Článek
Ivan Jandl se narodil 24. ledna 1937 v Praze jako jediný syn účetního Klementa Jandla a jeho manželky Boženy. Ve třech letech prodělal dětskou obrnu – lékaři se obávali, že zůstane postižený, ale díky odborné péči se chlapec téměř zázračně zotavil. Trvalou památkou na nemoc byl jen mírný hendikep: celý život lehce napadal na jednu nohu.
Malý Ivan však byl činorodý a všestranný: hrál fotbal za klub Čechie Karlín, učil se na klavír a zpíval ve školním sboru. V osmi letech se stal členem slavného Dismanova rozhlasového dětského souboru, kde naplno uplatnil přirozený herecký talent – účinkoval v rozhlasových pohádkách a na veřejných vystoupeních.
Začátkem roku 1947 dorazili do vinohradské budovy rozhlasu filmaři, kteří hledali dětského představitele pro připravovaný zahraniční film. Potřebovali chlapce, který „nebude příliš mluvit“ a dokáže silné emoce vyjádřit výrazem tváře a očima. Drobný blonďáček Ivan je zaujal natolik, že postoupil mezi tři finální kandidáty – každý měl improvizovaně předvést krátkou scénku.
Ivan popadl telefonní sluchátko a sehrál výstup, v němž sebevědomě „vynadal“ režiséru Oldřichu Hoblíkovi, že dělá svou práci špatně. Tato blesková herecká etuda ohromila přítomné a režisér Fred Zinnemann si právě Ivana vybral do hlavní role připravovaného filmu The Search (v české distribuci Poznamenaní).
„Režisér tenkrát přijel sem do budovy rozhlasu, protože hledal dětské představitele po celé Evropě. Zúčastnil se zkoušky souboru a tam mě mimo jiné slyšel,“ vzpomínal Ivan Jandl po letech.
Natáčení Poznamenaných začalo v dubnu 1947 a probíhalo až do listopadu téhož roku ve švýcarských studiích i v troskách válkou zničených německých měst. Protiválečné drama sleduje osudy dětí odvlečených za 2. světové války do nacistického Německa.
Ivan Jandl ztvárnil malého českého chlapce Karla Malíka, který po útěku z dětského domova bloudí sám vybombardovaným městem a traumatizován válkou téměř nepromluví. Ujme se ho americký voják (v podání hollywoodské hvězdy Montgomeryho Clifta) netuše, že Karlovu zoufalou matku zároveň hledá Červený kříž.
Postavu Karlovy maminky ztvárnila světoznámá česká operní diva Jarmila Novotná, sólistka Metropolitní opery v New Yorku. Zinnemann citlivě vedl malého neherce k autentickému výkonu a Clift si s chlapcem na place vybudoval vztah ochranitelského patrona – podobně jako jejich postavy ve filmu.
Světový úspěch a prestižní ocenění
Film Poznamenaní měl premiéru v roce 1948 a zaznamenal obrovský celosvětový úspěch. Dojemný výkon malého Ivana Jandla dojímal diváky i kritiky napříč kontinenty – prestižní deník The New York Times nešetřil chválou. V Austrálii prý dokonce někteří nadšení rodiče pojmenovali své novorozené syny Ivan na počest českého chlapce, který je okouzlil na plátně.
Doma v Československu však film vidělo jen pár šťastlivců: promítal se na festivalu ve Zlíně a v Mariánských Lázních, ale po komunistickém převratu v únoru 1948 už další projekce zakázala cenzura. Anglicky mluvený film „ze Západu“ byl totiž pro nový režim ideologicky nevhodný a putoval do trezoru. Nadšení z malého českého hrdiny se tak doma šířit nemohlo.
Mezitím se ve filmových kruzích začalo šeptat, že výkon Ivana Jandla by mohl získat mimořádné ocenění. A skutečně – 25. března 1949 dorazil k Jandlům do Prahy nečekaný telegram: „Vyhrál jsi speciální cenu Akademie za nejlepší herecký výkon. Srdečně gratuluji! Fred Zinnemann.“. Desetiletý Ivan získal od Americké filmové akademie čestného dětského Oscara za nejlepší výkon nezletilého herce.
Slavnostního předávání cen 24. března 1949 v Los Angeles se však nemohl zúčastnit – komunistické úřady ho do Ameriky nepustily. Sošku Oscara za něj tedy převzal režisér Fred Zinnemann přímo z rukou tehdejšího prezidenta Akademie Jeana Hersholda. Pro Ivana nechala Akademie vyrobit speciální zmenšenou verzi zlaté sošky, která lépe padla do rukou malého chlapce.
