Článek
Ten telefonát si budu pamatovat dlouho. Volala máma, hlas se jí třásl a v pozadí hrála televize. „Janičko, prosím tě, nemohla bys v sobotu přijet? Potřebovala bych sundat záclony a umýt okna v obýváku. Tátovi se točí hlava a já na ty štafle už nevylezu.“ Normální prosba stárnoucích rodičů, řeknete si. Dcera by měla pomoct. Jenže v naší rodině nic není normální od té doby, co se na katastru nemovitostí změnilo jméno majitele našeho rodinného domu. „A kde je Petr?“ zeptala jsem se chladně. „Ale prosím tě, Petr má toho moc. Předělává tu garáž, chodí do práce… nechci ho otravovat s takovými prkotinami,“ hájila ho máma okamžitě. V tu chvíli jsem to položila. Ne ten telefon, ale tu roli poslušné dcery. „Mami, ten dům je Petra. Okna jsou Petra. Ať si je umyje on.“
Syndrom zlatého dítěte
Aby bylo jasno, nejsem hamoun. S manželem máme vlastní byt, sice na hypotéku, kterou budeme splácet do sedmdesáti, ale máme kde bydlet. Můj bratr Petr je o tři roky mladší a celý život byl tak trochu „vítr“. Nedodělal vysokou, střídal práce, dvakrát se zadlužil kvůli „zaručeným investicím“ a pokaždé běžel k rodičům, aby ho z toho vytáhli.
Já jsem byla ta nudná. Vystudovala jsem, našla si stabilní práci, vdala se, šetřila. Rodiče se mnou nikdy neměli starosti. Možná proto nabyli dojmu, že taky nic nepotřebuju.
Před dvěma lety si nás svolali k nedělnímu obědu. Byla svíčková, táta si dal slavnostně pivo a pak to přišlo. „Rozhodli jsme se uspořádat majetek, dokud nám to myslí,“ začal táta. „Dům přepíšeme na Petra.“ V krku mi zaskočil knedlík. Čekala jsem ledacos, třeba že dům prodají a peníze si užijí, nebo že ho rozdělí na poloviny. Ale tohle? „Jani, ty jsi zajištěná,“ pokračovala máma konejšivým tónem, jako by vysvětlovala dítěti, proč nedostalo bonbon. „Máš manžela, máte byt. Petr nemá nic. Kdybychom tu nebyli, skončil by pod mostem. On to potřebuje víc.“
Petr tam jen seděl, uculoval se a cpal se masem. Ani nepípl. Žádné „Díky ségra“, žádné „Vyrovnám se s tebou“. Prostě to přijal jako hotovou věc. Dostal dům v hodnotě osmi milionů korun jen proto, že je v životě neschopný.
Majitel nemá čas, dcera má povinnost
Mlčela jsem. Co jsem měla dělat? Soudit se s vlastními rodiči zaživa? Řekla jsem si, že vztahy jsou důležitější než cihly, a snažila se to skousnout. Jenže s převodem majetku se nezměnilo rozložení povinností.
Petr se do domu nastěhoval do horního patra. Začal „rekonstruovat“. V praxi to vypadalo tak, že vyboural příčku, udělal všude prach a pak mu došly peníze, takže to tam nechal půl roku staveniště. Rodiče dole v přízemí dýchali prach a zakopávali o pytle s cementem. Kdo s nimi jezdil na plicní? Já. Kdo jim vozil nákupy, protože přes ten bordel na dvoře se báli chodit? Já.
Petr mezitím na Facebooku sdílel fotky z prodlouženého víkendu na horách. Když jsem mu napsala, jestli by nemohl aspoň odklidit tu suť ze schodů, odepsal mi: „Ségra, nebuď hysterka, všechno bude. Teď relaxuju, makám jak šroub.“
Incident s kobercem
Poslední kapka přišla tři měsíce zpátky. Táta měl chřipku, ležel v horečkách. Máma mi volala v deset večer, že se tátovi stala „nehoda“ a pozvracel koberec v ložnici. Že to nezvládne uklidit a smrdí to tam. Bydlím dvacet kilometrů daleko. Petr bydlí o patro výš. „Mami, vzbuď Petra. Je tam s tebou,“ řekla jsem unaveně. Měla jsem po uzávěrkách v práci a padala jsem na hubu. „Ne, to nejde,“ šeptala. „On má nahoře tu novou přítelkyni, já je nechci rušit, určitě už spí. Prosím tě, přijeď.“
Jela jsem. Samozřejmě že jsem jela. Když jsem tam s kbelíkem drhla koberec, slyšela jsem z horního patra smích a dunění televize. Petr nespal. Jen ho prostě nenapadlo sejít dolů a zeptat se, jestli rodiče něco nepotřebují. A oni? Oni by si raději nechali uříznout ruku, než by svého miláčka obtěžovali.
Jsem krkavčí matka svých rodičů?
A tím se dostáváme k dnešku a těm oknům. Odmítla jsem. Poprvé v životě jsem řekla jasné, tvrdé NE.
„Vy jste dali dům Petrovi se vším všudy,“ řekla jsem mámě do telefonu, když se vzpamatovala z prvotního šoku. „S právy i povinnostmi. Já mám svůj byt, který musím uklízet, a svoji práci, abych ten byt zaplatila. Nemůžu a nechci dělat údržbáře v cizím domě.“
Nastalo ticho. Pak se ozval pláč. „Já jsem nevěděla, že jsi taková vypočítavá,“ vzlykala máma. „Tady jde o pomoc starým rodičům, ne o majetky. My jsme tě asi špatně vychovali, když všechno přepočítáváš na peníze.“
Od té doby se mnou nemluví. Táta mi poslal jen stručnou SMS: „Zklamala jsi nás.“Bratr mi nenapsal nic, ten je pravděpodobně rád, že se nemusí angažovat v rodinných hádkách.
Cítím se hrozně. Mám výčitky svědomí, když si představím mámu, jak leze na ty štafle. Bojím se, že spadnou. Ale na druhou stranu – kde je ta hranice? Mám jim dělat doživotní služku jen proto, že jsem „ta schopná“, zatímco bratr slízne smetanu? Přijde mi to jako trest za to, že jsem v životě něco dokázala.
Teď čekám, co bude dál. Vánoce se blíží a já poprvé netuším, jestli budu zvaná ke stolu. Ale vím jednu věc – do domu, který mi nepatří, už s hadrem v ruce nevkročím.
