Článek
Třetí do party má čtyři nohy a blechy
Je 03:15 ráno. Probouzí mě mlaskání. Hlasité, mokré, rytmické mlaskání. Vedle mě, na mém drahém damaškovém povlečení, leží Ben. Čtyřicetikilový kříženec labradora a bůhvíčeho. Právě si provádí důkladnou ranní hygienu intimních partií. Celá postel se otřásá. Kopnu do Tomáše. „Tome, dělej něco. Vždyť to je nechutné.“ Tomáš jen zamručí, bezmyšlenkovitě pohladí psa po hlavě a zamumlá: „Nech ho, Bendo, spinkej.“ Ben se na mě podívá, olízne se a položí si svou těžkou hlavu na můj polštář. Cítím ten specifický pach – směs starého koberce, vlhké hlíny a psího dechu. Obracím se zády k nim, ale nemám kam uhnout. Ben zabírá dobrou polovinu postele, Tomáš třetinu a já balancuji na kraji matrace, přikrytá jen cípem deky, protože zbytek má pes pod sebou. Tohle není soužití. Tohle je okupace.
„Je to jen pes, zvykneš si“
Když jsme spolu začali chodit, věděla jsem, že má psa. Mám zvířata ráda. Ben se zdál být fajn parťák na procházky. Tomáš bydlel v malém bytě, kde to popravdě trochu „vonělo“, ale neřešila jsem to. Byla jsem zamilovaná a u něj jsem nepřespávala tak často. Většinou jsme byli u mě. V mém čistém, voňavém 3+1, na kterém si zakládám.
Zlom přišel před měsícem. Tomášovi končil nájem, tak jsme se dohodli: „Pojď bydlet ke mně. Máme tu dost místa.“ Byla jsem naivní. Hned první večer po stěhování Ben automaticky vyskočil na naši postel. „Tome, dolů!“ zavelela jsem. Tomáš se na mě podíval, jako bych právě navrhla, abychom Bena utratili. „Jani, on je zvyklý. Celý život spí se mnou. Nemůžeš ho teď vyhodit, bude mít trauma ze stěhování. Potřebuje jistotu.“ Ustoupila jsem. Jednu noc, řekla jsem si. Ať se aklimatizuje.Chyba. Obrovská chyba.
Incident: Bahno na damašku
Situace se rychle zhoršovala. Nejde jen o to, že tam spí. Jde o to, v jakém stavu tam chodí. Minulý týden venku pršelo. Byla taková ta podzimní blátivá čvachta. Vrátili se z venčení. Tomáš mu sice otřel tlapky ručníkem (mým ručníkem na hosty!), ale to nestačilo. Když jsem vyšla ze sprchy, Ben už ležel rozvalený uprostřed postele. Na mém smetanovém přehozu byly tmavé, mokré mapy. A všude písek. „To si děláš srandu?!“ vyjekla jsem. „Vždyť je špinavý!“ „Ale prosím tě, to uschne a vyklepe se to,“ mávl rukou Tomáš a lehl si k němu, aby ho poškrabal za uchem. Cítila jsem naprostou bezmoc. Moje ložnice, moje útočiště, se změnila v boudu.
A intimita? Nulová. Zkuste se milovat, když na vás z deseti centimetrů zírají hnědé psí oči a funí vám do obličeje. Kdykoliv jsme se k sobě přitulili, Ben se nacpal mezi nás. Žárlil. A Tomáš? Místo aby ho vykázal, začal ho hladit. „No jo, ty můj žárlivče, my tě máme taky rádi.“ V tu chvíli jsem ztratila veškerou chuť.
Kdo z koho: Pelech za pět tisíc
Rozhodla jsem se to vyřešit diplomaticky. Koupila jsem luxusní ortopedický pelech. Paměťová pěna, hebký potah, stál mě pět tisíc korun. Dala jsem ho do rohu ložnice. „Koukej, Bendo, tady budeš mít královské spaní,“ lákala jsem ho. Ben si do něj čichl a pak vyskočil zpátky na postel. Večer jsem byla nekompromisní. „Tome, ode dneška spí Ben v pelechu. Já se potřebuju vyspat. Mám plný nos chlupů, bolí mě záda, jak se krčím, a štítím se toho povlečení.“ Tomáš ztuhl. Přestal hladit psa a podíval se na mě tím nejchladnějším pohledem, jaký jsem u něj kdy viděla.
Věta, která bolela víc než kousnutí
„Jani, Ben je člen rodiny. Není to kus nábytku, který můžeš šoupat, kam chceš.“ „Já jsem taky člen rodiny! A tohle je moje postel!“ ohradila jsem se. „Hele, nebuď hysterická. Ben v té posteli spal pět let předtím, než jsem poznal tebe. On tam byl dřív. Nebudu ho trápit jen proto, že ty jsi posedlá sterilním prostředím.“
On tam byl dřív. Ta věta mi zněla v uších jako ozvěna. Postavil psa na úroveň partnerky. Nebo spíš výš. Protože pes má právo na pohodlí, zatímco já se mám přizpůsobit. „Takže si vybíráš psa?“ zeptala jsem se tiše. „Nevybírám. Jen říkám, že se musíš naučit toleranci. Láska znamená přijmout i toho druhého se vším všudy.“
Spaní v obýváku
Vzala jsem si polštář a deku a šla spát do obýváku na gauč. Myslela jsem, že za mnou přijde. Že mu to dojde. Že psa vyhodí a přijde mě odprosit. Nepřišel. Ráno jsem ho našla, jak spokojeně chrápe objatý s Benem, který měl hlavu na mém polštáři. Jsou to tři dny. Tomáš se tváří, že trucuju zbytečně, a čeká, až mě to přejde. Ben dál okupuje moji ložnici. V mém bytě. A já? Já se cítím jako vetřelec ve vlastním životě. Miluju Tomáše, ale představa, že dalších deset let budu spát s chlupatým, smradlavým monstrem v posteli a polykat antihistaminika, mě děsí. Zároveň mě děsí to, že když dám ultimátum „buď já, nebo pes v posteli“, vím přesně, jak to dopadne. Ben vyhraje.
