Článek
Je neděle, dvanáct hodin. Sedíme v jídelně v domě mého tchána. Na stole voní polévka s játrovými knedlíčky. „Jani, přidej si, jsi nějaká bledá,“ říká mi tchyně Marta a nabírá mi další naběračku, aniž bych stihla protestovat. „Děkuju, Marti, jsi hodná,“ usměju se na ni. V tu chvíli ucítím tlak na stehně. Pod těžkým dubovým stolem se moje noha setkala s nohou mého tchána Karla. Není to náhoda. Jeho koleno se jemně tře o moje lýtko. Zvednu oči. Karel (62) se tváří naprosto nezúčastněně, jí polévku a přikyvuje mému manželovi Petrovi, který zrovna vykládá něco o problémech s firemním autem. Karel se na mě podívá jen na zlomek vteřiny. V jeho očích je jiskra, kterou znám. Jiskra, která znamená: „Vzpomínáš na pátek?“ Polknu knedlíček a mám co dělat, abych se nezačala červenat. Můj manžel sedí vedle mě, drží mě za ruku, a netuší, že žena, kterou miluje, spí s jeho tátou.
Manželství vlažné jako voda z nádobí
S Petrem jsme svoji deset let. Máme dvě děti, dům na hypotéku a psa. Zvenčí vypadáme jako reklama na štěstí. Uvnitř? Uvnitř je to nuda k uzoufání. Petr je hodný chlap. Spolehlivý. Nepije, nehraje automaty, nosí peníze. Ale je to taky ten nejpasivnější člověk, jakého znám. Večer přijde z práce, sedne k televizi, dá si jedno pivo a usne. Sex? Jednou za měsíc, v sobotu, když děti spí, a trvá to přesně pět minut. „Jsi moc náročná, Jani. Buď ráda, že máš klid,“ říkaly mi kamarádky. Jenže já jsem v pětatřiceti nechtěla klid. Chtěla jsem žít. Cítit se jako žena, ne jen jako matka a hospodyně.
Karel je Petrův pravý opak. I po šedesátce je to chlap jako hora. Bývalý podnikatel, charismatický, stále sportuje. Vždycky jsem k němu vzhlížela. Byl to on, kdo nám pomohl vybrat dům. Byl to on, kdo přijel opravit pračku, když Petr řekl, že „na to zavoláme firmu“.
Jak se to stalo: Bouřka na chatě
Začalo to loni v létě. Petr byl na služební cestě a já jela s dětmi na chatu tchánovců. Karel tam byl sám, Marta jela do lázní. Přišla bouřka. Vypadla elektřina. Děti se bály, tak jsem je uložila a sešla dolů do obýváku, kde Karel zapaloval svíčky. Otevřeli jsme si víno. Povídali jsme si. Ne o dětech a provozu, ale o životě. O snech. „Petr si tě nezaslouží,“ řekl najednou, když mi doléval skleničku. „Je to můj syn, ale je slepej. Nevidí, jak jsi krásná.“ Zarazila jsem se. Ale lichotilo mi to. Když se naklonil, aby sfoukl svíčku na stole, naše ruce se dotkly. Přeskočila jiskra. Ne taková ta romantická, ale živočišná. Políbil mě. Měla jsem uhnout. Měla jsem mu dát facku. Měla jsem utéct. Místo toho jsem mu ten polibek oplatila. Tu noc jsme spolu nespali, ale hranice byla překročena.
Adrenalin, který mi zatemnil mozek
Od té doby to trvá. Scházíme se tajně. Většinou v hotelech na okraji města, když má Karel „jednání“ a já „kávu s kamarádkou“. Někdy, když je Marta u kadeřnice, stavím se u nich doma. V ložnici mých tchánů. Je to zvrácené? Ano. Je to vzrušující? Neskutečně. Karel mi dává to, co mi chybí. Pozornost. Vášeň. Pocit, že jsem žádoucí. Kupuje mi dárky, které musím schovávat. Krajkové prádlo, drahý parfém (který nosím jen pro něj, protože Petr si nevšimne, ani kdybych voněla benzínem). „Jsi moje malá holčička,“ šeptá mi do ucha a mně naskakuje husí kůže.
Nejbizarnější na tom jsou ty rodinné sešlosti. Tchyně Marta mě nikdy moc nemusela. Vždycky měla pocit, že pro jejího synánka nejsem dost dobrá. Teď? Teď se na ni dívám přes stůl a cítím podivnou převahu. Kdybys věděla, Marto. Kdybys věděla, co dělá tvůj muž, když ty jsi na józe. Zároveň cítím příšerný strach. Minule se stala věc, která mě málem prozradila. Byli jsme u nich na grilování. Karel mi podával talíř s masem a jeho ruka sjela níž, pohladil mě po zadku. V tu chvíli vyšel z domu Petr. „Tati, nemáš hořčici?“ zeptal se. Karel s ledovým klidem cuknul rukou a řekl: „V lednici, Peťo.“ Petr si ničeho nevšiml. Já jsem se ale musela jít vydýchat na záchod, protože se mi rozbušilo srdce tak, že jsem myslela, že dostanu infarkt.
Past, ze které není úniku
Uvědomuju si, že sedím na sudu s prachem. Pokud to praskne, ztratím všechno. Manžela. Děti (soud by mi je asi nechal, ale co by si o mně myslely?). Rodinu. Pověst. Tchán nemá co ztratit, on je ten „chlap“, jemu by to možná u kamarádů v hospodě i prošlo. Ale já? Já bych byla ta, co rozbila dvě rodiny. A přesto nedokážu přestat. Je to jako droga. Když vidím Petra, jak sedí v teplákách a bez zájmu přepíná kanály, a pak vidím Karla, jak přijede v nažehlené košili a mrkne na mě, moje morálka jde stranou.
Někdy si říkám, jestli to Karel nebere jen jako pomstu Martě nebo Petrovi. Jestli nejsem jen nástroj nějaké jeho zvrácené hry. Ale pak mě obejme a já zapomenu na svět.
Bod zlomu se blíží
Včera mi Karel napsal zprávu: „Chci s tebou jet na víkend. Řekni doma, že jedeš na wellness s holkama. Já si vymyslím služebku.“ Váhám. Víkend je riskantní. Víkend je moc. Zároveň vidím Petra, který mi včera oznámil, že o víkendu bude „asi natírat plot, tak abys s ním nepočítala“. Ta volba je tak strašně jednoduchá a přitom tak strašně špatná.
Dívám se na své děti, jak si hrají s dědou. S Karlem. Děda je vyhazuje do vzduchu a směje se. Ony ho milují. A já si uvědomuji tu hrůzu. Spím s dědečkem svých dětí. Jsem příšerný člověk. Ale cítím se víc naživu než za posledních deset let.