Ivanův triumf tím ale neskončil. Když si mladý laureát posléze vyzvedával zásilku se svým Oscarem, čekalo ho překvapení: vedle zlaté sošky byla v balíčku také cena Zlatý glóbus, udělená asociací hollywoodských zahraničních novinářů. Ivan Jandl se tak stal v pouhých jedenácti letech držitelem dvou nejprestižnějších filmových trofejí světa – něčeho, co se dodnes nepodařilo žádnému jinému Čechovi.
Bohužel, doma se tento historický úspěch dočkal jen minimální pozornosti, ba dokonce spíše budil rozpaky. Roku 1949 už totiž v Československu naplno zuřila studená válka a „kapitalistická“ ocenění z Hollywoodu byla pro nové mocipány spíše nepříjemnou komplikací.
Komunisté mažou slavného chlapce z dějin
Politické vedení se rozhodlo Ivanův zahraniční úspěch zlehčit a samotného chlapce nenápadně „uklidit“ ze scény. Do USA pro Oscara a Glóbus ho nepustili, místo toho mu nabídli „náhradou“ roli v tendenčním československém filmu. Když si Ivan s otcem převzal ocenění v pražském ředitelství Státního filmu, proběhlo to potichu, bez fanfár či oficiální oslavy.
Úředníci mu navíc udělili důrazné „doporučení“ shora: pokud se někdo zeptá, proč netočí další zahraniční filmy, musí odvětit, že hodlá hrát už jen v československých snímcích. Kdyby odmítl uposlechnout, hrozily jeho rodině represálie. Ivan tak byl de facto donucen zříci se své slibné mezinárodní kariéry dřív, než vůbec začala.
Zahraniční nabídky přitom skutečně přicházely v hojné míře. Hollywoodské produkce toužily obsadit talentovaného chlapce – dokonce mu psaly i mladičké herecké hvězdy Brigitte Bardotová a Shirley Temple s nadějí na budoucí spolupráci. Nic z toho se ale nikdy nemohlo uskutečnit.
Všechny cesty k zahraničnímu úspěchu byly Ivanu Jandlovi odříznuty a doma se jeho jméno náhle nesmělo psát ani vyslovovat. Chlapec se stal obětí hry mocných, kterým nemohl rozumět. Byl odsouzen k zapomnění: „Tato rána podlomila chlapcovu důvěru ve svět i v sebe. S křivdou se nikdy nesmířil,“ konstatuje dokument Českého rozhlasu.
Ivan Jandl si po návratu ze Švýcarska stihl zahrát už jen v několika drobných rolích domácí produkce – objevil se ve filmech Zelená knížka (1948) a Svědomí (1948) jako školák v pozadí děje a naposledy v roce 1950 coby modelář letadel ve snímku Vítězná křídla.
Jeho filmová kariéra tak fakticky skončila ve třinácti letech. Jeden „hřích“ měl ale v očích režimu navždy na sobě: stal se dětským hrdinou filmu ze Západu, což mu domácí funkcionáři nikdy neodpustili.
Po skončení základní školy Jandl nastoupil na gymnázium v pražské Libni, kde mimochodem mezi jeho spolužáky patřili budoucí herečka Jana Hlaváčová či režisér Hynek Bočan. Už během studií založil amatérský divadelní soubor Studio 9 (v roce 1955) a začal znovu snít o profesionální herecké dráze. Po maturitě podal přihlášku na Divadelní fakultu AMU.
Talentu měl na rozdávání – jenže na školu ho dvakrát po sobě nepřijali. Přijímací komise mu údajně vytkla nedostatečný „jevištní vzhled“ kvůli předčasnému plešatění a snad i fakt, že jeho herecké vavříny pocházejí z amerického filmu. Pro mladého muže, který už tak trpěl nejistotou ohledně svého vzezření, to byla další rána a ponížení. Jandl to vnímal jako křivdu a definitivní zavření dveří k profesionálnímu herectví.
Zklamaný Ivan ještě zkusil studovat práva, ale po několika semestrech studium sám ukončil. Začal se živit všelijak. Stal se úředníkem Klubu čtenářů, poté pracoval jako výtvarný redaktor. Nějaký čas jezdil coby průvodčí na autobusové lince z Prahy do Vodochod a vyzkoušel si i práci jako telefonní technik.
Počátkem 60. let dokonce dvě sezóny hostoval jako sborista v souboru kladenského divadla Jaroslava Průchy – na jeviště se tak přece jen vrátil, byť zatím jen ve sboru.
Konečně v roce 1965 přišla práce, kde mohl uplatnit svůj hlas a nemuset řešit vzhled. Ivan Jandl nastoupil jako programový dispečer do Československého rozhlasu a později se vypracoval na hlasatele. Jeho příjemný a školený hlas (zdokonalený už v Dismanově souboru) zněl v éteru a kolegové si ho vážili. Po letech samoty dokonce pomýšlel na sňatek s přítelkyní.
