Článek
„Básník si mě jednou zavolal k sobě domů. Kouřil opium a vypadal stejně zoufale jako já. Pak jen řekl: Jsem do vás zamilovaný, je to katastrofa.“
Takhle vzpomínal Jean Marais ve svých pamětech na večer, který mu navždy změnil život. Bylo mu třiadvacet let, byl neznámý začínající herec a krásný jako řecký bůh. Muž, který mu vyznal lásku, byl Jean Cocteau – slavný básník, dramatik, malíř, filmař a miláček pařížských salonů. O čtyřiadvacet let starší. A závislý na opiu.
Mladý herec mu tehdy odpověděl, že city opětuje. „Lhal jsem mu, když jsem poprvé řekl, že jsem do něho zamilovaný jako on do mě,“ přiznal Marais mnohem později. Ale pak se stalo něco, co nikdo nečekal. Ze lži se stala pravda. „On mě stvořil. Až později jsem si ho zamiloval, protože toho člověka prostě nebylo možné nemilovat,“ vyprávěl. Jejich vztah přežil válku, žárlivost, nevěry i drogy a trval šestadvacet let – až do Cocteauovy smrti.
Chlapec bez otce
Jean Marais se narodil 11. prosince 1913 v Cherbourgu v Normandii. Dětství ale neměl zdaleka pohádkové. Otec, veterinář, odešel z rodiny brzy po první světové válce a malý Jean ho pořádně poznal až jako dospělý. Vychovávala ho matka Aline – a to byla kapitola sama pro sebe. Byla to krásná, výstřední žena, která šokovala okolí svým vzhledem i chováním. A byla kleptomanka. Kradla v obchodech, mizela na dlouhé týdny a syn nikdy nevěděl, kdy se zase vrátí.
Matka předtím přišla o dceru a malého Jeana si podle všeho chtěla vynahradit. Oblékala ho do holčičích šatů. „Oblékala mě jako dívku, s kamarády jsem si mohl hrát, jen když mě neviděla,“ vzpomínal Marais. O kluka se tak velkou část dětství starala babička a teta. A přesto matku miloval. Během pandemie španělské chřipky mu prý zachránila život, když ho obětavě ošetřovala.
Ve škole byl neposedný a učení ho nebavilo. Zato ho fascinovalo divadlo a film. Jako mladík zkoušel štěstí v ateliérech, kde dostával jen malé role komparzisty. V roce 1933 se poprvé mihl na plátně, ve filmu, kde ho v titulcích ani neuvedli. Pak se dostal ke slavnému režisérovi a pedagogovi Charlesi Dullinovi, který ho přijal do svého divadla. A tam, v roce 1937, při zkouškách Cocteauovy hry Král Oidipus, ho uviděl muž, který mu změnil život.
Cocteau byl uchvácený. Okamžitě mu napsal roli do své nové hry Rytíři kulatého stolu. A brzy začal psát přímo pro něj. Hru Strašní rodiče z roku 1938 vytvořil se zřetelným vzorem. „Postava Michela byla vytvořena podle mě, takže to jsem já!“ říkal o ní Marais s úsměvem v jednom ze svých posledních rozhovorů. Představení mělo obrovský úspěch a z neznámého herce se stala hvězda pařížských divadel. O deset let později, v roce 1948, hru Cocteau přenesl i na filmové plátno – a Marais si roli Michela, napsanou přímo pro něj, zopakoval před kamerou. Postava rozmazleného syna, kterého dusí přehnaně majetnická matka, měla s jeho vlastním dětstvím víc společného, než by se mohlo zdát.
Ještě předtím přišla válka a německá okupace. Paříž žila v bídě a strachu, ale divadla i kina dál hrála. Kolaborantský list Je suis partout a jeho kritik Alain Laubreaux soustavně napadali Cocteaua i jeho dílo. V roce 1941 napsal Laubreaux zničující kritiku Cocteauovy hry Psací stroj. Marais to nevydržel a kritika veřejně zmlátil. Za okupace to byl odvážný, až šílený čin. Cocteau pak musel použít všechny své konexe, aby svého milence ochránil před pomstou.
Ta scéna se mimochodem dočkala i filmového zpracování. François Truffaut se jí inspiroval ve filmu Poslední metro z roku 1980, kde hrdina v podání Gérarda Depardieua ztrestá kolaborantského kritika, který štve proti divadlu. Diváci, kteří znali Maraisův příběh, v ní okamžitě poznali skutečnou předlohu. Po osvobození Paříže se Marais přihlásil do Svobodných francouzských sil generála de Gaulla, bojoval v Alsasku a domů se vrátil s válečným křížem.
Mezitím se proslavil na plátně. V roce 1943 natočil podle Cocteauova scénáře film Věčný návrat, moderní verzi příběhu Tristana a Isoldy. Mladí Francouzi se po něm začali česat a oblékat jako Marais. A v roce 1946 přišel film, který dodnes patří ke klenotům světové kinematografie – Kráska a zvíře. Cocteau ho režíroval a Marais hrál Zvíře, zakletého prince s lví hlavou. Maskéři mu každý den lepili na obličej srst, zuby a drápy a příprava trvala celé hodiny. Natáčelo se těsně po válce, v době, kdy ve Francii chybělo skoro všechno – elektřina, filmový materiál i jídlo.
