Článek
Pětatřicetiletá Whoopi Goldbergová sedí v hledišti v elegantním černém slavnostním smokingu. Její dlaně jsou zpocené a srdce jí bije jako o závod. Ještě o deset let dříve neměla peníze na jídlo pro svou dceru a žila z potravinových lístků a sociální podpory.
„A Oscara získává… Whoopi Goldbergová za film Duch!“
Sál propuká v bouřlivý potlesk a celá hollywoodská smetánka vstává ze sedadel. Drobná žena s dredy pomalu stoupá po schodech na pódium. Stává se teprve druhou černošskou herečkou v celé historii kinematografie, která tuto prestižní cenu převzala.
V té chvíli se jí před očima promítne celý dosavadní život: drogová závislost, léta strávená v sociálních bytech v newyorské čtvrti Chelsea i dny, kdy jako mladá závislá dívka přemýšlela, zda se dožije dalšího rána.
Stigma hloupé holky
Budoucí hollywoodská superstar přišla na svět v listopadu 1955 v New Yorku jako Caryn Elaine Johnsonová. Její dětství mělo k pohádce daleko. Otec rodinu brzy opustil a Caryn vyrůstala pouze s matkou Emmou a bratrem Clydem v chudinském komplexu sociálního bydlení Chelsea-Elliot Houses na Manhattanu.
Matka pracovala do úmoru jako zdravotní sestra a učitelka, aby rodinu vůbec uživila. Byla to neuvěřitelně silná a vzdělaná žena, která svým dětem vštěpovala lásku ke knihám a divadlu, i když v peněžence neměla ani dolar navíc. Caryn byla bystré a zvídavé dítě, ale ve škole prožívala čisté peklo. Písmena na tabuli se jí pletla, slova nedávala smysl a čtení nahlas před třídou znamenalo každodenní ponížení. Učitelé i spolužáci ji označovali za línou nebo hloupou.
V té době nikdo netušil, že dívka trpí těžkou formou dyslexie. Diagnóza specifických poruch učení v šedesátých letech v chudinských čtvrtích prakticky neexistovala. „Když jsem vyrůstala, nikdo nevěděl, co dyslexie je. Říkali mi prostě, že jsem retardovaná,“ vzpomínala později ve své autobiografii.
Její jedinou záchranou byla matka. Emma své dceři neustále opakovala, že není hloupá a že má výjimečný dar. Malá Caryn našla únik v televizní obrazovce a v návštěvách dětského divadla v komunitním centru Helena Rubinstein.
Zásadní zlom v jejím dětském vnímání světa nastal v okamžiku, kdy v televizi poprvé uviděla kultovní sci-fi seriál Star Trek. Na obrazovce se objevila černošská herečka Nichelle Nicholsová v důstojné roli poručíka Uhury. Caryn tehdy vběhla do kuchyně a vykřikla na matku: „Mami, pojď se rychle podívat! V televizi je černá paní a není to žádná služka!“ V té vteřině se v hlavě mladé dívky zrodil sen, který ji měl provázet celým dalším životem: stát se profesionální herečkou.
Těhotenství v osmnácti
Dospívání na přelomu šedesátých a sedmdesátých let však dívku stáhlo do temného víru ulice. V sedmnácti letech Caryn definitivně opustila střední školu, protože už nedokázala snášet neustálý posměch a neúspěchy. New York byl v té době plný drog a ulice nabízely snadný únik od šedivé reality sociálního bydlení.
Začala experimentovat s marihuanou, ale velmi brzy přešla na tvrdé drogy. Propadla těžké závislosti na heroinu a halucinogenech. Během několika měsíců se z ní stala jedna z mnoha ztracených existencí potulujících se po newyorských parcích. Neměla stálý domov, peníze sháněla ze dne na den a její život visel na vlásku.
Záchrana přišla v podobě muže jménem Alvin Martin. Martin pracoval jako protidrogový poradce a pomohl mladé Caryn projít náročnou odvykací léčbou. Vytáhl ji z nejhoršího a dívka v sobě našla dostatek vůle, aby závislost na heroinu překonala.
V roce 1973 se vzali a osmnáctileté Caryn se narodila dcera Alexandrea. Mladé manželství však nevydrželo tlak každodenních finančních potíží a po šesti letech skončilo rozvodem. Caryn zůstala sama s malým dítětem v náručí. Byla bez peněz, bez dokončeného vzdělání a bez jakékoli reálné jistoty do budoucna.
Mladá matka se musela postarat o přežití své dcery. Brala jakoukoli práci, která se naskytla, a pracovala často osmnáct hodin denně. Ráno stála na stavbě jako zednice, vozila těžká kolečka a míchala maltu. Po večerech obsluhovala hosty v zakouřených barech nebo seděla za pokladnou v samoobsluze.