Jenže přišel rok 1968 a následná normalizace. Jandl se netajil nesouhlasem s komunistickou propagandou – ostatně, po svých zkušenostech s křivdou k tomu měl pádné důvody. Angažoval se v Klubu angažovaných nestraníků (KAN) a tím se opět ocitl v hledáčku režimu. V létě 1972 byl z rozhlasu vyhozen z „politických důvodů“.
Tehdy definitivně opustil naděje na velkou kariéru a „zakotvil jako účetní v podniku Potraviny“. Jako by symbolicky přijal úděl obyčejného člověka v ústraní, zatímco jeho dětská sláva se stala dávnou vzpomínkou. Herectví se však zcela nevzdal – našel smysl a radost v ochotnickém divadle.
Působil v souboru Divadla Máj a hlavně v pražské Libni v Divadle Gong, kde nejen hrál, ale věnoval se i dramaturgii a režii. Pod jeho vedením tam začínali nebo hostovali například Jana Hlaváčová, Naďa Konvalinková či Hynek Bočan. Jandl režíroval náročné kusy klasického repertoáru (např. Evžen Oněgin, Ruy Blas, Medvěd) a svou láskou k divadlu strhával kolegy i diváky – představení sklidila uznání publika i ceny na amatérských přehlídkách.
V těchto letech byl Ivan v kruhu přátel z ochotnické „rodiny“ ve svém živlu. Po oficiální stránce však zůstal navždy vymazán z československé kultury – bývalý dětský filmový hrdina se pro režim stal neviditelným.
Celý svůj dospělý život Jandl prožil v soukromí velmi skromně. Nikdy se neoženil. Po smrti otce žil dlouho jen se svou milovanou maminkou a byt sdílel už jen s ní. Když i ona v 80. letech zemřela, zůstal Ivan docela sám. K psychickému břemenu se přidaly sílící zdravotní potíže.
Pozdní následky dávné obrny se přihlásily a hlavně se ozvala cukrovka – nemoc, kterou Ivan bagatelizoval. Navzdory diagnóze diabetu nedodržoval životosprávu a smutek ze života plného zklamání často řešil alkoholem. Po odchodu matky „odpadla poslední brzda“ a sebezničující styl života se ještě prohloubil.
Koncem života přece jen zkusil změnu: v letech 1985–87 pracoval jako divadelní inspicient v Teplicích a na sklonku kariéry si ještě přivydělával jako hlasatel sestav při fotbalových zápasech Lokomotivy Praha. Osud ho však dohnal.
Dne 21. listopadu 1987 byl Ivan Jandl nalezen mrtev ve svém pražském bytě – zemřel v pouhých 50 letech na akutní diabetický záchvat, vysílený nemocí a dlouhodobým stresem. Zabilo ho zoufalství ze zmarněného života, společenská neuznanost a nevůle bojovat s nemocí, napsala výstižně Šárka Skaláková.
Když sousedé našli jeho bezvládné tělo, objevili vedle něj krabici od bot a v ní dva zaprášené předměty: malou sošku Oscara a zlatý globus. Symboly někdejší slávy, které Ivan celá desetiletí ukrýval ve skříni jako tichou připomínku, že to vše nebyl jen sen. Tyto ceny byly později roku 1988 předány do sbírek Národního filmového archivu v Praze, kde jsou uchovány dodnes.
Trvalo dlouho, než si česká společnost plně uvědomila, jak výjimečný – a tragický – příběh prvního českého držitele Oscara to byl. Až po pádu komunistického režimu začal být splácen dluh talentovanému herci, který přinesl své zemi světové uznání, ale zemřel zapomenut.
V roce 1996 astronomové pojmenovali nově objevenou planetku číslo 37736 jeho jménem Ivan Jandl – jméno českého chlapce tak dnes tiše obíhá Slunce mezi Marsem a Jupiterem. Roku 2007 získal Ivan Jandl in memoriam hvězdu na chodníku slávy dětského filmového festivalu ve Zlíně. O sedm let později, v roce 2014, mu Praha 9 udělila čestné občanství in memoriam.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ivan_Jandl
https://dvojka.rozhlas.cz/co-znicilo-prvniho-ceskeho-drzitele-oscara-poznamenany-ivan-jandl-7474496
https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/oscarovy-herec-ivan-jandl-se-docka-pocty-v-ceskem-rozhlase-mu-bude-odhalena_1711211400_jra
https://www.dotyk.cz/magazin/ivan-jandl/
https://www.kafe.cz/celebrity/ivan-jandl-herec/
https://www.super.cz/clanek/celebrity-pracoval-jako-urednik-a-revizor-stres-zahanel-alkoholem-cesky-drzitel-50-oscara-zemrel-kvuli-komunistum-v-zapomneni-1112368
