Článek
Ležím v posteli a snažím se číst. V bytě je ticho, děti – desetiletý Lukáš a dvanáctiletá Terezka – by už měly spát ve svém pokoji, který bohužel sdílí tu nešťastnou, papírovou stěnu s ložnicí sousedů. A pak to přijde. Nejdřív je to jen tlumený hovor. Smích. Cinkání skleniček. To by bylo fajn. Ale pak se ozve ten specifický, rytmický zvuk. Bum. Bum. Bum.Čelo postele narážející do zdi. A do toho hlasitý, naprosto nekontrolovaný ženský křik. Nejsou to romantické vzdechy. Je to jekot, jako by ji tam někdo mordoval, prokládaný velmi explicitními výkřiky typu: „Ano! Ještě! To je ono!“Ztuhnu pod peřinou. Moje první myšlenka nepatří mně, ale dětem. Slyší to? Samozřejmě, že to slyší. To by slyšel i hluchý.
Vysvětlování, u kterého se červenám
Dřív, když byli menší, to bylo jednodušší. „To sousedé cvičí,“ říkala jsem. Nebo: „Asi stěhují skříň.“ Jenže Terezce je dvanáct. Už má mobil, chodí na internet. Moc dobře ví, že nikdo nestěhuje skříň ve čtvrt na jedenáct v noci s takovou frekvencí a zvukovým doprovodem. Minulý týden u snídaně nastala ta chvíle, které jsem se bála. Lukáš míchal kakao a najednou se zeptal: „Mami, proč tu paní vedle včera tak bolelo břicho? Hrozně naříkala.“ Terezka do něj kopla pod stolem a zrudla jako rajče. „To nebylo břicho, ty blbečku,“ sykla na něj. Podívala se na mě. V těch očích byla směs zvědavosti, znechucení a trapnosti. „Sousedé se… mají rádi,“ vypadlo ze mě to nejhloupější klišé. „A někdy jsou u toho hluční.“ „Je to nechutný,“ uzavřela Terezka a odešla do pokoje. Měla pravdu. V tomhle podání, kdy se nám jejich intimita cpe do uší násilím přes panel, to je nechutné.
Incident na chodbě
Byla bych schopná přimhouřit oko nad víkendovými nocemi. Ale naši sousedé, mladý bezdětný pár, zřejmě neznají kalendář ani hodinky. Před čtrnácti dny přijela na návštěvu moje maminka. Konzervativní dáma, která se červená i u líbací scény v Ordinaci. Seděli jsme v obýváku, pili kávu, děti si hrály Člověče, nezlob se. Bylo půl třetí odpoledne. A najednou… Áááách! Bože! Hlasitost taková, že babičce cinkla lžička o podšálek. Nastalo hrobové ticho. „Oni si snad dělají legraci,“ hlesla máma. Děti se začaly hihňat. Lukáš si dal ruce na uši a začal dělat „bla bla bla“, aby to neslyšel. Vyskočila jsem a pustila rádio na plné pecky. Cítila jsem se poníženě. Ve vlastním bytě, u rodinné kávy, jsem musela překřikovat orgasmus cizí ženské, abych zachovala alespoň zdání důstojnosti před vlastní matkou a dětmi.
Konfrontace na chodbě
Rozhodla jsem se to řešit. Slušně, sousedsky. Nechci jim bránit v lásce, chci jen trochu ohleduplnosti. Potkala jsem sousedku (říkejme jí třeba Simona) u schránek. Je to taková ta suverénní pětadvacítka, co si myslí, že jí patří svět. „Dobrý den, Simono,“ začala jsem, srdce mi bušilo. „Můžu vás o něco poprosit?“ Sundala si sluchátka a změřila si mě pohledem. „No?“ „Víte, ty stěny jsou tady hrozně tenké. A my máme dětský pokoj hned vedle vaší ložnice…“ „A?“ přerušila mě. „Jde o to, že… no, v noci, a občas i odpoledne, je od vás všechno slyšet. Opravdu všechno. Děti se na to ptají, je to nepříjemné. Mohli byste být trochu tišší? Nebo si třeba odsunout postel od zdi?“
Čekala jsem omluvu. Čekala jsem: „Ježiš, to mě mrzí, netušili jsme to.“ Místo toho se Simona ušklíbla. Tím nejvíc arogantním způsobem. „Paní Nováková, to, že vy už máte po sezóně a chlap na vás nesáhne, není můj problém. Kupte si špunty do uší nebo dětem vysvětlete, jak vznikly. My se omezovat nebudeme.“ Nasadila si sluchátka a odešla.
Bezmoc v přímém přenosu
Zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Po sezóně? Od té doby je to snad ještě horší. Mám pocit, že to dělají naschvál. Že přidávají na hlasitosti, jen aby mi dokázali, kdo je tady pánem situace. Včera v noci se Terezka vzbudila. Přišla za mnou do ložnice, polštář v ruce. „Mami, já tam nemůžu spát. Oni zase ječí.“ Musela jsem si ji vzít k sobě do postele. Dvanáctiletou holku, která by měla mít svůj klid. Ležela vedle mě, koukala do stropu a poslouchala ty zvuky z vedlejšího bytu. „Proč jsou tak bezohlední?“ zeptala se potichu. Nevěděla jsem, co jí na to říct. Že někteří lidé jsou prostě dobytek? Že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého? To jsou hezké fráze, ale v paneláku o třetí ráno jsou k ničemu.
Zvažovala jsem, že jim to oplatím. Že pustím dechovku na plné pecky v šest ráno, až budou vyspávat. Ale nejsem ten typ. Nechci klesnout na jejich úroveň. A hlavně – nechci do téhle války zatahovat děti víc, než už jsou. Zatím jen tiše trpíme. Ale každé další „Áno, takhle!“ ve mně buduje takovou vlnu vzteku, že se bojím dne, kdy to nevydržím a udělám něco, čeho budu litovat. Třeba že na ně zavolám policii pro rušení nočního klidu. I když… policistům vysvětlovat, že sousedé moc hlasitě souloží? Další trapnost, kterou bych musela podstoupit.
