Článek
„Zase jsi ten hrnek dala špatně. Voda se tam nedostane, když je to ucho otočené doleva.“ Stojím nad otevřenou myčkou, v ruce mám špinavý talíř a počítám do deseti. Tohle je Pavel. Můj muž, se kterým jsem prožila čtyřicet let. Dřív to byl chlap, co přišel z práce v pět, dal si pivo, přečetl noviny a o víkendu posekal zahradu. Domácnost byla moje doména. Před půl rokem šel do důchodu. První týden to bylo fajn. Druhý týden začal opravovat kapající kohoutky. Třetí týden začal „optimalizovat procesy“. Teď mi stojí za zadkem, kdykoliv vstoupím do kuchyně. „Uhni, já to přeskládám,“ odstrčí mě jemně, ale důrazně ode myčky. „Takhle se tam vejde o tři talíře víc. Plýtváš vodou a tabletami.“ Dívám se na něj, jak se zaujetím tetrisového mistra přesouvá skleničky o milimetr doprava, a mám chuť po něm tu myčku hodit.
Ztráta soukromí ve vlastním bytě
Pavel nemá koníčky. Nikdy je neměl, jeho koníčkem byla práce. Teď, když mu sebrali razítko a podřízené, stal se jeho podřízeným náš byt. A já. Nejhorší je ta absolutní ztráta soukromí. Jsme v 3+1, ale já nemám kam utéct. Dřív jsem si ráda dopoledne zavolala se sestrou nebo kamarádkou Věrou. Uvařila jsem si kávu, sedla si do křesla a půl hodiny jsme drbaly. Teď? Jakmile zazvoní telefon, Pavel, který do té doby „luštil“ křížovku (respektive číhal), zbystří. „Kdo to je? Věra? Pozdravuj ji.“ Sedí naproti mně a poslouchá. Bezostyšně poslouchá. Když hovor trvá déle než deset minut, začne si okatě poklepávat na hodinky nebo vzdychat. „To si nemáte co říct jindy? Víš, kolik stojí minuta?“ „Máme neomezený tarif, Pavle,“ syknu na něj, zatímco si rukou zakrývám mikrofon. „To je jedno. Záření ti škvaří mozek. A navíc, Věra jenom kňourá. Zbytečná debata.“ Výsledek? Už nikomu nevolám. Píšu si SMSky na záchodě, kde mám (zatím) klid. Cítím se jako puberťačka, co se schovává před přísným otcem.
Incident: Jídlo pod drobnohledem
Gradovalo to postupně. Nejdřív to byly poznámky, že moc větrám (uniká teplo). Pak že moc svítím. Ale minulý týden překročil hranici, když se začal montovat do vaření. Kuchyně byla vždycky moje království. Vařím ráda a dobře. V úterý jsem dělala svíčkovou. Pavel přišel, stoupl si vedle sporáku a nahlédl do hrnce. „Máš tam málo mrkve. Bude to bledé.“ „Je tam stejně mrkve jako posledních třicet let,“ odsekla jsem. „A tu smetanu tam dáváš moc brzo. Srazí se to. Ukaž, já to zamíchám.“ Vzal mi vařečku z ruky. V tu chvíli se ve mně vařila krev víc než ta omáčka. Začal mi přepočítávat knedlíky. „Jeden, dva, tři… proč jich děláš dvanáct? Stačí nám osm. Zbytečně vyhazujeme mouku.“ „Já nic nevyhazuju! Zbytek si dáš zítra k večeři!“„Ohřívané jídlo není zdravé. Měla bys vařit efektivněji. Přesně na porce. Jako v jídelně.“
Bod zlomu: Štítky na jogurtech
Myslela jsem, že to rozdýchám. Že si zvykne. Ale včera přišel konec. Vrátila jsem se z nákupu. Byla jsem pryč asi hodinu. Když jsem otevřela lednici, abych tam dala maso, myslela jsem, že mě trefí šlak. Všechno bylo jinak. Pavel vyndal všechny poličky, umyl je (což by bylo fajn, kdyby u toho nezůstalo) a na každou poličku nalepil papírový štítek s nápisem. MLÉČNÉ VÝROBKY - SPOTŘEBA DO 3 DNŮ. UZENINY. ZELENINA.A co hůř – na každém kelímku jogurtu, který tam už byl, byla černým fixem napsaná velká číslice. Datum spotřeby. Přepsal to, aby to bylo „lépe vidět“.
„Co to má znamenat?!“ zařvala jsem, až se lekl. Přiběhl z obýváku, v ruce hadr. „Udělal jsem systém. Měla jsi v tom chaos. Vzadu byl jogurt, co prochází zítra, a vepředu ten, co vydrží týden. Takhle budeme mít přehled. Jmenuje se to metoda FIFO – First In, First Out. Používali jsme to ve skladu.“
Zírala jsem na něj. Na svého muže, který mi právě z domova udělal skladové hospodářství. „Já nechci žít ve skladu, Pavle! Já chci žít doma! Nechci mít očíslované jogurty a nechci mít rozpis, kdy se má větrat! Jsi v důchodu, proboha! Jdi na ryby! Jdi do hospody! Jdi krmit holuby! Ale přestaň mě řídit!“
Tichá domácnost a myšlenky na útěk
Urazil se. Prý jsem nevděčná, že mi chtěl pomoct a ulehčit práci. Že prý v tom mám „bordel“ a on tomu dal řád. Od včerejška spolu nemluvíme. On sedí u televize, přepíná programy a komentuje zprávy, já jsem zalezlá v ložnici a předstírám, že čtu. Mám ho ráda. Ale ta představa, že takhle to bude vypadat dalších deset, patnáct nebo dvacet let? Že budu do smrti pod dohledem „generálního ředitele lednice“? Děsí mě to. Mám pocit, že se dusím. Začala jsem se dívat na inzeráty na malé garsonky. Je mi pětašedesát. Není to na rozvod pozdě? Ale není pozdě na to, chtít mít ve vlastním životě klid a svobodu uvařit si kafe, aniž by někdo komentoval, kolik vody jsem nalila do konvice.