Nejbizarnější zaměstnání našla v pohřebním ústavu. Měla osvědčení z kosmetického kurzu, a tak získala práci maskérky zesnulých. Upravovala těla nebožtíků a líčila jejich tváře před smutečními obřady.
V polovině sedmdesátých let se rozhodla pro radikální krok. Spolu s dcerou opustila New York a vydala se na západní pobřeží do Kalifornie. Usadila se nejprve v San Diegu a později v San Franciscu.
Právě tam se zrodila její nová identita. Přijala umělecké jméno Whoopi Goldberg. Jméno Whoopi vzniklo z anglického výrazu pro žertovný polštářek vydávající zvuky, což odráželo její nezkrotnou povahu a schopnost dělat si legraci z čehokoli. Příjmení Goldberg jí doporučila matka, která pragmaticky věřila, že židovsky znějící jméno jí pomůže otevřít dveře u filmových producentů.
Whoopi se v Kalifornii přidala k avantgardním divadelním spolkům a začala psát vlastní autorské monology. Vytvořila unikátní divadelní pásmo jedné ženy s názvem The Spook Show. Na jevišti stála zcela sama, pouze s minimem rekvizit, a střídala různé postavy z okraje americké společnosti: malou černošskou holčičku toužící po blond vlasech, těhotnou narkomanku i postiženého muže. Její představení byla syrová, společensky kousavá, dojemná a neskutečně vtipná.
Telefonát od Stevena Spielberga
V roce 1984 si jejího představení všiml legendární broadwayský a filmový režisér Mike Nichols. Byl z jejího výkonu tak nadšený, že se rozhodl celé představení přenést přímo na Broadway pod jednoduchým názvem Whoopi Goldberg. Inscenace se stala okamžitou senzací. Lístky byly vyprodané na měsíce dopředu a newyorští divadelní kritici psali oslavné recenze.
Jednoho večera seděl v hledišti broadwayského divadla slavný filmový režisér Steven Spielberg. Hledal právě hlavní představitelku pro svou chystanou filmovou adaptaci románu Alice Walkerové Purpurová barva. Příběh těžce zkoušené a týrané černošské ženy Celie na americkém Jihu byl pro Spielberga zásadním uměleckým projektem.
Když Spielberg viděl Whoopi na jevišti, věděl, že našel ideální představitelku. Pozval ji na kamerové zkoušky a nabídl jí hlavní roli. Pro neznámou divadelní herečku to byl zázrak z čistého nebe.
Film Purpurová barva vstoupil do kin v roce 1985 a proměnil se v obrovský triumf. Snímek získal celkem jedenáct nominací na Oscara, včetně nominace pro Whoopi za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli. Z ženy, která ještě před několika lety líčila mrtvé v pohřebním ústavu a míchala maltu na stavbách, se přes noc stala celosvětově uznávaná herecká hvězda.
Úspěch, sláva a miliony dolarů na bankovním účtu s sebou však přinesly nebezpečné pokušení. Spolu s pozvánkami na nejluxusnější hollywoodské večírky se do jejího života vrátily drogy. Tentokrát šlo o kokain.
V polovině osmdesátých let byl kokain v Hollywoodu považován za běžnou součást životního stylu a symbol společenského statusu. Whoopi začala brát drogu nejdříve rekreačně na večírcích, ale velmi rychle nad svou spotřebou ztratila veškerou kontrolu. Dokázala sice profesionálně fungovat na filmových natáčeních, ale po nocích propadala těžkým záchvatům stihomamu a paranoie.
Zlomový okamžik nastal v jednom luxusním newyorském hotelu v polovině osmdesátých let. Je hluboká noc a Whoopi sedí zavřená uvnitř prostorné hotelové šatní skříně. Je obklopená dávkami kokainu a odmítá vyjít ven. Její tělo se nekontrolovaně třese a srdce jí bije na hranici kolapsu.
Má pocit, že v pokoji za dveřmi skříně někdo číhá a chce ji zabít. Trpí těžkými halucinacemi a svíravým strachem.
Dveře od šatní skříně se náhle pootevřou. Do pokoje vstoupila hotelová pokojská, která přišla brzy ráno uklidit. Žena spatří slavnou herečku schoulenou na zemi mezi šaty, se stopami bílého prášku na obličeji a s očima plnýma nepříčetného děsu. Pokojská vykřikne leknutím.
V té vteřině se Whoopi podívá do velkého zrcadla v pokoji. Spatří svůj vlastní zubožený obličej.