Sám Cocteau navíc během natáčení trpěl bolestivým kožním onemocněním a o celém natáčení si vedl deník, který později vyšel knižně. Přesto vzniklo dílo, které dodnes uchvacuje svou poetičností. Diváci si ho tak zamilovali, že se pak na konci filmu, když se Zvíře promění v prince, prý někteří zlobili, že je jim líto ztraceného Zvířete. Podle známé historky prý i samotná Greta Garbo po projekci zvolala: „Vraťte mi mé Zvíře!“ Zvíře v podání Jeana Maraise zkrátka okouzlilo celý svět.
Herectví pro něj bylo vždycky trochu i předváděním se. A nijak se za to nestyděl. „Čím jsem si jistý, je, že máme v sobě stránku ‚děvky‘, exhibicionistickou,“ řekl o hercích v roce 1994 s odzbrojující upřímností. Jako mladík měl prý i jeden roztomilý zvyk. „V té době jsem měl slovní tik… ke všemu jsem říkal ‚To je báječné!‘“ vzpomínal.
V roce 1950 následoval další Cocteauův klenot, Orfeus. Marais v něm hrál básníka, který sestoupí do podsvětí za svou mrtvou ženou. Film se zrcadly, kterými se prochází do říše mrtvých, se dnes učí na filmových školách. Slavný efekt, kdy Maraisovy ruce v rukavicích pronikají hladinou zrcadla, vznikl prý pomocí nádoby se rtutí. Žádné počítače, jen fantazie, řemeslo a odvaha herce, který byl ochotný pro svého režiséra udělat cokoliv.
Ženy Maraise zbožňovaly. Dostával tisíce dopisů, fanynky ho pronásledovaly. Měl i dlouholetý vztah s herečkou Milou Parélyovou, se kterou zůstal přítelem až do konce života. Jenže srdce mu patřilo mužům. „Já ženy zbožňuji, nacházím na nich mnoho kladných stránek… Vztahy se ženami jsem měl, ale nikdy jsem se nezamiloval,“ přiznal. Vedle Cocteaua měl v letech 1948 až 1959 ještě dlouholetého partnera, amerického tanečníka George Reicha. Cocteau to tiše přijal. Jejich pouto už dávno nebylo jen milenecké – bylo to přátelství, tvůrčí spojenectví a rodina zároveň. Veřejně o své orientaci promluvil až v pamětech Příběhy mého života, které vydal v roce 1975.
Romy Schneider, Alain Delon, Jean Marais
A Cocteau? Ten na milence občas žárlil, jindy mu dával volnost. Jejich vztah prošel mnoha bouřemi. Marais ale věděl, co je láska. „Žárlivost je opakem lásky. Láska je cit velkorysosti,“ řekl v roce 1994.
V padesátých letech se Jean Marais proměnil v největšího hrdinu francouzských dobrodružných filmů. Hrabě Monte Cristo, Hrbáč, Kapitán, Železná maska – v pláštích a s kordem v ruce se proháněl po hradech, skákal z oken a šermoval se zástupy nepřátel. A všechny akrobatické kousky si dělal sám. Žádný dubler, žádný kaskadér. Jezdil na koni, šplhal po zdech, skákal z výšek. Při natáčení filmu Ruy Blas se prý málem utopil.
V roce 1963 přišla rána, která ho zlomila. Jean Cocteau zemřel 11. října na infarkt – v den, kdy se dozvěděl o smrti své přítelkyně, šansoniérky Édith Piaf. Marais přišel o muže, který ho stvořil.
Hned v příštím roce ale přišla role, díky které ho znal celý svět. V roce 1964 natočil režisér André Hunebelle film Fantomas. Marais v něm hrál dvojroli – zlosyna Fantomase v zelené masce i novináře Fandora, který po něm pátrá. Zajímavost, kterou zná málokdo: Fantomasův hrozivý hlas ve francouzské verzi nepatřil Maraisovi, ale herci Raymondu Pellegrinovi. A v záběrech, kdy Marais hrál Fandora, za maskou Fantomase stál dubler – a naopak. Bylo mu padesát let a stále si dělal kaskadérské kousky sám. Skákal z jedoucího vlaku, visel z vrtulníku.
Ve druhém filmu, Fantomas se zlobí z roku 1965, už dvaapadesátiletý Marais musel povolit. Ve scéně s padákem ho při volném pádu nahradil profesionální parašutista. „Je to poprvé, co mě v tomhle filmu dublují, protože tam opravdu byl volný pád,“ vysvětloval. Se seskoky s otevřeným padákem si ale poradil sám. Byl to jeho první skok padákem v životě!
