslal jsem ti darek na ucet. J.“
Seděla jsem v kuchyni, dívala se na tu stydnoucí kachnu a po tvářích mi tekly slzy. Na účet mi dorazilo deset tisíc korun. Chtěl si mě koupit. Chtěl si vykoupit své svědomí. Ale já jsem nechtěla peníze. Já jsem chtěla svého syna.
Život na úkor vlastního štěstí
Když byl Jakub malý, zůstala jsem na něj sama. Jeho otec odešel, když mu byly tři roky. Od té doby byl Jakub středobodem mého vesmíru. Pracovala jsem jako zdravotní sestra na směny. Když on spal, já jsem po nocích žehlila prádlo cizím lidem, abychom měli na kroužky. Chtěl hrát tenis? Měl ho mít. Chtěl jet na jazykový kurz do Anglie? Prodala jsem zlaté šperky po babičce, aby mohl jet. „Ty musíš studovat, Kubíku,“ říkala jsem mu vždycky. „Musíš se mít líp než já.“
Pamatuji si, jak jsem pět let chodila v jednom zimním kabátě, abych mu mohla koupit značkové džíny, protože se mu ve škole smáli. Nikdy jsem mu nic nevyčetla. Byla jsem hrdá, jak je chytrý, jak je ambiciózní. Když promoval s červeným diplomem, plakala jsem štěstím. Myslela jsem, že jsme tým. Že to pouto, vykované v těžkých časech, je nezničitelné.
První trhliny: Úspěch mu stoupl do hlavy
Změna přicházela plíživě. Začal rychle stoupat po kariérním žebříčku v jedné nadnárodní korporaci. Začal nosit obleky, které stály víc než můj měsíční plat. Začal mluvit jazykem, kterému jsem nerozuměla – deadline, meeting, budget. Návštěvy řídly. „Mami, teď nemůžu, dělám na projektu.“ „Mami, tenhle víkend ne, jedeme na golf.“
Když už přijel, bylo to, jako by přijela návštěva z jiné planety. Seděl u stolu, neustále ťukal do mobilu a kontroloval hodinky. „Máš tu hrozné vedro,“ postěžoval si minule. „Proč si nenecháš nainstalovat klimatizaci? Zaplatím to.“ Nechápala jsem, že on to myslí jako pomoc. Já jsem v tom slyšela jen kritiku mého skromného domova, který mu už nebyl dost dobrý. Všechno začal přepočítávat na peníze.
Incident v nemocnici
Minulý měsíc mě začalo zlobit srdce. Doktorka mi nařídila sérii vyšetření ve fakultní nemocnici, která je na druhém konci města. Je to tam složité s parkováním a já už si za volant v hustém provozu netroufám. Zavolala jsem Jakubovi. „Kubíku, prosím tě, mohl bys mě ve čtvrtek ráno hodit na kardiologii? Mám tam být v osm.“
Následovalo ticho. Pak hluboký povzdech. „Mami, ve čtvrtek v osm mám poradu s vedením. To fakt nedám.“ „Ale já se tam autobusem bojím, motá se mi hlava,“ zkusila jsem to ještě jednou. „Tak si vezmi taxíka! Proboha, mami, vždyť jsem ti posílal peníze. Objednej si Bolt, odveze tě až před vchod. Proč z toho děláš drama?“
Drama? Chtěla jsem, aby mě můj syn chytil za ruku, když mi bude doktor říkat výsledky. Chtěla jsem tu jistotu, že tam na mě někdo čeká. Místo toho pro mě přijel cizí pán v odřené oktávii, který ani neuměl pořádně česky. Jakub mi pak jen napsal zprávu: „Tak co? Dobry?“Napsala jsem: „Ano.“Nebylo to dobré. Ale jemu to bylo jedno. Hlavně že měl vyřešeno.
Bod zlomu: Vánoce bez rodiny
To, co se stalo včera o narozeninách, byla jen poslední kapka. Skutečný zlom přišel už o Vánocích. Jakub mi 23. prosince oznámil, že na Štědrý den nepřijedou. „Letíme na Maledivy, mami. Potřebujeme si odpočinout od toho shonu. Dárky jsem ti poslal kurýrem, zítra ti je doveze.“ Strávila jsem Štědrý večer sama u televize. Druhý den zazvonil kurýr s balíkem. Byl tam robotický vysavač a poukaz do lázní. Drahé, luxusní dárky. Vysavač, který mi má ušetřit práci, abych měla víc času… na co? Na samotu? V těch dárcích nebyla ani špetka osobního vztahu. Jeho asistentka je vybrala, jeho asistentka je zabalila a kurýr je doručil.
Matka, nebo jen položka v nákladech?
Dívám se na tu zprávu v telefonu. „Poslal jsem ti darek na ucet.“Mám pocit, že pro svého syna už nejsem máma. Jsem jen položka v jeho nákladech. Položka „Matka – údržba“. Zaplatí, pošle dárky, zajistí odvoz, ale sám se fyzicky a emočně odřízl.
Možná jsem udělala chybu já. Možná jsem mu cestu umetala až moc. Možná, kdyby si musel na ty džíny vydělat sám, vážil by si věcí – a lidí – jinak. Vychovala jsem úspěšného muže, na kterého by měla být každá matka pyšná. Ale já nejsem pyšná. Jsem smutná. Mám syna, který umí řídit firmu o sto lidech, ale neumí zvednout telefon a zeptat se: „Mami, jak se máš? Nechceš zajít na kafe?“
Sedím tu s tou studenou kachnou a přemýšlím, jestli mu ty peníze poslat zpátky. Ale k čemu by to bylo? On by to nepochopil. Jen by si pomyslel, že jsem nevděčná stará žena. A tak jen čekám. Čekám, až bude mít v kalendáři „okénko“ pro tu, která mu darovala život.