„V tu chvíli jsem se na sebe podívala a viděla jsem monstrum,“ popsala tento klíčový moment později ve svých vzpomínkách. „Řekla jsem si: Co to sakra děláš? Vždyť máš dceru. Máš úspěšnou kariéru. A ty tady sedíš ve skříni a ničíš se.“
Tento šok zafungoval jako studená sprcha. Whoopi z hotelu okamžitě odjela a vyhledala odbornou pomoc. Od tohoto dne se drog už nikdy nedotkla. Vyhrála nejtěžší souboj svého života a zachránila si budoucnost.
Nejlépe placená herečka světa
Po překonání závislosti přišla nabídka, která definitivně přepsala historii její filmové kariéry. V roce 1989 připravoval režisér Jerry Zucker romantický fantasy snímek Duch. Zucker původně hledal pro roli falešné spiritistky Ody Mae Brownové jinou herečku a o Whoopi nechtěl ani slyšet.
Hlavní mužskou roli Sama Wheata v té době získal Patrick Swayze. Swayze byl velkým obdivovatelem talentu Whoopi Goldbergové a kategoricky prohlásil, že ve filmu nebude hrát, pokud režisér neobsadí do role média právě ji. Swayze osobně odletěl za Whoopi, přečetl si s ní scénář a přesvědčil producenty, že chemie mezi nimi funguje dokonale.
Role potrhlé vědmy Ody Mae Brownové, která ke svému vlastnímu zděšení skutečně slyší hlasy mrtvých, byla pro Whoopi napsaná přímo na tělo. Její komediální načasování a přirozená energie proměnily film v celosvětový kasovní trhák roku 1990.
Když v březnu 1991 vstoupila na pódium pro sošku Oscara, v sále seděla její matka Emma. Whoopi ve své dojemné děkovné řeči pronesla: „Chci poděkovat Patricku Swayzemu, protože bez něj bych tady dnes nestála. A chci vzkázat všem lidem: nikdy se nevzdávejte svých snů.“ Byla to historická chvíle pro celou americkou kinematografii. Od vítězství Hattie McDanielové za film Jih proti Severu uplynulo dlouhých padesát jedna let.
Triumf v Duchovi otevřel Whoopi dveře k projektu, který z ní udělal globální ikonu. V roce 1992 přišla do kin hudební komedie Sestra v akci. Whoopi v ní ztvárnila barovou zpěvačku Deloris Van Cartierovou, která se před mafiánským milencem ukryje v klášteře a promění tamní nudný církevní sbor v energickou hudební senzaci.
Film měl gigantický úspěch po celém světě. Zaznamenal obrovské tržby a soundtrack bořil mezinárodní hitparády. Když se o rok později natáčelo pokračování Sestra v akci 2, producenti nabídli Whoopi honorář ve výši osm milionů dolarů. Tímto kontraktem se stala vůbec nejlépe placenou filmovou herečkou té doby.
Whoopi bořila další zavedené bariéry. V roce 1994 se stala vůbec první ženou, která zcela sama a bez moderátorského partnera uváděla slavnostní ceremoniál předávání Oscarů. Celkem tento prestižní večer moderovala čtyřikrát a její odvážný humor sklízel nadšené reakce diváků i televizních kritiků.
Postupně se zařadila do elitního klubu držitelů titulu EGOT. Tento prestižní akronym označuje umělce, kteří během své kariéry získali všechny čtyři hlavní americké zábavní ceny: televizní cenu Emmy, hudební Grammy, filmového Oscara a divadelní cenu Tony. V celé historii se to podařilo jen necelým dvěma desítkám umělců na světě.
V pozdějších letech se Whoopi Goldbergová stala jednou z hlavních tváří vlivné televizní talk show The View, kde dlouhá léta otevřeně komentuje společenské i politické dění. Nikdy se nebála říkat své nepopulární názory nahlas, i když to občas vyvolalo bouřlivé reakce veřejnosti. Její životní příběh zůstává jedním z nejpozoruhodnějších v celých dějinách moderního showbyznysu.
Zdroje:
https://d23.com/walt-disney-legend/whoopi-goldberg/
https://www.pbs.org/weta/onstage/twain2001/bios/whoopi.html
https://people.com/whoopi-goldberg-looks-back-on-past-cocaine-use-in-new-memoir-bits-and-pieces-8645897
https://ew.com/whoopi-goldberg-maid-found-hotel-closet-cocaine-face-8644166
https://www.oscars.org/oscars/ceremonies/1991/A–E
https://www.detpress.com/storage/uploads/13/94/1394B807-C680-F7B6-E826-41A52FF328C8/The_View_S29_Whoopi_Goldberg_Bio_2025-2026.pdf
https://www.latimes.com/archives/la-xpm-1995-06-11-re-12038-story.html
https://www.latimes.com/archives/la-xpm-1997-02-23-ca-31446-story.html