Fantomas byl obrovský hit. Ve Francii na první díl přišlo čtyři a půl milionu diváků. A v Sovětském svazu? Neuvěřitelných pětačtyřicet a půl milionu! S reprízami se počet vyšplhal přes šedesát milionů. Pro diváky za železnou oponou to byl závan Západu, rychlých aut a luxusu, o jakém mohli jen snít.
Jenže… Na natáčení se mezitím odehrávalo drama. Louis de Funès, který hrál komisaře Juva, byl komik s neuvěřitelnou energií. A režisér mu dával čím dál víc prostoru. Z Maraise se ve vlastním filmu stávala vedlejší postava. Herečka Mylène Demongeotová, která hrála Fandorovu snoubenku, to později popsala bez obalu: „Myslím, že Jean Marais na tomhle natáčení trpěl. Byl to muž, kterého tolik uznávali, tak zbožňovali. Ale jak bojovat s neuvěřitelnou silou de Funèse? Už při zkouškách jsme brečeli smíchy…“
Ve třetím filmu, Fantomas kontra Scotland Yard z roku 1967, už de Funès dostával vyšší honorář než Marais. Marais se ani později netajil tím, že mu de Funèsova povaha nebyla po chuti. Dva velcí herci, dva úplně odlišné temperamenty – a jedna obrazovka, na kterou se nevešli oba. Čtvrtý díl nikdy nevznikl. Hlavní hvězdy spolu už točit nechtěly.
Po Fantomasovi natáčel Marais dál, i když už méně. V roce 1970 si zahrál krále v pohádce Oslí kůže po boku Catherine Deneuveové. A pak se postupně stáhl z filmu do divadla – a k umění.
Pod jeho rukama totiž nevznikaly jen filmové postavy. Jean Marais byl i výborný malíř, sochař a keramik. Na pařížském Montmartru dodnes stojí jeho socha Muž, který procházel zdí, inspirovaná povídkou Marcela Aymého – postava muže, který vystupuje z kamenné zdi. Turisté se s ní fotí každý den, sahají jí na vyleštěnou ruku pro štěstí a mnozí ani netuší, že ji vytvořil herec, kterého znají jako Fantomase. A v jihofrancouzském Vallauris, městečku slavném keramikou, kde kdysi tvořil i Pablo Picasso, si otevřel vlastní dílnu a obchod.
Pak tu byl syn Serge. Marais ve svých pamětech tvrdil, že ho adoptoval. Pravda byla složitější. Serge se narodil v roce 1942 z krátkého vztahu s Marií Ayalovou. Marais otcovství dlouho nepřiznával a oficiálně ho uznal až v roce 1963. Vztah otce a syna byl bouřlivý a po hercově smrti se kolem dědictví rozhořely spory. Serge Marais, který se pokusil prosadit jako zpěvák a herec, zemřel v roce 2012. Vzal si život.
Svůj životní recept na štěstí měl Jean Marais jednoduchý. „Abyste tedy byli šťastní, musíte mít v sobě velké procento sobectví,“ říkal bez okolků. A k tomu přidal i svou jedinou morálku: „Mou jedinou morálkou je neškodit druhým.“
Stáří ho nezlomilo. Do posledních let byl zvídavý a nadšený jako kluk. „Já jsem zvyklý na zázraky, potkávám je, prožívám je každý den,“ říkal. „Všechny moderní vynálezy mě fascinují.“ V roce 1983 dostal Řád čestné legie. O Cocteauovi napsal knihu Nepochopitelný Jean Cocteau a na svého celoživotního přítele nikdy nezapomněl.
Jean Marais zemřel 8. listopadu 1998 v Cannes, krátce před pětaosmdesátými narozeninami. Pohřbili ho na hřbitově ve Vallauris, v městečku, kde poslední léta tvořil keramiku a kde ho místní znali jako laskavého starého pána, který se rád zastavil na kus řeči.
Zdroje:
https://www.marie-celine.com/interviews/artistes/jean-marais-cocteau-amour-cinema-theatre-acteur-films-interview/
https://www.albin-michel.fr/histoires-de-ma-vie-9782226001535
https://www.allocine.fr/personne/fichepersonne-212/biographie/
https://www.larousse.fr/encyclopedie/personnage/Jean_Villain-Marais_dit_Jean_Marais/131630
https://www.lemonde.fr/archives/article/1998/11/11/jean-marais-le-regard-de-l-enfance-dans-un-corps-apollinien_3691684_1819218.html
https://www.cinematheque.fr/film/49173.html
https://www.cineserie.com/news/cinema/fantomas-pourquoi-jean-marais-avait-beaucoup-de-mal-avec-louis-de-funes-5611144/
https://www.cineserie.com/news/cinema/fantomas-se-dechaine-quand-jean-marais-se-la-jouait-presque-comme-tom-cruise-5615223/
https://www.novinky.cz/clanek/zena-styl-jean-marais-krasavec-i-svudce-ktery-skryval-tajemstvi-40241825
https://www.purepeople.com/article/jean-marais-son-fils-serge-s-est-suicide_a97272/1
